Pracující den - Josef Hora - referát
Pracující den
Josef Hora
„Je mi odporná hazardní hra, při níž se licitují jména Hora, nezval a Halas a jednou ten, podruhé onen se označuje za největšího básníka první poloviny století: nechme to budoucnosti. Ta nedá na náhodu, ta už to ví. jedno je však jisté už dnes: Josef Hora je jeden z největších, jaké jsme od dob Máchových měli.“ Takto Josefa Horu charakterizoval František Hrubín.
I v dnešní době je poezie Josefa Hory poměrně oblíbená, ačkoliv sbírka Pracující den dnešnímu čtenáři nebude tolik blízká. Až příliš je totiž zatížena sociálním tématem a komunistickou ideologií.
Pracující den, který vyšel v roce 1920, je vůbec první českou sbírkou proletářské poezie. Nikdy nebyl umělecky překonán dalšími proletářskými sbírkami - Srdcem a vřavou světa z roku 1922 ani Bouřlivým jarem, které vyšlo o rok později.
Pracující den tak můžeme zařadit do kontextu sbírek jako Těžká hodina Jiřího Wolkera nebo Hudby na náměstí Jindřicha Hořejšího. Spolu s těmito básníky vytvořil Josef Hora typickou podobu české proletářské poezie, kterou hájil sám v programových diskuzích kulturní levice, na kterých se hojně angažoval.
Hora má osobité místo mezi tvůrci proletářské poezie. Nepíše poezii hesel a výzev jako S. K. Neumann, není ani chlapecky upřímný jako Jiří Wolker. Jeho vztah k dělnictvu je motivován především eticky. Má úctu k dělníkově práci a trpí jeho hmotným ponižováním.
Ve sbírce Pracující den převažuje typ nové poezie - básně poukazují k realitě prudce bouřícího politického a sociálního dění. Ukazují nám společnost plnou třídních rozporů, vykořisťování, hamižnosti a bídy. Horova sociální poezie se výrazně opírá o komunistickou ideologii, ruskou revoluci, postavu proletáře jako nositele dějinného pokroku. Jeho postoj je u Hory motivován láskou a děje se v zájmu doby na základě spravedlnosti pro celé lidstvo.
V básni Dělnická Madona například Hora přirovnává dělnickou třídu - zosobněnou v postavě malého dítěte - s Kristem. Tento postup využívala už utopistická literatura počátku století. Hora si všímá výrazného kontrastu - nerovnosti revoluce a pokory. Evangeliem je ovlivněný i styl vyprávění lyrického hrdiny, který přechází místy až do monumentální rétoričnosti a patosu.
Tyto monumentální verše naštěstí zabírají pouze část Horových básní. Ve své většině se sbírka skládá z drobných lyrických pohledů na všední život dělníka. Tak je tomu třeba v básni Chudí, kde sledujeme pouze pohled z okna, ve kterém je vidět jen chmurné špinavé předměstí.
Báseň nezoufej zase představuje lyrické reflexe v krátkém časovém okamžiku při přestávce v práci, během které vystupují z hloubi duše obavy z pracovního úrazu, strach o zdraví dítěte…. Hora se zde stává mistrem zachycení kratičkého okamžiku, na kterém dokáže zgeneralizovat obecné problémy lidstva.
Reflexe lyrického subjektu jsou myšlenkově nevšední, citově prožité, s potřebným moralizačním tónem a didaktickým závěrem. Ten má ale spíše než strohé poučení působit jako přátelské intimní oslovení. Nejedná se v žádném případě o nějaké řečnické výzvy k davu.
Hora soustředěně sleduje především etické kvality proletariátu, myšlenkovou a mravní obrodu národa, do které vkládá velké naděje. Nové možnosti lidství spatřuje v dělnickém hrdinovi.
Jako hlavní klad svých hrdinů představuje Josef Hora vzájemnou spolupráci a otevřenost. Vrcholnou hodnotou je pro Horu lidská práce, která např. v básni Práce vystupuje přímo jako tvořivá životní síla.
Zvláštní pozornost je ale věnována i chvílím mimo práci, kontaktu se ženou, s přírodou…
Společné pro další sbírky tohoto období může být komplikovaný vztah jedince k městu. Za příklad poslouží báseň Praha, ve které lyrický subjekt marně bojuje o své sebeuplatnění.
Formální stránka sbírky je silně podřízena potřebám sdělnosti a srozumitelnosti. Je psána volným veršem, který Josef Hora převzal z civilizační poezie Stanislava Kostky Neumann. Ten básníkovi umožňuje důvěrnost a zároveň výmluvnost poezie. Nalezneme i určitou spřízněnost i s předchozí generací básníků - především impresionistické ladění Antonína Sovy, které se u Josefa Hory projevuje především hromaděním sociálně příznačných detailů.
Aby ztlumil patos apostrof a výčtů, určeným davovým posluchačům, výrazněji rozčlenil a odstupňoval větné celky. Zároveň také vyčlenil krátké rytmické jednotky, což se stalo předpokladem k tomu, že byly zdůrazněny nejvýznamnější myšlenky básní.
Načítám ...