Povídky canterburské
Geoffrey Chaucer
Je duben a v southwarském hostinci U kabátce v Londýně se srotili poutníci, připravující se na pouť do Canterbury, neboť doufají, že se jim dostane požehnání od svatého Tomáše Becketa, anglického mučedníka.
Jsou mezi nimi zástupci všech společenských tříd – od aristokratů po nejníže postavené křesťanské duše. Chaucer moudře volí právě tuto událost, jelikož je v podstatě jedinou středověkou příležitostí, kdy k takovémuto setkání zástupců napříč všemi společenskými stavy může dojít.
Hostinský nabídne poutníkům, aby každý vyprávěl dva příběhy, aby jim cesta lépe utekla. Nejlepšímu vypravěči bude ostatními poutníky zaplacen výborný pokrm, a hostinský poutníky doprovodí a bude zároveň jejich soudcem. Vedle něj je zde tedy rytíř, jeho syn – dvorní panoš, sluha, lesník, jeptiška Eglentyna, mnich, fráter Hubert, kupec, student, jurista, svobodný statkář, čalouník, barvíř, kuchař, lodník, doktor medicíny, dobrá žena z Bath, vesnický farář, oráč, rychtář, mlynář, odpustkář, půhončí a kolejní správce.
Chaucer sám je jedním z poutníkům. Všichni tahají slámky, aby rozhodli, kdo začne – první uslyšíme povídku rytířovu –, a jak lze očekávat, jeho povídka pojednává o rytířskosti, cti a lásce.
Další příběh má vyprávět mnich, ale opilý mlynář se místo něj vnutí poutníkům se svou povídkou o hloupém tesaři.
Rychtář, jenž kdysi býval tesařem, trvá na tom, že další příběh bude vyprávět on, aby se pomstil mlynáři.
Kuchaři se nepodaří jeho příběh dokončit a tak další ucelený příběh uslyšíme až od juristy.
Hostinský je úrovní příběhů velice potěšen, ačkoliv se zdá, že zapomněl na mnicha, a tak se obrací na faráře, aby také on pověděl svůj příběh. Není jasné, zda si farář zrovna nemůže na žádný příběh vzpomenout, ale pro tuto chvíli odmítá, a tak přichází se svým briskním příběhem lodník.
Barvitý příběh ženy z Bath se týká úspěchu v manželství, jež podle ní může uspět, jen když žena panuje muži: nejprve obšírně vypráví o svých pěti manželstvích, manželích a vztazích mužů a žen vůbec. Naváže povídkou o šlechtici, který znásilní mladou dívku a má za to být popraven. Královna mu udělí milost pod podmínkou, že jí do roka a do dne přijde říct, po čem ženy nejvíce touží. Mladík putoval krajem, ale jasné odpovědi na královninu otázku se nedohledal. Až těsně před vypršením lhůty potkal v lese starou šerednou bábu, a ta mu prozradila, že ženy nejvíce touží po tom, aby mohly ovládat muže. Mladík jí slíbí, že pokud bude královna s touto odpovědí spokojena, splní babce jakékoli možné přání. Královna i ostatní ženy se zjištěním souhlasí, šlechtic získá milost, ale bába po něm chce, aby si ji vzal za ženu. Mladík musí splnit svůj slib a bábu si vezme. O svatební noci se k ničemu nemá. Babka muži řekne, ať si vybere, jestli by chtěl spíše starou šerednou bábu, o jejíž poctivost by nemusel nijak pečovat, nebo mladou a krásnou záletnici. Rytíř se zamyslí a rozhodne se, že nechá volbu na své ženě. Ta je jeho přáním potěšena a slíbí mu, že pokud ji políbí, stane se do rána krásnou, mladou i počestnou zároveň, což se také stane.
Mezi poutníky se ovšem objeví první rozmíšky, a hostinský proto nechce žebravému mnichu povolit vyprávět příběh o půhončím. Půhončí však nic nenamítá, jelikož jeho příběh je o žebravém mnichu a každá urážka bude plně splacena. Nicméně, když je fráterův příběh vyprávěn, půhončí se rozhněvá a vypráví poté ten nejsprostší příběh o žebravých mniších.
Další příběh, jenž vypráví úředník, je o trpělivosti žen a je v protikladu příběhu ženy z Bath. Následují příběhy kupce, panoše (nedokončený) a svobodného statkáře.
Hostinský dohlíží na poutníky a postará se o vyvážený podíl humorného a vážného, veselého a smutného; nyní vyzve k vyprávění doktora medicíny a odpustkáře.
Odpustkář vypráví o morálce, ale sám je tím nejnemravnějším jedincem; na konci svého příběhu se pokusí prodat poutníkům svaté ostatky, což hostinského rozzuří. Klid musí nastolit rytíř.
Poté následuje příběh vyprávěný převorkou, který každého, jak se zdá, uklidní: pojednává o malém synu vdovy, který byl nadmíru zbožný a miloval nade vše Pannu Marii. Do školy začal chodit už v útlém věku a přestože zatím latině nerozuměl, zpíval ze všeho nejraději latinské písně k oslavě Bohorodičky. Do školy chodil kolem židovského ghetta a jednoho dne jej židé, kteří už nemohli dále snášet jeho chvalozpěvy, zabili a pohodili do kanálu, kde jej druhého dne s podřezaným hrdlem nalezla nešťastná matka. Přestože byl chlapec mrtvý, linul se z jeho úst neustále onen zpěv. Až těsně před pohřbem mu kněz vyňal zpod jazyku kouzelné zrnko, které mu tam podle chlapcových slov dala sama Panna Marie, a zpěv utichl ve stejném okamžiku, kdy uletěla chlapcova duše.
A už je řada na vypravěči, aby podal svůj příběh; ale Chaucerův příběh o siru Thopasovi, který se hodlá utkat s mužem gigantem o královnu víl, po které vždy toužil, není poutníky dobře přijat, neboť se jim nezamlouvá rýmová forma a žádají po něm, aby svůj příběh dokončil v próze.
Nakonec je řada na veselém mnichu, ale k údivu všech přichází s tragickým příběhem. Náladu všem ale pozvedne vyprávění kněze o kohoutu Chaunticleerovi, jeho choti a lišce.
Jeptiška podá historickou povídku týkající se života svaté Celie.
Ke skupině se poté přidávají kanovník a sluha, načež se jich hostinský zeptá, zda mají také nějaký příběh, který by mohli vyprávět; kanovník se vyprávět stydí, a tak se podvolí sluha.
Skupina se blíží ke Canterbury a poslední dva členové společnosti, kteří si přejí podat svůj příběh, tak učiní – jsou to kolejní správce a farář. Farářův příběh však spíše připomíná kázání.
Kniha končí Chaucerovým komentářem.
No comments yet.