Vejce a já - Betty McDonaldová - referát
Vejce a já
Betty McDonaldová
Betty McDonaldová se narodila 26. 3. 1908 v Boulderu (Colorado), zemřela 7. 2. 1958 v Seattlu (Washington). Je to autorka humorných pamětí, z nichž nejpopulárnější Vejce a já vychází v roce 1945.
V tomto humorném románu, vycházejícím z vlastních prožitků autorky, líčí Betty MacDonaldová své zážitky ze slepičí farmy, kterou společně s manželem Bobem založili a zvelebili v zapadlém koutě amerického venkova. Začátky byly všelijaké, protože městskému způsobu života navyklá Betty se najednou ocitla na místě, kde „lišky dávají dobrou noc“, a je náhle odkázána na to, starat se sama o sebe a o svého muže. Ten je, narozdíl od ní, ve svém živlu. Stále něco plánuje, ve všem vidí jen to pozitivní. Betty, jejíž představy o idylickém životě uprostřed nádherné přírody berou rychlým tempem za své, to nemá lehké. Snáší ale každodenní dřinu velkoryse a s humorem.
Když byla Betty ještě malá, celá rodina se často stěhovala. Od malička na ní byly kladeny velké nároky - musela stačit navštěvovat hodiny zpěvu, tance, baletu, recitace a ještě francouzštiny. Byla vychovávána společně se svými čtyřmi sourozenci tak, aby se jednou mohla stát dobrou hospodyní Ve druhém ročníku studia na univerzitě, to jí bylo sedmnáct let, se seznámila se svým budoucím manželem. Boba jí představil její bratr, když ho přivedl na víkend domů jako svého kamaráda. Ačkoliv byl Bob o celých třináct let starší, než ona, začali spolu chodit, a po roce slavili svatbu. Její jméno znělo Betty Bardová.
Bob absolvoval zemědělskou fakultu a jeho největším životním snem bylo vlastnit farmu na venkově. Na jednu takovou se spolu s Betty zajeli podívat, ležela v divočině v pohoří Olympik a Boba upoutala natolik, že ji zanedlouho koupili. Začala velká přestavba. Dům byl starý a ne zrovna moc vhodný pro moderní bydlení, natož pro podnikání. Jenže jako první musí přijít na řadu splnění Bobova plánu - proto se nejprve postaví budova pro líheň, potom zase nová, lepší slepičárna a až na závěr může přijít řada na řadu potřebných úprav samotného domu. Autorka skvěle líčí zážitky ze stavby i z běžného života v nefunkčním vybavení domu - například marné zápolení s přestárlým sporákem, na kterém se dalo vařit jen zřídka apod.
V tamním kraji funguje určitý způsob rozdělení práce pro ženy, který ale Betty nebere příliš vážně. Systém to byl jednoduchý a drtivou většinou ostatních žen důsledně dodržovaný: Každé pondělí se pralo. V úterý muselo proběhnout žehlení, pěkně s žehličkou nahřívanou na kamnech. Středa byla ve znamení pečení. Betty se tomu sice přizpůsobila, ale snad jako jediná ve vesnici si kupuje kvasnice v obchodě. Jediný osvědčený způsob, jak totiž uchovat droždí na chléb v teple je ten, že má být zastrčeno v podprsence. Ze středy měla Betty vždycky hrůzu, pečení se pro ni stalo noční můrou, po důkladné poradě s ochotnou sousedkou ale naštěstí brzy všechny problémy zmizely. Úterý a středa byly také případnými koupacími dny, protože se už stejně muselo topit kvůli žehlení a pečení. Oficiálním povinným koupacím dnem ale byla ustanovena sobota. Ve čtvrtek se drhla podlaha a myla se okna. To ale Betty stejně dělala takřka denně. V pátek přišlo na řadu cídění lamp a cylindrů. To dělala Betty s odporem. Toužila po pořádné elektrické žárovce. Předpotopní petrolejové lampy a kahany ji příliš neuspokojily. Sobota byla kromě koupacího dne také dnem nákupů. Jezdilo se do města, které se stávalo takovou sobotní „Mekkou“. Pro Betty byla návštěva města mimořádnou příležitostí navrátit se alespoň na chvíli „do civilizace“. Při nákupech potravin a krmiv se stihly prodat vejce z farmy. A potom přišla neděle - zde v horách den jako každý jiný - s nejdůležitější náplní - vyčištěním sporáku.
Pro Betty byl jeden den jako druhý. Každý den vstávali ve čtyři hodiny, aby se stihlo nakrmit veškeré zvířectvo. Práci se zvířaty vystřídala práce v kuchyni. S jídelníčkem si naštěstí nemusela dělat velký problém. V okolí se vyskytovalo dostatek bažantů, holubů, zvěřiny, ryb i kuřat. Jako sváteční jídlo připravovala skvělým způsobem ústřice.
Betty byla ještě před nedávnem městskou slečinkou, náhle se musí vypořádávat s takovými věcmi, jako je odhadování času podle slunce (to když se zapomenou natáhnou hodiny v kuchyni), čtení knih při svíčkách (často se stalo, že náhle došel petrolej). Je to život bez rádia a telefonu, plný kdákajících slepic a odporných čmelíků.
Zanedlouho Betty otěhotněla. Zpráva o tom, že Betty čeká dítě, se po kraji roznesla rychlostí blesku. Každý nelenil a hned přispěchal se zaručenými radami, počty potratů v jednotlivých rodinách apod. Měla obrovskou radost, když se jim narodila zdravá rusovlasá holčička, které dali jméno Anička. Čtrnáctidenní pobyt ve vzdálené nemocnici se stal pro Betty mimo jiné také jediným odpočinkem, který zde zažila. Do všech starostí se přidává péče o miminko.
Jejich nejbližšími sousedy byli Kettlovi - podivná rodina s patnácti dětmi, jejich otec byl známý tím, že stále u někoho o něco žebrá, o tom se Betty přesvědčila na vlastní kůži několikrát.
Betty s Bobem chovají na své farmě tisíc slepic. Betty je postupně začíná všechny nenávidět. Opět s humorem sobě vlastním popisuje své boje v slepičárně, nesnáze s věčným zavařováním nekonečných přebytků ovoce a zeleniny a další historky.
Velkou radost jí udělala zpráva o tom, že se v nedalekém městě bude otevírat obchod s knihami. Žádné dobré knihy, které by jí zajímaly, tam ale nenašla. Čtení se zkrátka v tomto kraji považovalo za známku lenosti.
Bob se přáteli s indiány. Dostal od nich pozvání na výlet, který skončil tím, že se všichni vrátili domů opilí.
Na podzim se začal stavět vodojem, aby konečně nemusela Betty chodit pro vodu. Do rodiny také přibyl pes - čistokrevný setr Sport.
Autorka nadále popisuje drobné výjevy ze života - návštěvu jarmarku, hašení poháru, tancovačku…
Jednoho dne odjel Bob na tři dny do Seattlu na radu banky. Přijel s velmi dobrou náladou a novými plány. Dostal tip na slepičí farmu, která je moderní, s elektrikou i tekoucí vodou. Našel už dokonce kupce pro svoji farmu. Začal vše horlivě propočítávat a Betty začala s nadějí plánovat nový moderní život…
Načítám ...