Umění milovat
Publius Ovidius Naso
(v Praze, 1969, Antická knihovna)
Obsah:
Římský spisovatel, jehož tvorba spadá do období klasického (přesněji do doby vlády Augusta Octaviana), Publius Ovidius Naso napsal kromě velmi známých Proměn, také knihu věnující se nejvznešenějšímu citu - lásce. Jeho Umění milovat, které se skládá ze čtyř částí - Lásky, Listy heroin (milostné) , Umění milovat a Jak léčit lásku. V každém z nich se věnuje rozebírání lásky z jiného aspektu - jak se správně dvořit vyvolené, jak svádět nebo dokonce i jak lásku léčit. Právě poslední část je velmi zajímavá. Zde Ovidius nazývá lásku nemocí, která se dá (stejně jako každá jiná) léčit, avšak je to obtížný a náročný proces. V knize se čtenář dozví spoustu informací o římských bozích, na které se Ovidius neustále odvolává.
Kniha je doplněna odborným komentářem pracovníků Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská ČSAV, což četbu mnohdy usnadňuje.
Se srdcem divno hrát
Alfred Musset
Obsah:
Perdican, šlechtický syn, se vrací z university v paříži a setkává se se svou sestřenkou Kamilou, jež právě přišla z kláštera, kde byla na vychování. Otec Perdicanův si přeje, aby se tito dva mladí lidé vzali; jsou pro sebe stvoření. Kamila Perdicana miluje a Perdican ji má také rád. Ač se tedy oba milují, přece jim leccos nevyhovuje na tom druhém. Kamila zprvu nechce o sňatku ani slyšet. V klášteře jí totiž družky, zklamané v lásce, ji před láskou varovali tolik, že Kamila dokonce mluví o úmyslu vrátit se dokláštera. Perdican naproti tomu hrozí, že si vezme prosté selské děvče Rosettu, a také se jí dvoří, a protože ho Rosetta miluje, svolí, když jí Perdican nabídne sňatek. Kamila nyní cítí, jak má Perdicana ráda, a u oltáře, kde hledá útěchu, mu padne do náručee. Tu zazní výkřik – vykřikla Rosetta, jež byla skrytá za oltářek a viděla objímající se dvojici. Žalem jí puklo srdce. Nad její mrtvolou poznají mladí lidé, že se „srdcem divno hrát“, a rozcházejí se navždy, nešťastni, ač mohli být v lásce tak šťastni.
Jiří Wolker
29. 3. 1900 Prostějov † 3. 1. 1924 Prostějov český básník; literatura
Jiří Wolker byl bezesporu jedním z nejvýraznějších a nejtalentovanějších českých básníků generace, která vstoupila do literatury na počátku 20. let. Jeho počátky jsou spjaty s pocity prvních poválečných let, s představou kolektivní jednoty lidských duší;
měl na něj velký vliv literární směr unanismus francouzského spisovatele Julese Romainse a básníků Georgese Vildraca a Paula Duhamela. Vzápětí se Wolker postavil do čela tzv. proletářské poezie, v níž uplatnil svou mimořádnou etickou naléhavost stejně jako stylovou originalitu. Ta navazuje na nejlepší tradice české veršované epiky, tj. na Nerudu, Bezruče, Dyka a hlavně Erbena.
Narodil se jako syn bankovního úředníka v prostějovské patricijské rodině. Vyrůstal v prostředí rodinné pohody a blahobytu, chodil do skautingu a cvičil v Sokole, prázdniny trávil u babičky na Svatém Kopečku u Olomouce. Po maturitě na gymnáziu studoval od roku 1919 v Praze práva a rok navštěvoval na filosofické fakultě přednášky. Horlivě se účastnil pražského literárního ruchu (nejbližšími přáteli byli Z. Kalista, K. Biebl a Antonín Matěj Píša), v letech 1922-23 byl významným členem uměleckého sdružení Devětsil. V dubnu 1923 byla u něho zjištěna tuberkulóza, v červnu odjel do sanatoria v Tatranské Poliance, odkud ho tři dny před smrtí převezli do Prostějova.
Dílo :