Plechový bubínek – Günter Grass

Plechový bubínek

Günter Grass

Grass, jeden z nejvýznamnějších německých spisovatelů, nositel Nobelovy ceny za literaturu, napsal svůj nejznámější román Die Blechtrommel – Plechový bubínek – v roce 1959. Po vydání se stal naprostou senzací, hlásí se k pikareskní linii evropské epiky, román byl vydáván v obrovských nákladech, jeho filmová verze, kterou v sedmdesátých letech natočil režisér Schlondorff získala Oscara.

Hlavním hrdinou bizarního románu, který je velice obsáhlý – přes 700 stran, rozdělených do tří knih, je třicetiletý Oskar Matzerath, chovanec blázince v Dusseldorfu. Děj se odehrává v první polovině dvacátého století.

V prvních dvou knihách je očima Oskara líčeno jeho vlastní dětství, zážitky z pobytu u své kašubské babičky, dospívání doma, v Gdaňsku, život rodičů, jejich bizarní seznámení i jeho podivné početí.

Třetí knihy pojednává o osudech rodiny po roce 1945, zobrazuje celkovou situaci v poválečném Západním Německu.

Oskar je zvláštní – narodil se jako geniální zázračné dítě, které bylo intelektuálně vyspělé již při svém narození. Uvažuje tak o falešném světě dospělých, do kterého se nechce nikdy dostat, proto se při oslavě svých třetích narozenin náhle rozhodne, že přestane růst. Zůstává tak trpaslíkem, předstírá dětinskost, což mu umožňuje zachovat si odstup od dospěláků, svou podivností si získává jedinečnost, je mu umožněno svobodně uvažovat. Příznakem a symbolem svobody se stává dětský plechový bubínek, který nosí neustále na krku, a na který stále bubnuje i přes značnou neibost svého okolí.

Podivné dítě Oskar s mozkem dospělého člověka a bubínkem na prsou prochází životem plným bizarních a tragických situací, předvádí nám neutěšenou situaci předválečného Gdaňsku plného bídy a zášti, i poválečné zubožené Německo je znázorněno řadou symbolů a detailů. Oskar dokáže svým hlasem rozbít jakékoliv sklo, sám sebe považuje za následníka Ježíše, ve svém prazvláštním životě touží po nových zkušenostech, životních i sexuálních, vše glosuje s příznačnou nadsázkou a sebeironií. Má částečnou vinu na smrti několika blízkých lidí, která je stejně bizární jako on sám. Na vlastní žádost je poté obžalován z vraždy, seznán nezpůsobilým a umístěn do léčebného ústavu.

Na první pohled po přečtení knihy nás zaujme jazyková stránka díla, která je důležitější, než samotný děj, jehož jednota je přerývána ironizujícími poznámkami a sebereflexemi vypravěče příběhu – Oskara.

Grassův jazyk je ceněný především pro jeho ostrovtip – je bohatý na slovní hříčky, metafory, symboly, homonyma, narážky, dialekticismy. Zdánlivě důležité události – jako například vražda, smrt, válka – získávají tak komický nádech, jsou znázorněny jako banální každodennost.

Nejvíc karikatur se nachází v Oskarově okolí – vlastně všechny postavy – celá široká rodina – jsou jen zvýrazněnými vlastnostmi, matka je ukázána jako sexuální bestie, okolní muži jako primitivové, postoj všech je parodován, cílem je zničit idealizaci světa a idoly všeho druhu jakbysmet.

Román má ukázat na zoufalou nesmyslnost východisek života člověka žijícího na konci padesátých let, ovlivněného ideologickou demagogií a narušenými mezilidskými vztahy. Takový zkreslený obraz pokřiveného světa nám představuje trpaslík Oskar, obviňuje všeobecnou lidskou existenci, sám ale na nenáviděnou agresivitu reaguje nenávistí a zlem.

„Nejnebezpečnější ze všech lupičů, vrahů a žhářů jsou ti, kteří loupíce ještě, vraždíce a zakládajíce požáry čekají na příležitost k solidnějšímu povolání.“

Na Plechový bubínek navazují navazují některé další Grassovy romány, tvoří takzvanou Gdaňskou ságu – Psí léta, Kočka a myš. Autor tak čerpá z dobré znalosti prostředí, ve kterém se narodil a vyrůstal.