9.A se loučí-básnička
Uběhlo rychle 9let,
které už nikdy nevrátíme zpět.
1.stupeň bez nadsázky,
samé hry a dětské lásky.
6.třída to byl šok,
učit se a zrychlit krok.
Přibyli nám spolužáci-
-překvapivě-vesničáci.
Třídní byla stále svěží,
Proslov
Vážení přítomní,
Rok se s rokem sešel a stejně jako před 9-ti lety,kdy nám paní učitelka Vaňková dávala naše první vysvědčení,tak dnes jej dostaneme naposledy.Když zalovíme ve své paměti a rozvzpomínáme se na své první setkání se školou,vzpomenem si na zápis do první třídy.Když jsme pak společně s ostatními prvňáčky 1.září 1997 nastoupili do první třídy těšili jsme se na první razítka a velkou jedničku.V psaní,čtení i matematice jsme byli lepší a lepší.Těchto 5let však vzala voda a byl tu druhý stupeň s novými předměty,učiteli i výrazně těším učením.Sedmička byla ve znamení lyžáku.Všechny dny strávené na horách se staly pro nás významnými,protože jsme se nejen sblížili s ostatními sedmičkami,ale zažili jsme i spousty pěkných chvil.Nestihli jsme se ani rozkoukat a už tu byla devítka.Čekalo nás nejtěžší rozhodnutí,na kterou školu se máme přihlásit.Po všech útrapách,nejistotách i stresu před přijímačkami jsme se nakonec všichni dostali.Od dnešního dne však už budeme na svou základní školu jen vzpomínat.Na to,co se nám podařilo,na společné průšvihy,na tajné lásky a strasti,na Vás učitele,ke kterým jsme byli mnohokrát velmi kritičtí a měli jsme pocit,že toho,co jste po nás chtěli bylo příliš mnoho.A proto drahá základko loučíme se s tebou s grácií a hezkými vzpomínkami.Odcházíme do další etapy našeho života.Však musíme udělit zvláštní dík paní učitelce Leoně Jelínkové za trpělivost s námi.
Tajemný muž
Už, už jsem chtěla nastoupit do autobusu, když jsem si vzpomněla, že mi chybí taška, s nově koupeným tričkem, kterou jsem si odložila na lavičku. Musela jsem se proto vrátit a nechat si tak ujet autobus přímo před očima. Jak jsem tam tak čekala na další spojení v tom se ke mně začala přibližovat podivně vyhlížející osoba. Měla na sobě mikinu s kapucou na hlavě, k tomu otrhané rifle. Po bystřejším prohlédnutí jsem s hrůzou v očích zjistila, že je to ten podivný pán, co ho poslední dobou potkávám na nádraží. Jak se ke mně tak nenápadně začal šouravým krokem přibližovat, začala jsem pomalu, ale jistě panikařit. Přibližoval se blíž a blíž. Už to nebylo 10 metrů, ale jen 5 a za chvilku už stál pouhý metr přede mnou. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že to musel 100% slyšet. Bála jsem se, jelikož jsem nevěděla, co od něj můžu čekat, když v tom najednou, si sundal tu svou kapuci z hlavy a zapálil si svou oblíbenou značku cigaret, kterou jsem ho vídávala kouřit. S velkým úsměvem se mě potom zeptal:,, Slečno, jede tento autobus do Prahy?“ s obrovskou úlevou jsem mu odpověděla:,, Ne, jede do Kroměříže.“ Muž se zklamanou tváří odešel a já si ohromně oddychla. Pak jsem si zapnula mp3 a už jsem jen sledovala, jak se jeho postava pomalu ztrácí mezi kapkami deště, jenž padaly mezi jednotlivými nástupišti na nádraží.
Tajemný muž
Už, už jsem chtěla nastoupit do autobusu, když jsem si vzpomněla, že mi chybí taška, s nově koupeným tričkem, kterou jsem si odložila na lavičku. Musela jsem se proto vrátit a nechat si tak ujet autobus přímo před očima. Jak jsem tam tak čekala na další spojení v tom se ke mně začala přibližovat podivně vyhlížející osoba. Měla na sobě mikinu s kapucou na hlavě, k tomu otrhané rifle. Po bystřejším prohlédnutí jsem s hrůzou v očích zjistila, že je to ten podivný pán, co ho poslední dobou potkávám na nádraží. Jak se ke mně tak nenápadně začal šouravým krokem přibližovat, začala jsem pomalu, ale jistě panikařit. Přibližoval se blíž a blíž. Už to nebylo 10 metrů, ale jen 5 a za chvilku už stál pouhý metr přede mnou. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že to musel 100% slyšet. Bála jsem se, jelikož jsem nevěděla, co od něj můžu čekat, když v tom najednou, si sundal tu svou kapuci z hlavy a zapálil si svou oblíbenou značku cigaret, kterou jsem ho vídávala kouřit. S velkým úsměvem se mě potom zeptal:,, Slečno, jede tento autobus do Prahy?“ s obrovskou úlevou jsem mu odpověděla:,, Ne, jede do Kroměříže.“ Muž se zklamanou tváří odešel a já si ohromně oddychla. Pak jsem si zapnula mp3 a už jsem jen sledovala, jak se jeho postava pomalu ztrácí mezi kapkami deště, jenž padaly mezi jednotlivými nástupišti na nádraží.
Byl to jen bláznivý sen
Tak konečně doma. Po dlouhém a náročném dni jsem už doma. Honem něco do sebe hodím, jelikož mám obrovský hlad a už pádím do postele. No měla bych udělat ještě něco do školy, ale to asi bude muset počkat. Asi po 10minutách strávených v posteli usínám, a i když se mi málokdy něco zdá dnes se pokládám do říše snů, kde vše je možné a nic není nemožné.
Rákosníček
Rákosníček je kreslená pohádková postava Jaromíra Kincla, kterou namaloval Zdeněk Smetana.
Je to malý zelený skřítek. Z kulatého obličeje na nás vykukují dvě velká kukadla jako zrcadla. Pod nimi je obrovský nos jak bambule. Uši má také velké a kulaté. Ústa jsou malá a nepatrná. Několik málo vlasů,co mu vyrostli,mu na hlavě stojí jako malé anténky. Tělo má štíhlé spíše proutek. Nosí zelené triko a dlouhé zelené kalhoty,podobné co má vodník. Z rukávů mu vykukují velké ruce. Má na nich jen čtyři prsty. Na nohou jen tři prsty.
Tento činorodý skřítek bydlí na břehu rybníka Brčálník. Je dobrodružné povahy. Umí se rychle rozhodovat a rád každému pomáhá. Je chytrý ,dobrosrdečný a vždy vše dělá s chladnou hlavou.Rád se taky každé ráno divá na předpověď počasí,která nu určí co bude dělat tento den.Postava Rákosníčka mě zaujala pro jeho laskavost a dobrotu.
To je zase strašné počasí
Samo počasí určitě nebude tak strašné, jak si mnohdy myslíme. Chyba je většinou v tom, že nám se prostě nelíbí.
Dnes potřebujeme slunečno, ale to bylo včera. Zítra by bylo dobře, kdyby trošku zapršelo. Ale dešti neporučíme. Takže bude pršet určitě až o dva dny později, než si přejeme my. Čím se vlastně řídí počasí, když ne přáním lidí. Nebo je to snad tím, že si každý přeje něco jiného? Samozřejmě, že je to všechno práce matky přírody, která si s námi ráda zahrává.
Někteří lidé jsou schopni prosedět denně hodiny u televize sledováním pravidelných vysílání o počasí. Koukají přitom nedůvěřivě na pohybující se mraky nad naší republikou na různých kanálech. Když zjistí, že je každá předpověď jiná, nezoufají. Ještě je tu rádio, které má stovky stanic. A na každé se přece objeví alespoň jednou za hodinu zprávy, co se kde děje a připojí určitě pár vět o počasí. Když se stane, že z rádia slyší určitou podobnost s vysíláním v televizi, zajásají. To bude určitě ta správná předpověď. Počasí slibuje na většině území polojasno, místy přeháňky. Tak to je něco pro ně. Oni určitě nebudou patřit k těm ojedinělým místům, kde budou přeháňky. Proč by museli mít tu smůlu zrovna oni? Vždyť potřebují hezké počasí. Večer naplánují, co potřebují zařídit, udělat, oběhat. Vše samozřejmě vyžaduje hezké počasí. Jak jinak, když na většině území bude přijatelně. Ráno zazvoní budík. Otevřou oči a první, co do nich praští, je zamračená obloha nebo dokonce už i deštík. V hlavě probíhají myšlenky typu: co budu dělat? Vždyť dneska mělo být hezky. Mnozí z nás by rádi v takovýchto případech sáhli po obžalobě meteorologů za špatnou a nepřesnou odpověď počasí a požadovali by pro ně trest. Je to přece jejich povolání, tak to musí umět. Jenže matka příroda má svoje plány, které jsou někdy jasné a dobře viditelné, jindy špatně viditelné, jakoby zašifrované a někdy je musí taky úplně změnit a zamotat nám tím hlavy.
I když se asi většině normálních lidí myšlenka trestu meteorologů za špatnou předpověď počasí zdá jako aprílový žertík, existuje stát, kde byste se svou obžalobou uspěli. Že jste o tom neslyšeli a nevěříte? Tak věřte. Tím výše zmiňovaným státem je Rusko. Pro pár dnů ale i let „posezení v chládku“ stačí jen větší odchylka meteorologem předpověděného počasí od konečného slova přírody. Asi nikdy tedy nebudu povoláním člověk, který předpovídá počasí a už vůbec ne v Rusku…
Naštěstí nejsou jen dny, kdy si počasí dělá, co chce a nebere ohledy na chudáky meteorology. Ale jsou dny a období, kdy jim vysílá taky signály, které jsou schopni se stále se zlepšující technikou lépe rozluštit.
Nebo je snad vyplněná předpověď shovívavostí nějaké nadpřirozené síly, které už se nechce dívat na lidi, kteří jsou celí promáčení a zamračení, protože je zaskočil deštík, nebo jsou téměř „upečení“ ve svém teplejším oblečení, protože je překvapilo teplo a intenzita, s jakou se do své práce opřelo sluníčko? Nevím, to už je věc každého z nás, na kterou stranu se přikloní…
Mé oblíbené místo
Konečně je ráno! Na oblohu pomalu stoupá zlatý kruh paprsků Slunce a ptáčci zpěvem začínají vítat své lidské sousedy. Nacházím se na naší chatě, kde jsem si oblíbila místo pod přerostlou jabloní. V rozporu s velikostí na ní rostou téměř zakrslá jablka a občas na vás i nějaké spadne. Hned když mě dlouhé prsty slunečních paprsků probudí, stěhuji stůl z předsíně pod moji oblíbenou jabloň. Je to vlastně jen obyčejný strom ,ale mě je pod ním velice dobře.
Skřípe jedna kachlička, druhá, třetí … nesu si nábytek do přírody. Konečně už sedím pod mou jabloní, která mě objímá svými dlouhými pažemi. Mravenci se přišli nasnídat. Ze země si jako vojáci razí cestičku k chutnému rohlíku se sýrem. Začínají porušovat gravitační zákony a šplhají po kolmé noze dřevěného stolu. Protože samozřejmě nechci, aby mi svačinku snědli, na chvíli se oddaluji (i se svačinou) od mého oblíbeného místa. Velitel malých černých potvůrek zavelel hledat potravu někde jinde a já konečně mohu nerušeně pozorovat přírodu v rozkvětu.
Květy zpřístupňují včelám svůj nektar, rosa pomalu vsakuje do žíznivé země a tráva vzorně začíná narovnávat „páteř“. Jenže kulatý zdroj světla pro mé neustálé čtení vystupuje čím dál výš nad oblohu. Přes větve stromu mi na bílý ubrus hází černobílé obrázky. Ty se stále více protahují a pomalu se ztrácejí jak na ubrusu, tak v mé paměti. Místo nich se objevují kapky vody. Slunečná část dne je definitivně pryč.
Božský pláč pomalu dopadá na stonky trávy, které před ním smekají svůj pomyslný klobouk. Dva živly se začínají propojovat. Na můj stůl právě padá ze stromu jablko, zasažené nemilosrdnými kapkami vody. Odrazí se a splyne s ostatními trosečníky okolo. Je čas se schovat do tepla.
Z okna teploučké chaty sleduji, jak rostliny a zvířata neúspěšně prchají před útočící vodou. Nemohou se jako já jednoduše schovat do vyhřáté budovy. Výměnou za potřebnou vodu musí mnohé květiny obětovat svá poupata, která prostě propadnou tíze vody. S deštěm se nad krajinou snáší i černá noc. Uspává vše živé, abychom za pár hodin zase mohli vidět, jak se příroda probouzí. Probouzí, usíná a sní i všechny její součásti kromě člověka. Ten se od přírody už dávno oddělil a jestli tomu tak bude i nadále, brzo si ji člověk bude muset vyrábět jako vše ostatní.
Není růže bez trní
Každý z nás má jistě nějaký cíl.Ať už je to školní úspěch čí povýšení v práci .Někteří lidé si myslí,že můžou mít veškeré věci aniž by hnuli rukou .Jsou však na omylu.Není růže bez trní , aby nepíchala .Každý cíl má svou trnitou cestu a ta se musí námi zdolat a tím pádem si třeba splnit životní sen nebo dětské přání .Na otázku existuje cesta bez trní ? Přemýšlel jsem nad tím dost dlouho a došel jsem k závěru , že není možné dosáhnou něčeho bez přitížení , bez snahy a chtíče něco dokázat. Často se mi stává , že se nechci učit a než se odhodlám trvá to velice dlouho , avšak jakmile se donutím tak se to prostě naučím a je to . Možná jsem sám komu to se to špatně učí nebo počítá . Nemohu vědět co si myslí ostatní a jak jim to de po případě jak všeho dosáhnou bez hnutí prstem . Nevím, možná jsou na to stejně jako já, co já můžu vědět . Ale rozhodně jak ničeho nedosáhl jen tím ,že jsem seděl doma na zadku a nic nedělal .V podstatě jsem nedošel k závěru ani po něm nějak výrazně netoužím , protože tohle je každého věc .
Charakteristika-spolužačky
Člověk, o kterém Vám mám napsat, je moje spolužačka ……….Chodí se mnou do třídy už 5let.
Postavu má středně vysokou, ovšem trošku připomíná mladý buk svou objemností. Hlavu má do kulata, takový meloun.Který z části zakrývají krátké vlasy v barvě černé jako havraní křídla.Oříškově hnědé oči s opečovanými víčky vždy hrají do různých odstínů hodících se k oblečení co právě nosí.Její výraz bývá pořád velice veselý a ústa pořád otevřená do široka. Ovšem když ve tváři rozšíří oči a obličej září jako když se krtečkovi z pohádky povedla nějaká „kulišárna“.To pak vypadá na nějaký zajímavý plán,co ji právě napadl.Ráda nosí zajímavé oblečí a má svůj vlastní styl.
