Nikola Šuhaj loupežník – Ivan Olbracht - REFERÁT, referáty

Referát - Literatura

Nikola Šuhaj loupežník – Ivan Olbracht

Nikola Šuhaj loupežník
Ivan Olbracht

Motto: „Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se prostým slovem: dlouho“

Jedním z tvůrců moderní české prózy je dozajista i Ivan Olbracht (1882 – 1952). Krajina Zakarpatska v té době přitahovala celou řadu českých intelektuálů a Ivan Olbracht patřil mezi ně. Otázkám této země věnoval nejprve knihu reportáží Země bez jména (1932), potom ještě rozšířenou a vydanou pod názvem Hory a staletí (1935). Následoval román o zbojníkovi Nikola Šuhaj loupežník (1938) a konečně kniha povídek Golet v údolí (1937).

Jednoduchý děj Nikoly Šuhaje loupežníka je všeobecně známý. Jedná se o příběh vojenského zběha, který utekl z fronty do svých hor, skrýval se před úřady, vášnivě miloval krásnou Eržiku, byl pronásledován a dal se na zbojnictví, bral bohatým a chudým dával, mstil se za nespravedlnost a hlad a pomalu se tak stával legendou. Vždycky vyvázl nezraněn, poněvadž se kdysi prý napil kouzelného nápoje a dovedl odhánět smrtící kulky zelenou ratolístkou. Nakonec však byl přece jen zabit spolu s bratrem Jurou sekerami tří bývalých druhů.
Román zachycuje lidi a jejich všední dny v něčem naprosto reálně, ale v něčem už poznamenané zázračností. Pro Olbrachtova Nikolu Šuhaje je jako pro moderní román typická hra na rozhraní pravdivosti a fikce. Vypravěč, stojící opodál příběhu jako jakýsi chápající kronikářský zapisovatel, se ani nesnaží obojí rozlišit. Spíše jakoby mu záleželo, aby bylo patrné, že se každou chvíli přechází od výmyslu ke skutečnosti a naopak. Obě roviny vyprávění jsou tak v čtenářově povědomí neustále přítomny, mýtus a realita se v románu neustále střetávají. A mýtus, protože obsahuje cizí a už „hotovou“ látku, dává modernímu autorovi příležitost konfrontovat současné vidění světa s tradičním a stavět vedle sebe dokonce několikerou časovou rovinu. V Nikolovi Šuhajovi se tedy exponuje aktuální čas vyprávění vedle minulosti deset let staré, kdy se události skutečně odehrávaly.
V románu se smrtelnost a nedokonalost spojuje s nesmrtelností, minulost je zachytitelná ve vracejících se ozvěnách. Do románu zkrátka vstupuje energie, která dokáže překlenout sebevětší časové vzdálenosti a míří do budoucnosti.
Příroda je často v románu líčena s obdivem, vidíme ji v patetických obrysech a zároveň v láskyplně kreslených detailech, současně zdálky i zblízka. Konkrétnost se prostupuje s tajuplností a ukazuje k podstatě, která jako by se za vším skrývala. Časově vzdálené body se prolínají a plují v jediném proudu času, v němž se bez přestání něco rodí a něco zaniká.
V Nikolovi Olbracht nalezl příběh schopný vyjádřit jak pomíjivost lidského údělu, tak i slávu toho, co zůstává.