Referáty

Babička

O autorce

Němcová Božena (04.02.1820 – 21.01.1862)
Božena Němcová se narodila ve Vídni jako dcera panského kočího a české služky. Dětství prožila převážně v Ratibořicích u České Skalice. Její otec v letních měsících pracoval na ratibořickém zámku vévodkyně Zaháňské (na zimu s ní odjížděl do Vídně). Velký vliv na malou Barunku v Babičce (dívčí jméno Boženy Němcové znělo Barbora Panklová) měla její babička Magdalena Novotná, která u Panklových pobývala pět let.

Už jako sedmnáctiletou ji rodiče provdali za úředníka finanční stráže Josefa Němce, manželství však nebylo šťastné. Němec, o řadu let starší, byl výbušný, drsný muž a neměl pochopení pro sny a přání své krásné ženy. Navíc byl kvůli svým politickým názorům překládán z místa na místo a rodina, která se brzy rozrostla o čtyři děti, trpěla nouzí. Přes všechny potíže se Němcová s pomocí přátel vzdělávala, zejména četbou, a své naděje upínala čím dál více především k vlastním literárním pokusům.

Hmotná situace rodiny a vztahy mezi manžely se však dále zhoršovaly. K problémům přibyla spisovatelčina nemoc a dovršením neštěstí byla smrt milovaného syna Hynka. Němcová, tehdy pod stálým dohledem tajné policie, byla často nucena doprošovat se pomoci u přátel, mnozí se ale od ní odvrátili. V této době vzniká její nejvýznamnější a nejrozsáhlejší dílo – Babička. Ani její vydání neznamenalo obrat v autorčiných osudech; zemřela, zcela vyčerpaná, roku 1862.

Božena Němcová – díla

- obrazy ze života “Obrazy z okolí domažlického, Obrázek vesnický, Selská politika, Hospodyně, na slovíčko”

- básně “Slavné ráno, Ženám českým”

- pověsti a legendy “Národní báchorky a pověsti”

- pohádky “Slovenské pohádky a pověsti”

- próza “Pohorská vesnice, V zámku a podzámčí”

- povídkové obrazy venkovského a maloměstského života “Babička, Pomněnka šlechetné duše, Baruška, Rozárka, Karla, Divá Bára, Chudí lidé, Chýše pod horami, Dobrý člověk, Pan učitel”

Zajímavost

Už přes 350 vydání se dočkalo toto vrcholné dílo – Babička.

Babička – námět

Obraz z venkovského života, který byl ovlivněn vlastními prožitky B. Němcové ( v té době žila v bídě a trápila se pro zemřelého syna Hynka ) , romantizmem, biedermaierem a který byl zidealizovaný. Odehrával se za doby kněžny Zaháňské ( za vlády Josefa II ) v podhůří Krkonoš, blízko Malých Svatoňovic. Životní předlohou se jí stala vlastní babička – Magdalena Novotná, která právě byla zidealizovaná. Balada – dílo s pochmurným dějem a většinou i s tragickým koncem, které paří do tvorby romantizmu. Najdeme ho v Babičce hlavně v podobě lidového vyprávění – např. strašidelná povídka o šílené Viktorce, kterou babička vyprávěla. biedermaier – životní styl měšťanstva v roce 1815 – 1845 ve střední Evropě, který ovlivnil i literaturu. Název vznikl z německého slova, které hanlivě označovalo apolitické lidi. Vyznačoval se hlavně umírněnými, neradikálními reakcemi hlavních hrdinů a poklidným dějem. Vše mělo svůj řád. Vznikaly hlavně náladové obrázky, humoresky, pohádky, novely, lidové báchorky, lokální hry, sentimentální drama, ale i dramatické hry a balady. Hlavním představitelem biedermairu byl Josef Kajetán Tyl. V Babičce se vyskytuje téměř neustále v podobě popisu lidových zvyků a vlastně celého života na Starém bělidle ( venkově ). Je to konkrétně např. popis Štědrého dne, pouti nebo návštěvy ve mlýně. idealizace – přikrášlování života a vlastností babičky B. Němcové. Byla totiž velice moudrá, pobožná, oblíbená ( a to i u kněžny ) a všem činila to nejlepší, aby byli šťastní, a všechny tyto záměry ji vyšly. Z konkrétních příkladů je to setkaní se se samotným císařem Josefem, který ji ještě obdaroval, krušný život v Prusku a útěk zpět do Čech nebo samotná kladná známost s kněžnou Zaháňskou. Toto vše samozřejmě není pravděpodobné.

Obsah

Babička by se dala rozdělit na dvě části. První část knihy popisuje spíše historky a části života, které jsou hlavně zaměřené na dějovou stránku. Začíná to příjezdem babičky na Staré bělidlo, kam se vydává za svou dcerou, Terezou Proškovou, a za vnoučaty – Barunkou, Adélkou, Janem a Vilímem. Všichni si babičku okamžitě zamilují ( její dobré srdce vycítí i psi Sultán s Tyrlem ) . Babička se dětem stává vychovatelkou, chůvou i učitelkou. Vypráví jim pohádky, učí je lidovým zvykům a lásce k vlasti, práci a ke všemu živému . Postupně si svou vlídností získává i všechny sousedy, kteří za ní často chodí „pro radu“. Nejčastěji ji navštěvují mlynář a myslivec s rodinami. Radostně ji přivítali i na zámku, kde sloužil otec dětí ( většinu roku byl však ve Vídni ) – pan Prošek, a kam na jaro přijížděla komtesa se slečnou Hortenzií. Té babička pomohla ke sňatku s učitelem malířství, a ke štěstí přispěla také Mílovi a Kristle ke konci knihy. Druhá část je zaměřena spíše na popis lidových zvyků, příběhů a pověstí . Babičce si totiž pamatuje mnoho osudů venkovských lidí, z nichž snad nejvíce dojímá baladický příběh bláznivé Viktorky . Když babička zemřela, lidé na Starém bělidle si nedovedli představit život bez té laskavé, dobrotivé a moudré babičky a proto nebylo snad jediného člověka, který by její smrt neoplakal a který by ji neměl aspoň trochu rád. Pohřebním průvodem a slovy hraběnky Zaháňské „ Šťastná to žena ! “ končí tato jedinečná kniha.

Úryvek z Babičky – konec knížky

Léta plynula a z malých dětí vyrostly dospělí lidé a jak to už bývá, vylétala z hnízda jak vlaštovky. Babička byla vždy zarmoucena, ale věděla, že to je pro jejich dobro, tak se pro ně aspoň modlila. Po čase ale i babička začala pociťovat stáří a jednoho dne ulehla do svého lože. Obávala se, že umře dříve, než ji přijedou vnoučata se svým tatínkem navštívit. Vnoučata však přijela včas, když babičku uviděly, běžely k posteli a vzpomínaly na časy, když vedle Babičky usínaly jako malá dítka. Pomodlila se s babičkou a poté se babičce zavřela oči a usnula navěky. Barunka, která klečela hned u ní, nad ní udělala křížek a společně s ostatními babičku pochovala.

Ty oči, ty oči, každý říkal, že ty nic dobrého neukazujou; v noci mu prý i svítily, a ty černé obočí, které nad nimi jako havraní křídla roztaženy byly a uprostřed se stýkaly, ty byly patrným znamením, že jsou to oči uhrančivé. Někteří ho litovali, řkouce: “Můj Bože, kdopak může za takovou chybu, když se s ní narodil. A takové oči mají moc jen na některé lidi, každému se není před nimi co bát.” Nicméně sousedky, kdykoliv jim na děti pohlídl, lekly se a honem běžely přetřít je bílým šatem, a kdykoliv které dítě zastonalo, už říkaly: “Že je uřknul černý myslivec.”

ukázka z povídky o šílené Viktorce

Ale Babička se s dětmi do večera natolik spřátelila, že to vypadalo, jako kdyby se znali odjakživa. Když ráno Babička vyšla ze stavení, všechna zvířata se jí motala u nohou. Poté zvířata nakrmila a šla s dětmi na procházku. Chodívala s nimi ke splavu, kde si máchali nohy v řece a posílali větvičky po vodě. Když se vrátili domů, babička dětem vyprávěla, jak se potkala s císařem Josefem, který ji věnoval Tolar. Pak děti uložila ke spánku, sama se pomodlila a šla také spát.

úryvek ze začátku knížky, popis jednoho dne s dětmi

V neděli chodila babička do kostela a děti s rodiči chodily na hrubou a nebo šli babičce naproti. Děti již zdálky na babičku volaly a když k ní přiběhly, stále ji prosily, aby jim něco dobrého dala. Když přišli všichni domů, šlo zase všechno po staru. Někdy chodila vnoučata s babičkou k mlynářovým. Vnoučata šla za stodolu a tam si s dětmi Kudrnovic hrála různé hry. Jednou přišla Mančinka Mlynářová ke Kudrnovic a libovala si, jak ji ten zajíček chutnal. Nakonec se však mlynářka od Cilky dozvěděla, že to byla kočka a moc se zlobila.

- další ukázka jednoduchého popisu – nábožnosti babičky, hrátek dětí – zde mě zaujala na konci úryvku narážka na chudé Kudrnovi, kteří jedí kočky a veverky, která se mi duchem a stylem moc nehodila k textu psaném dosud ( ale to je můj subjektivní názor )

Doba děje

kolem roku 1830, za vlády Josefa II.

Jazyk

lidový – spisovnější na straně pobožných lidí ( např.: babička ), nespisovný u „normálních lidí“ ( paní Prošková ) a nespisovný s vulgárními výrazy na straně mužů ( myslivec, mlynář ) – samo sebou, že jim to bylo vytýkáno
např.: Ty sprosťačko, co si myslíš, že jsme ňáké ledabylo !

archaický – zastaralý
např.: „Dejž to Pánbůh !“ odpověděl tlampač za otce i syna.

přirovnání
např.: Šla-li na trávu, zajisté se vyskytnul nablízku, zkrátka ať šla, kam šla, všude ji následoval jako stín.

přímá řeč
např.: Viktorka, když vešla mezi kamarádky a stala se zmínka o něm, říkala: “Co ten voják za mnou chodí? Ani nemluví, jako ten morous. Já se ho bojím. Když ho nablízku cítím, jako by po mně lezlo, a z těch očí jde mi hlava kolem.”

Postavy

Babička – jak už jsem řekl zidealizovaná osoba – takže byla: moudrá, dobrotivá, pobožná, charizmatická, zručná a milující, je to hlavní osoba

Barunka – je to vlastně sama B. Němcová. Je nejstarší z dětí ( je jí asi 10 let ) a je nejvíce poklidná

Jan a Vilém – synové Terezy Proškové, divocí, zlobiví kluci

Adélka – nejmladší z dětí

hraběnka Zaháňská – podle mě další z idealizovaných osob, protože by se nikdy tolik nezajímala o babičku a ve všem by ji nevyhověla, jinak obyčejná kněžna, která nemůže pochopit život, pobožnost a hodnoty obyčejných lidí

Kristla, komtesa Hortenzie, Viktorka, Míla – osoby, u kterých šlo o milostný poměr a kterým babička pomohla

mlynář, myslivec a další lidé, u kterých bylo popisováno jejich řemeslo, způsoby života atd., mlynář žije kousek od domu paní Proškové

Hodnocení Babičky

Tato kniha na mě velice zapůsobila svým odlišným pojetím od jiných knih příjemným, archaickým jazykem a popisem již zapomenutých a dnes již nepochopitelných zvyků. Kromě toho se zde vyskytovalo i pár zajímavých příběhů. Poznal jsem více i život na počátku 19.st.. Tato knížka má své jedinečné kouzlo, ostatně napsal to i Vítězslav Nezval: „ Vracíme-li se neustále k dílu B. Němcové, nejraději a nejčastěji k její Babičce, není to rozhodně z povinné piety, ale především proto, že v ní nacházíme nové a nové kouzlo.“

Nejsou.