Nové mythy - Josef Kainar - referát
Nové mythy
Josef Kainar
Josef Kainar navazuje na halasovskou linii naší meziválečné poezie. Za okupace ho společné pojetí života sblížilo s několika dalšími básníky, s Jiřím Kolářem, Ivanem Blatným a Jiřinou Haukovou, i s několika mladými výtvarníky, tak vznikla skupina 42, k níž měl svou tehdejší tvorbou blízko i Oldřich Mikulášek. Ošklivost protektorátního světa jen podtrhla tendenci mladé básnické generace po střízlivosti pohledu na životní realitu, jejich úsilí vidět skutečnost nepřikrášleně, bez tradičních poetických sebeklamů, vidět syrovou skutečnost světa, v němž musí žít moderní člověk.
Taková je i poezie Kainarova. Sbírka Nové mythy je vyvrcholením prvního období Kainarovy tvorby, podle některých kritiků je to také Kainarova vrcholná sbírka vůbec.
Kainarova poezie odkrývá nechutnou a absurdní tvář skutečnosti. I člověk je tu viděn ve své ubohosti a odlidštěnosti.
Tak je to například v básni Vlak s vězni: „Stojí to za prvním skladištěm / Běžte se tam na To podívat / …V hlavách jen oči V očích nic / Jen aby viděli z vagónů / Ti menší stoupají na něco / Na Něco / Mají tam zmrzlé…“. Při přečtení těchto veršů chápeme, že „To“ jsou vězni transportováni v nákladním vagónu a „Něco“ jsou vězni, kteří cestou zmrzli. Jediný z nich volá, ale „Všichni mu začali nadávat / Ve čtyřech jazycích / Znělo to jako skřehot ptáků zimy / Neboť oni toho shora vidí příliš / Než aby se nestyděli krákat / Lidskou řečí“. Jestliže tato hrůza je totiž dílem člověka, je pochopitelný stud mluvit lidskou řečí.
A zároveň je také pochopitelné, že básník, který toho o člověku tolik ví, si o něm nedělá už žádné iluze a je nemilosrdný.
Ani láska není vykoupením z tohoto životního pocitu, protože vysoká, absolutní a dokonalá představa lásky, kterou si Kainar vytvořil jako protiváhu svého znechucení, je v rozporu s její reálnou podobou, rozbíjí se tímto rozporem a zákonitě končí v desilusi.
Své celkové pojetí života vyslovil Kainar v nejznámější básni Nových mythů, Stříhali dohola malého chlapečka. První stříhání lidských vlásků, to je první krůček k dospělosti, první krůček ven z rajské blaženosti dětství. Chlapečkovo uvěznění v otáčivé židli, to je první ochutnání lidské nesvobody a lidské manipulovanosti.
Stříhali dohola malého chlapečka
Stříhali dohola malého chlapečka
Kadeře padaly k zemi a zmíraly
Kadeře padaly jak růže do hrobu
Železná židle se otáčela
Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn
Jenom se dívali Jenom se dívali
Že už je chlapeček chycen a obelstěn
V té bílé zástěře kolem krku
Jeden z nich Kulhavý učitel na cello
Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli
Zasmál se nahlas A ono to zaznělo
Jako kus masa když pleskne o zem
Francouzská výprava v osmnáctsettřicetpět
Vešla do katakomb křesťanské sektičky
Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět
Je vždy kus masa jež pleskne o zem
Učeň se dívá na malého chlapečka
Jak malé zvíře se dívává na jiné
Ještě ne chytit a rváti si z cizího
A už přece
Ráno si staví sou růžovou bandasku
Na malá kamínka Na vincka chcípačka
A proto učňovy všeljaké myšlenky
Jsou vždycky stranou A trochu vlažné
Toužení svědící jak uhry pod mýdlem
Toužení svědící po malé šatnářce
Sedává v kavárně pod svými kabáty
Jako pod mladými oběšenci
Stříhali dohola malého chlapečka
Dívat se na sebe Nesmět se pohnouti
Nesmět se pohnouti na židli z železa
Už mu to začlo
Načítám ...