Jaroslav Seifert, český básník, prozaik, publicista a překladatel, se narodil 23.9.1901. Vyrůstal v Praze na Žižkově v proletářské rodině; (matka – zbožná tichá katolička, otec – sociální demokrat). Studoval gymnázium, ale nedokončil je, věnoval se žurnalistice (Rudé právo, Rovnost aj.). Byl zakládajícím členem a mluvčím literárního spolku Devětsil, přátelil se s S. K. Neumannem, F. Halasem, V. Holanem, V. Vančurou. S Karlem Teigem podnikl roku 1924 cestu do Francie. V roce 1929 byl jedním ze spisovatelů, kteří podepsali manifest proti gottwaldovskému vedení KSČ, ze strany byl vyloučen. Poté, co opustil stranický tisk, psal pro divadelní revue Nová scéna, Almanach Kmene, Panorámu, Práci a další. Od roku 1930 byl členem sociálně demokratické strany a redaktorem kulturní rubriky Práva lidu. V roce 1969 byl zvolen předsedou Svazu Československých spisovatelů. V roce 1984 obdržel jako dosud jediný český autor Nobelovu cenu za literaturu, získal ji za svou poezii vyjadřující humanistické a demokratické myšlenky. Seifert jakožto básník prošel vývojem od proletářské tvorby (Město v slzách, Samá láska) k poetistické (Na vlnách TSF), psal o citovém vztahu k domovu, životu, kultuře národa (Poštovní holub, Jablko z klína, Ruce Venušiny, Vějíř Boženy Němcové, Světlem oděná, Kamenný most). Sbírka Přilba hlíny reflektuje dobu národního ohrožení a boje za svobodu během války. V šedesátých letech se Seifert v básních věnuje vzpomínkám, bilancuje dosavadní zážitky (Koncert na ostrově, Odlévání zvonů, Halleyova kometa, Deštník z Piccadily, Morový sloup, Býti básníkem). Jaroslav Seifert zemřel 10.1.1986.
Seifertovu prozaickou tvorbu reprezentuje obsáhlá vzpomínková kniha Všecky krásy světa s podtitulem Příběhy a vzpomínky. Rámec knihy sestává z krátkého úvodu V tichu paměti…a závěru A šmytec!, knihu završuje rejstřík všech osob, o nichž se Seifert v knize zmiňuje. Přibližně devadesát krátkých textů je rozčleněno do čtyř oddílů Co všecko zavál sníh, Éós, bohyně ranních červánků, Uprostřed života, Obloha plná havranů. Titul knihy je inspirován aktivitami z období Devětsilu. Přátelé a známí jsou představováni pomocí příběhů, respektive vzpomínkových úlomků, Seifert sám ostatně říká, že si nepotrpí na přesnost, styl se vyznačuje nadhledem a letitou zkušeností. Seifert vzpomíná na náhodná a ojedinělá setkání, jakož i na celoživotní spříznění. Příběhy na sebe přímo nenavazují, leckdy jsou stylizované a idealizované. Jestliže Seifert „pomlouvá“, pak pouze laskavě, někdy odbíhá od tématu a následně se k němu znovu vrací. Často některým z opakujících se vypravěčských klišé mění směr vyprávění, aby tak zdůraznil náhodný sled vzpomínek („Začněme však odjinud.“; „Musím však začít jinak.“ atd.). Přes zjevný úmysl psát především o tom pěkném, co život přinesl, nevyhýbá se Seifert ani stinným stránkám minulých let – vzpomíná na někdejší bídu v Praze, atmosféru okupace a v náznacích se objevuje nesouhlas s tvůrčí a občanskou nesvobodou za komunistického režimu. Protože vychází ze skutečných událostí, připouští možné omyly a subjektivitu svého vyprávění – ať už se jedná o stylizaci detailů nebo snaha zbavit vzpomínku všednosti v zájmu čtenáře. Příběhy bývají završeny jasnou pointou, která často umožňuje více náhledů na předchozí text. Zásadním tématem, kterému Seifert věnuje v knize pozornost, je Praha, symbol národní identity. Praha je pro Seiferta památníkem dějin a lidského ducha a zároveň důvěrná přítelkyně mnoha tváří a tajemných zákoutí (opakují se motivy Petřína, Hradčan, starého židovského hřbitova, pražských vináren a kaváren). Seifert se zastavuje během vyprávění i na jiných místech Čech (Kralupy, Mariánské Lázně, Mělník), seznamuje čtenáře se svými láskami literárními a hudebními a stejně tak s potěšením z ženské krásy, dobrého jídla a vína.
