Postřižiny – Bohumil Hrabal

Postřižiny
Bohumil Hrabal

Oblíbená próza Bohumila Hrabala Postřižiny vyšla poprvé v roce 1970. Tato novela v mnohém vychází z Hrabalova skutečného života – Bohumil Hrabal se narodil v Brně – Židenicích, ale místem jeho dětství se stal Nymburk, kde byl jeho otec správcem pivovaru. Členem rodiny se stal strýc Pepin, který prý jednou přijel „na čtrnáct dní a zůstal na čtyřicet let“. Tento neúmorný vypravěč a výtržník byl první a největší Hrabalovou múzou – byl i modelem pro vypravěče v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé.
Své postavy poznal Hrabal na různých pracovištích, vybírá si lidi, kteří stojí mimo hlavní proud, nejsou nijak příkladní, jsou ale hluboce lidští. Jejich filosofie je velmi jednoduchá, oni prostě chtějí žít, protože „život je k zešílení krásnej..“. Jsou posedlí životem, jsou to „pábitelé“.
Pábit = dělat něco s vášní a zaujetím, být něčím načisto posedlý.
V životě Hrabalových hrdinů se vždy mísí tragično s komičnem.
Postřižiny se odehrávají za první republiky, na počátku dvacátých let, v jednom českém maloměstě – míněn je autorův oblíbený Nymburk. Příběh je z velké míry autobiografickými zážitky, vzpomínkami na dětství, strávené v pivovaře, kde tatínek pracoval jako správce. Očima vlastní matky tak autor ukazuje dění a atmosféru města tohoto časového období – doby, kdy docházelo k velkým průmyslovým objevům, kdy probíhala překotná modernizace, kdy se „zkracovaly vzdálenosti i čas“. Zkracovaly se ovšem i dámské sukně a především vlasy. I Hrabalova maminka své dlouhé vlasy obětovala nastupující moderní módě, tím dokázala svou nekonvenčnost a naplno prožívaný život. Ten se ostatně ještě umocnil příjezdem hlučného strýce Pepina, který sice přijel jen na návštěvu, zůstal ale natrvalo. Hlučně vypravuje své pábitelské historky, dovede se radovat ze života, překypuje energií.
Určitý protipól Pepina je jeho bratr Francin, autorův otec. Tento přísný správce pivovaru jen útrpně snáší časté výstřelky manželky a bratra – například nápad vylézt na tovární komín.
Příběh sestává spíše z epizodních historek. Tato bezsyžetovost novely ovšem vede k značné dějovosti vložených příběhů a historek. Hlavním principem Hrabalových povídek je princip souřadnosti – všechny složky vyprávění jsou jakoby v jedné rovině, všem je věnována stejná autorova pozornost, Hrabal nerozlišuje významnější a méně významné. Tak se dostává stejné váhy vyprávění strýčka Pepina o medvídku mývalovi jako otcova důležitá obchodní jednání. Tomu slouží i Hrabalova metoda literární koláže. Cílem je podat souhrnný obraz maloměšťáckého prostředí, které je ovšem vyjádřeno ve své pozitivní formě – plné lidskosti a zajímavých figurek.
Důležité je užití hovorové řeči v promluvách postav, objevujeme různé slangové výrazy, často i slovácké nářečí.
V jednotlivých epizodách vždy nalezneme nadsázku, vycházející často ze záliby v groteskních neobvyklých situacích a nápadech – např. mazání se krví při zabíjačce.
Maminka si uměla život vychutnat, stejně jako oblíbený tuplák piva a řízek.
Hrabalova posedlost životem je živena jak krásou a radostí, tak jeho ošklivostí, smutkem a hrubostí, protože právě tam se ukazují všechny odstíny a zákoutí lidských osudů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>