„Študent“ Kvoch
Vítězslav Hálek
Kvoch byl zběhlý student, páter vyklouz, zchudlý koňař a nakonec pouhý nádeník. Byl už v poslední latinské třídě, když ho profesor nechal propadnout. Šel pak proto do kláštera k Františkánům, kde nežádali všechny latinské třídy.
1984
George Orwell
Levné knihy KMa Praha, 2000
George Orwell (1903–1950), vlastním jménem Eric Arthur Blair, byl anglickým spisovatelem, který nikdy nebyl schopen psát v souladu s oficiálními politickými názory, takže měl nepřátele jak na levici, tak na pravici (například jeho politickou satiru Farmu zvířat – alegorii vývoje Ruska ve 20. století – odmítly za druhé světové války vydat dvě desítky vydavatelů z obavy, aby nebyly poškozeny vztahy se spojeneckým Sovětským svazem). Během svého života pracoval u policie, jako novinář a za druhé světové války jako redaktor vysílání BBC pro Indii. Většina jeho románů se soustřeďuje na nespokojenost jedince se společností, v níž žije a z níž se snaží nějak vymanit, což končí buď jeho smrtí, nebo bolestným podrobením.
A zpívají
František V. Kříž
Obsah:
Malé Marii Bočkové zabil surový otec maminku a skončil v blázinci. Sirotka si bere na vychování dědeček a po jeho smrti zůstane děvčátko dále v Šumicích u Rousínova u strýce Petra. Neblahá minulost dívku osamocuje, cítí, že bude i v strýcově domácnosti brzy zbytečná.
Stalo se tak, když ji neznámý surovec přepadl a zneužil. Strýc ji vyhnal a celá vesnice po ní hází blátem; v kritické chvíli se jí ujímá starý mládenec Josef, který kdysi miloval její matku. Zastane se dívky proti všem, odchází s ní, vystaví na lesní stráni dřevěnou chatu, kde bydlí, a nežli se Marie stane matkou, slaví s ní svatbu. Tím ovšem pobouřil celou vesnici a oběma nastávají zlé časy. Šumičtí občané jimi okázale opovrhují, oba nešťastníci musejí snášet ústrky a výsměch. Josefa nařkli i z krádeže, dokonce se mu vloupali do stavení a jeho ženu přepadli. Avšak manželé se nelekají, neztrácejí na mysli a trpělivě čekají, až vlny zloby opadnou. – A dočkali se. Svou poctivostí, vírou v lepší stránku člověka a vzájemnou láskou zvítězili. Pachatelé krádeží jsou dopadeni a občané, trápeni výčitkami svědomí, přicházejí, aby se usmířili. I strýc Martin přijel s prosbou za odpuštění, přišla i Josefova sestra Pertina. Nemalou zásluhu má nezištný a neohrožený Josefův přítel z mládí, Rinda, který Josefa v těžkých začátcích podpořil hmotně i mravně. Láska, která zažehnala nejednu rodinnou chmuru, vzájemná šetrná úcta, radost z drobného štěstí a úspěchu a dobré, tvrdému odříkání zvyklé srdce zvítězily nad nespravedlivou lidskou zlobou.
Absolutní hrobař
Vítězslav Nezval
Absolutní hrobař je jistě jednou z nejvýznamnějších sbírek českého surrealismu.
Surrealismus vznikl v roce 1924 ve Francii; jeho zakladatelem a hlavním teoretikem byl André Breton. Své největší básníky měl francouzský surrealismus v Louisu Aragonovi a Paulu Eluardovi – oba se ale ve třicátých letech od surrealismu odklonili.
Surrealismus se opírá o některé teorie vídeňského psychiatra Sigmunda Freuda, zejména o jeho učení o podvědomí a snu. Surrealismus odmítá v umění logiku, myšlenku i úvahu. Snaží se svobodně a bez zábran vyslovit nejhlubší myšlenky a touhy, instinkty, žijící v lidském podvědomí, uvolňující se v oblasti snu a fantazie.
Jedním z výrazových prostředků surrealistické poezie jsou automatické texty – zachycení proudu vědomí, nekontrolovatelné rozumem, neovlivněné konvencemi a estetickými nebo morálními hledisky.
Básnická sbírka Vítězslava Nezvala Absolutní hrobař byla poprvé vydána v roce 1937, tedy na sklonku období básníkova příklonu k surrealismu, rok před rozpuštěním Surrealistické skupiny. Nezval přijal některé teze francouzského surrealismu, protože dávaly teoretický výraz tomu, k čemu jeho vlastní tvorba spontánně směřovala.
Surrealistická skupina byla založena Nezvalem a Teigem v roce 1934, dalšími členy byli vedle básníka Konstantina Biebla hlavně výtvarníci – Štyrský, Toyen a hudebníci a divadelníci – Honzl, Ježek.
V programové části oddílu Dekalkomanie se vyjádřil Nezval o Absoultním hrobaři jako o „začátku druhé věty“ svého díla, znamenající odklon od předchozích surrealistických sbírek Praha s prsty deště a Žena v množném čísle. Tento odklon můžeme skutečně ve verších pozorovat – postup asociativního řazení obrazů do litanie je zde až parodován a zesměšněn. Absolutní hrobař byl tedy pokusem o jiné naplnění surrealistického programu. V návaznosti na program A. Bretona dochází ke sbližování básnického a výtvarného umění – inspirace Salvadorem Dalím je více než patrná. Dle programové estetiky surrealismu nazývá Nezval přímo v textu sbírky hlavní smysl Absolutního hrobaře v „úsilí o spontánní a systematickou objektivaci a konkretizaci iracionálně subjektivních, z asociativního automatismu prýštících obrazů.“
Ozvěny poetiky Absolutního hrobaře můžeme nalézt například v symbolické postavě matky z Matky Naděje nebo v bizarních fantazmagorických vizích oblud a fantomů ve sbírce Pět minut za městem. Jednou z nejdůležitějších reakcí na Absolutního hrobaře je studie Jana Mukařovského.
Jaké jsou základní rysy těchto Nezvalových básní? Vidíme zde spontánní aktivitu samotných věcí, které vyvolávají asociace, části jednotlivých metafor – převážně synekdoch a personifikací – se stávají samostatnými a vedou proud našich myšlenek. Základním básnickým výrazem se stává popis – je krajně objektivizován, takřka se přibližuje odbornému popisu, popisuje nám bizarní svět, který se čtenáři jeví jako hádanka. Popis je skutečně místy až puntičkářsky přesný, vzápětí ale splývá s jakousi snovou vizí, celý náhled se jeví jako fantazmagorie, přízrak. Všednodennost sice stojí v centru dění, ale symboly je povýšena na rituál.
Básnická sbírka je uvedena básnickým autoportrétem Muž který skládá z předmětů svou podobiznu. Lyrický hrdina se již v mnohém odlišuje od předchozích autoportrétů a autostylizací – např. Podivuhodného kouzelníka nebo Akrobata. Už nám neukazuje melancholii a básnickou proměnlivost světa, naopak, je z toho „vyléčen“, do popředí se dostávají jednotlivé věci. Už v oddílu Větrný mlýn vidíme jejich převahu – např. básně Pokrývač aj. Básně zde ukazují přímo malířskou technikou různé typy interiérů a exteriérů.
Další oddíl – Absolutní hrobař – v sobě zahrnuje pět rozsáhlých fantastických snivých portrétů. Stejnojmenná úvodní báseň, která také dává název celé sbírce, poukazuje především na rozklad společnosti, prohnilost lidstva a ironický pohled na jeho „velkou“ budoucnost. Oproti tomu stojí portréty „reálných lidí“, obyčejných profesí, převážně z venkova – Kovář, Oráč. Jejich každodenní práce se mění v symbolické ztvárnění – kovář značí vzpouru jedince, oráč plody a úrodu.
Oddíl Stínohry zachycuje podobiznu obyčejných všedních předmětů – Sud, Mucholapka, Cívka – Cívka na šicím stroji / Znepokojuje kout / S pavoukem jenž se bojí / Že by ho mohla rozšlápnout // Noha na šlapátku / Pohánějící vertikální kolečko / Jež posouvá látku / Zatímco městečko // V okně potaženém / Vyrudlým sametem / Nad kolenem / S hravým kotětem // Rozplétá cívku / Přilepenou na kůl zahrádky / A oslepuje dívku / Jež hledí na bílé obrátky // Tak že zívá / Protahujíc skrčený klín / A naplňuje ústa v nichž se stmívá / Stínem pavučin // Ta chůze na jednom místě / Strašně ji utlouká / Zívne-li znovu jistě / Polkne pavouka V básni můžeme pozorovat jasnou popisnost, málo obrazných přirovnání a metafor, jazyk je jasný a statický, vychází pouze z prokreslení situace. Pravidelné členění do strof i veršová jednotvárnost – abab dávají básni dojem formální stručnosti a jasnosti. Jako dynamický prvek můžeme vyhodnotit přesahy mezi slokami, absenci interpunkce a personifikace motivů věcí běžného lidského života.
Oddíl Bizarní městečko se skládá z mnoha částí, označených pouze čísly 1 – 42, nikoliv jmennými titulky. Ačkoli se jedná opět především o věcné popisy, jejichž vztah výraz – věc je více zatemněný.
Oddíl Dekalkomanie je uvozený významným esejem, pojednávajícím o genezi celé sbírky a určujícím základní body estetiky nového programu. Měl by se opírat o věrné a přesné ztvárnění byť třeba umělé skutečnosti. Čtenář má být unášen předmětnými asociacemi, které jsou vyvolávány básníkovými abstraktními obrazy, takzvanými „dekalky“, které vznikají rozemnutím kvašové kaňky mezi dvěma listy papíru, jimi je kniha ilustrována.
Poslední básní sbírky je polytematická skladba Pyrenejská moucha, vidíme zde náznaky fašistického nebezpečí, hrůzu z apokalyptického vidění světa a varování. To vše bylo vyvoláno bezprostřední situací v Evropě – ohlasem španělské občanské války. Ponurá znamení a chmurné vize ostatně prostupují celou básnickou sbírkou.
Advent
Jarmila Glazarová
Obsah:
Mladá, hezká Františka Plesníková se provdá za mnohem staršího, před lety ovdovělého pasekáře Podešvu. Zprvu pociťuje vděčnost ke svému muži, který ji, chudou služebnou s nemanželským synkem, učinil svou ženou. Brzy se však dostaví rozčarování. Františčin život na Podešvově opuštěné usedlosti uprostřed Beskyd se promění v peklo. Každý krok v hospodářství ztrpčuje mladé selce úmyslně děvečka Rozina, která až do jejího příchodu zastávala úlohu hospodyně a která se nyní snaží Františčino manželství rozvrátit. Podešva neoceňuje patřičně bezpříkladnou píli a trpělivost ženinu a zraňuje ji ustavičnou nedůvěrou a podezíráním. Františčina nemanželského synka Metoda nemá rád a ukládá mu práce jeho věku nepřiměřené. Téměř celý Podešvův majetek je připsán jeho dospělému synu z prvního manželství, ale Podešva se nijak nestará, aby Františku po své smrti zabezpečil. Františka překonává jedno zklamání za druhým. Největší rána a ponížení ji stihne, když sotva po roce svého manželství zjistí, že ji Podešva podvádí s Rozinou. Také Metod ji zarmucuje neustálými nezbednostmi a nebezpečnou zálibou v toulkách. Podešva i Rozina zhoubně zasahují do chlapcovy výchovy. Jedné mrazivé noci se nevrátí Metod domů a Frantšika prožívá dlouhé hodiny úzkosti o chlapcův život. Konečně jej nachází schovaného v seníku. Když chlapce objímá, zjeví se jí znovu vidina, která ji všude pronásleduje: ulekaná tvář Podešvova a Rozinina, když je přistihla při nevěře. Vysílena dlouhým bděním a pološílená strachem o dítě, nevnímá již, co je přízrak a co skutečnost, neví, že se Podešva a Rozina opravdu vplížili za ni do seníku, rozpřáhne se lucernou po svém přeludu a hodí ji do sena. Pak vyběhne s dítětem ven a zavře seník na závoru. Za chvíli je seník v plamenech. Její trýznitelé zahynou strašnou smrtí. Františka však neví o ničem. „Celý svět se propadl, niž už tu není, jen oni dva. Františka a Metod, sami samojediní v obrovské prázdnotě růžového vesmíru.“ Její advent je skončen.
Aeneas
Vergilius
Překlad Radovan Krátký
Aeneas, který ač nebyl původem Trojan, v Tróji žil i se svou manželkou Kreusou, synem Julem a otcem Anchisem. Aeneas hrdě bránil Tróju až do posledních okamžiků. Když už ale poznal, že je ztracena sebral svou rodinu a prchl z hořícího města. Řečtí vojáci si uprchlíků ale nemohli nevšimnout, a proto je začali pronásledovat. Aeneas se skryl v nedalekém opuštěném svatostánku bohyně Cereny. S ním se tam ukryla i spousta dalších uprchlíků. Najednou si Aeneas všiml, že s nimi není Kreusa a tak se jí vydal zpět do města hledat. Po chvíli hledání se mu zjevil její přízrak a Aeneas se velmi zarmoutil. Kreusa ho utěšovala a předpověšděla mu, že odjede z Troje a dlouho bude bloudit světem, až najde zemi,jež se zve Hesperia, kde založí na řece Thybris se svým lidem město, které se jednou stane slavným. Najde si tam novou ženu a novou vlast. Když se Aeneas vrátil do svatyně, bylo tam velké množství uprchlíků. Všichni měli strach a chtěli se připojit k Aeneovi na jeho odjezdu a tak ho zvolili svým vůdcem.
Oresteia
Aischylos
Obsah:
Agamemnon se vrací z výpravy proti Troji do svého domova v Argu. Jeho choť Klytaimnestra se z jeho návratu příliš neraduje. Vítá sice svého manžela, ale jen na oko, neboť už před tím umluvila se svými pomocníky jeho smrt, jsouc rozhněvána, že Agamemnon před výpravou obětoval dceru Ifigenii božstvu, aby se výprava zdařila. Věštkyně Kasandra, již přivedl Agamemnon s sebou jako válečnou kořist, tuší smrt královu, ale je proti osnovatelům smrti bezmocná. Agamemnon je v lázni ubit sekyrou. Také Kassandru stihne smrt. Klytaimnestra pak odevzdává vládu Aigistheovi, svému milenci, jehož lid však nenávidí.
Orestes, syn Agamemnonův, jenž je vychováván se svým přítelem Pyladem ve Fokidě, aby se stal mstitelem vrahů svého otce, spěchá domů, aby smrt otcovu pomstil. U otcova hrobu se setká se svou sestrou Elektrou, již poslal k hrobu Agamemnovovu Klytaimnestra s obětními dary, aby usmířila své těžké provinění. Orestes zabije Aigisthea a pak, protože tak zněl rozkaz boha Apollona, také svou matku, ač se zprvu rozkazu vzpíral. Po činu propadá liticím. Erinye, zosobněné svědomí, jej ženou z domova do ciziny. Orestes hledá osvobození od Erinyí v chrámě v Delfách, kde chce usmířit svou vinu.
Kněžka, jež otvírá chrám, se zděsí,k dyž spatří před chrámem Oresta, kolem něhož leží ošklivé Erinye. Apollon jej posílá do Athén, aby tam hledal pomocí před soudem bohyně Athény, nejvyšší to moudrosti. Klytaimnestra štve však Erinye za Orestem. Orestes hledá tedy v Athénách jako prosebník pomoci u sochy bohyně Athény Erinye jej pronásledují i tam. Bohyně Athéna způsobí, že se věc Orestova dostane před nejvyšší sbor soudcovský, jenž má rozhodnout, ke komu z rodičů měl větší povinnosti. Rozhodnutím Pallas Athény se stane, že je rovnost halsů, a Oerstes je ze zavraždění své matky osvobozen. Erinye, které se promění od té doby v Eumenidy, bohyně laskavé, přijímají výrok soudu a tak jsou usmířeny viny, jež jako těžký osud ležely nad rodem Tantala, praotce Orestova.
Sedm proti Thébám
Aischylos
Obsah:
Hra je založena především na 12 členném sboru (který se dále dělí na dva polosbory). Postavy jsou silně omezené. (Eteokles, Posel a až na konec přicházejí Antigone, Ismene a Hlasatel). Tento závěrečný a jediný dochovaný dál trilogie Oidipodeii, začíná útokem Eteoklova bratra Polyneika a jeho šesti spojenců na Théby.
U královského paláce se shromáždí sbor (hrající vystrašené ženy Thébské), s tímto sborem promlouvá (občas utěšuje občas nadává) Eteokles, když se vrací posel ze zprávami o nepřátelských přípravách na útok. Líčí každého se sedmi z nepřátelských hrdinů a Eteokles proti každému z nich staví nejvhodnějšího Thébského soka. Proti svému bratru se rozhodne bojovat sám. V boji se navzájem zabijí a naplní tak kletbu nad svým rodem (všechny postavy jsou v zajetí osudu proti kterému nemohou vystoupit – věštec). Nad mrtvými těly truchlí jejich sestry. Přichází Hlasatel, který oznamuje zákaz Polyneikova pohřbu. Antigona tento zákaz odmítá a odchází svého bratra pohřbít. Sbor s ní souhlasí, protože plní vyšší boží zákon.
Tato tragédie je nejen výborným dokumentem nejranějších stádií řeckého dramatu, ale také ve vedlejší roli představuje první dramatickou verzi Antigony (která zde ovšem potrestána nebude).
Stanice Bouřná
Čingiz Ajtmatov
Obsah:
V roce 1984, kdy začíná děj románu, je hlavnímu hrdinovi Edygeji Žangeldinovi již přes šedesát let. Většinu svého života strávil na železniční stanici Boranly – Bouřná. Když jeho starý přítel Kazangap jedné noci zemře, zůstane právě na něm úkol uspořádat vše kolem jeho pohřbu. On a Kazangap byli poslední ze staré generace uchovávající zvyky předků. Ti mladí, jak sám Edygej říká, už ani nedokáží promluvit nad hrobem, neumí se modlit k bohu, nemají úctu ke smrti. Edygej rozhodne, že jediné pravé místo, kde mohou nebožtíka pohřbít, je legendami opředené pohřebiště Ana-Bejit.
Edygej utrpěl na frontě zranění od granátu. Jako mrzák se pak toulal se svou ženou Ukubalou. Až jednoho dne se setkali s Kazangapem, který jim nabídl práci dělníků na zapadlé železniční staničce Boranly – Bouřná v pusté stepi. Tam Edygej nalezl své ztracené zdraví a později i domov.
Jednoho roku přijede na stanici Abutali Kuttybajev se svou manželkou Zaripou a syny Daulem a Ernekem. Edygej se s Abutalim spřátelí a těžce nese pohled, jak on i jeho žena trpí v místních krutých podmínkách. Jednoho dne přijede na stanici skupina mužů vedená Tansykbajevem. Abutali je obviněn z protistátní činnosti (píše totiž své vzpomínky) a zatčen.
Pro Zaripu, její děti a Edygeje začíná kruté období. Edygej vidí jak se trápí, ale nemůže jim pomoci a tím zas nevýslovně trpí on. Po nějakém čase dorazí zpráva, že Abutali zemřel. Zaripa se to rozhodne před dětmi tajit a její přání respektují i ostatní obyvatelé stanice. Jednoho dne se Edygej podřekne a Zaripa pochopí, že jí tajně miluje. Od toho dne se mu snaží vyhýbat až jednoho dne, kdy je Edygej pryč, odjede s dětmi neznámo kam. Až po čase Edygej pochopí, že se odhodlala rozetnout neřešitelný a nepřípustný vztah.
Pohřební průvod z ničeho nic narazí ostnatý drát. Nevědomky přišli k zakázané zóně kolem Sary-Ozekského kosmodromu. Přes veškeré jejich úsilí jim místní velitel Tansykbajev nepovolí přístup k pohřebišti. Edygej je zdrcen zprávou, že se má být Ana-Bejit zničen kvůli plánované výstavbě.
Nedokáže pochopit, proč má kvůli nějakému plánu být zničen symbol historie a tradice celé oblasti. Kazangapa nakonec přes protesty jeho syna pohřbí u hřebenu Malakumdyčap.
Velice pomalu a zvolna plyne současnost a do ní jsou poměrně systematicky přidávány vzpomínky. V knize je však ještě jedna linie.
Den po smrti Kazangapa pozoruje Edygej start kosmické rakety. Netuší, že jde o záchranou misi určenou pro SSSR – USA orbitální stanici, která se náhle odmlčela. Postupně se na velitelskou USA – SSSR letadlovou loď Konvence, dostávají informace o kontaktu posádky orbitální stanice s mimozemskou civilizací a odhodlání navštívit její domácí planetu. Zvláštní zplnomocněnci obou vlád čtou zprávy o pravdě utopistické společnosti na planetě Náruč lesa. Jejich závěr je jasný a nesmlouvavý. Posádka se nikdy nesmí vrátit na Zemi. Mají být učiněny kroky, aby se podobný kontakt již neopakoval a kolem Země bude rozmístěn systém raket, který zničí jakékoliv těleso snažící se vstoupit na oběžnou dráhu. Právě start těchto raket pozoruje Edygej po Kazangapově pohřbu.
Autor píše velmi emotivně, tedy s výjimkou pasáži o kontaktu s mimozemšťany. Typicky používá opakování motivů a celých pasáží, jakýchsi “refrénů”. Celý román je napsán v třetí osobě. Bez zajímavosti není pasáž psaná z pohledu lišky na začátku a z pohledu luňáka v závěru románu. O provázanosti jednotlivých linií jsem se již výše zmiňoval. Jen celý příběh o mimozemské civilizaci stojí jaksi mimo, jak jinak když má být celému světu navždy zatajen.
Ajtmatovovi se říká, že je mistrem psychologického románu s filozofickým podtextem. Psychologie autorových postav spočívá nikoli ve snaze o zachycení racionálního jednání a skrytých pohnutek známé z klasických děl ruského psychologického románu. Jde zde o emoce. Emoce, které se neohlížejí na rozum ani morálku a mínění společnosti. Emoce, které mají až obdivuhodný talent vézt člověka do krizových situací.
Alchymista
Paulo Coelho
Jota Brno 1995
Paulo Coelho (nar.1947) je současný známý brazilský spisovatel, který získal popularitu právě po vydání svého románu Alchymista (1. vydání 1988).
Alchymista je příběh chudého španělského chlapce Santiaga – pastýře, který se svým stádem ovcí putuje španělskou Andalousií a dvakrát po sobě se mu zdá tentýž sen o pohádkovém pokladu, skrytém kdesi u egyptských pyramid. Na základě zvláštního setkání se sálemským králem se rozhodne své stádo prodat a vydat se do Afriky k pyramidám přesně podle svého snu. …- Trčím tu mezi ovcemi a pokladem,- napadlo ho. Musí se rozhodnout mezi tím, na co si zvykl, a tím, co by rád měl…Pastýř začal větru závidět jeho svobodu a uvědomil si, že i on ji může mít. Nic mu nebrání, jen on sám. Ovce, kupcova dcera i andaluské pláně jsou jen stupně v jeho Osobním příběhu.
Jenže těsně po svém příjezdu do cizí a neznámé země je okraden o všechny peníze. Nezbývá mu tedy nic jiného než sehnat si nějakou práci. Zkouší to u prodavače skla. Den co den u něj leští sklenice, až ho napadne, že by v nich mohli kolemjdoucím podávat osvěžující čaj. Nejen že by tím lidi přilákali, ale navíc by si lidé jistě všimli, jak krásně čaj ve skle vypadá a sklenáři by to pomohlo zvýšit obrat. Prodavač uposlechne Santiagovy rady a zanedlouho se jeho krámek stane vyhlášeným. Santiago navíc rychleji získává peníze potřebné k návratu do Španělska a ke koupi stáda ovcí. Nakonec však mění své rozhodnutí a jde dál za svým snem. Kupuje si velblouda a přidává se ke karavaně mířící k pyramidám. Cestou se seznamuje s životem pouště a se znameními, které duny písku člověku poskytují, pokud se on dobře dívá. Také poznává Angličana, který putuje do pouštní oázy neboť se dozvěděl o velmi starém Alchymistovi, který tam žije a který by mu mohl prozradit tajemství o přeměně železa ve zlato – cílové metě všech alchymistů. Při cestě však vypukne válka mezi pouštními kmeny a karavana se musí po dobu jejího trvání uchýlit do bezpečí oázy, která má statut neutrálního území. Santiago zde potkává arabskou dívku Fátimu, do které se zamiluje a ona jeho lásku opětuje.
Čas plyne, boje neustávají a Santiago, kromě čtvrthodiny denně, kterou tráví s Fátimou, nemá co na práci. Začne se více věnovat dění v poušti, studuje její chod a život. Přitom si jednou všimne zvláštního letu dvou krahujců. Náhle se mu v jediné chvilince objeví před očima obraz napadené oázy. Uvědomuje si, že toto znamení nemusí být pravdou, ale přesto sdělí svou vidinu kmenovým vůdcům oázy. Oni jako muži pouště jsou zvyklí sledovat její znamení, jen jim není jasné, proč by je měl vidět také neznámý cizinec. Navíc v oázách se kmeny navzájem nenapadají. Nakonec se rozhodnou údajnému nebezpečí čelit, avšak v případě, že jejich zbraně nepromluví, přijde o život sám Santiago….Kráčel tiše. Ničeho nelitoval. Zemře-li zítra, bude to proto, že Bůh nechce budoucnost změnit. Zemře však až poté, co se přeplavil přes průliv, co pracoval ve sklenářství, poznal mlčení pouště a oči Fátimy. Od té doby, co odešel z domova, prožívá naplno každičký den. Zemře-li zítra, nic už se nezmění na tom, že jeho oči viděly mnohem víc než oči jiných pastýřů, a Santiago na to byl pyšný…
Oáza je ale opravdu napadena a díky připravenosti bojovníků zachráněna. Těsně po bitvě se chlapci zjevuje impozantní arab…Na koni seděl černě oděný jezdec se sokolem na rameni. Na hlavě měl turban a celý obličej mu halil šátek.Vypadal jako posel z pouště, ale síla jeho osobnosti předčila vše, co kdy Santiago zažil…a on se tak seznamuje se samotným Alchymistou. Ten mu nabízí svůj doprovod až k pyramidám navzdory zuřícím bojům. Cestou ho učí, jak naslouchat svému srdci či jak správně číst znamení, která člověku vesmír ukazuje, aby došel až k naplnění svých snů…když něco chceš, celý Vesmír se spojí, abys své přání uskutečnil…
Jejich pouť je však přerušena bojujícím kmenem, který je zajímá jako vyzvědače. Alchymista se jim snaží situaci vysvětlit a přitom jim sdělí, že Santiago se umí proměnit ve vítr. Bojovníci jsou překvapeni a zároveň ochotni je propustit, pokud jim přeměnu předvedou. Santiago je zděšen – on se přeci ve vítr proměnit neumí. Celý den medituje v pouštní samotě. Večer před shromážděným kmenem prosí o pomoc poušť, vítr i slunce. Zvedá se obrovská bouře, která celé okolí zahalí. V momentu, kdy se vítr utiší, Santiago stojí na druhém konci tábora. Oba tedy mohou pokračovat dále. Těsně před pyramidami Alchymista hocha opouští a ten jde sám až na místo skrytého pokladu. Marně však celou noc kope. Právě když se chtěl dát znovu do kopání přepadnou ho tři arabové a chtějí po něm zlato. Na pokraji svých sil jim Santiago poví o svém snu a oni ho nechají, protože jednomu z nich se právě na tomto místě zdál dvakrát stejný sen o pokladu, zakopaném ve Španělsku…Santiago namáhavě vstal a ještě jednou pohlédl k pyramidám. Pyramidy se na něho usmály a on se srdcem plným štěstí jim ten úsměv oplatil.
Našel poklad.