Nemilovaná - Arnošt Lustig - referát
Nemilovaná
Arnošt Lustig
Název románu Nemilovaná je ještě doplněn výstižným podtitulem - Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. Arnošt Lustig i v tomto svém díle zůstává věrný základnímu tématu, které se prolíná všemi jeho knihami - tématu nacistické hrůzy koncentračních táborů, kterou měl sám možnost zakusit na vlastní kůži.
Arnošt Lustig se narodil v roce 1926. Jako patnáctiletý prošel peklem tří koncentračních táborů - Terezínem, Osvětimí a Buchenwaldem. Život si zachránil jen riskantním útěkem z vězeňského transportu. Tato krutá léta a nesmazatelné vzpomínky poznamenaly silně jak jeho tvorbu, tak celý další život.
Svým celkovým dílem vydává Arnošt Lustig svědectví o válečných událostech a vyvražďování Židů. Vlastní otřesné zkušenosti jsou přítomny ve veškerých dílech.
Nemilovanou napsal Lustig v sedmdesátých letech v americkém exilu. Kniha vyšla poprvé v Torontu v nakladatelství 68 Publishers v roce 1979, po dalších vydáních za ni získal v roce 1986 americkou Národní cenu (National Award) za nejlepší román.
Román Nemilovaná nás již na první pohled zaujme svou formou. V té se totiž střídají deníkové záznamy, vlastní reflexe i objektivní vyprávění. Hlavní hrdinkou, autorkou a majitelkou deníku je Perla, sedmnáctiletá židovská dívka, která žije v terezínském ghettu roku 1943. Na poměry koncentračního tábora se má docela dobře - spí sama na půdě, má relativní volnost. Vše je způsobeno tím, že funguje v táboře jako prostitutka, je často navštěvovaná německými oficíry a prodává své tělo za peníze, jídlo i různé cetky. Do deníku si potom zapisuje, kolikrát za den ji navštívili a co za splněná přání dostala: 1. srpna. Jednou. Spona do vlasů a hřebínek. 6. srpna. Třikrát. Vycházková hůl. Dámský deštník. Plnicí pero a lahvička modrého inkoustu.
Perla žije tedy na půdě starého Hasičského domu v části ghetta, kterou spravuje pan L. Také on je u ní častým návštěvníkem. Nechce ji ale jen zneužívat, povídají si spolu, filosofují o životě a jeho absurditě, vypráví Perle o dalekých zemích a příbězích, rozšiřuje její obzor a stává se také jejím učitelem. Perla se do něj postupem času zamiluje, ačkoliv svou lásku tomuto padesátiletému muži nikdy nedá najevo. Pan L. je člen Rady starších, samosprávy ghetta, má tedy přístup do nejtajnějších kanceláří. Vždy, když se organizuje transport, vytáhne tajně Perly registrační kartičku a tím jí zachraňuje život, neboť může mít jistotu, že ji neodešlou do vyhlazovacího tábora. A tak tráví Perla své dny tím, že sleduje z okna odjíždějící transporty, které odvážejí denně stovky lidí, a vzpomíná na dětství a život „předtím“.
Protože má privilegium určité volnosti, nemusí se zúčastňovat povinných akcí, jako jiní vězni, povinně chodí jen na sčítání. V ghettu si našla kamarádky, její nejvěrnější družkou je Ludmila. Ludmila je přemýšlivější a zároveň bezbrannější než Perla. Nikdy by neudělala něco takového, co je pro Perlu běžné, za prostituci ji ale neodsuzuje. Je ještě panna, tak naopak téměř obdivně vyzvídá podrobnosti o sexu. Zatímco Lída má strach z vlastního těla, Perla bere své postavení jako úděl. „Ještě jsem panna“, řekla Ludmila. „Buď ráda, že tě ještě nikdo neznásilnil….“
Děvčata se denně procházejí kolem místního blázince, sledují vězeňské zápasy ve fotbale, scházejí se se svými vrstevníky… Jednou z nejoblíbenějších her vězňů jsou Monopoly. Hrají se ale s pozměněnými pravidly, zaměřenými černě na Hitlera, tábor, smrt.
K zajímavým lidem z tábora patří určitě Kabalista - sečtělý revolucionář, nebo Haryček - Perlin kamarád i milenec.
Mezi Perliny „zákazníky“ nejsou jen mladí a sebevědomí němečtí důstojníci. (Řekl mi, že jsem hezká, mám nohy, jako by je maloval Albrecht Dürer, a že je skoro škoda, že jsem Źidovka.)
Často za Perlou dochází starý pan O. Vždy si jen lehne a chce si povídat - o nic jiného mu nekráčí. Potřebuje někoho, kdo mu bude naslouchat - vypráví o svých cestách, o rodině. Nějaký jiný důstojník slibuje Perle, že ji snad dostane do ústavu na převýchovu a přešlechtění do nordické rasy. Nejvíce se ale o Perlu strachuje pan L. Dostal se mu do rukou protokol, dokumentující vyhlazení Lidic. Ukazuje to Perle. Oba jsou v šoku. „Jeden strojek na maso“ - říká pan L. a zachmuří se. Z Perliných reflexí ale nevyzařuje strach o život, bázeň před smrtí. Bere všechno tak nějak přirozeně, snad ani nevěří, že by mohla skončit špatně. Chce přežít a vydržet stejně jako její krysa, se kterou bydlí na půdě. Často mluví o smrti s citlivou Ludmilou, dotýkají se i takových témat, jako je zvrácenost, peklo, vina. Příběh je často protkán sny, které se Perle zdají, jsou živé, alegorické.
Ve druhé části románu Perla více vzpomíná na domov, seznamujeme se s její rodinou, dětstvím. Ani to nebylo příliš idylické, otec ji zneužil…
Přichází o svou nejlepší kamarádku - Ludmila dostává povolání do transportu a odjíždí. O to víc se Perla upne na pana L. Také na ni už doléhá smutek a beznaděj. Později odcházejí do transportu už úplně všichni Perly blízcí. I pan L. - vzal si do Birkenau její fotografii s věnováním. Rabín, se kterým si často povídala, se oběsil.
Na závěr - ve třetí části knihy - navazuje pravidelný kontakt s německým důstojníkem. Je mladý, na začátku se jí líbil. Ale čiší z něj tvrdost a touha zabíjet. Perle říká „Malá židovská kurva - Perla Sch.“ Říká jí jako první, že se na zítřek chystá obrovský transport, kdy se vyveze celá jejich část ghetta. Zároveň vypráví o obrovských pecích, popelu, mýdle…Během milování ho Perla zabíjí a připravuje se na odchod do transportu…
V Nemilované je opět přítomné až temně neorealistické ladění, které nám ukazuje nejhorší utrpení člověka, ale zároveň hledání stop dobra, projevujících se činem těch nejvíce ponížených.
I v tomto románu sleduje Lustig osud mladého člověka, konfrontovaného se zlem a smrtí v prostředí koncentračního tábora. Nehledá u hrdinky hrdinství, toho se Perla snad ani nedopouští, spíše mu jde o jedno obrovské existenciální gesto, možnost přežití a nejhlubší vzdor, jakého může člověk dosáhnout. Zároveň si klade otázku hranice morálnosti a nemorálnosti. Může se zdát, že právě Perla je nemorální, že zlu podlehla, ale závěrečný akt, akt zoufalství a zároveň maximálního vzepření proti ponižovateli, nás přesvědčí o pravém opaku.
Načítám ...