Lakomec - Moliére - referát
Lakomec
Moliere
Moliere napsal svou komedii o pěti aktech Lakomec v roce 1668. Pranýřuje v ní neřest své vlastní třídy - měšťanstva, a to lakotu, která z lidských bytostí činí stvůry, jež si necení ničeho jiného než majetku. Využil přitom motiv lakomce, jenž byl rozpracován již římským skladatelem komedií Titem Macciem Plautem ve známé Komedii o hrnci (Aulularia). Moliere se v tomto případě řídil klasicistickým pravidlem tří jednot (místa, času a děje), ale napsal Lakomce v próze, což odporovalo dobovému vkusu.
Hra se odehrává v Paříži v domě šedesátiletého starce Harpagona, který za své nesmírné bohatství vděčí neuvěřitelné lakotě a nelidské lichvě. Jeho syn Kleant je zamilován do mladičké dívky Mariany ze sousedství, jeho dcera Eliška zas do Valéra, který, aby byl na blízku své milé, zadarmo slouží v Harpagonově domě. Harpagon své děti krátí jak může, zároveň jim ale neustále vyčítá domnělou rozmařilost. Svůj dům také drží zkrátka: je špatný hostitel, jeho koně umírají hlady a nemají ani podkovy, šaty sluhů jsou samá díra atd. Harpagon si umínil, že si vezme Marianu sám. Kleant přirozeně protestuje proti tomuto rozhodnutí, Harpagon nicméně trvá na svém: on se ožení s Marianou, Kleant si vezme nějakou vdovu a Eliška se vdá za postaršího boháče Anselma, především kvůli tomu, že si ji je ochoten vzít bez věna.
Děti se nemíní podřídit, spolu s dohazovačkou Frosinou přemýšlejí, jak by bylo možné Harpagona přelstít. Když tu Kleantův sluha Čipera, který již dříve měl výstup s Harpagonem a od té doby touží po pomstě, ukradne pokladničku s třiceti tisíci, kterou Harpagon zakopal na začátku hry na zahradě.
V pátém dějství se vyšetřuje krádež, hlavním podezřelým se stane Valér. Ten se před celou společností vytasí se svým původem: tvrdí, že je synem hraběte Tomáše d´Alburci z Neapole, což, jak se vzápětí ukáže, je pravá identita pana Anselma, jehož loď kdysi na útěku z Neapole ztroskotala a on se domníval, že při tomto ztroskotání přišel o celou rodinu. Valér prokáže pravdivost svých slov, navíc se ukáže, že i Mariana je Anselmovou dcerou. Rodina se tedy po letech odloučení zase sešla. Přichází Kleant a oznamuje Harpagonovi, že své peníze dostane nazpět, pouze svolí-li k jeho sňatku s Marianou. Harpagon kapituluje. Anselm se zaváže k vystrojení dvojí svatby (Kleant a Mariana, Valér a Eliška) a spěchá za Marianinou maminkou – svou ženou. A Harpagon se jde potěšit s navrácenými penězi.
Na postavě Harpagona Moliere ukázal kam až může vést nenasytná touha po penězích. Dopředu tak vlastně kritizoval nastupující měšťanstvo, za jehož mluvčího bývá někdy považován, a jeho dosud všeobecně nerozvinutou bezzásadovou honbu za majetkem. Ve své době hra nebyla nijak zvlášť úspěšná. Námět lakomce, jenž žije vlastně mimo společnost a zabraňuje štěstí svých dětí, se stal aktuálním až v devatenáctém století, v době už rozvinuté buržoazie. Z repertoáru prostředků klasicistického dramatu Moliere vrchovatě využil zejména motiv převleku, záměrného i nezáměrného, zastírajícího pravou identitu postav (Valér, Mariana, Anselm), a motiv sluhy, který funguje jako hybatel děje.
Hyperbolizovaná (nadsazená) lakota ústřední postavy je ve zjevném rozporu s Harpagonovým faktickým bohatstvím. Tento rozpor se ve hře stává hlavním zdrojem humoru. Z Harpagona se postupně snad všechny postavy snaží vymámit nějaké peníze, on ale jejich prosby vždy obratně odrazí.
HARPAGON
Prokázals mi velkou službu, Jakube. Za to ti patří odměna.
(Hrabe se v kapse)
(Jakub nastaví ruku)
(Vytáhne kapesník a vysmrká se)
Běž! A spolehni se, že ti to nezapomenu!
JAKUB
Uctivě ruku líbám! Zaplať vám to pán bůh!
Působí to komicky, v jádru je ovšem Harpagonova lakota, jako ostatně každá monomanie, zrůdná.
Harpagonova lakota je v rozporu nejenom s jeho bohatstvím, ale i s jaksi „lidštějším“, „přirozenějším“ přístupem ostatních postav, které zdaleka nejsou tak movité. V tomto zaznívá Molierovo životní přesvědčení tak, jak je zachováno v jeho divadelních hrách: „Kdo zdravý rozum má, vyhne se krajnosti / a žádá od lidí míru…“ (citát z Misantropa, jiné Molierovy hry). Zdravý rozum, „bon sens“, jakási měšťácká umírněnost, je Molierovi tím nejvyšším pravidlem, jímž by se měli řídit všichni lidé.
Načítám ...