Příliš hlučná samota - Bohumil Hrabal - referát
Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
Motto: „Jsme jako olivy, teprve když jsme drceni, vydáváme ze sebe to nejlepší.“ (z Talmudu)
V případě Příliš hlučné samoty se Bohumil Hrabal nespokojil pouze s jedinou verzí, v létě 1976 napsal její tři variace jakoby pro hlavního hrdinu Haňťu hledal zcela určitou polohu, určitý tón. Jedná se o příběh proti své vůli vzdělaného baliče starého papíru …Jsem nešťastně šťasten a proti své vůli vzdělán…, který proti přívalu devastace, jež ho obklopuje i zaměstnává, živí v sobě ustavičně udivené poznání a touhu po plození v krásném. Avšak více než v samotném příběhu je celý smysl ukrýván v Haňťových meditacích. V nich totiž zaznívá hlavní téma tohoto textu: vyptávání člověka na sebe sama.
V Haňťovi nalezneme bibliofila, milovníka piva, baliče starého papíru, který šel k této profesi proto, aby měl blíže ke knihám, aby si z nich mohl číst a aby se s nimi mohl svými dlaněmi laskat. Haňťův vztah k práci s knihou představuje vlastně jakýsi mezní typ hodnotového vztahu k práci pro obsah její samé. Haňťa si pro sebe vybírá ty nejhodnotnější knihy, a když je jeho malý byt knihami úplně našlapán, alespoň si z těch dobrých něco přečte, než s ní jako lahůdkou ozdobí jeden z balíků. Balíkům lisovaného starého papíru dodává identitu také tím, že je překrývá reprodukcemi slavných obrazů. Svět Haňti je pak konfrontován s moderním světem přesně organizovaných pracovních výkonů, který považuje Haň ťovu zálibu za nepochopitelnou a směšnou extravaganci. Hanťa se nedovede přizpůsobit odosobněnému způsobu práce, který je od něho vyžadován, ať se o to sebevíc snaží. Představa, že bude vyhnán ze své podzemní rajské zahrady, ho přivádí do hluboké krize. Ve vzrušeném stavu mysli, v němž si uvědomuje svou situaci, se rozhoduje pro sebevraždu v korytě hydraulického lisu. Prožije ji však pouze v přiopilém snu na lavičce v parku, kde se probouzí ve slastné euforii. Ta sice nic nemění na jeho reálné situaci, také ale nestírá rozhodující moment jeho volby. Rozhodnutí pro sebevraždu nebylo pro Haňťu zoufalým činem, ale volbou sebe sama, toho, co pro sebe považoval za bytostné a nepřekročitelné.
Všechno, o čem se v textu vypovídá, ať jsou to Haňťovy vzpomínky, meditace, záznamy dojmů a pozorování, citáty či parafráze myšlenek filozofů a básníků, ať jsou to výjimečně uvedené promluvy jiných postav, všechno to je podáno v jediné perspektivě fiktivního Haňťova monologu, jakési samomluvy či zpovědi rozčleněné do osmi částí. V ní nám Haňťa postupně představí sebe a svou práci, svou minulost i představy o budoucnosti, z ní se dovíme o jeho konfliktu s okolím, o jeho krizi a vnitřním vyrovnání.
Tři varianty Příliš hlučné samoty se od sebe liší především v stylizaci Haňťova vyprávění. První zachovává převážně veršovou podobu, i když se zde někdy fakt veršovosti opírá pouze o grafické uspořádání, podobné poezii. Druhá varianta je zřetelně prozaickou verzí, třetí je pak zjevným posunem ke spisovné češtině a znovu sem proniká rytmický princip.
(1 hlasů, průměr: 4 z 5)
Načítám ...