Moliere napsal svou komedii o pěti aktech Lakomec v roce 1668. Pranýřuje v ní neřest své vlastní třídy - měšťanstva, a to lakotu, která z lidských bytostí činí stvůry, jež si necení ničeho jiného než majetku. Využil přitom motiv lakomce, jenž byl rozpracován již římským skladatelem komedií Titem Macciem Plautem ve známé Komedii o hrnci (Aulularia). Moliere se v tomto případě řídil klasicistickým pravidlem tří jednot (místa, času a děje), ale napsal Lakomce v próze, což odporovalo dobovému vkusu.
Hra se odehrává v Paříži v domě šedesátiletého starce Harpagona, který za své nesmírné bohatství vděčí neuvěřitelné lakotě a nelidské lichvě. Jeho syn Kleant je zamilován do mladičké dívky Mariany ze sousedství, jeho dcera Eliška zas do Valéra, který, aby byl na blízku své milé, zadarmo slouží v Harpagonově domě. Harpagon své děti krátí jak může, zároveň jim ale neustále vyčítá domnělou rozmařilost. Svůj dům také drží zkrátka: je špatný hostitel, jeho koně umírají hlady a nemají ani podkovy, šaty sluhů jsou samá díra atd. Harpagon si umínil, že si vezme Marianu sám. Kleant přirozeně protestuje proti tomuto rozhodnutí, Harpagon nicméně trvá na svém: on se ožení s Marianou, Kleant si vezme nějakou vdovu a Eliška se vdá za postaršího boháče Anselma, především kvůli tomu, že si ji je ochoten vzít bez věna.
Děti se nemíní podřídit, spolu s dohazovačkou Frosinou přemýšlejí, jak by bylo možné Harpagona přelstít. Když tu Kleantův sluha Čipera, který již dříve měl výstup s Harpagonem a od té doby touží po pomstě, ukradne pokladničku s třiceti tisíci, kterou Harpagon zakopal na začátku hry na zahradě.
V pátém dějství se vyšetřuje krádež, hlavním podezřelým se stane Valér. Ten se před celou společností vytasí se svým původem: tvrdí, že je synem hraběte Tomáše d´Alburci z Neapole, což, jak se vzápětí ukáže, je pravá identita pana Anselma, jehož loď kdysi na útěku z Neapole ztroskotala a on se domníval, že při tomto ztroskotání přišel o celou rodinu. Valér prokáže pravdivost svých slov, navíc se ukáže, že i Mariana je Anselmovou dcerou. Rodina se tedy po letech odloučení zase sešla. Přichází Kleant a oznamuje Harpagonovi, že své peníze dostane nazpět, pouze svolí-li k jeho sňatku s Marianou. Harpagon kapituluje. Anselm se zaváže k vystrojení dvojí svatby (Kleant a Mariana, Valér a Eliška) a spěchá za Marianinou maminkou – svou ženou. A Harpagon se jde potěšit s navrácenými penězi.
Na postavě Harpagona Moliere ukázal kam až může vést nenasytná touha po penězích. Dopředu tak vlastně kritizoval nastupující měšťanstvo, za jehož mluvčího bývá někdy považován, a jeho dosud všeobecně nerozvinutou bezzásadovou honbu za majetkem. Ve své době hra nebyla nijak zvlášť úspěšná. Námět lakomce, jenž žije vlastně mimo společnost a zabraňuje štěstí svých dětí, se stal aktuálním až v devatenáctém století, v době už rozvinuté buržoazie. Z repertoáru prostředků klasicistického dramatu Moliere vrchovatě využil zejména motiv převleku, záměrného i nezáměrného, zastírajícího pravou identitu postav (Valér, Mariana, Anselm), a motiv sluhy, který funguje jako hybatel děje.
Hyperbolizovaná (nadsazená) lakota ústřední postavy je ve zjevném rozporu s Harpagonovým faktickým bohatstvím. Tento rozpor se ve hře stává hlavním zdrojem humoru. Z Harpagona se postupně snad všechny postavy snaží vymámit nějaké peníze, on ale jejich prosby vždy obratně odrazí.

HARPAGON
Prokázals mi velkou službu, Jakube. Za to ti patří odměna.
(Hrabe se v kapse)
(Jakub nastaví ruku)
(Vytáhne kapesník a vysmrká se)
Běž! A spolehni se, že ti to nezapomenu!
JAKUB
Uctivě ruku líbám! Zaplať vám to pán bůh!

Působí to komicky, v jádru je ovšem Harpagonova lakota, jako ostatně každá monomanie, zrůdná.
Harpagonova lakota je v rozporu nejenom s jeho bohatstvím, ale i s jaksi „lidštějším“, „přirozenějším“ přístupem ostatních postav, které zdaleka nejsou tak movité. V tomto zaznívá Molierovo životní přesvědčení tak, jak je zachováno v jeho divadelních hrách: „Kdo zdravý rozum má, vyhne se krajnosti / a žádá od lidí míru…“ (citát z Misantropa, jiné Molierovy hry). Zdravý rozum, „bon sens“, jakási měšťácká umírněnost, je Molierovi tím nejvyšším pravidlem, jímž by se měli řídit všichni lidé.

Příčiny a průběh

Příčiny vypuknutí první světové války byly v množství protichůdných zájmů a v
napětí mezi evropskými mocnostmi. Tento stav byl způsoben hospodářskou rivalitou
vedoucích průmyslových národů, bojem o suroviny a kapitálové trhy v rozvinutých
zemích, snahou o získání kolonií a vzrůstajícím nacionalismem. Ten byl samozřejmě nejvíce patrný v Německu. Německo, jakožto hegemon očekávalo od války možnost uspořádat střední, jihovýchodní a částečně i východní Evropu dle svých představ. Doufali, že po válce, která bude „Blitzkrieg“ - neboli blesková budou mocensky určovat řešení státoprávních a národnostních problémů.
Avšak bezprostřední podnět k zahájení válečného konfliktu dala vyhrocená situace na Balkáně. Ta je také považována za „sud střelného prachu“, který vyhodil do povětří evropský mír. A byl to právě atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d`Este, který spáchal student, příslušník organizace Mladá Bosna, organizace Černá ruka. K Rak.-Uh. se ve snaze splatit dluh Srbsku přidalo Německo a přislíbilo mu vojenskou podporu. Toto napětí mezi největšími evropskými mocnostmi vedlo ale k uzavírání dalších defensivních aliancí.
K Něm. a Rak.-Uh. se ještě přidala Itálie, tyto státy vytvořily Trojspolek. Itálie se však později postavila do opozice proti svým partnerům a přidaly se „ústřední mocnosti“ Osmanská říše a Bulharsko. Protivníci se seskupili v Trojdohodě - tvořena Velkou Británií, Francií a Ruskem, později se přidaly také Srbsko, Belgie, Japonsko, Itálie, Rumunsko, Portugalsko, USA, Řecko, Čína.
Německá říše vstoupila do soutěže o rozdělení světa až tehdy, když evropské velmoci Velká Británie a Francie měly svoje díly už zabezpečené. S ohledem na svou hospodářskou moc se Německo cítilo odstrčeno a naléhalo na změnu. Protiklady zájmů se od r.1900 projevovaly řadou krizí a omezených válek, jako byly námořní rivalita mezi Velkou Británií a Německou říší od r. 1898, marocké krize v roce 1905 až 1906 a 1911 mezi Německou říší a Francií, krize při anexi Bosny v r. 1908/09, během niž došlo ke konfliktu mezi expandujícím Rakousko-Uherskem a Ruskem, balkánské války v r.1912 a 1913, které demonstrovaly vzrůstající národní uvědomění a snahu po nezávislosti. Stale více se také prosazoval
názor, že existující napětí se dá odstranit pouze válkou.Tento názor vedl k silnějšímu zbrojení, a tím k připravenosti na válku.
Jednou ze sfér celoevropské mobilizace byl i vývoj letectví. Na začátku 1. světové války bylo vojenské letectvo novinkou a nikdo přesně nevěděl, k čemu by se dalo použít. Západní fronta byla zablokována a generálové se postupně začali spoléhat na průzkumná letadla, přinášející zprávy o tom, co se děje “na druhé straně”. Velmi brzy všichni pochopili, že je sice nezbytné, aby
vlastní letadla získávala informace o dění za nepřátelskou frontou, ale že je stejně nezbytné zabránit nepříteli, aby se pokoušel o totéž. Logickým důsledkem této úvahy se proto stalo vyzbrojování letadel. Boj ve vzduchu začal.
Po několika chybných pokusech bylo zřejmé, že nejúčinnější leteckou zbraní je kulomet, nejlépe připevněný tak, aby střílel vpřed. V polovině roku 1915 vyvinuli Němci synchronizační mechanismus, který pilotovi umožňoval pouze zaměřit svůj letoun na nepřítele a stisknout spoušť. Kulomet pálil pouze tehdy, pokud listy vrtule nestály střelám v cestě. S letouny Fokker Eindecker vybavenými touto zbraní získali Němci vzdušnou převahu: zrodila se první letecká esa, například Boelcke a Immelmann. Němci také udávali celkový tón vzdušné války. Obvykle měli k dispozici méně letadel než Spojenci a pouze se bránili. Později se ukázalo, že tento defenzívní postoj byl ze strategického hlediska chybou a že Němci využívali letecké síly nesprávně; z taktického hlediska však získávali významné výhody.
Obě strany si uvědomovaly, jak důležité je získat vzdušnou převahu, a vytvořily první čistě bojové letecké jednotky. Původně to byly letky, někdy dokonce jen dva letouny narychlo připojené k průzkumným perutím. Intenzita leteckých bojů se však stupňovala a proto byly zakládány speciální bojové jednotky tvořené pouze stíhacími letadly.
Pokud se týká Spojenců, Královské letecké sbory (Royal Flying Corps - RFC) procházely obdobím dramatického rozvoje. Tato skutečnost měla být později k užitku, nyní to však znamenalo, že většina britských pilotů nebyla dostatečně vyškolena, měla málo zkušeností a létala na podřadných strojích. Byl to začarovaný kruh: ztráty vzrůstaly a do bojových akcí nastupovalo stále více nedostatečně vycvičených pilotů. Nedostatek zkušených velitelů, kteří by na nováčky dohlíželi, byl stále hrozivější a kromě toho se britský generální štáb na rozdíl od francouzského a německého nedomníval, že je vhodné vyčlenit lepší piloty do elitních jednotek.
V průběhu války byla strategická iniciativa nejprve na straně Trojspolku. Na východní a jihovýchodní frontě se zpočátku bojové akce dařily, západní fronta ustrnula v poziční válce přinášející velké ztráty. Průmyslová síla celé Evropy tvořila v této době 3/4 celkového obchodu a výrobky se vyvážely do celého světa. Na výrobě zbraní a v průmyslu se samozřejmě velkou měrou podílí ženy v továrnách, které se stávají přímo jejich doménou a kde ve velkém sjíždí z jezdících pásů plátěná letadla. A zatímco vše je mobilizováno ve prospěch fronty, zázemí je uklidňováno tím, že na frontě je klid. Propagandistické velení pracuje ze všech sil na nové strategii. Na plátnech všech kin jsou promítány filmy o prostých vojácích, kteří jsou považováni přímo za idol nové doby.
Mezitím americká armáda zkouší výrobu tanků, instaluje na pobřeží děla a připravuje se na eventualitu války. Neomezená ponorková válka Německé říše, která měla v roce 1917 prolomit a zlikvidovat britskou námořní blokádu, se stala důvodem vstupu USA do války, protože nepřímo ohrožovala americký národní obchod s Evropou. V této době byly britské ztráty už velké, ale ukončení amerického izolacionismu je částečně vyvážilo. Poměr sil na západní frontě se tak jednoznačně změnil ve prospěch Dohody.
V Evropě zatím docházejí zdroje potravin, na polní práce jsou nasazeni buď dobrovolníci z řad skautů nebo jsou dováženy ze zahraničí. Tak je všechno podřízeno potřebám zásobování, dokonce i zahrady ve Versailles se časem proměnily v záhony se zeleninou. A zatímco německá kinematografie je stále zaměřena jedním směrem, v Americe ukazuje Charlie Chaplin pravý opak oficiální propagandy a představuje postavičku vojáka snícího o své Broadwayi. Jsou zde promítány nesčetné filmy o obětech války, které Evropa přináší ve jménu svobody.
Revoluce v Rusku, (kterou organizoval Lenin s plánem svrhnout prozatimní vládu) a Brestlitevský mír r.1918 (Rusko definitivně vystupuje z války) sice pro ústřední mocnosti znamenaly ulehčení na východní frontě, nemohly však zabránit jejich vojenské porážce.
Zlý sen tak končí a civilové sledují miliony mužů, z nichž jsou mnozí velmi zmrzačeni jak se navracejí domů. Dekorace válečné propagandy je zbourána, památky se zbavují válečných plakátů a nastává počátek nové epochy. Rýsuje se nová éra a s ní vítězí touha žít a zapomenout. Po 4 letech světového válečného požáru , který zjizvil tvář země žádá samo Německo světové příměří a nakonec přistupuje na podmínky Nejvyšší spojenecké rady. Dohoda tak zvítězila s jasnou technickou převahou v celkovém ekonomickém potenciálu a schopností formulovat obecně přijatelné válečné cíle.
Došlo nejen k zániku některých velmocí, jako ruské, habsburské, německé a turecké, ale z bývalého ruského impéria se vyčlenily státy Litva, Lotyšsko a Estonsko, Rakousko-Uhersko se rozčlenilo na 5 nových států - Rakousko, Československo, Maďarsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Polsko bylo obnoveno na územích, kde bylo dříve součástí Německa a Francie zase získala nazpět svoje území Alsaska-Lotrinska.

Román Siréna patří k nejznámějším dílům Marie Majerové, která se brzy stala klasičkou bohužel příliš zapadající do škatulky socialistického realismu.
Román Siréna je autorčino velké syntetické dílo, sociální román, k němuž směřovalo všechno dosavadní autorčino úsilí.
Při práci na tomto románu využila zkušeností získaných jak při psaní prvních tří monografických románů, tak při svém prvním pokusu o román kolektivní (Přehrada).
Na širokém obrazu vývoje Kladenska od prvního vpádu průmyslu do klasické lesní idyly až po vypuknutí první světové války zobrazila Marie Majerová proces industrializace, zprůmyslňování, a spolu s ním zároveň proces vzniku, růstu a formování dělnické třídy.
Šíře pohledu i časová rozlehlost díla donutily autorku použít formu románové kroniky, která byla naposled úspěšně používána v české literatuře v historických románových kronikách Aloise Jiráska.
Jednotlivé kapitoly románu Siréna mají značnou samostatnost, částečně se i časově překrývají, takže umožňují konfrontaci různých pohledů na tutéž skutečnost.
Podobnou funkci různých pohledů na tutéž skutečnost plní i stylizované dobové dokumenty, různé dopisy, ale i deníkové záznamy nebo novinové zprávy, jimiž Majerová jednotlivé kapitoly prokládá.
Románová kronika Siréna vznikla během hospodářské krize třicátých let.
Přivádí čtenáře mezi kladenské hutníky a horníky, ukazuje jejich reálný život od druhé poloviny devatenáctého století.
Vývoj dělnictva, ale i celkové společnosti, je ukázán nejlépe na rodině Hudců. Dobově typické momenty totiž zosobňují Hudcové tří generací.
Nejstarší z nich, Hudec - vynálezce, býval uhlířem v lánských lesích. Do Kladna ho přivedla naprostá náhoda, neboť se tragicky zranil při práci v lese, při lanovém přibližováním dřeva. Zažije milostný románek s krásnou a urozenou Liselot, ze kterého mu zůstává tříletý syn.
Další postavou románu je Pepek - frajer, který pracuje na huti jako předák valcířů. Je to hrubý člověk, rváč, záletník, rád se napije. Je hrubý k celému svému okolí, ale především ke své hodné, obětavé, tiché, ušlápnuté ženě.
Ale i tohoto Pepka - frajera zastihne hutní neštěstí, stane se jeho obětí.
Jeho manželka - Hudcovka, se stává prototypem dělnické ženy a matky v české literatuře. Snoubí v sobě prostotu, moudrost, pracovitost a lásku.
Hudcovka se nejdříve politicky neangažuje, stojí mimo hlavní revoluční proud, ale je jím stržena ve chvíli, kdy brání svou milovanou dceru Emču.
Rodinné typy dokresluje nejmladší z Hudců, syn, z legrace nazývaný Hudec - policajt. Procestoval velký kus světa, účastnil se také revoluční stávky v Americe, což ho naučilo nebát se bojovat za svá práva a za přiměřenou odměnu za práci. Proto patří spolu s matkou k hlavním oporám a vedoucím kladenské stávky, ke které došlo v roce 1900.
A dalším představitelem této rodiny je vnuk - Jožka, kterého čeká vojenská povinnost…
Siréna patří spolu se svým volným pokračováním, Havířskou baladou, k nejlepším dílům Marie Majerové, hlavně však k dílům, neovlivněných ještě tak moc idejemi komunismu a socialistickým realismem.

Korán
Mohamed
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

Jako většina ostatních velkých náboženských systému tak i islám má knihu textů, které jsou kodifikovaným základem muslimské víry. Touto posvátnou knihou je spis o mnoha stránkách nesoucí název Korán (arab. al-Qur’an = „recitování, čtení“, popř. „Kniha“). Muslimové považují myšlenky v Koránu obsažené za zjevení jediného Boha (Alláha) svému proroku a zakladateli islámu Mohamedovi.
Mohamed se narodil snad r. 570 n.l. do kupecké rodiny pocházející z tehdejšího nejvýznamnějšího centra Arabského poloostrova, Mekky. Roku 610, v době kdy byl již významným kupcem a otcem rodiny, se mu dostalo prvního ze série zjevení. Na základě těchto vizí byl Mohamed přesvědčen, že je poslem Božím a stává se hlasatelem nového náboženského myšlení. Zpočátku nepatrná obec věřících se postupem času stále rozrůstala, tak jako vyzrávalo Mohamedem hlásané učení. V Arábii do té doby nebylo velkého náboženského systému, náboženské přesvědčení bylo roztříštěno na značný počet lokálních kultů a bůžků. Hned základní tezí svého učení, tezí o víře v jediného všemohoucího a milosrdného Boha, se Mohamed ostře vyprofiloval oproti dosavadním kultům. V jisté fázi již byla Mohamedova pozice natolik silná, že začal on i jeho učení být trnem v oku čelným představitelům nejmocnějších rodů Mekky. Střet se postupem času vyostřil a nakonec roku 622 byl Mohamed s věrnými členy své obce nucen z Mekky uprchnout (tzv. hidžra). Toto datum se pro muslimy stalo počátkem letopočtu. Mohamed zakotvil ve městě Jathribu, které na jeho počest přijalo jméno Medína, kde vybudoval silnou a fungující obec svých věřících. Odtud také zahájil úspěšnou politickou i vojenskou expanzi islámu, která vyvrcholila ovládnutím Mekky a s ní i většiny arabského poloostrova. Když Mohamed umírá, je již islám ukotven jako propracované a přijaté náboženské učení.
Korán je muslimy považován za nestvořené slovo Boží, lidé jsou autory pouze vnější formy Koránu. Sám Mohamed myšlenky koránu nezapisoval, v prvních dobách byl Korán pouze přednášen a recitován a uchováván byl v paměti posluchačů. K prvnímu sepsání dal podle tradice pokyn až Umar, pozdější druhý chalífa, roku 633 z důvodů obav, aby se znalost Koránu nevytratila poté, co v bitvě proti falešnému prorokovi Musajlimovi padlo mnoho věřících, kteří znali Korán zpaměti. V následujících řádcích se budeme spíš než myšlenkovým poselstvím zabývat literární formou Koránu. Ten je jako kniha rozdělen na 114 kapitol, zvaných súry (jde o slovo přejaté do arabštiny ze syrštiny, kde znamená „psaní, text Písma“). Súry jsou nestejně dlouhé od tří po několik stovek veršů. Každá súra má již od raných dob své záhlaví, které se skládá z pořadového čísla súry, názvu, určení původu (súry se odlišují podle toho zda je Mohamed přednášel v Mekce či Medíně), počtu veršů a sdělení, po které súře byla dotyčná súra zjevena. Názvy súr mají dlouhou tradici oproti číslování, které bylo zavedeno až v 19. stol., málokdy však název súry nějak významněji souvisí s jejím obsahem. Vedle záhlaví ještě každá súra obsahuje tzv. „basmalu“ tedy slova Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím (Ve jménu Boha milosrdného,slitovného). Těmito slovy, kterými začíná úvodní súra 1, Otvíratelka knihy, je uvozena každá z následujících súr. Pravděpodobně tato sentence sloužila v době Mohamedově jako dělítko mezi jednotlivými súrami. Súry se skládají z veršů, kterých je v Koránu 6236 (podle ofic. Egyptského vydání).Jejich délka se různí, nejstarší verše mají většinou jen několik slov, pozdější třeba i patnáct řádků.
Styl Koránu není jednotný ani jednoduše definovatelný. Ač psán ve verších nejde ani tolik o dílo básnické jako rétorické a skládá se spíš než z básnických ód z textů vyprávěcích a nařízení a příkazů. Mohamed nebyl a ani nechtěl být básníkem. Byl v podstatě kazatelem a vychovatelem. Proto např. nalézáme v Koránu opakování frází a myšlenek, což nepůsobí příliš uměleckým dojmem a stalo se to terčem kritiky dokonce muslimských estetiků. K tomu, aby se myšlenky koránu usadily v myslích posluchačů, to však bylo nezbytné. Styl Koránu můžeme popsat jako rýmovanou prózu, sloh, který hojně užívali věstci a vykladači. Rýmovaná próza nemá utříděný a pravidelný rytmický systém. I rým není v Koránu vlastně tak úplně rýmem, jde hlavně o asonanci, v níž souzní jen poslední hlásky. Dlužno dodat, že v Koránu dosáhla rýmovaná próza svého vrcholu. Mezi oblíbené Mohamedovy formální prostředky patřily přísahy, dialogy, přímá řeč, podobenství, metafory. Myšlenky jsou v Koránu převážně podávány ve formě promluv a kázání, příběhů se v Koránu vyskytuje podstatě méně než např. v Bibli. Korán totiž nesleduje a nekomentuje dějiny žádného kmene či národa, jak to činí Starý zákon. Přesto se v Koránu vyskytují postavy a příběhy ze Starého zákona jako je Abraham, Mojžíš a vyvedení z Egypta atd. Mohamed byl totiž přesvědčen, že jeho učení je pokračováním původního základu judaismu, tak jak jej přijímal a žil Abrahám. Jen na rozdíl od pozdějšího židovství a křesťanství je to pokračování nezkreslené a nepomýlené.
Pravověrní muslimové pokládají nejen obsah, ale i styl a jazyk koránu za něco nenapodobitelného, a tak se staví odmítavě k překladům Koránu do jiných jazyků a pokládají je za pouhé imitace Koránu. Podle zkušeností odborníků bude mít vždy Korán radikálně jiný účinek na Araba než na Evropana seznamujícího se s tímto nesmírně podivuhodným textem v překladu do svého jazyka.
Závěr tohoto malého exkursu do světa posvátné muslimské knihy bude patřit súře 1, Otvíratelce knihy:
1 Ve jménu Boha milosrdného slitovného
2 Chvála Bohu, pánu lidstva veškerého,
3 milosrdnému, slitovnému,
4 vládci dne soudného!
5 Tebe uctíváme a tebe o pomoc žádáme,
6 veď nás stezkou přímou
7 stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,
7 ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo
v bludu jsou!

Jako většina ostatních velkých náboženských systému tak i islám má knihu textů, které jsou kodifikovaným základem muslimské víry. Touto posvátnou knihou je spis o mnoha stránkách nesoucí název Korán (arab. al-Qur’an = „recitování, čtení“, popř. „Kniha“). Muslimové považují myšlenky v Koránu obsažené za zjevení jediného Boha (Alláha) svému proroku a zakladateli islámu Mohamedovi.
Mohamed se narodil snad r. 570 n.l. do kupecké rodiny pocházející z tehdejšího nejvýznamnějšího centra Arabského poloostrova, Mekky. Roku 610, v době kdy byl již významným kupcem a otcem rodiny, se mu dostalo prvního ze série zjevení. Na základě těchto vizí byl Mohamed přesvědčen, že je poslem Božím a stává se hlasatelem nového náboženského myšlení. Zpočátku nepatrná obec věřících se postupem času stále rozrůstala, tak jako vyzrávalo Mohamedem hlásané učení. V Arábii do té doby nebylo velkého náboženského systému, náboženské přesvědčení bylo roztříštěno na značný počet lokálních kultů a bůžků. Hned základní tezí svého učení, tezí o víře v jediného všemohoucího a milosrdného Boha, se Mohamed ostře vyprofiloval oproti dosavadním kultům. V jisté fázi již byla Mohamedova pozice natolik silná, že začal on i jeho učení být trnem v oku čelným představitelům nejmocnějších rodů Mekky. Střet se postupem času vyostřil a nakonec roku 622 byl Mohamed s věrnými členy své obce nucen z Mekky uprchnout (tzv. hidžra). Toto datum se pro muslimy stalo počátkem letopočtu. Mohamed zakotvil ve městě Jathribu, které na jeho počest přijalo jméno Medína, kde vybudoval silnou a fungující obec svých věřících. Odtud také zahájil úspěšnou politickou i vojenskou expanzi islámu, která vyvrcholila ovládnutím Mekky a s ní i většiny arabského poloostrova. Když Mohamed umírá, je již islám ukotven jako propracované a přijaté náboženské učení.
Korán je muslimy považován za nestvořené slovo Boží, lidé jsou autory pouze vnější formy Koránu. Sám Mohamed myšlenky koránu nezapisoval, v prvních dobách byl Korán pouze přednášen a recitován a uchováván byl v paměti posluchačů. K prvnímu sepsání dal podle tradice pokyn až Umar, pozdější druhý chalífa, roku 633 z důvodů obav, aby se znalost Koránu nevytratila poté, co v bitvě proti falešnému prorokovi Musajlimovi padlo mnoho věřících, kteří znali Korán zpaměti. V následujících řádcích se budeme spíš než myšlenkovým poselstvím zabývat literární formou Koránu. Ten je jako kniha rozdělen na 114 kapitol, zvaných súry (jde o slovo přejaté do arabštiny ze syrštiny, kde znamená „psaní, text Písma“). Súry jsou nestejně dlouhé od tří po několik stovek veršů. Každá súra má již od raných dob své záhlaví, které se skládá z pořadového čísla súry, názvu, určení původu (súry se odlišují podle toho zda je Mohamed přednášel v Mekce či Medíně), počtu veršů a sdělení, po které súře byla dotyčná súra zjevena. Názvy súr mají dlouhou tradici oproti číslování, které bylo zavedeno až v 19. stol., málokdy však název súry nějak významněji souvisí s jejím obsahem. Vedle záhlaví ještě každá súra obsahuje tzv. „basmalu“ tedy slova Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím (Ve jménu Boha milosrdného,slitovného). Těmito slovy, kterými začíná úvodní súra 1, Otvíratelka knihy, je uvozena každá z následujících súr. Pravděpodobně tato sentence sloužila v době Mohamedově jako dělítko mezi jednotlivými súrami. Súry se skládají z veršů, kterých je v Koránu 6236 (podle ofic. Egyptského vydání).Jejich délka se různí, nejstarší verše mají většinou jen několik slov, pozdější třeba i patnáct řádků.
Styl Koránu není jednotný ani jednoduše definovatelný. Ač psán ve verších nejde ani tolik o dílo básnické jako rétorické a skládá se spíš než z básnických ód z textů vyprávěcích a nařízení a příkazů. Mohamed nebyl a ani nechtěl být básníkem. Byl v podstatě kazatelem a vychovatelem. Proto např. nalézáme v Koránu opakování frází a myšlenek, což nepůsobí příliš uměleckým dojmem a stalo se to terčem kritiky dokonce muslimských estetiků. K tomu, aby se myšlenky koránu usadily v myslích posluchačů, to však bylo nezbytné. Styl Koránu můžeme popsat jako rýmovanou prózu, sloh, který hojně užívali věstci a vykladači. Rýmovaná próza nemá utříděný a pravidelný rytmický systém. I rým není v Koránu vlastně tak úplně rýmem, jde hlavně o asonanci, v níž souzní jen poslední hlásky. Dlužno dodat, že v Koránu dosáhla rýmovaná próza svého vrcholu. Mezi oblíbené Mohamedovy formální prostředky patřily přísahy, dialogy, přímá řeč, podobenství, metafory. Myšlenky jsou v Koránu převážně podávány ve formě promluv a kázání, příběhů se v Koránu vyskytuje podstatě méně než např. v Bibli. Korán totiž nesleduje a nekomentuje dějiny žádného kmene či národa, jak to činí Starý zákon. Přesto se v Koránu vyskytují postavy a příběhy ze Starého zákona jako je Abraham, Mojžíš a vyvedení z Egypta atd. Mohamed byl totiž přesvědčen, že jeho učení je pokračováním původního základu judaismu, tak jak jej přijímal a žil Abrahám. Jen na rozdíl od pozdějšího židovství a křesťanství je to pokračování nezkreslené a nepomýlené.
Pravověrní muslimové pokládají nejen obsah, ale i styl a jazyk koránu za něco nenapodobitelného, a tak se staví odmítavě k překladům Koránu do jiných jazyků a pokládají je za pouhé imitace Koránu. Podle zkušeností odborníků bude mít vždy Korán radikálně jiný účinek na Araba než na Evropana seznamujícího se s tímto nesmírně podivuhodným textem v překladu do svého jazyka.
Závěr tohoto malého exkursu do světa posvátné muslimské knihy bude patřit súře 1, Otvíratelce knihy:
1 Ve jménu Boha milosrdného slitovného
2 Chvála Bohu, pánu lidstva veškerého,
3 milosrdnému, slitovnému,
4 vládci dne soudného!
5 Tebe uctíváme a tebe o pomoc žádáme,
6 veď nás stezkou přímou
7 stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,
7 ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo
v bludu jsou!

Obsah:
V úvodě vzývá básník Musu nebes a vyprošuje si do ní nadšení k básnickému dílu, jež chce podniknout. Modlí se také k Duchu svatému.
Vlastní báseň obsahuje dvanáct zpěvů. Satan, svržený s nebes, procitne desátého dne na dně pekelné propasti. Přemýšlí, jak by lstí zvítězil nad Bohem, když se mu to nepodařilo mocí. V pekle pak se radí, jak by zhatil dílo Boží. Hlavně chce zničit člověka, nebo ho alespoň ovládnout. Bůh však chrání člověka před Ďáblovými úklady. Syn Boží se za člověka přimlouvá a chce se za něj obětovat. Satan se vloudí do ráje, tam vyslechne rozmluvu Adama a Evy u stromu poznání a ve snu našeptává Evě slova pokušení, ale anděl jej z ráje vyžene. Bůh vyšle Rafaela, aby Adama varoval. Rafael vypráví Adamovi o Satanovi a o jeho pádu. Satan se pokusí znovu svést prarodiče k hříchu. V podobě hada, když Eva pracuje o samotě, přiblíží se k ní a promluví k ní lidskou řečí. Namluví jí, jakou zázračnou moc má ovoce z jabloně uprostřed ráje, jehož se však podle příkazu Božího nemají Adam a Eva ani dotknout, nechtějí-li zemřít. Satanově výmluvnosti se podaří přemluvit Evu, že po požití zakázaného ovoce nabudou božské podstaty, a Eva utrhne z jabloně jablko. Adam se hrozí toho skutku, ale pak okusí jablka také, jež Eva utrhla. Za tento přestupek jsou vyhnání z ráje archandělem Michaelem, jenž Adamovi zjeví ve snech, co stihne lidstvo za trest za jejich přestupek. Přijde však Kristus a usmíří Boha svou smrtí. Odchodem prarodičů z ráje epos končí.

Obsah:
Úsměv pod provazovým žebříkem je povídka, která původně měla doprovázet vydání čtyřiceti cirkusových ilustrací francouzského malíře Fernanda Lègera jako doprovodný text, nakonec však ze záměru sešlo.
Vypráví o klaunovi Augustovi, který pracuje v jednom pařížském cirkuse. Jeho nejlepším číslem je Nanebevzetí, kdy se rozloučí se svou kobylkou a poté vyleze po provazovém žebříku na měsíc, umístěný pod střechou stanu. Nejde ani tak o humorné číslo, August je spíše hercem, na diváky působí jeho extatický výraz, zamyšlenost, jeho číslo je zkrátka nenapodobitelným a jedinečným uměleckým dílem.
Jednoho večera se ale August při provádění čísla hluboce zamyslí a když se opět probere a uvědomí si kde je, diváci ho odmění frenetickým potleskem. August si uvědomí, že se přiblížil svému celoživotnímu cíli – rozdávat lidem radost, učinit je šťastnějšími. Provádí své číslo opět, tentokrát však upadne do stavu vytržení úmyslně, a jeho výstup je čím dál tím úspěšnější. Augusta však přitom stále trápí, že lidi pouze rozesmívá, ale nemůže jim poskytnout skutečnou radost.
Jednoho dne se ale vše změní – August opět upadne do stavu vytržení, tentokrát se však nedokáže probrat a diváci ho vypískají. Probere se až v šatně, kde mu ošetřují rány způsobené předměty házenými rozvášněným publikem. Dostane výpověď, je zoufalý a opuštěný. Nakonec se vrátí k cirkusu jako ošetřovatel zvěře.
Jednoho dne onemocní klaun Antoine. August cítí příležitost a nabídne se, že ho po dobu nemoci zastoupí. Ředitel souhlasí a August se opět dostává do manéže. Je nadšený a rozhodnutý všem dokázat, že ještě za něco stojí. Předvede nejlepší číslo svého života, ale všichni se na něj zlobí, protože jeho výstup byl až příliš dobrý, Antoine ho nedokáže nikdy napodobit. Na Augusta se snese chvála novin i diváků. Antoine se o všem dozví a zemře.
August cítí zodpovědnost za Antoinovu smrt. Odchází proto definitivně od cirkusu a rozhodne se začít znovu. Povídka končí jeho smrtí, zemře s blaženým úsměvem při pohledu na srpek měsíce na obloze nad sebou. Nakonec tak i on dosáhne Nanebevzetí jako ve svém čísle.