Proces - Franz Kafka - referát

Proces
Franz Kafka

Josef K. se jednoho rána probudí údery na dveře. Je to den jeho třicátých narozenin. Návštěvníci, kteří na něj tlučou mu však nepřinesli dary, nýbrž ho přišli zatknout. Josef K. se poměrně vehementně brání, není mu to ale nic platné, protože se nemá proti čemu bránit. Obvinění, na základě kterého má být zatčen je evidentně nějaká pitomost, že nikomu ani nestojí za to, aby mu jí sdělil.Charakteristické pro celou scénu zatčení je, že tím hlavním, kdo vyvíjí nějakou aktivitu je Josef K. , všichni ostatní jsou pouhými „podřízenými“, kteří nemají pravomoc mu jakkoli odpovídat na jeho otázky, dokonce na ně ani neznají odpověď; taková běžná odpověď zní:

My tu nejsme od toho, abychom vám to řekli. Jděte do svého pokoje a čekejte. Řízení je už zahájeno a dovíte se všechno v pravý čas. Překračuji svůj příkaz, když vám tak přátelsky domlouvám. Ale doufám, že to neslyší nikdo než František, a ten je k vám sám vlídný, proti všem předpisům. Budete-li mít i nadále takové štěstí jako v tom, že určili za hlídače právě nás, můžete doufat, že všechno dobře dopadne.

Toto dostává jako odpověď na svoji otázku: „A pročpak?“jsem byl zatčen.
S těmito výchozími „informacemi“ se dozvídá Josef K. svoje zatčení. Neví proč. Kým je vlastně zatčen. Reaguje na to vše jako normální člověk, tedy odporem, dotazy, to vše je shledáváno nepřípustným, neuctivým z jeho strany jakožto obviněného.

K. přece žije v právním státě, všude je klid a mír, všechny zákony po právu platí, kdo se opovažuje přepadnout ho v jeho bytě.

Následuje výslech. V dozorci, který ho vyslýchá spatřuje K. konečně „rozumného člověka.“
Na dotaz, zdali je těmito událostmi překvapen, odpovídá, že sice ano, ale
„když je člověk třicet let na světě a musí se probíjet na vlastní pěst, jako jsem musel já, obrní se proti překvapením a příliš si je nepřipouští. Zejména to dnešní ne.“

Pointa celého příběhu je jednoduchá. K. je popraven, umírá „jako pes“, jak zní slova na konci knihy, aniž by se dozvěděl, z čeho byl vlastně obviněn. On to neví a čtenáři se to nedozví. Otvírá se pole možných interpretací, které jsou víceméně jednostranné, často dobově zabarvené. Na jedné straně tu je obludná, nepochopitelná a absurdní mašinérie soudu, která vůbec neodpovídá nějaké instituci, jíž je třeba si vážit, protože má nezpochybnitelné morální kvality. Ve svém celku je směšná se všemi úředníčky, snaživci a jejími uctívači, kteří k ní vzhlížejí s nezměrnou úctou, jíž K. nedovede pochopit. Sídlo soudu je na všemožných půdách starých činžáků, na půdách zaprášených, šedivých, kde člověk upadá bezmála do mdlob, když musí dobu čekat na přijetí. Celý systém soudu je neznámý a lidé, s nimiž o tom K. mluví, si vyprávějí příběhy o tom, jak to vlastně je. Tito lidé jsou z těch zasvěcených, protože „vnější svět“, K.-ovi přátelé, dívka, strýc, bytná, zaměstnavatel, aj. vůbec nevědí, že nějaký takový soud existuje, a dovědí-li se o K.-ových problémech, domnívají se, že jde o nějaký běžný soud, že se K. dopustil nějakého „lidského“ přečinu.
K. ovšem není žádný až tak „normální“ člověk. Jeho vztahy s druhými lidmi jsou podivně pošinuté, snad až deformované, a výše uvedený citát o tom, zda je překvapen, možná trošku dokládá jeho životní postoj, prakticizmus, únavu, zevšednění života. Na lidi pohlíží jako na použitelné jednotky a nic ho nemůže překvapit, protože stát se nakonec může cokoli. Nic ho nevyvede z jeho klidu, z jeho zvyklostí a apatie. Otázka ovšem je, jak moc je či není „normální“.
Proces nemá nějaký ucelený příběh, který by se dal vyprávět. Jeho směřování je poměrně jasné. Dá se očekávat, známe-li předchozí Kafkova díla. Je sestaven pro Kafku běžnou metodou téměř volně na sebe navazujících kapitol, jakýchsi výjevů z průběhu procesu. Jedná se o deset kapitol, k nimž se dochovalo ještě několik fragmentů, které svědčí o Kafkově záměru pokračovat v díle, o jeho detailním propracovávání jednotlivých scén. Jeho práce s detailem je vůbec velmi citlivá, a potvrzuje to jenom, že u něho nejde jen o nějakou banální „kafkovskou“ atmosféru, tajemství a podobné nesmysly. Jde především o nádherně vypracované scény, které nespěchají s vyústěním, ale naopak prodlévají ve svém postupu.
Je tu např. scéna u malíře Titorelliho, k němuž K. dostane doporučující dopis od továrníka. Malíř maluje portréty soudců, je nějak obeznámen se soudem, ale celou dobu máme pocit, že vlastně mluví jen tak naplano:

„Také tyto dívky patří k soudu.“ „Cože?“zeptal se K., odvrátil hlavu a podíval se na malíře. Ten si však zase sedl na židli a řekl zpola žertem? Zpola na vysvětlenou: „Všechno přece patří soudu.“ „Toho jsem si dosud nevšiml,“ řekl K. krátce, neboť když to malíř řekl obecně, přestala zmínka o dívkách působit znepokojivě.

Takové a podobné scény tvoří rámec příběhu Josefa K. Většinou tu panuje neskutečnost, nedosažitelnost a nesmyslnost jednotlivých výjevů. Ve scéně „V chrámu“, jak se též jmenuje předposlední – devátá – kapitola (není ovšem jisté, zda ji Kafka jako devátou skutečně mínil) vypráví kněz v téměř naprosté tmě K.-ovi příběh o muži z venkova, který přišel k zákonu a žádal si vstup. U dveří stál dveřník a ten mu vysvětlil, jak se to má s tím, když vstoupí přes jeho zákaz do dveří. Brána zákona je totiž „vždy otevřena.“ Veškeré dveřníkovy důvody pro nemožnost vstupu poutníka zní - „já jsem mocný,“ a dveřníci, kteří následují za mnou jsou ještě mocnější nežli já. Poutník se zalekne a čeká. Čeká u brány celý život. Tento jediný, nejslabší dveřník se mu postupem života zdá být jedinou překážkou na cestě k zákonu. Zapomene na všechny další, kteří podle vyprávění dveřníka následují, aniž by je však někdy viděl. Na otázku, jak to že tímto vchodem neprošel nikdo jiný kromě samého poutníka se mu dostane odpovědi, že tento vchod byl určen jenom pro něj, načež dveřník zavírá dveře zákona a poutník pravděpodobně umírá. Podobně se zdá být Josef K. slepým a zapomnětlivým. Zcela se utopí ve všech detailech, které doprovázejí jeho soud. Nemá síly postoupit, lidsky řešit podivnou mašinérii, která nemá žádného zdůvodnění. Naprosto logické je, že je popraven, na soucit není čas.