Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou - Arnošt Lustig - referát
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Arnošt Lustig
Hynek, Praha 1997
Život Arnošta Lustiga má podobu dramatického příběhu s dobrým koncem. Lustitg totiž prošel peklem koncentračních táborů, vzdal se výhod a předností vykupovaných nesvobodou totalitního režimu, emigroval, aby nakonec přeci jen došel uznání. Velká část jeho tvorby zobrazuje právě autorovy zážitky za druhé světové války. Podobně je tomu i v novele Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, která sice není autobiografická, ale zachycuje obraz války.
Novela Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964) je příběhem židovské krasavice, které se ujme a zachrání ji (alespoň na chvíli) před selekcí jeden ze skupiny bohatých amerických židů zajatých v Itálii, kteří se chtěli štědrým výkupným vymanit ze spárů nacistického režimu. Nakonec však, když byli finančně vyčerpáni, neuniknou svému osudu a jsou posláni i s dívkou do plynu. V poslední chvíli se dívka vzbouří, vytrhne jednomu ze strážců pistoli a zastřelí ho, čímž urychlí svou vlastní smrt.
Celá tato próza klasické novelistické konstrukce je prodchnuta kafkovskou atmosférou neodvratitelné katastrofy. Nejzajímavější je autorovo vyzdvižení momentu vzdoru, byť zoufalého a tragického, kterým vlastně oživuje normu bojujícího hrdiny. Zde se však nejedná o hrdinu uvědomělého, nýbrž o jedince zahnaného na dno lidského ponížení. Přesto je to hrdina odhodlávající se k činu, jímž vyjadřuje svůj vzdor proti osudu. V tomto smyslu je vlastně Kateřina Horovitzová hrdinkou tragickou. Její tragika však není nadosobní, nýbrž přesně naopak - ryze osobní. Svou osobou zároveň symbolizuje nepokořitelnost člověka, který i za cenu vlastního života se dokáže vzepřít svým trýznitelům.
Novela má velmi silné dějové napětí, jehož gradace je ale záměrně zdržována, zpomalována, aby vyústila v závěrečné pointě. Situace posledního vzdorného vzepětí je totiž budována s gradací největší. Stáváme se zde účastníky scény, kdy je dívka nucena se svlékat před lačnými pohledy nacistické soldatesky:
…Teprve teď ji chtěl poručík Schillinger přimět k tomu, aby shodila i to poslední, jeho rty polkly, jako by pil. Najednou sprostě zaklel. “Čeho se bojíš, ty Carmen ze židů?… Poručík Schillinger hrubě zaklel. Byly to nejhorší kletby, jaké kdy Kateřina Horovitzová slyšela, a skončíly rozkazem: “Dolů stím hadrem! Zatančíš nám, jak si budeme přát!” … Musela se zaklonit trochu dozadu, aby tam dosáhla, ohnula ruku prudce v lokti , najednou strhla ten bělostný, jemně prošívaný kus prádla a udeřila přezkou na druhém konci Horsta Schillingera mezi oči. Bylo to nenadálé ve chvíli, kdy se nejsrdečněji smál. Oslepila ho i překvapením, kromě bolesti, protožě touto svlékárnou prošlo už tisíce a statisíce lidí poslušných jako ovce a nikdy se nic podobného nestalo. … vzdáleně pocítil, jak Kateřina Horovitzová vytrhla z otevřeného pouzdra pistoli - Když sem dohmátl rukama, byla už zbraň venku a vystřelila mu do břicha … Cítila své srdce - nic neslyšela, suchý praskot ran vyčpěl, jen věděla a zabíjela. A nebylo to nemožné, jak se jí zdálo po celý život a celou tuto chvíli, kdy tiskla kohoutek…
Ve vrcholné dějové scéně nabývá vrcholu filmové vidění autora. Převažuje tu naprosto vizuální stránka, vnitřní motivace postavy je odsunuta do pozadí. Čin židovské dívky je impulzívní, nepromyšlený a nepřipravený, vyvolaný ponížením, na něž zareagovala zcela spontánně.
Lustig líčí život v okupačním ghettu ne jako dějinný okamžik, ale vypráví ho jako příběh o jedné z možných každodenností. U něj má každý člověk možnost stát se hrdinou už prostě tím, že v podmínkách zápasu o holou existenci si dokáže vytvořit normu vlastní důstojnosti, mravního vědomí a svědomí.
Příběh Kateřiny Horovitzové znamenal vyvrcholení tematiky vzdoru proti ponížení v Lustigově tvorbě ( sám závěr povídky, kdy zajatí židé jsou spolu s Kateřinou postříleni za pomoci židovského komanda, tento moment vzdoru zdůraznil kontrastním motivem pasivity ostatních obětí).
Načítám ...