První testament - vladimír Holan - referát
První testament
Vladimír Holan
První testament byl napsán v roce 1940, více než rok po básni Sen, jejímž uveřejněním riskoval básník vlastní život. Vladimír Holan věnoval svou knihu památce Rainera Maria Rilka. Touto dedikací se přihlásil k spisovateli, který výrazně ovlivnil poetiku veršů prvního období Holanovy tvorby. Věnoval mu několik esejů a přeložil většinu jeho díla.
V této rozsáhlé básni - obsahuje více než 1000 veršů v jedenácti oddílech, které jsou seřazeny do formálně pravidelně ohraničených a pevně semknutých oněginských strof - vstupuje do Holanova díla poprvé epické zobrazení postav a osudů. Holanova epika tvoří závažnou součást celé jeho tvorby, často neprávem opomíjenou na úkor lyrických veršů. Dochází zde k dramatickému napětí mezi lyričnem a epičnem, obě sféry se vzájemně prolínají . Kromě touhy po konkrétnosti objevujeme i přesah do metafyzické roviny, poselství, proměnu básně v mýtus na pozadí každodenní všednosti.
Vypravěčem je básník, v mnohém snad přímo autobiografický Vladimír Holan, který žije ve velkoměstě a ostře pociťuje jeho mezilidskou agresivitu. Dostává dopis od své dávné milenky, upomínající ho na mládí strávené na venkově. Četla jeho verše - jedná se přímo o Holanovu báseň Sen - a zve ho k sobě na návštěvu, nabízí mu snad i obnovu jejich dávné lásky. Vypravěč tedy odjíždí vlakem, setkává se s rodným krajem, prochází se po hřbitově, objevuje polozapomenutá jména na náhrobcích. Před domem své dávné lásky ale váhá a nakonec odjíždí. Po dlouhých toulkách se opět vrací a odhodlá se vstoupit do domku, prožije se svou vyvolenou šťastně dobu od zimy do léta. Kromě přítomného dění vidíme i vzpomínky, připomínají si svůj dávný rozchod, důvodem byla nejspíš autorova vášeň pro knihy a ideje. Jeho láska ho přitahuje zpět do reálného bezprostředního života, k citovým prožitkům. I on sám se zdá přetvořen, náhle věří v naplnění vlastního snu o přirozenosti a základním esenciálním bytí. V tom okamžiku ale přichází zlom - básník je opět vnitřně rozpolcen, odjíždí zpět do anonymního velkoměsta, opakují se úvodní sloky básně. Básník negativně hodnotí svou znovu nabytou životní situaci, k jejímuž překonání nenašel dostatek odvahy a síly.
První testament v mnohém předjímá poetiku Skupiny 42. Básníka - „vratkého kráčivce“ můžeme vystopovat i v jiných dílech tohoto období. Vratký kráčivec je z rodu poutníků, které známe z Máchy i Horova Jana Houslisty. Kromě Máchova Máje vidíme i vliv Puškinova Evžena Oněgina. Je ráno… Vratký kráčivec / jde alejí… Jde ptáčkům sypat / Je všednost sama, jenže přec / tak jemným, šedým, outlým připad / že uvnitř vlásku spát by moh, / ve vlásku bídy, smrtky, žalu / Třebaže k hrdlu tiskne šálu, / neudusí tu guturálu / vzlyků, jež stud už nepřemoh / stud, který dobře svíral brvy… / Paprsek slunce, právě prvý, / plombuje zatím zuby soch / a nehlásí se k jiné krvi.
Průběh děje je zamlžován četnými lyrickými odbočkami, popisy a líčeními krajiny města a vesnice, spoustou meditací. Město je charakterizováno negativně, především jako upadlý svět civilizace, banalita náhražek života apod. Verše jsou doplněny zdánlivě nesouvislými útržky hovorů z ulice - Co vás to nemá, spíše jaksi - Tak koukej přijít, nabetón! - Úroky? To je… Pozor, taxi!… Oproti tomu venkovské prostředí, volnost krajiny a žena - láska zůstávají vždy samy sebou, příroda je spjata s mládím, důvěřivostí. V osudu básníka vidíme celou šíři lidského dramatu - touha po najití sebe sama - bezmocné bloudění životem, destruktivní role kultury a poznání, nářek nad člověkem. Celou básní prostupuje transcendentála - cíl lidského úsilí. Bez ryzí transcendentály / se žádná stavba nedostaví / nikdy, ach, nikdy nedostaví Tvoří ji Bůh, Asbsolutno a Věčno A marně zvem po celý věk/ v svá hnutí stádně nebezpečná / mír bez míry…Jako bys řek: / mír bez matečných louhů Věčna…
Podstatou veršů je naprosto originální pojmenování - Topinky ulic, přetírané česnekem davu, lehce čpí, sbírané mléko hodin tane…. Do veršů se tak například poprvé dostává takové slovo, jako česnek.
První testament je také rekapitulací dosavadního Holanova života. V jedné dedikaci ji Holan nazval „In vale lacrimarum“ = V údolí slz
Už soudobá kritika cenila První testament velice vysoko, obzvláště jeho metaforickou obraznost a záznamy pouličních hovorů v počátku básně. Podobné reflexe jako v Prvním testamentu nacházíme také v Lemurii - básnickém deníku Vladimíra Holana. Dílo oslňovalo nejen současníky, ale i pozdější vědeckou i literární generaci - Miroslav Červenka v sedmdesátých letech hodnotí tuto báseň:„…..je to dílo mocného dechu, zarputilého myšlenkového úsilí a odvážného novátorství uměleckého.“
Načítám ...