Pouť krakonošská – Karel Hynek Mácha - REFERÁT, referáty

Referát - Literatura

Pouť krakonošská – Karel Hynek Mácha

Pouť krakonošská
Karel Hynek Mácha

in: Dobrou noc, ó lásko, Praha 1972

Pouť krkonošská ( z let 1833 až 1834), stejně jako ostatní Máchovy prózy, patří k typu tzv.prózy básnické, kterou si doba vytvořila jako jeden z prostředků k vyjádření subjektivního vidění světa. Mácha zde převzal tematiku i strukturu prózy preromantické, zároveň však její složky přeskupoval tak, aby preromantickou iluzi o lepším a krásnějším světě nahradil dramatickým a tragickým obrazem jeho nedostupnosti.

Dvacetiletý poutník, který jako postava působí silně subjektivně (přestože je příběh vyprávěn ve třetí osobě), putuje po krkonošských horách a k večeru se dostává těsně pod vrchol Sněžky. Pohledem do noční krajiny přemítá o svém údělu, současně s tímto monologem jsou popsány i okolní hory, příroda, počasí. Náhle si všimne starého rozpadajícího se gotického kláštera, který ční na samém vrcholku hory. Přes silné nápory větru se dostane dovnitř a od jednoho z mnichů se dozvídá zajímavou novinu. Má štěstí neboť právě dnes je den, kdy se probouzejí spící mniši, aby večer opět upadli do celoročního spánku. Poutník může vstoupit k nim do síně a ptát se na otázky zajímající každého z lidí. Smí zde však zůstat maximálně tři hodiny, jinak by ho s nimi na celý rok zavřeli. Jinoch tedy své možnosti využívá, ptá se oživlých mnichů, až konečně vybíhá ven. Ven z kláštera, na samotný okraj propasti. Opět hledí do krajiny pod sebou, když tu si všimne obživlých mnichů, kteří spíše jako tmavé stíny, spěchají také na okraj. Chtěli by se vrhnout do krajů, pro ně již navždy ztracených, ale prudký vítr je znovu a znovu strhává zpět na okraj skály. Náhle z kláštera zazní zvony a stíny mnichů se vracejí opět ke svému spánku. Jinoch pomalu schází dolů po horské stezce, když tu před ním paprsky luny vykreslí postavu dívky, která se postupně mění ve vyhublého starce s dlouhým bílým vousem. Poutník si najednou uvědomí, že i on sám rychle zestárl že vypadá stejně jako stařec. Poutník následuje starce v temný průchod, aby i on mohl spát snem nejtišším.

Poutník Pouti krkonošské má jasné atributy vyvolence a vyděděnce, tedy rysy romantického básníka ( ostrost mezi poutníkem autobiografickým a obecně symbolickým je zde velmi nízká, přestože gramaticky je užito 3. osoby, což by autobiografičnost mělo značně zastírat):
Jinoch tento byl as dvacítiletý; černý oděv jeho pevně přilehaje jevil štíhlost vysoké postavy; temné vlasy jeho syčely ve větru kolem bledých líc a pěkného čela. Modré oko jeho nevýslovnou prozrazovalo touhu …
Poutník je tu zároveň označován jako cizinec v doslovném významu – neustále se totiž přemisťuje, nic o něm nevíme, ale i jako cizinec ve významu přeneseném – je cizincem na zemi, ve společnosti, atd.
Jednou z typických a stálých kulis, ve kterých se romantický poutník pohybuje je krajina hor. I u Máchy jsou to hory, skály, vyvýšená místa, k nímž poutník směřuje a odtud pak pozoruje okolí – roviny, údolí, louky, kterými předtím procházel a které se tolik liší od míst, kde se právě nachází. Tento horský prostor ho přibližuje blíže k jasnému nebi a dovoluje mu si uvědomovat věčnost řádu přírody, pomíjivost člověka v této pustině. Ovšem v každé pustině nalezneme příznaky lidské existence, ať již v poutníkových úvahách na vrcholu Sněžky, nebo v podobě lidských věcí, zde např. samotné zříceniny kláštera.
K poutníkovým úvahám ve formě monologu, kterým oslovuje sám sebe i přírodu, dochází v typickém časoprostoru … na skalísku osamělém nad horami zardělými v právě zacházejícím slunci…Právě v tomto monologu je vyřčena tragická vzdálenost mezi přírodou a člověkem. S příchodem noci přechází poutník Pouti krkonošské k představě, v níž je jediným patrným objektem je klášter, který má více významů. Jednak se v jeho prostorách nachází tajemství, jednak je sním spjato i filozofické poslání pouti. Klášter je poslední zastávkou před poutníkovým nebytím. Není ale pouze symbolem, nejprve ho vidíme jako zcela konkrétní architektonický útvar …skvostný v gotickém způsobu stavěný, teď napolou již zřicený klášter a nákladný chrám … vysoké schody vedly ke goticky vyklenutému vchodu, štíhlé sloupy, mistrovsky tesané, někde však již zpřerážené sochy stály okolo vysokých gotických klenutí, nimiž se loudil svit měsíce …Zřícená architektura v Pouti krkonošské zůstává spíše fascinující kulisou, zatímco skutečným symbolem je tu klášter sám jako pojem, v jehož prostorách má dojít k završení pouti.
Zajímavé je také pojetí barevnosti této prózy neboť zde můžeme najít desítky odstínů šedé barvy, která jen dokresluje tajemnou atmosféru přicházející noci: temné hory, mrak černý, na rovinách se ještě šeřilo, města co bílá znamínka, šeré stíny, stříbřila osněžená čela zmodralých hor, stříbrné vínky…
Samotné Pouti krkonošské pak ještě předchází motto ( pocházející ze současné autorovy literatury ), které nám může sloužit jako určitý klíč k následujícímu textu. Z básně je cítit neklidná atmosféra …plamen z krbu smutně k tomu jim svítil…Neznámý a bezejmený poutník ( již zde se objevuje tento typ postavy ) je až děsivě prorocký. Navíc své proroctví končí slovy: Dobrou noc,což se může rovnat přání posmrtného klidu. Zde už cítíme určité sepětí s textem, který následuje.
Jak jsme si všimli, Mácha přejímá celou řadu motivů ze světové literatury, v jejich volbě tedy jistě novátorský není. To, co ho činí jedinečným, je právě umění netradičních spojení těchto motivů, v jejich zvukomalebnosti, lyrice.