Confiteor - J.S. Machar - referát
Confiteor
Josef Svatopluk Machar
Dva úsměvy
Dítě si hraje na matčině klíně, rozhlíží se a usmívá se. Jeho čelo je jako nepopsaný list. - Z osamělého pokoje vyhlíží stařec, síť jeho vrásek na čele je důkazem, že žil. Zatímco sny z mládí zmizely, úsměv mu zbyl.
In memoriam
Bylo jí šestnáct let; byla roztomilá, oči měla šedé, záhadné, duši čistou. Jako malé děcko se ráda ptávala na vše a vzbuzovala obdiv svými chytrými otázkami. Jednou se tázala, bude-li míti takové čelo jako její babička. Neměla nikdy, nepřestala být krásnou, neboť zemřela ve svých šestnácti letech.
Ke dnu!
Básník lituje těch, kteří žijí v samém štěstí a nikdy nezažijí životní strasti, konstatuje, že ti vlastně nežijí. Je totiž nutné, aby každý člověk poznal jak to krásné, tak i to špatné - “Štěstí není bez smutku” - protože teprve pak bude lze bez lítosti očekávat příchodu smrti jako nejkrásnějšího daru žití.
Dvě děti
Pod básníkovým oknem si každý den hrají dvě děti - asi pětiletý, pěkně oblečený chlapec z bohaté rodiny a chudé děvčátko, hrbaté, oděné v rozpadlé šatičky. Básník teskně myslí na dobu, až oba dospějí. Osud je rozdělí navždy. Hoch bude studovat a dosáhne vynikajícího společenského postavení. Zda si někdy vzpomene na ubohou kamarádku z dětství? Ta půjde sloužit a pro svou šerednost bude stále jen terčem posměchu. Vzpomínka na hošíka z mládí ji bude bodat u srdce. Básník doufá, že jejich úděl nebude takový, ale obává se nejhoršího! Zatím, než šťastné chvíle mládí prchnou, - “děti, hrajte si!”
Načítám ...