Nesmrtelnost – Milan Kundera
Nesmrtelnost
Milan Kundera
Milan Kundera se narodil v roce 1929 v rodině významného brněnského pedagoga. Studoval filmovou režii a scénáristiku, později přednášel světovou literaturu na pražské FAMU. Od roku 1975 žije v emigraci ve Francii, kde dříve vyučoval na univerzitách, nyní se věnuje výhradně literatuře. Bedlivě si střeží své soukromí, přísně odlišuje soukromý a autorský život, píše francouzsky a dbá na dokonalost překladu.
Celé Kunderovo prozaické díle pozdnějšího období je prostoupeno motivem člověka potácejícího se mezi ideologiemi, který se dostává do momentu bezprostředního ohrožení vlastní existence. Před čtenáři se tak otevírá celá šíře světa naplněného sexuálním a uměleckým požitkářstvím, na druhé straně ale zároveň tím, co sám autor nazval „nesnesitelnou lehkostí bytí“.
Zatím poslední do češtiny přeložený román Milana Kundery klade mimořádné nároky na pozornost četby a čtenářovu paměť. Román nespočívá totiž v jednotě děje, ta je důsledně porušována a nahrazována jinými jednotami – společnými postavami, jednotou témat, společnými motivy jednotlivých částí knihy.
Román směřuje k ještě většímu relativismu poznání, než jakého se došlo v předchozí knize Nesnesitelná lehkost bytí.
Nesmrtelnost se skládá ze sedmi dílů – Tvář, Nesmrtelnost, Boj, Homo sentimentalis, Náhoda, Ciferník a Oslava.
Na samém počátku sledujeme vypravěče, vystupujícího později přímo jako Milan Kundera, což se dozvídáme z četných retrospektivních narážek a odkazů na předchozí romány apod. Odpočívá v gymnastickém klubu s bazénem a plno zrcadly. Dáma ve věku okolo pětašedesáti let se učí plavat, tato trapná a zároveň komická situace je uzavřena okouzlujícím gestem, kterým se dáma loučí s plavčíkem. Z tohoto gesta se zrodila Agnes – vypravěčova románová postava. Jakási esence jejího půvabu, nezávislá na čase, se tím gestem na vteřinu odhalila a oslnila mne. Byl jsem podivně dojat. A vybavilo se mi slovo Agnes. Ze samotných Agnesiných reflexí se dozvídáme podrobnosti o její rodině – žije s manželem Paulem a dcerou Brigitou. Nejvíce milovala svého již mrtvého otce, odkázal ji velkou sumu peněz, naučil ji milovat Švýcarsko a Goetha.
Druhá část knihy má především historicko – esejistickou povahu. Ocitáme se v roce 1811, uprostřed podivné lásky Goetha a Bettiny Brentano, manželky německého básníka Achima von Arnima. Goethe byl ženatý s Christianou, ani to nezabránilo mladičké Bettině v touze po naplnění milostného vztahu s velkým literátem. Byla v tom touha po nesmrtelnosti? Kundera rozlišuje dvě nesmrtelnosti – malou a velkou. Malá nesmrtelnost je památka v myslích těch, kteří daného člověka osobně znali, velká nesmrtelnost spočívá v památce v mysli lidí, kteří se s ním osobně nesetkali. Bettina byla velice ctižádostivá. Snad více než o lásku jí šlo o velkou nesmrtelnost. Psala Goethovi milostné dopisy, později je vydala i s jeho poopravenými odpověďmi. Sledujeme posmrtný rozhovor Goetha s Hemmingwayem – oba dosáhli nesmrtelnosti po svém.
Ve třetím díle se opět vracíme k životnímu příběhu Agnes, převážně z pozice vztahu k mladší sestře Lauře. Agnes – byla to ona, kdo ukazoval cestu mladší sestře a zároveň ji hned zabavoval pro sebe. Laura se na sestru silně fixovala, nevědomky s ní soupeřila, nikdy se nezbavila údělu mladší sestry. Zamilovala se dokonce do jejího manžela Paula. Poté, co se nešťastně vdala a potratila, se jí zhroutil svět. Opakovaně se pokoušela o sebevraždu. Později začala chodit s Paulovým spolupracovníkem z rádia – Bernardem Bertrandem. Zde vidíme prolínání vnitřních autorových vizí – jméno Bernarda slyšel ještě jako rozespalý při opětovném usínání po ránu v rádiu. Bernard se snaží vystoupit ze stínu svého otce, Bertranda Bertranda, slavného politika. Jednoho dne se mu zhroutí svět – kdosi mu slavnostně předá diplom, na kterém je jmenován „totálním oslem“. Stává se zamlklejším, je mu trapné o tom mluvit, tím se Lauře vzdaluje. Laura se zoufale snaží „něco“ podniknout, rozhodne se vybírat peníze na malomocné. Tam se setkává s profesorem Avenariem. Je to onen muž, na kterého na počátku románu autor čekal v bazénu. Laura se v depresi opět pokouší o sebevraždu, po telefonu trápí svou sestru Agnes a vynucuje si lásku a soucit Paula. Motiv padajících brýlí – prolínání příběhu Laury a Bettiny.
Čtvrtý díl tvoří jeden z nejklíčovějších momentů celého románu. Kundera zde definuje pojem „Homo sentimentalis“ = člověk, který povýšil cit na hodnotu. Odkazy na Rilkeho, Rollanda a Beethovena v kauze Goethe – Bettina. V předznamenání se dozvídáme, že Agnes je mrtvá, Brigita odešla z domu a Paul se oženil s Laurou.
Pátý díl – návrat v čase, Agnesino rozhodnutí odstěhovat se do Švýcarska. Až příliš pociťuje soupeření se sestrou, proto přijímá nabídku vedoucí pracovnice v bernské pobočce. Autor hovoří s profesorem Avenariem (je nebo není románovou postavou?). Právě profesor totiž jmenoval Bernarda totálním oslem. Štvalo ho jeho žertování v rádiu a zároveň vedená kampaň proti euthanasii. Nepochopil, že vše nedělá jeden člověk, spletl si jméno Bertranda mladšího (rádio) a staršího (kampaň). Profesor poznal jednou Lauru, zamiloval se do ní, možná i právě proto v něm vzrostla nenávist k Bernardovi. Avenarius je utajený anarchista, který v noci běhá po parkovištích a propichuje autům gumy. Sledujeme také autorovy sebereflexe vlastní tvorby – uznává popření jednoty děje a obtížnost čtení románu, právě tato kniha by se podle něj měla jmenovat „Nesnesitelná lehkost bytí“. Objevuje se zpráva z rádia, která autora zasáhla v předchozích dílech – jakási dívka si sedla zády na vozovku, chtěla spáchat sebevraždu, namísto toho zahynulo ale několik řidičů, dívce se nic nestalo. Paul má telefon – Agnes měla autonehodu – byla to právě tato událost. Paul chce okamžitě vyjet do Švýcarska, vlivem propíchaných pneumatik nestíhá a přijíždí až po Agnesině smrti.
V šestém díle je hlavní postavou Rubens – je ale povýšen na jakousi esenci všeho mužství. Prochází moderní dobou, přemítá o vlastním erotickém životě, stává se divákem vlastní sexuality, která je ale absurdní, zjišťuje totiž, že si téměř nic nepamatuje. Jediná osudová žena jeho života je Loutnistka. Tou Loutnistkou je Agnes.
V poslední části knihy medituje spisovatel s profesorem v bazénu. Přichází Paul a představuje jim svou ženu Lauru, mají spolu tříměsíční dcerku . Také Brigita se vrátila domů s malým děckem. Laura si jde zaplavat a věnuje mužům gesto……….
Na úplném závěru popisuje metaforicky Avenarius Kunderu – „Hraješ si se světem jako melancholické dítě, které nemá bratříčka.“
