Veletrh splněných přání - Vladimír Páral - referát
Veletrh splněných přání
Vladimír Páral
Vladimír Páral je původně inženýr chemie, dlouhou dobu pracoval v laboratoři textilky v Ústí nad Labem, což mu poskytlo základní poznatkový materiál pro většinu jeho knih.
Páral má odvahu být nemilosrdně pravdivý v odhalování těch rysů života mladých lidí, které vidí jako dobově příznačné. Za jeho zdánlivě neosobním a nezaujatým pohledem vytušíme úzkost z toho, že člověk přestává být osobností, mění se z jedinečné lidské bytosti v snadno zmanipulovatelnou jednotku, která se stále více podrobuje životnímu zkostnatělému mechanizmu.
Páralova první novela, Veletrh splněných přání, vyšla poprvé v roce 1964 s podtitulem „Příběh pokleslé aktivity“ a stala se první částí „černé pentalogie“, nazvané také Pět způsobů ukájení, ve které se Páral inspiroval slavnou Balzacovou Lidskou komedií.
Hlavním hrdinou příběhu je Milan Renč, který pracuje jako vedoucí chemické laboratoře. Je to příjemný mladý muž, inteligentní, dobrý pracovník. Jediné, co ho ale provokuje, je každodenní mechanická práce v laboratoři, nezajímá ho a nevěří v její smysl. Když spolu s autorem sledujeme krok za krokem jeho denní i týdenní cyklus, týkající se pracovního i soukromého života, uvědomíme si hrůzu toho, co naoko vypadá jako spořádaný úspěšný život.
Většina jeho pracovních úkonů, z nichž se skládá jeho den, všechna ta papírování, hlášení plánů, zbytečné porady a ještě zbytečnější desetiminutovky, to vše jsou většinou neúčelné a nesmyslné činnosti. Není to žádná opravdická práce, která by přinášela člověku uspokojení, jde jen o formální a mechanické plnění úkolů, v jejichž užitečnost sám Milan Renč nevěří, které ale přesto plní, aby se vyhnul konfliktním situacím. Byl by dobrým chemikem, kdyby však v obludném kolotoči pseudopovinností neztratil vědomí smyslu své práce.
Čekali bychom tedy, že Milan Renč uplatní svůj tvůrčí vztah k vlastnímu životu v době pracovního volna, ve svém soukromém životě. Ale sledujeme, že i soukromý život tohoto inteligentního mladého muže je planý a pustý, že i do něho přenesl svůj lhostejný postoj. Je bez zážitků a bez skutečného citu, nevěří v lásku a v erotičnu hledá jen kompenzaci bezduchosti vlastního počínání. V jeho naprogramovaném životě zkrátka není místo pro lásku, jen pro chladný sex, který má už své ustálené místo v týdenním schématu a svůj rytmus.
Nejhorší ovšem je, že Milan Renč si už na svůj život zvykl a je v něm docela spokojen, systematicky proto likviduje vše, co by mohlo jeho stereotyp narušit.
Z jeho života by ho mohla vysvobodit mladá dívka, která se do něj zamiluje. Renč ji ovšem odstraní stejně promyšleně, jako vše ostatní, co by mohlo ohrozit jeho podivný klid. Tolik dívčina opravdového citu a opravdového života nemůže totiž Milan Renč spojit se svým vlastním neživotem. Rozrušilo by to jeho stereotypy. Znásilní ji a tím se od ní osvobodí. Jeho naprogramované fungování může klidně fungovat dál…
Obraz současného člověka jako otroka vlastních stereotypů dotváří Páral i stylistickými protředky - hlavním kompozičním principem jeho novely je opakování - opakování slov, vět, odstavců je výrazem neustále se opakujících životních úkonů. Do textu je vkládán i různý dokumentární materiál, jako např. úryvky z novin nebo rozhlasové zprávy.
Načítám ...