Veliké dni - Rudol Medek - referát
Veliké dni
Rudolf Medek
Obsah:
Budecius byl velmi slabě duševně nemocný člověk, ale přesto byl odveden na frontu a musel jako jednoroční dobrovolník narukovat. Po krátkém výcviku ho hnali na ruskou frontu. Tak se ocitl v Karpatech. Prostí vojáci ho měli rádi a říkali mu “učenej”, protože jim celé hodiny vypravoval o různých věcech. Velmi k němu přilnul Liebermann, horník z Mostu. Ten měl nápadný dlouhý nos a u něho se mu věčně mihotala kapička. Stále s sebou nosil nůžky na stříhání drátu. Byl zpola Čech, zpola Němec, ale nenáviděl rakouské důstojníky, zvláště surového hejtmana Kohouta, který ho často dával uvázat ke stromu. I Budecia týral tento zbabělý oficír jen proto, že byl Budecius označen jako “politisch vedächtig”. “Učenej” trpěl duševně také proto, že čeští inteligenti, které znal, horlivě sloužili Rakousku. Mladičký kadet-aspirant Blažek, o němž se říkala, že je dobrý Čech a dobrák, odsuzoval protirakouskou politiku Čechů. Byla zde také řada českých učitelů. Ti dělali divy ve svém “rakušáctví”, zvláště kadet učitel Mace, který špehoval a udával rusofily. S jediným s kým se shodl “učenej” téměř úplně byl svobodník Perný. Perný studoval techniku. Na vojně upadl do těžkomyslné letargie, byl sirotek, nikoho neměl, po ničem netoužil. Byl Rusofil jako Budecius, ale nedovedl se vzchopit k nijakému plánu ani činu. Teprve Budecius, který poznal, že je na něho spoleh, ho vyburcoval k činnosti. Byli spolu v noci postaveni na přední stráž proti Rusům. Budecius přemluvil nerozhodného a mdlého mladíka, aby odcizil v “dekungu” důstojníků náčrtky a mapy rakouského postavení, pak hodil mezi důstojníky ruční granát a přiběhl k němu. Perný vykonal první část úkolu dobře, ale než vrhl mezi důstojníky granát, byl překvapen kadetem Blažkem. Ten chtěl zprvu Perného udat, ale Perný mu promluvil do svědomí a Blažek mu jeho čin schválil. Tak přišel Perný zase k Budeciovi a oba se vydali po tmě svízelnou cestou k ruským zákopům. Museli se prodírat v blátě mezi ostnatými ploty, vlčími jámami, kolem minových polí, Perný už umdléval, ale Budeciova energie je oba hnala kupředu. Nalezli ruskou hlídku, vysoké, vousaté muže, vzdali se jim a žádali - Budecius mluvil dobře rusky, aby byli dovedeni k důstojníkovi. Důstojník je vyslechl, ale nechápal důvody, které je přivedly k Rusům. Ani nevěděl, kde Čechy jsou a myslel, že jsou obydleny Němci. Poslal je veliteli batalionu, ten zas k veliteli pluku, který si prohlédl zápisky, jež přinesli. Budecius se snažil i tomuto důstojníkovi vyložit české úsilí o samostatnost. Ruský plukovník však nejevil mnoho sympatií. Poslal je dále do sídla štábu. U štábu vyslýchal Budecia mladý důstojník, dobře informovaný o situaci v Čechách. Potom vezli Budecia s Perným k štábu armády do Husiatyna. Tam byl Budecius přijat plukovníkem Medvěděvem. I ten byl o Češích dobře informován, vytkl Budeciovi přílišnou loajalitu Čechů k Rakousku a zvlášť kritizoval českou inteligenci. Budecia svými příkrými slovy, která obsahovala mnoho pravdy, úplně zdrtil, ale zase ho potěšil úkolem, který mu svěřil. Poslal ho zpět na frontu, aby na místě opakoval svá důležitá sdělení o rakouských pozicích. Tak se shledal Budecius s Březou a Skálou, seznámil se i s jinými Čechy z Družiny. Velitelem české rozvědky byl praporčík Rybář. Mezi vojíny byly zajímavé postavy, jako Vojta Baroch, komik oddílu, který uměl dělat rýmy snad úplně na všechno, koktavý Plšek, silák Andress z Lince, který zfackoval každého, kdo o něm řekl, že je Němec. Byli tu studenti i dělníci, rolníci, úředníci i učitelé. Všichni obdivovali svého praporčíka, ale i sebe navzájem. Budecius pochopil, že je mezi novými lidmi, které spojoval v mocnou jednotku duch živého bratrství a odpor proti nepříteli. Dělostřelecký plukovník vodil Budecia po frontě z místa na místo, dělal si podle jeho údajů poznámky. Když svůj úkol skončil, musel se rozloučit s Čechy a odejít zase do Husiatynu. Tam pomáhal při výslechu zajatců. Při výslechu byl oblečen v rakouské uniformě, aby přiměl rakouské zajatce mluvit. Jeho převlek se mu stal však osudným. Medvědov byl přeložen a o jeho radikálních metodách nevěděl a myslel si: “Rakušák jako Rakušák a k tomu zrádce svých.” Tak musel Budecius mezi ostatní zajatce a s nimi do zajateckého tábora nejprve u Kyjeva, pak byl dopraven až do Čelabinska a odtud do Ufy. Těžko mu bylo mezi Rakušany. Důstojníci, i Češi byli mezi nimi, profesoři, inženýři, učitelé, všichni na něho nadávali jako na zrádce. Konečně přišel rozkaz, aby se zajatí Čechové přihlásili k ruské vojenské službě. V Kyjevě zformovali první českou brigádu. Seznámil se s Augustinem Hořčičkou, který býval dragomanem rakouského vyslanectví a mluvil mnoha jazyky. Hořička rád příkře posuzoval a odsuzoval Rusko i český národ, ale pod drsnými slovy byla vroucí příchylnost k národu a jeho boji za svobodu. Litoval, že měl vážně poraněnou nohu a nemohl na frontu. Byl tu i pan Kódl, kdysi obchodník v Karlíně. Tento malý, složitý silák, nesnesl “bratříčkování”. Jemu nesměl nikdo tykat. Budecius byl zařazen s Perným do roty Rybářovy, v níž byl i Březa se Skálou. Konečně je naložili do vlaku a odvezli na frontu, po níž všichni toužili. Březa byl jmenován praporčíkem a vedl půlrotu. Byly jim zprvu svěřeny opět rozvědky před rakouskými pluky, kde bylo mnoho Čechů. Stateční rozvědčíci pronikli až k rakouským zákopům, volali na krajany, podstrčili jim provolání, aby nebojovali proti Rusům a přešli k nim, osvoboditelům českého národa. Někteří uposlechli hned a přeběhli. Mezi nimi i Liebermann s kapičkou u nosu a nůžkami pod pláštěm. Zatím šly události v Rusku mílovými kroky. Přišla zpráva o zavraždění mnicha Rasputina, car se zřekl trůnu, moc přejala Prozatímní vláda, velitelství bylo svěřeno generálovi Alexejovi. Generál Šipov, českého původu, se zastřelil, tolik litoval zhroucení carského režimu. Čeští dobrovolníci však vítali ruskou svobodu, zřízení republiky a skládali naděje v Miljukova, ministra zahraničí. Svobodnému Rusku chtěli pomáhat ještě ochotněji než Rusku samoděržavného cara. S nadšením podnikla česká rota s Březou v čele rázný výpad do německých pozic. Pak stáhli se se zajatci zpět. Tímto bojem se stala celá Březova rota slavnou. Účastníci dostali vyznamenání a ruští vojáci na ně hleděli s úctou. Do Kyjeva byl svolán sjezd Čechoslováků na nějž vyslal rota jako delegáta Budecia. Byl ohlášen příjezd Masaryka, projektovala se veliká armáda. Ale v ruském vojsku to začalo skřípat. Řada vojáků toužila po míru, a proto často sběhli nebo přeběhli k Němcům.Vynořilo se jméno Lenin, bolševici. Všude se připravovalo ke konečnému útoku - ve Francii, Itálii… I české vojsko sílilo - tři pluky, celá brigáda, přes tři tisíce bojovníků. Jejich stanoviště bylo nad Strypou u Cecové a Zborova. Podporučík Rybář se těšil, že povede s nadšením svou rotu k útoku, byl však hned na počátku zabit granátem. Bylo na Březovi, aby vedl rotu k vítězství. Bylo druhého července. Za krásného dne zuřila strašná střelba z děl, podobající se zemětřesení. Nedočkaví dobrovolníci dostali konečně rozkaz k výpadu. Deštěm kulek se žene vlna Čechů ku předu. Liebermann stříhá svými nůžkami překážka z drátů, jiní je přeskakují. Vrhají se na rakouské vojáky v zákopech, nešetří ani Čechů, stavějících se na odpor. Mezi druhou a třetí linií zákopů zůstal ležet Skála. Granát ho těžce zranil a zabil Březu. Budecius s panem Kódlem vrátili se na frontu skoro až po bitvě. Potkávali první zástupy zajatců. Bylo už zřejmé, že československá brigáda prolomila nepřátelskou frontu a zničila celou německo-rakouskou divizi. A celý svět slyšel o úspěchů Čechů u Zborova. Budecius si řekl: “Už nezahyneme. Bratrství silných srdcí nedá zahynouti.”
Načítám ...