Navzdory básník zpívá - Jarmila Loukotková - referát
Navzdory básník zpívá
Jarmila Loukotková
Československý spisovatel Praha, 1972
Jarmila Loukotková (nar.1923) se věnuje psaní historických románů, zejména z doby antické (Není římského lidu, Spartakus, Smrtí boj nekončí,…). Historickému žánru zůstala věrna i v dalších svých románech – Navzdory básník zpívá, Bůh či ďábel, ve kterých čerpá své náměty z francouzské historie. Není bez zajímavosti, že při psaní románu o Villonovi nově přebásnila celé jeho dílo.
Četbou románu Navzdory básník zpívá se dostáváme do středověké Paříže 15.století, Paříže studentů, šlechtických paláců a vykřičených krčem, do kterých nás zavede hlavní hrdina – mladý básník Francois Villon.
Vše začíná na studentském karnevalu, spojeným s oslavou na hřbitově mláďátek. Villona bychom zde však hledali marně, neboť právě recituje nové básně svému přednášejícímu, vzdělanému mistru Parlanovi, který je ale, k básníkovu zklamání, označuje za pouhou jinošskou hru. Po této návštěvě Villon stáčí své kroky do domu místodržitele, kde se schází panská společnost a kde je on častým návštěvníkem, protože pokaždé hostitele překvapuje svými rozvernými a netradičními verši. S největším napětím ho očekává Kateřina de Vausselles, která je mladíkem naprosto okouzlena. František se opětování její lásky ale raději vyhýbá. Zná totiž kněze Filipa Charmoye, který Kateřinu miluje a nerad by se sním dostal do konfliktu. Filip, zaslepený žárlivostí, to však vidí celé jinak a připravuje bakaláři Villonovi pomstu.
Villon pomalu znuděn neměnnou a pokryteckou panskou společností se stále více začíná setkávat s kamarády, kteří jsou většinou členy pařížského podsvětí, a tedy v křížku se zákonem. Společně s nimi navštěvuje různé špinavé krčmy, recituje básně a také dokončuje studia. Cesta mistra univerzity mu ale není souzena, jednou večer ho totiž zákeřně napadne Filip Charmoy a Villon ho v sebeobraně smrtelně zraní. Nezbývá mu nic jiného než Paříž opustit se statutem psance. Jedinou šancí na záchranu je žádost o milost, poslaná Karlu VII. Naštěstí je mu udělena a František se může vrátit do pařížských uliček. Pracuje jako písař a osudově se nechává strhnout láskou ke Kateřině de Vauselles, která byla jednou z příčin jeho odchodu z Paříže a která, přestože Villona také miluje, si bere malíře Noela Jolitze. Tito dva se nemají v oblibě ještě od dob, kdy byl Villon častým hostem u místodržitele, stejně jako Noel. Villon ho totiž několikrát předčil svým vtipem a básněmi, a proto se Noel chopí první příležitosti, jak Villona urazit. Žene ho nahého potupně přes celou Paříž. Ze strachu z nesmírné ostudy a z pocitu trapnosti básník podruhé opouští Paříž. Souhrou náhod se stává 1. básníkem u dvora Karla Orleánského. Brzy ho však opouští, za krádež tří zlatých svícnů je zatčen a pro nedostatek důkazů opět propuštěn. Dostává se na jiný dvůr – dvůr vévody Bourbonského. A situace se opakuje – opouští vévodovu společnost a je zatčen za znásilnění a krádež posvátného předmětu. Odsouzen k smrti, tráví své poslední dny v temném vězení a přemýšlí o svém životě. Má opět štěstí - poprava se nekoná, protože městem projíždí vévoda Orleánský a všichni vězni dostávají milost. Absurdně je ale ihned v krčmě zadržen biskupem Thybaltem d’Aussigny za nějaké předešlé zločiny, pro které má biskup na Villona už déle spadeno. František mu pro změnu zase uniká, tentokrát omilostněn samotným králem. Vrací se do Paříže, kde zjišťuje, že Noel Jolitz je po smrti a on se tedy může ucházet o Kateřinu. Jenže nešťastnou náhodou se dostává do potyčky a je odsouzen k smrti oběšením. Jeho žádosti o milost u parlamentu je vyhověno pod podmínkou, že na deset let opustí Paříž. Zbědovaný Villon se loučí s milovanou Kateřinou a odchází do sněhové vánice.
Villonovy verše, plné nespoutaného života a tolik odlišné od dobové uhlazené dvorské poezie, znala pařížská chudina i vysocí hodnostáři, znali je studenti i pařížští měšťané. Jedni je přijímali s bouřlivým nadšením, druhé popuzovaly k nepříčetnosti.
Načítám ...