Archiv pro měsíc: Září 2007

Já-Francois Villon – Otokar Fischer

Já – Francois Villon
přebásnil Otokar Fischer
(1976, Československý spisovatel)

Tento výběr z Villonovy poezie je průřezem tvorbou tohoto významného a ojedinělého francouzského středověkého básníka. Skládá se převážně z Villonova největšího díla – Závěti a je dále doplněn několika dalšími významnými baladami. Jsou to právě balady, které tvoří převážnou část básníkovy tvorby. Tyto balady (tzv. villonovské) mají 8, 10 nebo 12 veršů, poslední má veršů 4 nebo 6. Poslední verš každé sloky je stejný (refrén). Villon ovládal dokonale francouzský jazyk i básnické umění a zhusta používal slovních hříček, dvojsmyslných slov, různorodých básnických postupů (používal slova tak, aby ladila i zvuková podoba básně, všechny verše ve sloce například končily na stejnou hlásku). Z těchto důvodu nebylo pro literární badatele lehké nalézt esoterické významy jeho veršů, zvláště když do svých básní rozesel narážky na osoby či události, o kterých nevíme nic. V tom ostatně ale smysl a estetická hodnota villonovi básně nespočívá, literární vědec nemusí, ba ani nesmí přikládat více či méně podružným momentům básníkovy biografie přespřílišnou váhu. Stejně nelehký je i překlad do jiných jazyků, neboť některé pasáže sestávají z nepřeložitelných hříček a dvojsmyslů. Přes výše uvedená tvrzení je nutno si uvědomit souvislost básní s autorovým životem, jenž byl velmi pohnutý. Vlivem prostého původu, prostředí středověkého feudalismu a především komplikované osobnosti dospěl postupně Villon, zvláště ve vyhrocených situacích svého života, kdy se dostával do rozporu se zákonem, k zásadním otázkám lidské existence, života a smrti. Spolu s jeho životem se měnila i jeho poezie. Zpočátku to byly jen bezstarostné studentské verše (i první větší dílo: Odkaz, respektive Malá závěť), ovšem později, kdy se setkával s lidskou bídou a utrpením a na druhé straně s bohatstvím a rádoby vznešeností, zobrazoval ve svých básních opravdový život – za všechny připomeňme nejznámější balady: Nářek někdejší sličné zbrojmistrové, Balada o tlusté Margot, Balada- protest, Balada – epitaf… Villon dokázal spojit dokonalé umění básníka s opravdovým cítěním člověka. V jeho verších se střídá veselý smích s kritickým posměchem a nakonec i s odporem proti chudobě, neštěstí a smrti.

Hořící keř – Otokar Fischer

Hořící keř
Otakar Fischer

Kniha duševního přerodu básníkova. Z počátku zaznívá hlavně smutek z bezúčelného žití („Proč tlím a hynu, života já strom?“), který zvučí dekadentní strunou pesimismu a chvalozpěvem smrti. „Vyšší nad život je blaho smrti bolem vykoupené a svatý mír a velikost zániku.“ Jest doba války, zoufání nad životem. „Hluboká tma. A nikde svítání. K smíchu jsou věštci, apoštolé, rádci.“ – Avšak tu již nastupuje smírnější tón. Básnický subjekt je konejšen rodným krajem, probouzí se v něm ohnivý keř, který hovoří o lásce a trestu. Básník zakotvuje v zemitosti, ve splývání s přírodou. „Já kořeny jsem všem a snem i mízou k matce přisát zemi.“ Odtud se rodí nová touha po životě. „Chtělo by se zase žít, chtělo by se píseň dopět.“ Závěrečné Večerní motlitby jsou oslavou věčného ducha lásky. Básník rozplývá se zcela v přírodě. „Já rozplynul se. Ve mně je nebe, noc a země a já už nejsem já…jsem pták a proud a kámen – a sám a sám, jak bůh.“

Herakles – Otokar Fischer

Herakles
Otokar Fischer

Herakles nenávidí bohy; vždyť už jeho matka mu vštěpovala od mládí myšlenku pomsty na Diovi, který ji svedl a poté opustil. Herakles se chce svému nemilovanému otci Diovi pomstít a nejen to, touží také vyrovnat se bohům, kteří smrtelníky ponižují a pohrdají jimi, chce dosáhnout nesmrtelnosti. Po splnění namáhavých úkolů odpočívá opět ve svém městě Thébách; těší se láskou své choti Alkestidy. Tu však přijde posel zotročené země, která trpí pod tyranstvím obra Antaia, syna Země, a prosí, aby proslulý rek přišel a osvobodil je. Herakles je lhostejný k prosbám ubožáků, trpících pod sveřepým Antaiem, ale když slyší, že vítěz nad tímto obrem dojde nesmrtelnosti, bez meškání se vydá s poslem vstříc zlému obrovi. Po krátkém zápase obra usmrtí, ale z krve zabitého se zrodí hned nový netvor, který hrozí ubohým obyvatelům otroctvím. Tito marně prosí Herakla o novou pomoc, on jich nedbá a podle pokynu umírajícího Antaia se ubírá na ostrov nymfy Omfale. Ta vzplane k Heraklovi vášnivou láskou a chce ho mít neustále u sebe. Herakles se však už dozvěděl o zahradě Hesperii, kde roste strom s jablky nesmrtelnosti. Strážkyně stromu však brání Heraklovi, aby si natrhal zlatých plodů. Přichází i Hermes, posel bohů, a oznamuje, že Alkestis, choť Heraklova, se už chystá na cestu do Hádu – do podsvětí. On sám, Hermes, ji do říše stínů povede. Herakles zapomene na nesmrtelnost a utíká na pomoc své ženě. Odežene Herma od Alkestidy, ale ten na ní pošle bohyni šílenství Lysso. Ta omámí Herakla natolik, že sám zabije svoji ženu a pochodní podpálí celý palác.

Léto – Otakar Fischer

Léto
Otakar Fischer

Obsah:
Básník zápasí s erotickými svody a utíká drsnému světu do říše snů. „Laskavosti lačna jsem, ne těla. Mužem činu zveš se. Já jsem chtěla dobývána být, ne dobyta. Mně se nechce, abys mne vzal, já chci být vzývána.“ – „Chci jako náměsíčník viděti nevidom,…chci neznaven kráčet a kráčet, leč nevědět, kam jdu.“ – Státní převrat na něj mocně zapůsobil. „Mé nejhrdější heslo je z Písma: Člověk jsem – a přec – Jak mi opojně zvoní ta píšeň. Je naše zem!“

Jefta a jeho dcera – Lion Feuchtwanger

Jefta a jeho dcera
Lion Feuchtwanger

Námět díla byl převzat z Knihy soudců, která je součástí Starého zákona. Hlavním hrdinou je Jefta, syn náčelníka kmene Galád. Jeftova matka ovšem nevyznává Hospodina, ale Amona. I Jeftova manželka, Iketura, vyznává boha Amona. Jefta je tedy levoboček, bastard. Přesto ho má Galád nejraději, dokonce raději než své další potomky.
Náčelník Galád je již stár a jednoho dne zemře. Jeftovi před smrtí odkáže veliké hospodářství. Na hospodářství si ovšem dělají nárok i další Galádovi potomci. Argumentují tím, že Jefta nemůže být věrný Hospodinovi, když jeho manželka vyznává Ammona a i on je potomkem Ammonitky. Jefta dostane na vybranou. Buď opustí manželku a dceru Jaalu a hospodářství mu zůstane, nebo bude uvržen v otroctví.
Jefta však zvolí řešení jiné. Se svými přáteli se odebere na sever do pusté země. Zde žijí chudě a skromně. Postupně Jefta ovládne pět babylonských měst, protože král Abir vede válku s dalšími nepřáteli, a proti Jeftovi nemůže tudíž zakročit.
Zemi Galád nezitím začnou ohrožovat nájezdy Ammonitů a Moabitů. Jeftovi nevlastní bratři jsou nuceni prosit u něj o pomoc.
Jefta nakonec svolí a vytáhne proti králi Nachašovi. Nezačne ovšem bojovat, nýbrž uzavře mírovou smlouvu na jeden rok. Král Nacháš, vládce Ammona, se spojí s králem Abirem. Nepřátelé mají přesilu, ale Jefta nechce požádat o pomoc západní izraelské kmeny, které žijí za řekou Jordán. Věří, že mu pomůže Hospodin.
Schyluje se k bitvě. Jefta chce využít lsti, to se mu ovšem nepovede. V bitvě Jefta prohrává. Když je nejhůř, požádá Jefta Hospodina o pomoc. Slíbí mu za ni oběť. Má se jí stát první člověk, který Jeftovi vyjde vstříc z bran hlavního města Galád. Nakonec se Jeftovi skutečně podaří bitvu vyhrát.
Při návratu ho čeká šok. V ústrety mu vyjde jeho jediná a milovaná dcera Jaála. Jefta splní, co slíbil, a přinese Hospodinovi zápalnou oběť.
Izraelské kmeny se po dlouhé době opět sjednotí. Jefta ale za to všechno těžce zaplatí. Poznává, že jeho oběť byla zbytečná a marná, a nadobro zlomen předčasně umírá.

Hluk a zuřivost – William Faulkner

Hluk a zuřivost
William Faulkner

Hluk a zuřivost je moderní americký román, který vznikl v roce 1929, svým stylem připomíná staré rodové kroniky. Po druhé světové válce vzrostla jeho obliba, stal se světově uznávaným dílem, jedním z nejlepších amerických románů vůbec. Hluk a zuřivost byl Faulknerovým nejoblíbenějším dílem, můžeme v něm najít řadu autobiografických rysů z autorova rodinného života. Na román později navazovala celá řada nejen amerických autorů, např. William Styron ve svém díle Ulehni v temnotách.
Největším posláním románu je znázornit morální a společenský úpadek amerického Jihu na osudech jedné rodiny.
Sledujeme osud a vývoj rodiny Compsonových, kteří žijí v severním Mississipppi ve fiktivní oblasti Yoknapatawpha. Na počátku patřili k nejvýznamnější a nejvlivnější rodině širokého okolí, s postupujícím časem a novými generacemi na této pověsti ale ztrácejí. Důstojnost i vláda nad vlastními životy se pozvolna vytrácí společně s pocitem svobody.
Rozsáhlá románová epopej se skládá ze čtyř dílů. Jedná se o čtyři konkrétní dny, jak nám později v Dodatku k románu vysvětluje sám autor, dějinnými daty dokládá autenticitu jednotlivých dní a zvyšuje tak účinek rodinné kroniky. Jedná se o 7. duben 1928, 2. červen 1910, 6. duben 1928 a 8. duben 1928.
V první části knihy sledujeme příběh Benjyho Compsona. Je mu 33 let, je duševně nemocný, poloviční blázen. Poznáme to i na jeho vyprávění – je nesouvislé, prolíná se v něm minulost s přítomností, nerozlišujeme pravdu a fikci. Často mluví o Caddy – starší sestře, kterou velmi miloval. Caddy ho vychovávala, starala se o něj až do té doby, než odešla z domova. Vdala se, ale manželství se jí nevydařilo, trvalo jen krátkou dobu, po jeho rozpadu odchází z rodného kraje i od rodiny.
Druhý díl románu je vyprávěn ústy Quentina Compsona, studenta Harvardské univerzity. Je to další z bratrů početného klanu Compsonů. Opět se většina děje soustřeďuje kolem vyprávění o Caddy. Quentin také svou sestru velmi miloval. Měl sen, že z ní vyroste ctnostná a ušlechtilá dívka – proto se snažil za každou cenu chránit její čest a čistotu. Caddy ale v každém případě odmítala podřídit se nesmyslným zákazům, jednala téměř natruc, ztratila tedy panenství ve čtrnácti letech s chlapcem, o kterého vůbec nestála jen proto, aby se nestala rodinnou chloubou a relikvií. Citový vztah mezi sourozenci byl ale opravdu zvláštní a osciloval mezi láskou a nenávistí. Dva dny po sestřině svatbě – vzala si muže, kterého nemilovala a který nebyl otcem jejího očekávaného dítěte – spáchá Quentin sebevraždu. Utopí se v řece po pečlivě připraveném a chladnokrevně provedeném plánu. Caddy na jeho památku pojmenuje své dítě – dceru jeho jménem, zanechá ji ale u rodičů a odchází.
Ve čtvrté části knihy se seznamujeme s dalším ze sourozenců – je to Jason. Jason je ze všech nejchladnější, chová se zatrpkle a příliš pragmaticky a materialisticky, jde mu stále jen o peníze. Nenávidí sestru a bratra, žárlí na ně. Důvodem je to, že kvůli nim prodali rodiče část rodinného majetku. Chtěli, aby Quentin mohl studovat (paradoxně marně – spáchal sebevraždu) a aby Caddy měla krásnou svatbu (také zbytečně – brzy se rozvedla). Jason utiskuje a mučí postiženého bratra Benjyho, po smrti rodičů ho nechá zavřít do ústavu a stává se tak hlavním vlastníkem a pánem domu. Neustále se snažil šetřit, jeho touha po penězích byla ale také ukájena podvodnou činností – kradl např. peníze, které jako příspěvky posílala Caddy pro svou dceru. Té je už 17 let, plán svého strýce dokonale překazila tím, že jeho milované peníze ukradla a odjela do světa s potulnými komedianty.
Poslední, čtvrtá část, je už vyprávěna objektivní autorskou řečí, ústy Williama Faulknera. Ukazuje vlastně všechna východiska rodinné tragédie, naprosto nenaplněného „amerického snu“, nic není, jak by mělo být, nic se nepovedlo, nic nespěje k záchraně. Pohled na zpustošenou rodinu je doplněn paralelou s černošským služebnictvem – hospodyně a kuchařka Dilsey je pracovitá, čestná, věřící. Na ní chce autor ukázat, jak by se mělo žít.
Asi nejvíce na nás z románu dýchne téma ztráty iluzí. Všechny naděje se jeví jako falešné. Jih se rozkládá, u Compsonů dochází k zániku rodu. Objevují se všudypřítomné symboly – např. hodinky jako neúprosně ubíhající čas. Pro svůj společensko-kulturní rozměr a autentičnost způsobil po svém vydání v USA naprostý šok. Je přirovnáván ke knihách Dostojevského nebo Joyceho.

Divoké palmy – William Faulkner

Divoké palmy (1939)
William Faulkner

Ano, mám-li si vybrat mezi soužením a ničím, vyberu si soužení.

Knihu jednoho z největších amerických spisovatelů Williama Faulknera, Divoké palmy, tvoří dva na sobě na první pohled naprosto nezávislé příběhy. První z nich, Divoké palmy, je smutným hledáním lásky mladého páru, druhý z nich, Stařec Mississippi, líčí boj uprchlého trestance proti rozvodněné řece i nepřízni osudu.
Divoké palmy: V první kapitole nalézáme hlavní hrdiny Harryho Wilbourna a Charlottu Rittenmeyerovou takřka na konci jejich poutě. Vidíme je, zatím bezejmenné, pohledem staršího lékaře, jejich domácího. Teprve ve druhé kapitole jsou nám představeni. Harry studuje s finančními obtížemi medicínu v New Orleansu. Na jednom večírku, kam jej pozve jeho kolega se seznámí s Charlottou, vdanou matkou dvou dětí. Zamilují se náhle do sebe ani nevědí jak. Chvíli se schází ve městě po kavárnách, pak se rozhodnou svůj poměr netajit a Charlotta vše prozradí manželovi. Ten si nepřeje rozvod,uzavře tedy se svojí ženou jakousi „gentlemanskou“dohodu, která jí umožňuje odjet a žít s Harrym. Dokonce ji vyprovodí na nádraží a s velkým sebezapřením ji „předá“ Harrymu. Odjíždějí spolu do Chicaga. Z počátku se jejich existenční situace vyvíjí příznivě, Harry získá místo v nemocnici, Charlotta – sochařka – nachází odběratele svých výtvorů. Žijí především jeden pro druhého. Čtenáři je možno nahlížet spíše Harryho pohledem, sleduje jeho myšlenky a přemítání o Charlottě, která si zachovává jemný nádech tajemnosti. Pro Harryho je to první vážný vztah, prochází novými nelehkými zkušenostmi, především nutnost finančního zabezpečení na něj dopadá. Charlotta je mnohem zkušenější, s realističtějším pohledem na život, přesto, ač si vědoma nesmírných obtíží, jaké je čekají, nemohla jinak, než jít s Harrym. Problémy přicházejí dříve, než by oba čekali. Ocitají se bez příjmů a záhy bez přístřeší. Nějaký čas mohou strávit na letní chatě u jezera patřící jejich příteli Mccordovi, ale blížící se zima jim sebere i toto přístřeší. Harry se poprvé s ohledem na Charlottino zabezpečení zamýšlí nad možností odloučení, Charlotta mu však vyvrací všechny pochybnosti vášnivou připomínkou jejich lásky – „Vždyť pro tohle to děláme, pro tohle všechno jsme to dělali, za to platíme: abychom mohli být spolu, spát spolu každou noc…“- Když se situace v Chicagu stává již neúnosnou, odjíždí spolu do Utahu, do bohem zapomenuté končiny, kde dostal Harry práci jako lékař při dole na rudu. Jejich jedinými společníky je mladý ředitel se ženou, s kterými sdílí jedinou obyvatelnou místnost na dole. Brzy je opět dostihují nesnáze, majitel dolu těžbu zrušil a ředitele i najaté polské dělníky nechal bez platu. Navíc se musí Harry vyrovnávat s těžkým vnitřním bojem, když jej ředitelský pár požádá, aby je zbavil nenarozeného dítěte, které nechtějí vzhledem ke své tíživé finanční situaci. Harry odmítá, ale když se na jejich stranu přidá i Charlotta nakonec podlehne. Ředitel s manželkou odjíždí, Harry s Charlottou je brzy napodobují, jen polští dělníci, kteří ničemu nerozumí, zůstávají. Po Harrym je požadováno další umělé přerušení těhotenství, tentokrát se brání ještě zuřivěji, neboť je to sama Charlotta,kdo to po něm žádá. Ač se brání ze všech sil, nakonec je okolnostmi donucen zákrok provést. Nezdaří se však optimálně, Charlotta trpí a nakonec na následky umírá. Harry je souzen a odsouzen. Zůstává sám, člověk, který vše ztratil, přesto nepropadá naprostému zoufalství: „Ano, mám-li si vybrat mezi ničím a soužením, vyberu si soužení,“ pronáší v poslední větě svého příběhu.
Stařec Mississippi: Tento příběh se odehrává na jiném místě než Divoké palmy (jižní povodí Mississippi) i v jiném čase (rozdíl deseti let). Hlavním hrdinou je vězeň, po celý příběh označovaný pouze jako „vysoký trestanec“, který byl odsouzen v osmnácti letech za nepovedenou vlakovou loupež, jež hodlal spáchat podle „návodu“ dobrodružných knížek z Divokého Západu. V trestnici pracuje na bavlníkové farmě, odkud je spolu s ostatními spoluvězni povolán pomoci při velkých zátopách způsobených rozvodněnou Mississippi. Je mu svěřen úkol pomocí pramice nalézt a dopravit do bezpečí několik osob uvízlých ve velké vodě. Jeho člun je však uchvácen proudem a dozorci jej považují za utonulého. Po jistých obtížích se mu podaří splnit část svého úkolu, když zachrání z kmene potopeného stromu těhotnou ženu. Tím však začíná jeho strastiplné putování po kalné hladině rozběsněné řeky. Jelikož nedokáže nalézt civilizovaný přístav je nucen sám asistovat při porodu. Zkoušeni mnoha peripetiemi pokračují nyní tři nešťastníci v plavbě. Nakonec se jim podaří dosáhnout nezatopených civilizovaných končin, které jsou však na hony vzdálené od místa odkud vypluli. Trestanec spolu se ženou se protloukají jak to jde, všichni jsou příliš zaměstnáni povodní, než by jim věnovali pozornost. Několikrát se mu podaří sehnat krátkodobou práci na pile, či jako lovec, ale řeka jej stále pronásleduje a on se neustále na svém člunu, kterého se zatím vždy odmítl zbavit, přemísťuje dále a dále. Nakonec se však zmožen – řekou, blouděním, ale snad i nevyřčeným vztahem k ženě (?) – nechává zatknout a opět uvěznit. Ačkoliv zachrání dva lidské životy, dobrovolně se vrátí a dokonce přiveze i zapůjčenou pramici, je mu kvůli zákulisním politickým manévrům šerifa a ředitele věznice nesmyslně prodlužen trest o deset let za „pokus o útěk.“
Divoké palmy jsou výborným příkladem pásmové kompozice, postupu, který, i díky tomu, že se často pojí s žánrovou heterogenností, se stal velmi užívaným v moderní románové literatuře. Dva příběhy, dvě pásma se skrytě doplňují, překrývají, vysvětlují. Motiv lásky se objevuje v obou, pokaždé jinak, či spíše v jiném úhlu pozornosti. Stejně jako motiv nepřízně osudu, motiv sociální kritiky a boje člověka za svůj život a štěstí. Pásma jsou složitě prokomponována sama o sobě, odhalují další pásma některých postav, v Divokých palmách to je např. pásmo Harryho, které reflektuje děj, či pásmo lékaře, který na začátku pár pozoruje a odhaduje (ten lékař se později snaží marně Charlottu zachránit a tak aspoň pln vzteku předává Harryho policii), v Starci Mississippi je to pásmo trestancovo, přerušované nenápadným pásmem vypravěče, které nenechává hrdinu říct vše, co by po něm čtenář žádal (předně nějak definovat svůj vztah k zachráněné ženě), ale obě pásma jsou také motivicky prokomponována mezi sebou. V Starci Mississippi se rodí dítě a je zachováno, V Divokých palmách dítě i matka umírají, stejným způsobem se ocitá i balená cigareta ve smířených rukách jak Harryho tak i trestance a motiv sociální kritiky je v obou případech stejně naléhavý. Jaká však byla příčina vzniku takovéto kompozice? To nám poví nejlépe sám Faulkner: „Byl to původně jeden příběh – příběh o Charlottě a Harrym, kteří obětovali všechno pro lásku a pak ji ztratili. Dokud jsem nezačal psát tu knihu, nevěděl jsem, že to budou dva jednotlivé příběhy. Když jsem dospěl ke konci toho, co je nyní první částí Divokých palem, najednou jsem si uvědomil, že jí něco chybí, že je třeba důrazu, něčeho, čím bych ji vyhnal do výše jako kontrapunktem v hudbě. A tak jsem psal příběh starce Mississippi tak dlouho, dokud se příběh divokých palem opět nezvedl vzhůru. Pak jsem přerušil příběh Starce Mississippi tam, kde končí jeho první část, a vrátil jsem se k příběhu Divokých palem, dokud mi opět nezačal klesat dolů. Pak jsem jej opět vyhnal do výše jinou částí jeho antiteze, což je příběh o muži, který našel lásku a až do konce knihy před ní prchá, i za cenu toho, že se dobrovolně vrátí do vězení, kde bude v bezpečí. Dva příběhy to jsou jenom náhodou nebo snad z nutnosti. Je to román o Charlottě a Wilbournovi.“

Země lidí – A. de Saint-Exupery

Země lidí
Antoine de Saint-Exupery

Antoine de Saint-Exupery (1900-1944), letec, spisovatel, jeden z největších humanistů 20. století psal své romány skoro jako jednotlivé kapitoly “palubního deníku”- deníku letů nad zemí lidí: Letec, Kurýr na jih, Noční let, Země lidí, Válečný pilot, Dopis rukojmímu a Malý princ. Všechny jsou protkány filosofickými názory o člověku, lidech, životě, tak jak v ně Exupery věřil.

Země lidí je hlasem ze skutečné pouště se všemi autorovými zážitky z doby jeho pobytu na letecké lince, na Sahaře, a zároveň je hlasem všech, se kterými se Saint-Exupery setkal, hlasem Země člověka.
Je rozdělena do osmi kapitol, u kterých už jen samotné názvy tvoří samostatný a ucelený řetězec, úzce spjatý s celou výstavbou díla.
V první kapitole s názvem Linka popisuje život a běh letecké dopravy zajišťující poštovní spojení na lince Toulouse–Dakar, kde Exupery nastoupil jako mladý pilot. Vzpomíná na starší piloty, kterých si vážil a kteří mu poskytovali cenné rady. Zároveň vzpomíná na svůj první let, na piloty, kteří se už ze svých cest nikdy nevrátili, na boj s třemi hlavními nepřáteli letce – horami, mořem a bouří. Do svých úvah vkládá útržky různých epizod z dobrodružného a zároveň běžného života na letecké lince.
Druhá kapitola – Kamarádi, je nahlédnutím mezi Exuperyho přátele. Takové přátele, co si nelze koupit …Starého kamaráda si jen tak nevytvoříš. Nic nevyváží poklad tolika vzpomínek, tolika společně prožitých zlých hodin, tolika rozmíšek, smíření, dojetí. Taková přátelství nelze znovu zbudovat. Zasadíš-li dub, marně čekáš, že se záhy ukryješ pod jeho korunou…
Nejprve Mermoz – razil si cestu napříč pohořím Kordiller, prozkoumával neohroženě nové cesty a vracel se, aby se opět vydal na cestu. Vkládá také příběh Guillaumeta, který se při jednom přeletu ztratil v Andách a jen s vědomím své zodpovědnosti ke všem, kteří jeho návrat zoufale očekávají si sáhl až na dno lidských sil, překonal sníh, mráz i svou slabost a vyvázl živý …Být člověkem, to znamená právě být odpovědným. To znamená pociťovat stud před bídou, která na nás zdánlivě nezávisí. To znamená být hrdý na vítězství, kterého dobyli kamarádi. To znamená cítit, když kladeš svůj kámen, že přispíváš k výstavbě světa…
Kapitola Letadlo je nejkratší kapitolou knihy, krátkou a úvahovou. Na ní plynule navazuje kapitola Letadlo a planeta o přeletech Sahary a země vůbec. Díky letadlu se člověk může dostat během jednoho dne do zcela odlišných krajů setkat se s různými lidmi, ale všude je na zemi, na zemi lidí. A ta země ho poutá svou tíží, která Exuperymu připadá všemocná jako láska. Uvědomuje si to právě při jednom svém nouzovém přistání na Sahaře, kdy má dostatek prostoru přemýšlet o svém postavení. Je pouští očarován.
Plynule v logické souvislosti přichází kapitola pátá, Oáza, o tom, že tajemství můžeme nalézti všude. Překvapivě zde není zobrazena pouštní oáza, jak by se dalo čekat, ale malý domek lidí v Argentině, kteří pilotovi po nouzovém přistání na poli nabídli přístřeší, které se pro něj onou oázou stává.
Kapitola V poušti zobrazuje Saharu, Maury, Tuaregy a nekonečné duny písku, jejichž chuť autor okusil v malé vojenské stanici v Mauretánii a v pevnosti Port-Etienne. Zde přicházel do styku s pouštním životem, koránem a cenou vody, která je v těchto krajích cennější než zlato. Sám Exupery to okusil v jedné příhodě, které je věnována předposlední kapitola Uprostřed pouště. Se svým mechanikem Prévotem ztroskotají kvůli špatnému počasí právě kdesi na Sahaře. Zcela bez vody, s jedním pomerančem se vydávají na nekonečný pochod rozžhaveným pískem. Slunce pálí, myšlenky přeskakují, falešné vidiny dokonale matou. Až náhle, již na pokraji vyčerpání zahlédnou beduína. Z posledních sil o sobě dají vědět a odměnou je jim voda – život sám. Jsou zachráněni.
Kapitola poslední – Lidé, je o lidech, které Exupery znal, poznal, potkal. O lidech slavných i obyčejných, o smyslu života i smrti. O Zemi lidí.
…Jen duch, když prodchne hlínu, může stvořit člověka…

Země lidí je voláním po odpovědnosti člověka k sobě, k blízkým, k životu. Zároveň vydává poselství o zemi jako příteli, který nám poskytuje nejvíce – neboť klade člověku překážky, jejichž překonáním může lépe poznat sám sebe.

Malý princ – Antoine de Saint-Exupery

Malý princ
Antoine de Saint-Exupery

Albatros Praha, 1977

Antoine de Saint-Exupery (1900-1944), známý francouzský spisovatel, který často ve svých románech autobiograficky zachycoval zážitky ze života letců, jež naplňoval svými humanistickými a filosofickými úvahami, napsal také jednu knížku pro děti malé i velké – Malého prince.

Tato pohádka je vlastně jakýmsi rozhovorem autora s malým princem, se kterým se setkává na poušti poté, co byl nucen zde nouzově přistát. Již samotné první setkání je velmi neobvyklé, protože malý princ chce po letci, aby mu nakreslil beránka. Pomalu se sbližují a malý princ vypráví o své malinké planetě, kde žije.
O planetě menší než domek, o kterou se princ stará, vytrhává kořínky baobabů, aby příliš nevyrostly a malinkou planetu neroztrhaly. Jeho planeta je opravdu tak miniaturní, že pokud je člověku smutno, je možné na ní pozorovat západ slunce do omrzení, stačí jen posouvat židličku. Když opustil svou planetu, cestoval malý princ vesmírem a navštěvoval jiné planety, kde se setkával se zvláštními lidmi. Na jedné planetce potkal krále, který vládl všemu a vůbec se choval velmi pánovitě. Jinde se zase potkal s domýšlivcem. Ten pro změnu toužil jen po obdivu a to brzy přestalo malého prince bavit, přesunul se proto dále k planetě s pijanem. Tady se moc rozesmutnil, neboť zjistil, že pijan pije proto, aby zapomněl, že se stydí za své pití. Dospělí jsou pro prince opravdu zvláštní a nepochopitelní, třeba byznysmen z další planety. Seděl a neustále počítal hvězdy, které by mu měly patřit. Jediný, kdo malému princi nepřipadal tolik směšný, byl lampář, protože poctivě plnil svůj úkol – rozsvěcel a zhasínal lampu, nezabýval se tedy pouze sám sebou jako král, domýšlivec, pijan nebo byznysmen. A jak se princ dostal na Zemi? Poslal ho tam zeměpisec z další navštívené planety. Přistál právě uprostřed samotné pouště, překvapen tím, že zde nikdo není a že je země tak moc vyprahlá. Cítil se velmi osaměle, dokud se nepotkal s liškou, která se nechala ochočit a tím se pro něj stala jedinou liškou na světě.
Tak teď je tady a společně s autorem nalézají vodu ve staré studni a hovoří o lidech nenalézajících hledané. Lidé totiž nehledají srdcem a oči jsou v tomto směru slepé. Konečně se letci podaří opravit letadlo a nastává chvíle loučení, malý princ se také chce vrátit ke své planetě, jeho tělo je však příliš těžké, a proto se nechává uštknout od pouštního hada, aby se k hvězdě dostal.

“Dobrý den,” pozdravil malý princ.
“Dobrý den,” řekl obchodník.
Byl to obchodník s patentními pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
“Proč to prodáváš?” zeptal se malý princ.
“Je to velká úspora času,” odpověděl obchodník. “znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.”
“A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?”
“Co kdo chce…”
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce…

Je pravda, že ne všechny pohádky jsou si podobné, stejně jako jejich princové. Tento od Antoina de Saint-Exuperyho je však opravdu zvláštní a jedinečný. Nezachraňuje princezny ani nebojuje s okřídlenými draky, ale svou podivuhodnou životní poutí objevuje tajemství čistého srdce, dobra a krásy. Činí to s milým a líbezným šarmem, který pohladí po duši nejen děti. Čtenářský zážitek je navíc umocněn okouzlujícími ilustracemi od samotného autora.

Zlatý kolovrat – Karel Jaromír Erben

Zlatý kolovrat
Karel Jaromír Erben
1976, Mladá fronta, v Praze

Obsah:
Kniha Zlatý kolovrat pojmenovaná podle jedné z nejznámějších básní K. J. Erbena, je zároveň jeho životopisem i sbírkou básní. Celá kniha je rozdělena na čtyři části, z nichž každá obsahuje údaje o životě a práci K. J. Erbena a také úryvky z jeho rozsáhlé tvorby, např. básně Kytice, Svatební košile, Vodník a mnohé jiné.
Karel Jaromír Erben se narodil v roce 1811 a zemřel roku 1870. Domníváme se, že žil už od dětství ve velice chudých poměrech a tato situace se nezměnila až do jeho smrti. Každý jistě zná Erbenovy básně, ale málokdo ví, že představují jen nepatrnou část celé jeho tvorby. K. J. Erben celý svůj život strávil sbíráním různých lidových básní, písní a pořekadel. Sepisoval také různé zvyky a tradice na českém a moravském venkově. Byl velmi chatrného zdraví, těžká práce často vyčerpala všechny jeho síly.
Erben byl nejen básník, ale také historik a první archivář hlavního města Prahy. Byl také zaujatým vlastencem a často se stýkal i s Františkem Palackým, kterého velice podporoval v jeho politické činosti.
Karel Jaromír Erben bezesporu patří k významným postavám českého národního obrození, ale i celé české literatury

Kytice – Karel Jaromír Erben

Kytice z pověstí národních
Karel Jaromír Erben

Snad naše nejoblíbenější básnická sbírka 19. století. Dvanáct vynikajících balad uvedl K. J. Erben stejnojmennou vstupní básní. Mistr umělecké zkratky dokázal ve třech slokách zachytit báji vykládající původ slova mateřídouška. Ve zbývajících třech strofách vyjádřil obrazně svůj názor na dávný, až pohanský původ bájí, naznačil i básnický záměr díla a jeho na svou dobu odvážnou dedikaci (věnování) slovanským vlastencům. Básník poznal důvěrně české básně i pohádky, a proto toužil doplnit Čelakovského „Ohlasy“ promyšleným výběrem lidových námětů epických.
Sbírka zahrnula hlavní druhy lidové epiky. Nejpočetnější skupinu tvoří báje. Ty nejvíce odrážejí názor lidu na přírodu, v níž se člověk potýká s působením tajemných sil a bytostí (Polednice, Vodník, Vrba, Lilie, Holoubek, Svatební košile). Pro naše předky nebylo hranic mezi živým a neživým světem. A z pohanských mýtů přechází tato představa i do zlidovělé tradice křesťanské. Místní pověsti má za základ nejstarší balada Poklad s námětem Velkého pátku, kdy se odkrývají poklady. Pohádka, a to od Boženy Němcové, byla podkladem Zlatého kolovratu. Legenda barokně romantického ladění je základem Záhořova lože. Naše slovesnost je nadmíru bohata na různá proroctví ( Libušino, Sibylino, slepého mládence aj. ), úryvky z nich tvoří závěrečnou, vlastenecky povzbudivou, ale i kritickou báseň Věštkyně. Tuto pestrost rozmnožují i dramatické obrazy ze života s kresbou lidových obyčejů ( Štědrý den, Dceřina kletba ).
Sbírkou prolíná přísný lidový názor mravní. Za provinění přichází neúprosně trest. V křesťanské etice jej zmírňuje či odčiňuje pokání (Poklad, Svatební košile, Záhořovo lože). Erben vysoce ocenil společenské poslání ženy, zejména matky. Všechny skladby kromě Záhořova lože mají své ženské hrdinky. A nad velikostí i úskalími mateřské lásky se kniha zamýšlí ve většině baladických písní: už v úvodní báji etymologické, v baladách ¨Poklad, Polednice, Zlatý Kolovrat, v slavném Vodníkovi, v bájích Vrba i Lilie a velmi tvrdě v tragickém dialogu Dceřiny kletby. Erbenova poselství národu nás oslovují posud. V závěru Věštkyně čteme mj.: “ Nenaříkejte, neštěstí a osud / že vás tak tvrdě potkaly, / však naříkejte, že jste jimi posud / rozumnější se nestaly ! “ … “ Tisíc let ušlo, co své milé syny / svornosti učil Svatopluk, / však neproniknul dotud, do hodiny / moudrého slova zlatý zvuk ! „. Výstavbě klasických balad se u Erbena učili mnozí naši epikové: Neruda, Hálek, ale i Wolker. Zpěvnost, obraznost i dramatičnost Kytice inspirovala naše největší skladatele i výtvarníky (Dvořák, Fibich, Martinů, Aleš, Zrzavý, Procházka, Tesař aj. ).

Kytice
Karel Jaromír Erben
(v Praze, 1992, Mladá fronta)

Kytice čerpá z motivů lidových pověstí, pohádek, legend a písní.
Úvodní báseň Kytice vypráví o smrti matky, které se zželelo dětí a svou duši vdechla do kvítku mateřídoušky. Cyklus balad zahajuje Poklad. Matka musí volit mezi pokladem a dítětem a napodruhé se rozhodne správně – pro dítě. Motivem básně Svatební košile je pověst, že si milý o půlnoci přijde pro svou milou a odvede ji k sobě do hrobu. Cestou milá zahodila modlicí knížky, růženec i křížek a nechala si pouze dvě košile. Myslela však stále na Boha, a tak byla v umrlčí komoře ušetřena smrti. V krátké baladě Polednice matka straší dítě polednicí, ta vskutku přijde a matka omdlí, přitom dítě zadusí. Zlatý kolovrat je pohádkou o zlu a dobru. Macecha zabije Dorničku, nevlastní dceru, a vlastní dcera se stane královnou. Král vbrzku odjíždí do boje. Zatím lesní stařeček vymění královně zlatý kolovrat, přeslici a kužel za části těla Dorničky a živou vodou ji obživne. Po návratu z boje uslyší král příst zlatý kolovrat o zločinu macechy a její dcery, nechá je zahubit vlky a vezme si za ženu Dorničku. Štědrý den (další báseň) vypráví o tom, jak Marie a Hana zkoumaly v rybníce svou budoucnost. Předpověď se vyplnila, Hana se vdala a Marie umřela. V baladě Holoubek spáchá žena sebevraždu, protože neunese výčitky svědomí, že zabila manžela jedem. Podruhé se vdala, ale holoubek nad hrobem jí její zločin připomenul. V legendě Záhořovo lože jde poutník vstříc svému osudu. Jeho otec ho kvůli majetku upsal ďáblu. Potká obra (Lesní muž). Ten ho nezavraždí jako ostatní, ale musí mu slíbit, pokud se z pekla dostane, že mu vše povypráví. Docílil vrácení otcova úpisu teprve tehdy, když ďáblovi pohrozil Záhořovým ložem. Obr se též jmenuje Záhoř, zalekne se božího hněvu a 90 let prosí o odpuštění. Z obrova kyje vyrostla jabloň, jež nese zlaté jablka. Z poutníka se stal biskup. Když Záhoř promluvil k jinochovi, který biskupa doprovázel, tak biskup poznal, že Bůh jeho i Záhoře povolal k sobě. Proměnili se ve dvě holubice. Další balada nese název Vodník. Vypráví o tom, jak si vodník šil boty a šaty na svou svatbu. Matka po zlém snu nechtěla pustit dceru k jezeru, ale ta neposlechla a vodník se jí zmocnil. Měla s ním chlapečka, ale nebyla šťastná. Vymohla si návštěvu matky. Ta ji nechce pustit zpátky a vodník se pomstí tím, že položí rozseknutého chlapečka před dveře. V baladě Vrba žije žena pouze ve dne, v noci jako by byla mrtvá, protože duši má v bílé vrbě. Proto manžel vrbu setne, zároveň však jeho žena zemře. Mrtvá vrba mu šeptá, aby z jejího dřeva dal sirotkovi udělat kolébku a později píšťalku, kterou se bude matka s dítětem domlouvat. V baladě Lilie se panna po smrti promění v lilii. Pouze v noci je z ní zase dívka. To objeví pán, vezme si ji za ženu a mají spolu dítě. Musí však žít v komnatě bez slunečního světla. Když pán odjede do boje, jeho matka nechá komnatu pobořit a žena i s dítětem na světle zahynou. V baladě Dceřina kletba se chce dívka oběsit, protože zabila své nevlastní děťátko. Obviňuje svého milence i svou matku, že ji neohlídali. Báseň Věštkyně, která knihu uzavírá, vypráví rozličná proroctví, např. O Přemyslu Oráči, Libuši, Bruncvíkovi a dalších známých mytických i skutečných osobnostech.

Pustina – T.S.Eliot

Pustina
T.S.Eliot

Jde o jedno ze základních děl tzv. modernistické literatury (vedle děl Joycových, V.Woolfové). Ve svém celku modernisté narušují zavedené literární postupy. Zdá se jim, že skutečnost, kterou žijí, je natolik jiná, chaotičtější než byla ještě nedávno, že již nestačí zavedené formy dosavadní literatury – jmenujme třeba realistický, klasický psychologický nebo sociologizující román; v poezii dekadentní, romantickou pózu, nebo třeba i impresionizmus. Někteří chtějí realitě, kterou spodobují vtisknout v uměleckém díle nový tvar, nový smysl. Vytvořit obdobu mýtu všezahrnující lidský život. Tak se to děje v Joyceově „Odysseovi“(„Ulysses“) v jakémsi parodickém rámci vůči „Odyssey“ Homérově. Modernistům jde o to, vtisknout chaosu ztracený řád. Nutí je to vytvářet vlastní básnické a románové postupy a formy.
Tak je tomu i s Pustinou T.S.Eliota. Ta vychází poprvé v Eliotově časopise Criterion r.1922. jejím „porodníkem“, který provedl „císařský řez“ bývá nazýván Ezra Pound, jiný význačný modernistický básník a Eliotův blízký přítel. Ten z ní udělal to, co dnes známe. Vyškrtal nejspíše až čtyřicet procent původního textu, pasáže většinou příliš konkrétní a pochopitelné; proto báseň také v řadě případech budí dojem fragmentárnosti.
Skládá se z pěti zpěvů různé délky, které jsou sepsány podivnou technikou: jakoby přiřazováním k sobě různých úryvků – jsou tu scény líčící nějaký děj; doslovné citáty z klasických děl světové literatury (doslova světové: zejména v posledním zpěvu jsou to Uppanišady, jejichž slova završují celou báseň; znamenají návrat k počátkům: v sanskrtu, jímž jsou psány, spatřuje Eliot nejspíše počátek jazyků, kolébku evropské civilizace).
Takto jsou fragmenty k sobě přiřazeny rovnocenně, jejich střetání pak rozehrává významovou hru. Obdoba by se mohla hledat např. v koláži, kterou vyvíjejí kubisté a pak surrealisté ve výtvarném umění. Obdobnou technikou psal u nás např. Jiří Kolář o dvě desetiletí později; byl to také Eliotův překladatel.
Zpěv první „Pohřbívání mrtvých“ začíná veršem „Duben je nejkrutější měsíc, rodí“. Jaro znamená běžně obnovu životních sil, člověka i přírody. Pamatujme stále na „pustinu“. Ta probleskuje, stojí v pozadí všeho růstu a kypění života. Následuje elegická vzpomínka na dětství. V další sloce je osloven „Syn člověka“; v Poznámkách autora se dočteme, že to je odkaz na starozákonního proroka Ezechiela a jeho vidění údolí suchých kostí (viz „pustina“).
K tomu verš „ukážu ti strach v hrsti prachu“ („I will show you fear in a handful of dust“, I.zp./30.v.); ten je odkazem na věštkyni Sibylu, která dostala od boha Apollóna právě tolik let, kolik se vejde do dlaně zrnek prachu; citát v čele celé sbírky nám vysvětlí, že jeho autor – Petronius – na vlastní oči spatřil věštkyni Sibylu zavřenou doživotně v lahvi, kde musí na požádání věštit příchozím jejich osud. Odtud tedy patrně ten „strach“.
Další odstavec nám jednu takovou „sibylu“ ukazuje; je to „madame Sosostris, slavná věštkyně“- ta věští básníkovi jeho osud. Prý se má bát smrti utopením.
Pak následuje výjev, který je vědomě postaven jako scéna z Dantova „Pekla“:

„Londýnským mostem proudil dav tak hojný,
že žasl jsem, jak smrt má lov tak hojný.
Šli vzhůru, občas krátce vzdychajíce,
A každý zíral na zem před sebou.“

Následuje setkání s přítelem a dotaz: „Mrtvola, co sis loni zasadil/ v zahradě, klíčí? Letos pokvete?“
V tomto zpěvu je řada motivů, které se později budou navracet. Základní naladění tu máme: vyprahlost, smrt, prach, zírající lidé v pustotě dneška, jejich peklo na zemi, kamení.
Druhý zpěv – „Partie šachů“ : příběh jakési Lil, jejíž muž se vrací z války; vyprávějí si její přítelkyně nejspíše s milencem: „Dneska mě zlobí nervy. Zůstaň u mne./Mluv se mnou. Nikdy nemluvíš. Tak mluv.“Tak mluví ona. Prázdno. Vztah dvou lidí omezený na sex. Bída.
Zpěv třetí – „Kázání ohně“ (tak se nazývá nejslavnější kázání Buddhovo, které říkal jakoby ve vytržení a je podobného významu, jako Kristovo Kázání na hoře) : Tiresias vysvětluje, co zakusil: rozkoš muže i rozkoš ženy, v níž byl půl svého života proměněn. Do toho se prolíná příběh „strupatého realitního úředníčka“, který usiluje dostat do postele jakousi kolegyni. To se mu zdaří:

Když hezká žena hloupě zadala si
Pokojem chodí, jenž je zase pustý,
automaticky uhladí si vlas,
vybere desku, gramofon si pustí.“

To je vše. A Tiresias, který již všechnu rozkoš poznal, křičí: „Ó Pane ty mě vytrháváš“, „hořím“.
Zpěv čtvrtý – „Smrt utopením“; to přeci zvěstovala Sosostris básníkovi?!
Zpěv poslední – „Co říkal hrom“: výjev putování pustinou, skalami: „padají věže/ Jeruzalém Atény Alexandrie/ Vídeň Londýn/ neskutečné“ – hroutí se města, na nichž stojí Evropa, tj. kolébky její kultury. Zároveň jako by šli poutníci do Emauz – zde se jim přeci zjevil Kristus a sdělil poutníkům své vzkříšení. A „co říkal hrom?“: „Datta. Dajathvam. Damjata./ Šanti šanti šanti“, tj. Dávej. Souciť. Ovládej. Pokoj, který převyšuje rozum. Tak je to v Uppanišadách; tak poslední verš se shoduje se slovy sv. Pavla.
Útěcha, která není z tohoto světa.
„Těmito zlomky podpírám své trosky.“ Tak asi cítí autor svou báseň. Ve všem tom zoufalství lze alespoň podepřít hroutící se svět.
Báseň je psána nepravidelným, nerýmovaným veršem (volným). Veškeré formální prvky (rým, rytmus, členění na strofy,…), jsou podřízeny významu. Je doprovázena autorovými vlastními vysvětlivkami, které přidal ke knižnímu vydání.

Jméno růže – Umberto Eco

Jméno růže
Umberto Eco

Jméno růže, (Ill nome della rosa), 1980
Autor ke knize: „Jde o detektivku, kde se vlastně na nic nepřijde a kde detektiv prohraje“
V krásném klášteře v Melku sepisuje starý benediktýn Adso události, kterých se stal svědkem i luštitelem jako osmnáctiletý novic v jednom nejmenovaném italském klášteře, kam dorazil v listopadu roku 1322 po boku svého mistra, učeného františkána, ale také bývalého inkvizitora, Viléma z Baskervilu. Mistr byl mimořádně nadán smyslem pro dedukci a logiku.
Oba návštěvníky přivítal opat Abbo. Vypráví jim o podivné vraždě, ke které došlo asi před týdnem – nejlepší iluminátor Adelmus z Otranta byl nalezen pod hradbami kláštera. Opat prosí Viléma, aby objasnil tuto záhadu. V opatství má dojít v nejbližší době ke schůzce a vyjednávání mezi papežskou a císařskou stranou. Tragédie musí být vysvětlena právě do příjezdu obou delegací. Vilém se seznamuje s životem v klášteře, potkává se s dávným přítelem Ubertinem z Casale, navštěvuje také skriptorium, diskutuje s herbaristou Severinem a přemýšlí o tom, co slyšel.
Klášter má jedno velké tajemství – knihovnu, která je pro svoji neproniknutelnost nazývána labyrintem. Do knihovny je všem mnichům vstup přísně zakázán, smí do ní vejít jen knihovník Malachiáš a jeho pomocník Berengar.
Druhý den dojde k další krvavé události – při ranní bohoslužbě čeledíni našli v kádi s prasečí krví (od včerejší zabíjačky) tělo dalšího mnicha. Je to Venantius, také významný člen skriptoria. Vilém se Severinem ohledávají mrtvolu. Venantius se v kádi neutopil, byl do ní přivlečen z kuchyně už mrtvý. Ale jak je to možné, vždyť celá budova (kuchyň, skriptorium, knihovna) je přes noc uzamčená. Zavírá ji zevnitř Malachiáš a odchází ven tajnou chodbou – ví o ní ještě někdo?
Vilém stále více pátrá po záhadách labyrintu. Stařec Alinardus jim poví, jak se v noci dostat do budovy a tím i do zakázané knihovny. Tajná chodba začíná v chrámu v boční kapli, vede kostnicí a ústí do kuchyně – odtud už cestu znají – vzhůru do skriptoria a pak do knihovny. Alinardus jim také poradil, že vraždy se odehrávají podle Apokalypsy Zjevení sv. Jana.
Hrdinové v noci putují do knihovny. Vilém si chce prohlédnout Venantiův stůl, aby věděl, na čem právě pracoval a zda jeho smrt nesouvisí s tajemstvím labyrintu a zapovězených knih. V polici pod Venantiovým stolem objeví knihu, v níž je vložen nový pergamen – je psán řecky. Mistr si nasadil brýle a začal číst, nešikovný Adso ji málem zapálil lampou. Právě po nahřátí se ale náhle na pergamenu objevily znaky… Ze tmy se však vyřítil jakýsi přízrak, sfoukl lampu, sebral Vilémovi brýle a knihu. Adso se ho marně snaží chytit. Vydají se tedy do labyrintu, bloudí místnostmi a zkoumají uspořádání knih. Knihovna je plná nástrah – šikmá zrcadla, výpary z omamných bylin… Prohlídka byla bezvýsledná.
Ráno jsou už opět v kostele na pravidelné bohoslužbě. Chybí však pomocník knihovníka, Berengar.
Vilém si nechává od správce dílen Mikuláše z Morimondu vyrobit nová skla na čtení. Tuto noc se potají vydá do knihovny Adso sám. Listuje ve starých knihách, zaslechne podivný šelest. Vrátí se do skriptoria, v kuchyni někdo křičí. V rohu stojí krásná dívka a pláče. Adso ji utěšuje, ocitá se ale ve víru lásky… Ráno se zpovídá ze svého hříchu Vilémovi. Chudá děvčata z vesnice se prý obvykle mnichům oddávají za trochu jídla.
Mistr opět přemýšlí nad souvislostmi. Podle Apokalypsy se třetí úder týká vody. Zkoumají studny a zásobníky, vzpomenou si i na lázně, kde je nalezen utopený Berengar. Severin si všimne, že mrtvý má černá bříška prstů a jazyk – stejně tomu bylo i u mrtvého Venantia. Jed? Mistr s herbaristou přemýšlejí, zda mu nějaký nebyl zcizen. Severin kdysi vlastnil prudký jed, který dostal od jednoho misionáře, ale zničil se při bouřce.
Vilém vyslýchá starého Salvátora a celleraria (člověk, který se stará o kuchyň a hospodářství) Remigius přiznává, že našel Venantia mrtvého v kuchyni, o tom, jak se mrtvola dostala do kádě, nic neví.
Severin objevil v Berengarově kutně Vilémovy brýle. Adso se zmítá v mukách nenaplněné lásky ke krásné dívce, Vilém luští tajemné znaky na Venantiově pergamenu. Najde číselnou hříčku, ale na její smysl nepřijde. Prohledávají seznam knih – ty nejzajímavější jsou označeny „Finis Africae“.
Čtvrtý den přijíždějí Minorité v čele s Michalem z Ceseny a o něco později i papežská delegace – kardinál z Pogetta a Bernard Gui – nejkrutější inkvizitoři své doby. Oba hrdinové v noci opět putují do knihovny. Proniknou až k místnosti Finis Africae, dovnitř se ale nedostanou, nerozluští Venantiovu hříčku. V kuchyni je dopaden starý Salvátor a „Adsovo“ děvče, drží černého kohouta a kocoura, symboly ďáblovy. Salvátor je prohlášen za kacíře, ale promluví ve svůj prospěch a zradí celleraria. Dívka bude upálena.
Právě když jde Vilém do kapitulního sálu, na jednání ho dohoní Severin, že našel podivnou knihu. Když se za ním později s Adsou vydají, najdou ho ležet s roztříštěnou lebkou. Kniha je nenalezena, šlo o Druhou knihu Aristotelovu, část je psána arabsky, už ji měli v ruce, ale tenkrát ji nepoznali.
Nad mrtvým Severinem je přistižen běsnící cellerarius. Je obviněn z vraždy a jako arcikacíř (Severin promluvil o jejich minulosti) a upálen. Další den obě delegace odjíždějí – nedosáhly žádného výsledku. Na ranní mši umírá starý knihovník Malachiáš s výkřikem „Škorpion“. I on má černé prsty a jazyk. Tajemná kniha je zřejmě napuštěna jedem. Vilém čistě náhodou rozluští Venantiovy znaky, cestu do Finis Africae. Naposledy se vydávají do labyrintu. V kostnici slyší za zdí rány, někdo je tam uvězněn. Za strašidelným zrcadlem se skrývá Finis Africae – někdo tam sedí za stolem. Je to slepý Jorge, dávný knihovník. Čte Aristotelovu knihu. Vilém mu vyloží svůj závěr – v případě Adelma šlo o sebevraždu, neunesl psychicky tajemství labyrintu, Ventatius sáhl na knihu napuštěnou jedem, četl ji potají v noci, šel se napít vody a v kuchyni zemřel. Berengar ho našel, a aby nemusel vysvětlovat, jak se dostal do zamčené budovy, hodil ho do kádě. Sám pak začal číst a též se otrávil. Knihu ukryl v Severinově laboratoři. Rozhovor Viléma a Severina slyšel Malachiáš, Severina zabil, četl knihu a zemřel. Slovem „škorpioni“ ho postrašil Jorge, byl jen jeho figurkou.
Jorge podává Vilémovi knihu, má na ni právo, zvítězil. Nandavá si rukavice a čte. Jorge očekává jeho brzkou smrt, Vilém mu přiznává, že má rukavice, což on nemůže vidět. Jorge sfoukne lampu a snaží se utéct. Začíná honička, Vilém uhodí starce a ten umírá, ze spadlé lampy se šíří požár.
Opatství hořelo tři dny a tři noci. Mniši odešli jinam.Také Vilém a Adso se rozloučili, Adso se vrátil do Melku.
Po mnoha letech byl vyslán do Itálie. Zašel se podívat na místo, kde stávalo opatství, zbylo jen spáleniště, pod sutinami našel zbytky pergamenů. Dokázal rozluštit, k jakým dílům patří a vytvořil z nich jakousi knihovničku útržků a citátů.
STAT ROSA PRISTINA NOMINE, NOMINA NUDA TENEMUS
(Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.)

Prosinec – Viktor Dyk

Prosinec
Viktor Dyk

Obsah:
Román líčí Prahu v prvních prosincových dnech roku 1897, kdy po pádu rakouského ministra Badeniho vznikly v Praze rušné demonstrace. Praha nemá jednotného vztahu k těmto událostem. Vedle Prahy aktivně zúčastněné je tu také Praha pozorující, kritizující, bavící se, ale naprosto nezúčastněná. Není vůdců, ani jasného programu a plánu do budoucna. Srážky s policií vyvolávají vojenský zákrok a když došlo k drancování, vyhlašuje se stanné právo, jímž nepokoje končí.
Pozorující autor zachytil Prahu ve studentském spolu Čertovo kopytu, jemuž vtipný tlach je nade vše. Nemají životní víry,zásad, přesvědčení, hádají se o slova, zívají za napjatých situací a opíjejí se aristokratičností toho gesta. Student Kopulent předpovídá s nezlomným optimismem dobrý výsledek a rozchází se proto se svou milenkou Julií Vitrovou, rozervaný Kadeřábek, jehož opustila jeho milá Olga, se vrhá do Vltavy; jejich druh dr. Hilarius odsuzuje demonstrace jako výbuch neuvážené, citové šílenosti, předem ztracený přítel Řeřicha považuje je za nečasové, zaostalé. Nejhroznější je však závěr Hackenschmidův. „Já, ctitel všeho ukolébávajícího, omezeného, bachořic, švestkových knedlíků a Huse, nemohu říci než obezřetná slova všech lidí dobré vůle: Opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden, spěte všichni s Panem bohem.“

Pohádky z naší vesnice – Viktor Dyk

Pohádky z naší vesnice
Viktor Dyk

Obsah:
Básník tu poukazuje na naše nedostatky a mravní kazy. Kárá upřílišněný historismus. „Myslíme mnoho na zemřel, myslíme málo na živé“ Bičuje církevní pokrytectví. „vy nemusíte věřit, jen zachovejte zdání“; naši obojakost: „Já dobře vím, co je mi zdrávo, tož kývnu vlevo, kývnu vprvo“; poukazuje na ideovou shodu mezi Masarykem a Macharem, třebas „Ten vypověděl vínu válku“ (Masaryk) „a druh si rád natáčí. Nic není tomu nad morálku a onen časem skotačí.“ Ostře odsuzuje výstřelky politického života: „Má národ tolik užitečných lidí: poslance, kuplíře a zloděje. Řemeslo řemeslu ať nezávidí.“ A přece jen závěrem vyslovuje pevnou víru v budoucnost. „Vy, kteří žijete jste přežili, povězte příštím, že jitro jsme tušili.“

Milá sedmi loupežníků – Viktor Dyk

Milá sedmi loupežníků
Viktor Dyk

Milá sedmi loupežníků Viktora Dyka vyšla poprvé v roce 1906 jako druhá lyrickoepická kniha od tohoto autora. Předchozí Buřiči z roku 1903 jsou analýzou zrodu zla ze sociálních příčin. Následující lyrickoepická kniha, která je často dávána do souvislostí právě s Milou sedmi loupežníků je kniha Giuseppe Moro z roku 1911, která zase řeší problematiku nadosobního závazku. Milá sedmi loupežníků stojí uprostřed této triády, nechce analyzovat žádnou konkrétní problematiku a tím se od zbylých knih odlišuje.
Ve veršovaném prologu autor vzpomíná na to, jak před sedmi lety přišel do romantické nálady a vyvstalo v něm pocitové jádro celé skladby. Především tu ale nacházíme autorův výklad knihy, především ve formě literárních odkazů, např. na filosofii Nietzscheho nebo na Schillerovy Loupežníky.
V hlavní hrdince jsou vtěleny všechny romantické pocity a vize, i když v ní nalezneme i psychologické rysy ženy z přelomu století.
Tato záhadná dívka se přidá v divokých temných lesích k bandě loupežníků. K nim se váže i epizoda, týkající se jejich minulosti, totiž, jejich účast na potlačeném selském povstání, která nám umožňuje zařadit si příběh chronologicky kamsi do poloviny osmnáctého století.
Tato dívka se stává milenkou všech, patří všem a stejně tak všechny miluje. Její loupežničtí souputníci zavraždí krásného mladého muže, který jí připomněl její dávnou lásku. Krutá pomsta na knězi, který v době lidového povstání držel s pány, vyvolá v dívce hrůzu z hříchu. Je zabit také poutník, který se do ní zamiloval jako do vysněné bytosti, a v kterém i ona sama našla zalíbení. Potom se těsněji sblíží s jedním loupežníkem, ten je ale zabit svými druhy, protože porušil přísahu – rovnoměrné rozdělení její lásky mezi všechny. Vzápětí milá zradí tlupu, její poslední píseň potom zaznívá ve chvíli, kdy nosí polní květiny k šibenici, na které se její druhové houpají.
Z celé básně vyznívá těsné spojení lásky a vraždy. Eroticky laděná skladba ukazuje nerozlučné spojení vášně a lásky, stejně jako zrady a krutosti.
Viktor Dyk tak touto skladbou obnovuje žánr romantické balady, který čerpá látku z lidové pověsti, nebo je v tomto směru stylizován.
V kompozici básně zcela chybí autorská řeč, jedná se jen o různé monology postav, z nichž každý jako by tvořil krátkou vlastní báseň. Tato útržkovitost vyvolává pocit dramatičnosti a napětí.
Motivy umocňují především postavu psance, doplněnou ještě volbou scenérie – pochmurné krajiny snad inspirované Krkonošemi.
Jádro Milé sedmi loupežníků je v tom, že znovu vytváří svět velkých vášní, které známe z lidových balad. Mnohé z epizod lze chápat jako motivaci milenčina jednání, spíše než o nějaké vyhraněné poselství jde ale autorovi o vyvolání romantického pocitu a nálady:
„Když slunce svítilo, na cestu vyšel,
les šuměl nad hlavou, ptáky pět slyšel.
V větvích stromů se modralo nebe.
Poutníče mladý, líto mi tebe.
Potůček teče rudý.

Kam noha vstoupila, vyrostl květ
a ptáci tichli, když počal pět.
Nikdy jsem písně té neuslyšela.
Stesk, hoře zoufalé a touha vřelá.
Potůček teče rudý.

Zápas Jiřího Macků – Viktor Dyk

Zápas Jiřího Macků
Viktor Dyk

Obsah:
Sedlák Jiří Macků je sice již starý muž, ale plný síly a zdraví, který svých šedin ještě necítí.V pevné víře ve své mladické síly se ožení po smrti své ženy s mladičkou Marinou, ketrou poznal v sousedním statku. Macků si ji bere z vášnivé lásky, ona oceňuje zase jeho majetek. Brzy po svatbě však vystřízliví, když pozoruje, že všechna jeho stařecká bujarost nestačí jejímu kvetoucímu mládí. Žárlí na svého mladého čeledína Říhu a z bázně, že mu ukládají o život, ho propouští ze služby; tu však teprve vidí, jak Marině ublížil. Tíha viny dopadla na něj plnou silou a zdrtila jej. Vidí, jak ji spoutal svým nerozvážným sňatkem a hluboce pokořil svou neoprávněnou žárlivostí. Poznává, že „jen to, čím ty jsi jiným ublížil, na tobě leží jako těžký kámen.“ Je rozhodnut, že svou vinu napraví a Marině umožní ještě šťastnější život s člověkem mladým, vyhovujícím. Jde jí z cesty – otráví se.

Krysař – Viktor Dyk

Krysař
Viktor Dyk
(v Praze, 1988, KMČ)

Autor vycházel ze staré německé pověsti o krysaři, který zachránil město Hammeln od krys, ale nedostal sjednanou odměnu, a proto zavedl zvukem píšťaly obyvatele do propasti. Tím se jim pomstil za jejich lakotu. Dyk ve svém díle zdánlivě popisuje obyvatele jako slušné a ctihodné občany hanzovního města Hammeln, ale ve skutečnosti jsou to lidé lakomí, bez soucitu (žebrák u dveří) a krutí (nadávání rybářovi Jörgenovi). Dyk zde také manifestoval svůj odpor proti maloměšťáctví a pokrytectví. Všechny tyto vlastnosti jsou představovány jako jednotlivé symboly. Krysař představuje symbol volnosti (věčný tulák), který se však zapletl do sítí lásky a intrik městských konšelů. Dlouhý Kristián představuje “ctihodného” mladíka, který se žene pouze za svým cílem, bez ohledu na to, zdali někomu ublíží, či nikoli (Čeká na smrt strýce, přemluví Agnes, aby ho milovala). Rybář Jörgen a nemluvně symbolizují oslavu všeho toho, co popírá rozum (dítě ho ještě nemá a rybář ho už ztratil). To, že tyto dvě postavy nemají rozum, je činí svobodnými a nezávislými. V díle nalezneme i konfrontaci dobra a zla. Zlo představuje ďábel shlížející z kostela na město Hammeln a neznámý cizinec – Faust, který zaprodal své srdce. Avšak ďábel mu dal moc pouze omezenou – jeho kouzla nespatřuje nikdo jiný mimo něj samotného. Poslední a důležitý symbol je krysařova flétna, která představuje moc, jíž se nechali zmást obyvatelé Hammeln.

Krysař
Viktor Dyk
(1941, vydal: F. Borový)

Obsah:
Tato novela je nejvýznamnějším prozaickým dílem Viktora Dyka. Autor vycházel z novoromantismu, pro který je typické i téma – zpracování německé středověké pověsti o krysaři. Záměrem však nebylo vyprávět pověst v duchu folklóru, nýbrž vyjádřit prostřednictvím podobenství a symbolů nadčasovost příběhů a promítnout do něj i rozpory a otázky moderní doby.
Děj, rozčleněný do 26 krátkých kapitol, začíná příchodem krysaře do hansovního města Hammeln, kde má svým tichým pískáním na kouzelnou píšťalu vyhnat všechny krysy. Krysař se setkává s dívkou Agnes a oba se do sebe zamilují, přestože Agnes již má nápadníka – dlouhého Kristiána. Seznamujeme se postupně s městem, jeho okolím a také s jeho obyvateli, prostoduchým rybářem Seppem Jörgenem a váženými konšeli Froschem a Strummem. Právě oni odmítají vyplatit krysaři slíbenou odměnu poté, co je s prací hotov. Krysař je rozzloben, rád by je potrestal a z města odešel, drží ho zde však láska k Agnes. V hostinci „U Žíznivého člověka“ se setkává s magistrem Faustem, který ho přesvědčuje, aby zaprodal své srdce ďáblu, neboť je předurčen k velkým činům. Krysař ale na vlastní oči nevidí ani jedno z předváděných kouzel a Fausta odmítá. Poté se setkává s Agnes, která je nešťastná, protože zjistila, že čeká dítě s Kristiánem. Posílá krysaře pryč z města, ale ten ji nechce opustit. Agnes se utopí v řece a její matka zešílí. Krysař to zanedlouho zjišťuje a píská naplno na svoji píšťalku. Všichni lidé ve městě slyší její zvuk a vycházejí za krysařem. Jdou na horu Koppel za městem, která se tyčí nad propastí. Podle pověsti vede z hlubin cesta do bájné země sedmihradské, kde na všechny čeká bezstarostný život. Všichni padají do propasti, nakonec i krysař. Jediným, koho píšťala nevábila, je Sepp Jörgen, kterému je souzeno, aby žil dále a s ním pokračoval celý nezkažený lidský svět.

Hlavní postavy:
Hlavní postava krysaře je příznačná pro moderní literaturu – jeho identita je po celý příběh nejasná, sám krysař si není jistý smyslem své existence. Tento „neznámý“ se střetává se zdánlivě poctivými a spravedlivými občany, kteří jsou ve skutečnosti zkažení. Významné jsou postavy Fausta, jakéhosi krysařova dvojníka, který ovšem podlehl falešným přeludům, a dále Seppa Jörgena, jenž představuje, „nového člověka“, jediného odlišného od obyvatel, odsouzených k zániku.

Teoretický rozbor:
Autor navozuje pomocí konstrukce novely, prostřednictví jazykových prvků i krátkých vět a odstavců dramatickou atmosféru. Psychologické vykreslení postav je umocňováno vnitřními monology.

Konec Hackenschmidův – Viktor Dyk

Konec Hackenschmidův
Viktor Dyk

Sdružení pokrokové mládeže „Čertovo kopyto“, působící v devadesátých letech minulého století, kácelo dosavadní modly a stíhalo jedovatým posměchem slabosti své i svého národa. Jeho členové Hackenschmied, Hilarius a Tuzar jsou hosty u svého kamaráda, studenta Kopulenta a jeho otce na zámečku pod Krkonošemi. Hilarius bydlí u Kopulentů, Hackenschmied a socialista Tuzar v hostinci „na Bahýnku“. Jsou to zcela rozdílné typy mladých lidí. Hilarius je střízlivý, pracovitý, energický, sebevědomý, tvrdý a určitý. Neobdivuje krásu umění, nýbrž horuje pro krásu práce a ideje. Je to fanatik pravdy, potlačuje své city a vášně, miluje povinnost a řád. Chce se věnovat historii a učit, jak organizovat lid. Jeho opakem je Hackenschmied, neklidný a umdlený sangvinik, který se nedovede ani vzrušující láskou ke krásné Heleně podnítit k činu. Miluje hazardní život, trpí vnitřní rozháraností, skepsí a negací, která láme jeho síly. Kopulent často souží sám sebe sebeobžalobou, je plný pochybovačné prázdnoty, neschopnosti a nedůvěry. Takový je i chorobný a chudý Týc, jenž se chce stát učitelem a řešit vážné problémy. Opakem tohoto unaveného a zasmušilého pokolení je starý Kopulent, odchovaný nadšením a optimistickou vírou v život. Mladí lidé stále jen debatují a rozumují. Proto pozbývají smyslu pro skutečný život a jeho radosti, proto také všichni končí naprostým rozvratem. Hilarius, který se uchází o Pavlu Kopulentovou, ač ji nemiluje, je zastřelen v tunelu Hackenschmiedem, který nenávidí jeho střízlivost a domnělou zištnost. Chtěl svým činem zachránit Pavlu od pohromy. Sám se však nakonec zastřelí. Týc se stane novinářem a Kopulent ztratí všechny národní ideály. Takový je konec této společnosti bez víry v život a ideály, bez síly a lásky, která propadla fanatismu.

Buřiči a smíření – Viktor Dyk

Buřiči a smíření
Viktor Dyk

Tato básnická sbírka představuje souhrn tří autorových děl: Buřičů, Milé sedmi loupežníků a básně Guiseppe Moro. Buřiči spadají svým vznikem do rané fáze Dykovy tvorby, kdy revoltoval proti společenskému řádu. V básni Tři popisuje osudy tří vyděděnců lidské společnosti, kteří se pro svůj původ, kvůli nešťastné lásce či „špatné“ povaze nedokázali začlenit do společnosti a brzy se s ní dostali do fatálního střetu.
Pro Buřiče je typický horečný a rychle tryskající básnický jazyk, leitmotivem básní bývá radost z pomsty, osudové předurčení či sociální křivdy.
V Milé sedmi loupežníků se zaobírá příběhem loupežnické ženy, jejímž zločinem bylo to, že jednoho z lupičů milovala víc než jiné. Oni ho zabili, ona je udala. Loupežníci i jejich milá se ničeho nebojí tak jako stagnace, stavu, kdy by se vše přestalo dít a oni upadly zpět do stereotypu ubíjejícího života. Žádný čin není tak strašný jak nic. Někteří kritici Dyka osočovali, že Milá sedmi loupežníku opěvovala radost ze zla. Sám autor na toto téma poznamenává, že se mu vymstila ironie, když tři verše mínil vážně a čtvrtý chtěl pozvednout ironickou narážkou, leč kritika měla jiný názor…
Guiseppe Moro je příběh námořníka, který se společně se dvěma bratry vydává hledat novou zemi. K tamním obyvatelům se ale hrdinové básně zachovají bezpříkladně. Je jim předpovězeno, že jen jeden z nich se navrátí domů a živý bude závidět mrtvým. Bratři umřou a Moro sám ztroskotá v neznámé zemi, kde mu nikdo nerozumí. Nakonec se, smířen se svým osudem, vydává se hledat svou rodnou zemi.

V této sbírce je vidět postupná přeměna romantického buřiče. Autor a s ním i jeho hrdinové se postupně smiřují s tím, jaký svět je: prohlédli marnost své vzpoury.

Marné oběti – Pavel Dušan

Marné oběti
Pavel Dušan

Obsah:
Soudce Šimek pocházel ze statku nedaleko Písku. Byl úředníkem neobyčejně svědomitým, což mu konečně vyneslo postup. Znepokojovaly ho však poměry na rodném statku, kde špatně hospodařila jeho sestra Kožíšková, proslulá svým sudičstvím a bezohlednou selskou tvrdostí.
Její zaostalý synek se oženil s bohatou dívkou, která se však tchyni zdá málo pracovitá. Nechybí mnoho, aby bylo manželství soudně rozloučeno. Šimek potká jednou svého bývalého spolužáka, nyní slavného malíře Pouzara. Uvádí ho do kruhu svých známých. Zde poznává Pouzar pani Alenu, manželku advokáta Diviše a odcizí ji zcela jejímu choti. Šimek je jmenován soudním radou v Praze. Ale velkoměstský vzduch mu neslouží. Chřadne a umírá na rakovinu. Pouzarova známost spěje k tragickému konci. Malíř vidí, že Alena překáží jeho uměleckému tvoření a vyhýbá se jí. Alena se stydí znovu navrátit k svému choti a probodne si srdce v Pouzarově atelieru.

Žebrácké písně – Jaroslav Durych

Žebrácké písně
Jaroslav Durych

Obsah:
Jsou to působivé verše sociální lyriky. Básník se ztotožnil s žebráky a s lidmi vyděděnými, neboť osud básníků se velmi podobá jejich osudu. „Básníku…prodávej pasti – jdi vepře pást! My sami spasíme Boha a vlast.“ – Soucitně se blíží k trpícímu dítěti proletáře, které spí za mrazu v hadrech kdesi na schodišti. Pozoruje chudáky, jak vytahují poslední kůrku. „Tvrdá je, škrabe ohryzek, nesytí hlad, jen bouří vztek, vzdor, který najde dosti sil, aby i zmiji pohltil.“ Chtěl by chudé učit lásce a naději, něhu jim v srdci probudit, přál by si, aby „odraných vandráků stádo“ zazpíval P. Marii, „královně mučedníků“, „vandráckou píseň smutnou“.

Služebníci neužiteční – Jaroslav Durych

Služebníci neužiteční
Jaroslav Durych

Obsah:
Román, který je 1. částí trilogie, líčí počátky činnosti jezuitského řádu v 2. polovici 16. století, kdy se jeho generál Aquaviva snaží zastavit úpadek a rozklad církve.
Mladý Karel Spinola, po matce Čech, rodem Pražan, je poslán svým otcem Ottaviem k vlídnému svému strýci biskupu Filipovi do italské Moly, aby byl slušně zaopatřen. Tam vstoupí do šlechtické jezuitské koleje. Je sice slabého těla, má problémy s dýcháním, avšak silného ducha a vášnivého srdce, které zahořelo po mučednické smrti. Jeho náboženský fanatismus přemáhá odpor strýcův i jeho janovských příbuzných. Svou zpupnou umíněností zvítězí konečně i nad odporem řádu a odjíždí z Janova přes Lisabon do Japonska, kde končí život podle svého přání mučednickou smrtí.

Real Estate Exam

Real Estate Sales Exam

Real Estate Exam jsou vycházejí z národních zákonu stejně jako ze specifických zákonů daného státu. Hlavní test z nemovitostí poskytují AMP, PSI, Experior a Promissor. Ačkoliv otázky CompuCram nejsou přesně stejné jako otázky ze zkoušek AMP, PSI, Experior a Promiisou jsou na stejné úrovni – napodobují je. CompuCram software je 100% záruka vrácení zpět skrz udělání testu na první pokus, protože software je upravován zvlášt podle každého státu. Každý stát se odlišuje před licencovými výukými požadavky. Obvykle je požadováno specifické číslo hodin z akreditované školy nemovitosti předtím než je individuálně dovoleno udělat zkoušku. Každý stát se také liší jejich požadavky na to stát se realitním brokerem. Pro více informací o zkouškách z nemovitostí podle státu vyberte si na stránkách Real Estate Exam.

Appraisal Exam
Požadavky na zhodnocovací test nemovitostí jsou dány dohromady Appraisal Qualifications Board nebo AQB. Nedávno byla schválena nová výuka a testovací požadavky, obecně známe jako „2008 AQB kritéria“ nicméně implementace změn pro posuzovací licensi se mohou lišit stát od státu. CompuCram software byl aktualizován a zajišťuje tak 100% návratnost, protože udělání zkoušek na první pokus se vyplatí. Pro více informací o posuzovací zkoušce nemovitostí navštivte : Real Estate Exam.

Securities Exams
The Serues 6 zkouška je spravována National Association of Securities Dealers (NASD) a dovoluje být individuální . Zkouška má 100 otázek, které musí být vyplněny během 2 hodin, vyhrazených ke zkoušce a 15 minutám, vyhrazeným pro požadavky. Také musíte být sponzorován NASD členem podniku nebo Self Regulatory Organization (SRO) a získat minimální úspěšnost 70%.

Sedmikráska – Jaroslav Durych

Sedmikráska
Jaroslav Durych

Obsah:
Neobyčejně zapomnětlivý mladík se zamiluje do dívky, která mu tajemně unikla. Když ji po čase zase vidí, nepoznává ji za změněných okolností a zamiluje se do ní znovu. Sedmkrát se zamiluje tak do své symbolické Sedmikrásky, která mu vždy unikne. Konečně si dodal odvahy, vnikl za ní do bytu a poznal, že sedmeronásobně znásobil vlastně svou lásku k jedné dívce. Štěstím říká: „Sedmikrásko moje, sedmkrát milovaná, sedmkrát nalezená, sedmkrát spanilá, kdybych byl sedmkrát živ, ještě bych tě nemohl míti dosti rád.“ Milenci pak rozkvétají štěstím z čisté a tiché lásky, v níž „krása žádosti se proměnila v krásu důvěry“.

Rekviem, menší valdštejnská trilogie – Jaroslav Durych

Rekviem – menší valdštejnská trilogie
Jaroslav Durych

Obsah:
Je dozvukem chebské vraždy frýdlantského vévody Albrechta z Valdštejna. – Ke dvoru olomouckého kardinála přijíždí kurýr vévody frýdlantského a žádá jeho jménem od kardinála a velícího generála slib věrnosti. Neví dosud, že jeho velitel je mrtev, a když se o tom přesvědčí, v zoufalství se zavraždí. (Kurýr)

Na louce nedaleko Českých Budějovic odpočívá panstvo vracející se z lovu. Jsou to šlechtičtí a vojenští přátelé Valdštejnovi, které zde císař po Valdštejnově smrti internoval. Hodující z rozmaru zapálí nedalekou rasovnu, ale není jim veselo, neboť je očekává přísný soud. Tu se mezi nimi zjeví mladičká dvorní zpěvačka, která jim barvitě líčí, jak zpívala ve vídeňském chrámu při děkovaných bohoslužbách za odstranění Valdštejna. Považuje pány, s nimiž se baví, již za mrtvé, chtěla je proto ještě naposled vidět a prozrazuje jim, že budou souzeni v Římě. (Budějovická louka)

Generál Banner obsadil Jičín, sídelní město Valdštejna a přeje si před večerem navštívit kartuziánský klášter valdický, v jehož hrobce odpočívá zavražděný frýdlantský vévoda. Za svitu oltářních svící a ponurého pění žalmů kartuziánskými mnichy vyndávají rakev z hrobky a Banner káže zahnívající mrtvole oddělit hlavu a pravou ruku. Vezme je s sebou do Švédska jako válečnou trofej (Valdice)

Robin Hood – Alexandr Dumas

Robin Hood
Alexandre Dumas (přeložil Vilém Opatrný)
1989, Svoboda (Omnia)

Obsah:
Robin Hood je román od Alexandra Dumase, který čeprá ze starých anglických pověstí o zbojníku Robinu Hoodovi. Robin Hood žil za vlády krále Jindřicha II. A později také Richarda Lvího srdce, za kterého vládl princ Jan v době křížové výpravy.
Za těchto panovníků se prostým lidem vedlo velmi špatně. Proto Robin Hood s družinou svých zbojníků okupoval bohaté měšťany, mnichy a preláty a část kořisti dával chudým lidem. Byl proto mezi lidem velmi oblíben. Kniha vypráví příhody popisující jeho život v Sherwoodském lese a jeho boj s bohatým Nottinghamským šerifem baronem Fitz – Alwinem a se sirem Guy Gisbornem, kteří se ho chtěli zbavit. Později je Robin Hood zabil.
Robin se také setkal s Richardem při jeho návratu z křížové výpravy. Richard mu slíbil zpět šlechtický titul a majetek, ale po několika letech zemřel a na trůn nastoupil princ Jan, který vyslal vojsko, aby Robina a zbojníky zničil. V boji zemřela žena Robina Hooda Mariana. Robin byl nešťastný a po čase také zemřel rukou zrádné abatyše, která mu přeřízla tepnu.

Tři mušketýři – Alexandr Dumas

Tři mušketýři
Alexandr Dumas

Obsah:
Kardinál Richelleu stíhá nenávistí francouzskou královnu Annu a ztrpčuje jí všemožně život: vévodu Buckinghama, který královnu tajně zbožňuje, donutí k návratu do Londýna a vévodkyni de Chevreuse pošle do vyhnanství. Takje královna opuštěna ode všech a jejími důvěrnicemi se stanou dona Estefana a pradlena paní Bonacieuxová.
Richeleu chystá léčku na Buckinghama: pošle mu dopis, aby navštívil královnu. Buckingham se skutečně vydá na cestu – v Meungu ho však očekává Rochefort s gardisty, aby ho zatkl.
Tou dobou však také přijíždí do Meungu rekovný Gaskoněc d’Artagna. Rochefort si z něho tropí smíchy, poněvadž je chudobně vystrojen, a vyvolá hádku. A ve zmatku, který z toho vznikne projíždí Buckingham.
D’Artagnan se sluhou Planchetem odjíždí do paříže a tam vyhledá pana de Treville, velitele královských mušketýrů, přítele svého otce. Vyzývá na souboj tři mušketýry Athose, Porthose a Aramise. Než se však pustí do boje, chtějí je odzbrojit kardinálovi gardisté. Ale mušketýři pobijí gardisty a uzavřou s d’Artagnanem přátelství, král pak přijme d’Artagnan mezi mušketýry.
Buckingham se dostane pomocí paní Bonacieuxové ke královně. Ta mu daruje dvanáct démantových přívěsků, které dostala od krále. Ale kardinál se o tom doví a přemluví krále, aby se královna dostavila na ples, ozdobena drahokamy, které dostala od králeTu paní Bonacieuxová posílá d’Artagnana do Anglie k Buckinghamovi. Ale Richelieuova důvěrnice Milady de Winter se zmocní dvou přívěsků, takže Buckingham musí udělat nové, aby d’Artagnan královnu zachránil. Tak se lest Richelieuvo nezdařila a královna byla zachráněna.
D‘Artagnan se zamiluje dopaní Bonacieuxové, která nenávidí svého manžela a chce mu utéci. Když se však dostane omylem d’Artagnanovi do ruky pozvání Milady, navštíví ji. Milady ho chce usmrtit a d’Artagnanovi se zachraňuje útěkem v dívčím přestrojení. Paní Bonacieuxovou unese Rochefort a Planchet ji osvobodí.
Zatím kardinál obléhá la Rochelle a Buckingham sbírá vojsko obleženým na pomoc. Kardinál posílá Milady do Anglie, aby zavraždila Buckinhama. Dává jí dopis, ve kterém stojí, že to, co učinila, bylo pro blaho státu. Toho dopisu se zmocní Athos, který dá Milady zatknout. Královna posílá d’Artaghana k Buckinhghamovi se vzkazem, aby neválčil. Milady se však osvobodí a zavraýdí před příchodem d’Artagnanovým Buckinghama dýkou. Ale mušketýři ji chytnou a dají ji popravit. D’Artagnan přinese královně dýku, kterou byl vévoda zavražděn.
Když je pak chce Richelieu potrestat pro vraždu Milady, Athos mu odevzdá list,který to dovoluje majiteli učiniti pro blaho státu. Kardinásl povýší dArtagnana na důstojníka. Athos, Porthos i Aramis odcházejí ze služeb pana de Treville na své statky.

Městečko na dlani – Jan Drda

Městečko na dlani
Jan Drda

Obsah:
„Má sličná rukapáni, líbezné městečko, kvočničko načepýřená nad kuřaty, na půl jsem si tě vysnil, na půl vymyslil a na půl o tobě slyšel od lidí, kteří v tobě stejně jako já nikdy nebyli.“ Tak začíná kouzelné vypravování o městečku Rukapáni, jež prý stvořil Hospodin v rozmarné chvíli, vtisknul dlaň své pravice do kousku země. Do pěti údolí rozbíhá se na způsob palce a čtyř prstů pět čtvrtí městečka. V prvním výběžku je úrodná půda, která dává chléb; zde sídlí od pradávna selské rody, druhé údolí oplývá bohatstvím dříví a nalézají tu obživu dřevaři, třetí cíp je kraj, kde se rodí ušlechtilá réva, je to domov veselých a lehkomyslných vinařů, čtvrtá část města je největší a zabírá i dlaň, je to počestná čtvrť obchodu a řemesel, poslední čtvrť je nejchudší a nejsmutnější. Stále tu obchází smrt a vybírá si svou daň mezi havíři, dobývajícími stříbro z útrob země.
Z různorodých vrstev rukapáňského obyvatelstva, jehož vzájemná řevnivost vybíjí se často drastičtějším způsobem než škodolibými žerty, vystupují nejvýraznější postavy:
František Buzek, dobrácký a krajně spravedlivý starosta městečka,pečující o blaho obce, velký znalec a milovník rukapáňského vína; proti této lidské slabosti nezmůže ni ani anděl, který se mu zjevuje, aby ho varoval před přílišným pitím; starosta dopije svůj soudek až do dna i za cenu své záhuby. Havíř Matěj Řezáč je představitelem hornického živlu; za jeho chlapsky drsnými způsoby a úskočností, s níž provádí své pytlácké kousky, se skrývá povaha ryzí, schopná skutečného hrdinství. Nejbohatší rukapáňský sedlák Trantinec je vzorem selské poctivosti, ale také pýchy a paličatosti, s ní brání svému synu Václavovi v lásce k chudé dřevařské dcerce Ančce Karasové. Syn je však stejně neústupný a nakonec přece provede, co si předsevzal, a s Ančkou se ožení všem navzdory.

Zločin a trest – F.M. Dostojevskij

Zločin a trest
Fjodor Michajlovič Dostojevský

Obsah:
Tento psychologický román zajisté patří mezi nejlepší Dostojevského díla. Vznikal v poměrně krátké době, od léta 1865 do ledna 1866.
Hlavním hrdinou je petrohradský student Raskolnikov. Ten opouští univerzitu, straní se přátel, nepracuje a málo a špatně spí. Dostává se do kritického duševního stavu, ve kterém zavraždí starou lichvářku a její sestru a oloupí je.
Po vraždě se jeho duševní krize dále prohlubuje. Neustále ve všem vidí nebezpečí, cítí se pronásledován a má i výčitky svědomí. Zločin však byl proveden natolik dokonale, že policie Raskolnikova nepodezřívá. Do Petrohradu přijíždí jeho matka Pulchevija Alexandrovna a jeho sestra Avdoťja Romanovova, která se má provdat za omezeného a sobeckého úředníka Lužina. Raskolnikov tento sestřin krok chápe jako oběť proto sňatek zmaří. Raskolnikov se seznámí s úředníkem Marmeladovem a později i s jeho rodinou, hlavně s prostitutkou Soňou. Té po Marmeladově sebevraždě pomáhá.
Raskolnikovi se snaží pomoci jeho bývalý spolužák a přítel Razumidin, který se zamiluje do jeho sestry.
Nakonec Raskolnikov neunese výčitky svědomí a svěří se se svým zločinem Soně. Na její naléhání se jde sám udat. Na policii se dozví, že sebevraždu spáchal Svidrigulov. Tento šlechtic chtěl získat Doňu za ženu. Byl bezcharakterní a zhýralý. Láska k Duně ho ale přivedla k tomu, že před smrtí finančně zajistil její nezávislost a pomohl Soně.
Raskolnikov je odsouzen na 8 let nucených prací. Razumickin se žení s Duňou.
Na Sibiř jede s Raskolnikovem i jeho milenka Soňa. Ještě téměř rok trvá jeho neutěšený psychický stav. Potom se však zejména díky Sonině péči, zlepší a Raskolnikov se zvolna proměňuje v nového člověka.

Zločin a trest
Fedor Michajlovič Dostojevský

Obsah:
Student Raskolnikov je dobrosrdečný člověk, obětavý, s živým úmyslem pro liti trpící. Studie mu však popletly hlavu, a místo aby je už rádně dokončil, oddal se nečinnému životu. Matka je chudá vdova po úředníkovi, sestra Duňa je vychovatelkou u zhýralého Svidrigajlova. Aby mohla podporovat bratra na studiích, chce se Duňa provddat za bohatého starce Lužina, jehož nemiluje. Raskolnikov se pro to trápí, ale sám východiska nehledá. Tu přijde na myšlenku, že by mohl zabít starou lichvářku a zmocnit se jejího majetku. K té myšlence ho vedl také jeho názor, že lidé jsou dvojí: jedni jen skoro stádo, druzí neobyčejní jedince. Není třeba, aby žili obyčejní lidé a neobyčejní aby museli žít v nouzi. Myšlenka na vraždu ho už neopustila. Od této chvíle jako by byl v zajetí této utkvělé myšlenky. Na provedení činu působí ještě jiné okolnosti. V krčmě se Raskolnikov setká s podnapilým úředníkem Marmeladovem, který má doma tuberkulosní ženu a tři hladovějící děti. Jeho dcera z prvního manželství Soňa prodává na ulici svou čest, aby pomohla rodině. Matka mu píše, že se Duňa provdá za Lužina, aby mohl Raskolnikov dostudovat. Raskolnikov nechce Doňu obětovat. Když pak slyší od jakéhosi studenta o lichvářce, je rozhodnut. Ukradne v domovníkově bytě sekyru, jí zavraždí starou lichvářku i její sestru, jež se náhodou právě vrátila, prožije veliké duševní napětí, když je překvapen novými příchozími, podaří se mu uniknout, skrýt se v dolejším bytě, z něho právě odešli malíři, pak se nepozorovaně vrátí na místo, kde vzal sekyru. Pak však propadne těžké duševní sklíčenosti, jež vyčerpává jeho nervy, neboť stále myslí na svůj čin, stále se cítí pronásledován. Přicházejí chvíle, kdy už chce sám na sebe prozradit a naznačuje svůj čin, zahrává si s nebezpečím, že bude prozrazen, ale hned poté odklízí svůj lup a chce začít nový život.Upadá do nemoci a v horečce leccos prozrazuje. Kancleistovi Zametovovi prozrazuje, jak lup ukryl, jde dokonce i na místo vraždy, nikdo mu však nevěří, že by byl vrahem – je pokládán za šíleného. Když stihne Marmeladova na ulici neštěstí (je přejet), Raskolnikov se ujme jeho rodiny. Jeho matka a sestra přijdou do Petrohradu. Přijede i Lužin. Raskolnikov jej však ze svého bytu vyžene. To je poslední energický čin Raskolníkův. Policejní úředník Petrovič sbírá pomalu důkazy proti vrahovi a podaří semu nečekanou nepatrnou otázkou o malířích Raskolnikova zaskočit. Raskolnikov hledá útěchu u Soni, a přemožen dojmem z velikosti jejích obětí, přiznává se nejprve jí a pak se rozhodne, že se přihlásí jako vrah. Soňa jej nezavrhuje, naopak lituje ho a chce být jeho pposilou i v nejhorším utrpení. Jeho přiznání vyslech Svidrigajlov. Přichází Petrovič a ulehčuje Raskolnikovi přiznání. Raskolnikov ještě váhá s přiznáním, není proti němu přímých důkazů, ale pak už napětí nevydrží a přizná se. Je odsouzen na osm let na Sibiři. Tam nastává obrození: dvě padlé bytosti, Raskolnikov a Soňa se očisťují společným pokáním k novému životu.

Bratři Karamazovi – F.M. Dostojevskij

Bratři Karamazovi
F. M. Dostojevskij

Obsah:
Fedor Pavlovič Karamazov dvakrát ovdověl. Z prvního manželství mu zůstal syn Dimitrij, z druhého Ivan a Aljoša. Otec Fedor nechvalně proslul jako prostopášník a zhýralec. Dimitrij byl po něm, ale ještě neztratil zcela pojem mravnosti. Dimitrij sloužil ve vojsku a na nevázaný život potřeboval mnoho peněz. Přišel domů, aby na otci opět vymámil co možná největší peněžní obnos. Poznává, že se otec zamiloval dívky Grušenky, jež se však očividně zajímá pouze o Karamazovo tučné konto. Dimitrij chce tomu učinit konec, jde ke Grušence, aby udělal pořádek, ale zamiluje se do ní sám, zanechá svou nevěstu Ivanovnu a žárlí nyní pro Grušenku na otce. S Grušenkou prohýří i peníze, které mu svěřila jeho nevěsta. Jednou, jsa puzen žárlivostí, vnikne do otcova pokoje, domnívaje se přitom, že je Grušenka u něj, a vyhrožuje otci před bratry i před otcovým sluhou Smerďakovem smrtí. Za dva dny poté je starý Karamazov orpavdu zavražděn. Peníze, tři tisíce rublů, které měl připraveny pro Grušenku, zmizely a Grušenka ujela za svým milovníkem. Dimitrij prchá z domu, je přistižen sluhou Grigorijem, kterého Dimitrij záhy těžce zraní. Sám uteče za Grušenkou a prožije s ní další hýřivé chvilky. Ráno je dopaden jako vrah svého otce a zloděj – stopy krve na šatech jsou proti němu silným svědectvím. Dimitrij však vrahem nebyl. Ve skutečnosti starého Karamazova zabil Smeďakov, jenž předstíral záchvat padoucnice. K vraždě ho přivedly názory Karamazova syna Ivana, propanduvšího nihilistickým náladám a zastávajícího myšlenku, že je člověku vše dovoleno. Myslil, že se vraždou starého Karamazova Ivanovi zavděčí. Než dojde k soudu, Smerďakov se oběsí. Ivana trápí výčitky svědomí a, usoužen trýznivými vidinami, hlásí se u soudu jako vrah. Soud v něm však vidí člověka pomateného a nevěří mu. Jako vrah je odsouzen Dimitrij, a to na Sibiř. Bratři chtějí podplatit dozorce, aby Dimitrijovi pomohl utéci. Dmitrij však chce dojít očištění duše utrpením a s ním odchází i Grušenka, aby se i ona utrpením vnitřně očistila.

Malý hrdina – F.M. Dostojevskij

Malý hrdina
Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Malý hrdina je jednou z méně známých Dostojevského novel. Popisuje několikadenní červencový pobyt jedenáctiletého chlapce u příbuzných ve vsi nedaleko Moskvy. Na jejich usedlost se sjelo přes padesát hostů. Hostitel se rozhodl uspořádat co nejnákladnější a nejokázalejší slavnost.
Ostatní děti na slavnosti jsou buď výrazně mladší či starší než hlavní hrdina, který se kvůli tomu cítí osamělý a odstrčený. Druhý den po jeho příjezdu se koná ochotnické divadelní představení, ve kterém účinkují i někteří z hostů. Všechna místa jsou však obsazena a na chlapce nezbyde místo. Stojí proto bezradně u první řady a pozoruje představení. Brzy si ho všimne krásná mladá blondýna, sedící v první řadě, a tiše ho zavolá k sobě. Když k ní chlapec přijde, nabídne mu, aby si sedl jí na klín. On odmítne, ale kráska ho odmítá pustit a bolestivě mu tiskne ruku. Společnost je pobavena a chlapec utíká.
V následujících dnech mu nezbedná a veselá kráska nedá chvíli pokoj – neustále ho popichuje a utahuje si z něho před ostatními. Je neustále veselá a rozesmátá. Chlapec se také seznámí s její přítelkyní, madame M. Ta je spíše plachá a dobrosrdečná. Chodí s chlapcem na vycházky do parku a zdá se být smutná, vystrašená.
Jednoho dne se celá společnost chystá na vyjížďku do přírody. Na chlapce opět nezbyde místo. Jeden mladý šlechtic však odmítne jet na divokém a nebezpečném hřebci Tankredovi. Aby umlčel krásku, vskočí chlapec na Tankreda. Jen zázrakem vyvázne z jízdy nezraněn, ale vyslouží si obdiv celé společnosti. Zahanbená kráska se mu omluví a přestane si z něho utahovat.
Chlapec dál chodí s M. do parku a jednoho dne spatří, jak se M. líbá s mladým vojákem. Dostane od něho dopis, ale cestou ho ztratí. Chlapec dopis najde a schová ho. Madam M. je velice rozrušena, snaží se dopis najít. Chlapec neví, jak jí dopis vrátit, aniž by ji zahanbil. Jednoho dne proto natrhá kytici, dopis do ní schová a kytici dá M. Ta dopis nakonec najde, má opět dobrou náladu a oba jsou šťastní. Zanedlouho všichni odjíždějí a chlapec už M. nikdy nespatří.

Koleda – Charles Dickens

Koleda
Charles Dickens

Pan Scrooge má veliké bohatství, ale je hrozně lakomý. O Štědrém večeru má sen: zjeví se mu duch jeho zemřelého společníka a dává mu naučení, jak má žít. Každému je dáno jisté životní poslání. Kdo je nevyplní za svého života, na toho čeká tento úkol po smrti. Tři duchové mu pak předvádějí jeho život i co ho čeká v budoucnosti. Život dosavadní byl jen plný křivd, které páchal, aby se na škodě bližních obohatit. I nyní lpí na bohatství, a v budoucnosti? Co ho může čekat dobrého za jeho hříšný život? Pan Scrooge najednou po tomto zjevení vidí, jak promarnil svůj život a co ho čeká za jeho lakotu v budoucnosti. Nebylo málo hříchů, kterých se za svůj život dopustil: koledníčka zahnal ode dveří svého bytu, a když byl požádán o příspěvek na vánoční nadílku chudým dětem, nepřispěl ničím. Teď má různá vidění. Vidí, jak jiní jsou šťastni ve vzájemné lásce a pomoci. Jeho chudý písař je milován ženou a dětmi, a ač žije rodina v nedostatku, mají se všichni velice rádi. Vidí, kterak hýří veselím rodina jeho synovce. Byl jí pozván na vánoční oběd, ale odmítl, aby snad nebyl synovci něčím povinen. Synovec přesto na strýce vzpomíná a připíjí na jeho zdraví. Scrooge vidí, jak se lakotou připravuje o radosti života, zatímco se jiní těší z poezie vánočních svátků. Přiveden duchy k tomuto poznání, slibuje jim, že bude od té chvíle jinačí. Když procitne, cítí nezvyklou lehkost a teplo u srdce. Cítí, že by rád udělal něco dobrého. Hned synovcovi poslal dar a před polednem ho navštívil. U oběda se všichni radovali a družně bavili. Svému písaři zvýšil plat, přispěl k vyléčení jeho churavého synka, stal se z něho šlechetný muž. Lidé se mu zprvu smáli, ale Scrooge nedbal. Nejdůležitější přeci bylo, že se mu srdce smálo a radovalo z nového života.