Tajemné dálky - Otokar Březina - referát
Tajemné dálky
Otakar Březina
Obsah:
Moje matka
Básník vzpomíná na svojí matku - byla chudá, smutná, klesala pod tíží let, ale když umírala, šeptala s úsměvem slova díků. Byla velice zbožná a zato byla proměněna ve světlo. Básníkovi odkázala pouze smutek v duši, prázdnotu po její přítomnosti.. Básníkovi připadá, že v noci vedle něj dýchá jeho matka; její mystika se vtělila v jeho duši v oheň. Je smutný, nemá radost ze života.
Den výroční
Cesta, kterou básník šel, je pro něj známá, ale tentokrát se zdály i stromy jiné. V jejich korunách hasl západ, obzor se úžil a tma zrála. Příkrov nebe se nížil a slavné ticho dusilo kroky. V tuto dobu jindy dýchal básník s rozkoší umírání barev a světel a naslouchal hudbě stínů. Ale dnes pocítil úzkost; dávno zapadlá léta se zdvihla v jeho duši, jako by někdo neviditelný mu stiskl ruku. Vím, Svatá! Dnes je tvá slavnost ve věčných zahradách a mé myšlenky pějí zádušní mši. Smrt zastřela záclonou stínů okna mé duše, neboť v řasnatých závojích mých vzpomínek se navždy vtiskla forma tvého mrtvého těla.
Apostrofa podzimní
Jasné říjnové dny, kdy se na větvích skví rudé listí, připomínají básníku dech uplynulých jiter a nálad, žhavý paprsek slunce, jímž uzrávalo ovoce i vonné večery letní. Připomínají mu zpěv ptactva, květy, šum klasů, let motýlů a vření života v přírodě. Zdají se mu zmírající tepnou tajemných sil. Básník promlouvá k říjnovým dnům, aby plály svou září a rozlévaly smrt proudem deště. Těžká vůně oněch dnů padá na dno duše jak otrávený plyn; zmírání přírody pije básník ze vzduchu jak hořký nápoj.
Načítám ...