Pohoda ve škole

Sedmá elegie je napsána formou dopisu, jejž Orten adresuje dánské spisovatelce Karin Michaelisové, autorce románu o erotickém životě stárnoucí ženy Nebezpečný věk. Na první z mnoha otázek básně (která následuje po oslovení adresáta (tj. Kariny), a to rovněž nepřímo tázajícím se) – „Jste mrtva?“ – si autor odpovídá sám slovy snad až bezvýhlednými, která nadcházejí: „Poproste rozpadání, aby vám přečetlo list o mém rozpadu…“. Přirovnávaje se svou nynější duševní zralostí ke králi zašlého království, ač velmi mladý, parafrázuje ústřední tématickou nitku příštích veršů. Krvácející nebe symbolizuje pád Boha a tento pád potom reflektuje Ortenovu opuštěnost touto duchovní oporou a nemírně řečeno neschopnost obejít se bez Boží pomoci a překonat překážky. Orten se vrací k záležitostem dávno minulým, mluví o nich pouze jako o snech, jedná se o domov, rodinu, cosi spjaté s přírodou, leč nespokojen, že se mu takový sen vůbec zdál, když se z něj neprobudil (život je absurdní sen, a Bůh v něm proto nemá místo), pokračuje rezignovaným tvrzením „Čas neléčí, když nechce.“. Čas je zkrátka podvodník, šarlatán.

A láska? „Jedenkrát na ženě, milostné ze všech stran, pád zdál se nepadat: to píši o Narcisce.“ Jakou jinou lásku než nešťastnou lze předvídat po té fatalistické větě o čase! Dívka, příliš zahleděná sama do sebe, touží uvidět se v cizím vědomí jako v nějakém zrcadle. „Nebyla pramenem. Tonula v pramenech.“ – Netřeba zdůrazňovat, že tento, zde alegoricky zdůrazněný, fakt si ona sama s největší pravděpodobností vůbec neuvědomovala. Stěžejní rovnice doplněna svou poslední neznámou: Bůh + pláč = pád; zpět ke Karině jakožto druhému člověku schopnému porozumět, jehož se Orten ne zvlášť nenápadně mezi řádky dožaduje. Naděje je (vždy) velkou holčičkou, zde váhavým polibkem, abstraktní entitou tišící žízeň, je zemsky mladá a přírodně ranní, čili samozřejmě pozitivní a představuje Štěstí s velkým Š, jenže co to je všechno oproti věrnosti, která se zatoulala neznámo kam a zradě, o níž nelze jen tak nevědět?

Smrt je konstantou mimo veškeré rovnice, s ní i příval otázek – „Co i tam věčně padá? Milenky?“ – Orten nyní paradoxně žádá odpuštění Narcisčina hříchu a nechtěje nemlčet se přimlouvá nejen za dívku, ale i za zem, přírodní náležitosti a lásku. Nesmlouvavý stoosmdesátistupňový obrat posledních slov pochybnosti – „Bohem opuštěn, Boha opustiv“ – marnost nad marnost.