Tristium Vindobona - J.S. Machar - referát
Tristium Vindobona
Josef Svatopluk Machar
Motto: „Já na tě vzpomínám, mně po tobě se stýská a mám tě z celé duše rád!“ (Macharovo vyznání vlasti ze závěru sbírky)
Kniha Josefa Svatopluka Machara se správně jmenuje celým názvem Tristium Vindobona I - XX (Žalozpěvů z Vídně řada I - XX).
Latinský název tato sbírka nese podle Tristií, elegických cyklů, které složil Ovidius ve vyhnanství v Tomidě u Černého moře. Vyjádřil v nich stesk a hoře nad svým osudem kdesi v cizině a silnou touhu po domově. V podobném, třebaže dobrovolném vyhnanství, se cítil Machar ve Vídni, když tam po maturitě nastoupil na místo bankovního úředníka. Těchto dvacet elegií potom vydal poprvé v roce 1893 a věnoval Aloisu Jiráskovi.
Tristium Vindobona představuje nový typ vlastenecké poezie. Její průbojnost a novost vychází z toho, že mluví hlasem nezaujatého mluvčího, který poměry u nás doma sleduje z vídeňského odstupu. Jedná se tedy o sbírku lyriky politické, významově jednoznačné a konkrétní. Reaguje na aktuální politickou situaci devadesátých let devatenáctého století, na volební porážku staročechů a nástup mladočechů.
Většina básní je uvozena motty - zpravidla jde o fingované citáty z knihy jakéhosi neznámého filosofa. Tato motta zhuštěně zvýrazňují hlavní myšlenku básně.
Ústřední báseň sbírky, Na Kahlenbergu, nám ukazuje mohutnou biblickou parabolu ze Starého zákona. Vidíme zde rozmařilou ženu - Vídeň - a českou zemi - slepého zotročeného lva. Je to Samson, který byl ostříhán zákeřnou Dalilou, přesto se ale dokáže jednoho dne zdvihnout , zatřást sloupovím chrámu, chrám se sice zřítí, ale v jeho troskách nezahyne sám, nýbrž i Dalila a všichni jeho nepřátelé.
Od českých poměrů přechází také do poměrů v celé Evropě, zamýšlí se například nad situací Poláků v rakouském parlamentě, vzpomíná také na Francouzskou revoluci.
Machar se snaží ve svých verších pochopit různé proudy novodobých lidských hnutí, politických i náboženských. Budoucí osud Evropy vidí jako nejistý, v závěru přesto Josef Svatopluk Machar vyjadřuje víru v zdravý základ českého národa, a pokud by měl přece jen být tolik prohnilý, potom nemusí litovat jeho zániku.
V epilogu autor probírá jednotlivé typy české vlastenecké poezie: efektní romantiku, která oživovala staré sešlé naděje laciným lehkovážným proroctvím, dále modernější typ vlastenecké lyriky, který je plný seriózních rad a plánů. Charakterizuje i poezii vlastní, která se podle něj zrodila z citu, jenž „ zří v příští časy okem nevěry / a trhá cetky, které národ baví / a klade nůž do hnisajících ran“.
Mezi Macharovými současníky měla sbírka mocný ohlas, který daleko překročil hranice běžné pro poezii. Dokonce se jí podařilo spoluovlivnit některé společenské a politické postoje této doby.
Macharovi se tak podařilo po Kollárovi, Čechovi, Nerudovi a Sládkovi navázat na široce přístupný okruh české vlastenecké poezie, který není ani nadšený, ani sebevědomě patetický. Machar naopak kritizuje náš národní zápas, přesto věří v lepší zítřky.
Věcnost a strohost sbírky pramení i z formální stránky, básník užívá silně rétorických veršů, namísto četných figur se objevuje spíše intonační napětí. Velmi často užívá různé paraboly = podobenství. Těmito znaky se sbírka blíží například sbírce Jana Nerudy Zpěvy páteční.
Načítám ...