Tartuffe
Moliere

Moliere, nejvýznamnější představitel francouzské klasicistické komedie, namířil jednu ze svých nejznámějších her, Tartuffa, proti světské moci církve a proti pokryteckému svatouškovství. Svůj útok přitom vedl z pozic probouzejícího se měšťanstva ve jménu tzv. „bon sens“, zdravého rozumu.
Hra se odehrává v Paříži v domě Orgona, kde kromě něj bydlí jeho druhá žena Elmíra, děti z prvního manželství Damis a Mariana, služka Dorina, a svatoušek Tartuffe, kterého si Orgon oblíbil pro jeho domněle zbožný život a který ho tak zaslepil, že si Orgon svůj život bez něho už ani nedokáže představit. Všichni kromě Orgona a jeho matky – paní Pernellové prohlédli Tartuffovo pokrytectví, ale Orgon je naprosto přesvědčen o Tartuffově „svatosti“, že na výtky nic nedá a má je jen za pomluvy.
Orgon se na začátku vrací z venkova. Jeho švagr Kleantes mu vytýká jak bezhlavě propadl Tartuffovu vlivu a rozmlouvá s ním ohledně svatby jeho dcery Mariany. Ta je zamilovaná do Valéra a Valér do ní. Kleantes se snaží působit ve Valérův prospěch, Orgon je ale rozhodnut jinak: svou dceru provdá, i proti její vůli, za milovaného Tartuffa. Proti tomuto rozhodnutí se postaví jak Mariana, tak Valér. Lidově prostořeká služka Dorina jim radí jak postupovat.
Mladá Orgonova žena Elmíra si vyžádá schůzku s Tartuffem, chce ho přesvědčit, aby upustil od myšlenek na sňatek s Marianou. Tartuffe, jenž je do Elmíry zamilován, jí při této příležitosti vyzná lásku. Damis, Orgonův horkokrevný syn, se náhodou stane svědkem tohoto vyznání. Už dávno má na Tartuffa spadeno pro jeho faleš a teď se mu může pomstít. Neposlechne Elmířiny námitky, že by bylo výhodnější nic neříkat a donutit ho tak, aby sám od svatby odstoupil, a utíká žalovat tatínkovi. Tartuffe před Orgonem předvede kajícnou komedii a ten mu dá za pravdu. Orgon nejen, že Damisovi neuvěří, ale dokonce ho prokleje, vydědí a vyžene z domu. A všechen majetek převede – na Tartuffa.
Elmíra se snaží přesvědčit Orgona, že Tartuffe jí skutečně vyznával lásku. On jí nevěří, proto ho donutí, aby se ukryl pod stůl a nechá si zavolat Tartuffa. Rozpálí ho svým předstíraným vyznáním, ale Tartuffe je stále na pochybách. Není si jistý, zda to na něj Elmíra nehraje, jenom aby překazila sňatek. Žádá důkaz lásky – chce se s Elmírou milovat. Ta se zdráhá, odvolává se na to, že kdyby podlehla, tak by spáchala hřích. A právě v tomto okamžiku se naplno projeví Tartuffovo pokrytectví. „Tak tedy – ten váš strach, že by se něco stalo, / je zbytečný. My dva jsme tady v bezpečí – / a zlo páchá jen ten, kdo přijde do řečí. / Jen při skandálu se dá mluvit o hříchu - / a vůbec nehřeší, kdo hřeší potichu.“ Orgon, vzteky bez sebe, vyleze z úkrytu a Tartuffa vyžene ze svého domu. Ze svého? Právě, že už ne. Dům teď patří Tartuffovi.
A nejen dům. V Tartuffových rukách se ocitl i Orgonův život. Jeden jeho přítel ho totiž kdysi požádal, když musel jakožto vzbouřenec proti králi prchnout do ciziny, aby u sebe uschoval jisté listiny. Orgon tak učinil, ale listiny, jejichž přechovávání bylo pro něj nebezpečné, mu nedaly spát. Svěřil se tedy Tartuffovi a ten ho přesvědčil, že bude nejlepší, když je skryje on sám. Kompromitující listiny jsou tedy také u Tartuffa. Celá rodina, i s Damisem, jenž byl vzat na milost, se chvěje před Tartuffovou pomstou za vyhazov.
Brzy přijde soudní vykonavatel a nutí je vystěhovat se z nyní Tartuffova domu. Ze staré známosti odloží exekuci o jeden den. Přichází Marianin nápadník Valér se zlou zprávou: Tartuffe udal Orgona králi. Vyzývá Orgona k útěku, ale to už přichází Tartuffe s královským zmocněncem a se stráží. A královský zmocněnec zatýká – ne Orgona, ale překvapeného Tartuffa. Král totiž poznal Tartuffovo pokrytectví a zjistil, že se jedná o lumpa, který toho má na svědomí víc a který se schovává pod rozličnými jmény. Orgonovi král odpustil s přihlédnutím k jeho dřívějším zásluhám a navrátil mu majetek. Vděčný Orgon Valérovi slíbí Marianu a sám odchází poděkovat králi.
Metrickým rozměrem Tartuffa je sdruženě rýmovaný alexandrin – typický verš klasicistického dramatu, komedii nevyjímaje. Jedná se o dvanáctislabičný (až třináctislabičný) verš s césurou (přerývkou) uprostřed – to znamená po šesté nebo sedmé slabice.

Ne, vy mu křivdíte, on to zle nemyslí -
vždyť vám jen potvrdil své zbožné úmysly!
Tou láskou k bližnímu už zrovna zalyká se
a ví, že majetek tak často brání spáse -
a chce vám odvalit jen z milosrdenství
ten kámen na cestě k věčnému blaženství.

Této pravidelnosti jsou podřízeny i verše, které jsou „rozsekané“ mezi několik postav. Jednotlivé slabiky se skládají do daného metrického schématu.

VALÉR
Vy nevíte?
MARIANA
Ne.
VALÉR
Ne?
MARIANA
Co radíte mi vy?
VALÉR
Já? Vezměte si ho - když je tak vábivý!
MARIANA
Vy mi to radíte?
VALÉR
Hm!
MARIANA
Vážně?
VALÉR
Ale ovšem!
Tak skvělé partii se přece nedá košem.

Moliere měl s uvedením Tartuffa problémy. Původně ho napsal už v roce 1664, ale tehdy narazil na vliv tzv. Zbožné kabaly, což velmi mocná církevní organizace, která vytvořila jakousi druhou vládu v zemi a jejíž moc ohrožovala samotného krále. Moliere hru několikrát přepsal. Ubral jí tím sice na útočnosti (Tartuffe byl např. v první verzi knězem), ale docílil toho, že nakonec byla roku 1669 povolena.

Lakomec
Moliere

Moliere napsal svou komedii o pěti aktech Lakomec v roce 1668. Pranýřuje v ní neřest své vlastní třídy - měšťanstva, a to lakotu, která z lidských bytostí činí stvůry, jež si necení ničeho jiného než majetku. Využil přitom motiv lakomce, jenž byl rozpracován již římským skladatelem komedií Titem Macciem Plautem ve známé Komedii o hrnci (Aulularia). Moliere se v tomto případě řídil klasicistickým pravidlem tří jednot (místa, času a děje), ale napsal Lakomce v próze, což odporovalo dobovému vkusu.
Hra se odehrává v Paříži v domě šedesátiletého starce Harpagona, který za své nesmírné bohatství vděčí neuvěřitelné lakotě a nelidské lichvě. Jeho syn Kleant je zamilován do mladičké dívky Mariany ze sousedství, jeho dcera Eliška zas do Valéra, který, aby byl na blízku své milé, zadarmo slouží v Harpagonově domě. Harpagon své děti krátí jak může, zároveň jim ale neustále vyčítá domnělou rozmařilost. Svůj dům také drží zkrátka: je špatný hostitel, jeho koně umírají hlady a nemají ani podkovy, šaty sluhů jsou samá díra atd. Harpagon si umínil, že si vezme Marianu sám. Kleant přirozeně protestuje proti tomuto rozhodnutí, Harpagon nicméně trvá na svém: on se ožení s Marianou, Kleant si vezme nějakou vdovu a Eliška se vdá za postaršího boháče Anselma, především kvůli tomu, že si ji je ochoten vzít bez věna.
Děti se nemíní podřídit, spolu s dohazovačkou Frosinou přemýšlejí, jak by bylo možné Harpagona přelstít. Když tu Kleantův sluha Čipera, který již dříve měl výstup s Harpagonem a od té doby touží po pomstě, ukradne pokladničku s třiceti tisíci, kterou Harpagon zakopal na začátku hry na zahradě.
V pátém dějství se vyšetřuje krádež, hlavním podezřelým se stane Valér. Ten se před celou společností vytasí se svým původem: tvrdí, že je synem hraběte Tomáše d´Alburci z Neapole, což, jak se vzápětí ukáže, je pravá identita pana Anselma, jehož loď kdysi na útěku z Neapole ztroskotala a on se domníval, že při tomto ztroskotání přišel o celou rodinu. Valér prokáže pravdivost svých slov, navíc se ukáže, že i Mariana je Anselmovou dcerou. Rodina se tedy po letech odloučení zase sešla. Přichází Kleant a oznamuje Harpagonovi, že své peníze dostane nazpět, pouze svolí-li k jeho sňatku s Marianou. Harpagon kapituluje. Anselm se zaváže k vystrojení dvojí svatby (Kleant a Mariana, Valér a Eliška) a spěchá za Marianinou maminkou – svou ženou. A Harpagon se jde potěšit s navrácenými penězi.
Na postavě Harpagona Moliere ukázal kam až může vést nenasytná touha po penězích. Dopředu tak vlastně kritizoval nastupující měšťanstvo, za jehož mluvčího bývá někdy považován, a jeho dosud všeobecně nerozvinutou bezzásadovou honbu za majetkem. Ve své době hra nebyla nijak zvlášť úspěšná. Námět lakomce, jenž žije vlastně mimo společnost a zabraňuje štěstí svých dětí, se stal aktuálním až v devatenáctém století, v době už rozvinuté buržoazie. Z repertoáru prostředků klasicistického dramatu Moliere vrchovatě využil zejména motiv převleku, záměrného i nezáměrného, zastírajícího pravou identitu postav (Valér, Mariana, Anselm), a motiv sluhy, který funguje jako hybatel děje.
Hyperbolizovaná (nadsazená) lakota ústřední postavy je ve zjevném rozporu s Harpagonovým faktickým bohatstvím. Tento rozpor se ve hře stává hlavním zdrojem humoru. Z Harpagona se postupně snad všechny postavy snaží vymámit nějaké peníze, on ale jejich prosby vždy obratně odrazí.

HARPAGON
Prokázals mi velkou službu, Jakube. Za to ti patří odměna.
(Hrabe se v kapse)
(Jakub nastaví ruku)
(Vytáhne kapesník a vysmrká se)
Běž! A spolehni se, že ti to nezapomenu!
JAKUB
Uctivě ruku líbám! Zaplať vám to pán bůh!

Působí to komicky, v jádru je ovšem Harpagonova lakota, jako ostatně každá monomanie, zrůdná.
Harpagonova lakota je v rozporu nejenom s jeho bohatstvím, ale i s jaksi „lidštějším“, „přirozenějším“ přístupem ostatních postav, které zdaleka nejsou tak movité. V tomto zaznívá Molierovo životní přesvědčení tak, jak je zachováno v jeho divadelních hrách: „Kdo zdravý rozum má, vyhne se krajnosti / a žádá od lidí míru…“ (citát z Misantropa, jiné Molierovy hry). Zdravý rozum, „bon sens“, jakási měšťácká umírněnost, je Molierovi tím nejvyšším pravidlem, jímž by se měli řídit všichni lidé.

Siréna
Marie Majerová

Román Siréna patří k nejznámějším dílům Marie Majerové, která se brzy stala klasičkou bohužel příliš zapadající do škatulky socialistického realismu.
Román Siréna je autorčino velké syntetické dílo, sociální román, k němuž směřovalo všechno dosavadní autorčino úsilí.
Při práci na tomto románu využila zkušeností získaných jak při psaní prvních tří monografických románů, tak při svém prvním pokusu o román kolektivní (Přehrada).
Na širokém obrazu vývoje Kladenska od prvního vpádu průmyslu do klasické lesní idyly až po vypuknutí první světové války zobrazila Marie Majerová proces industrializace, zprůmyslňování, a spolu s ním zároveň proces vzniku, růstu a formování dělnické třídy.
Šíře pohledu i časová rozlehlost díla donutily autorku použít formu románové kroniky, která byla naposled úspěšně používána v české literatuře v historických románových kronikách Aloise Jiráska.
Jednotlivé kapitoly románu Siréna mají značnou samostatnost, částečně se i časově překrývají, takže umožňují konfrontaci různých pohledů na tutéž skutečnost.
Podobnou funkci různých pohledů na tutéž skutečnost plní i stylizované dobové dokumenty, různé dopisy, ale i deníkové záznamy nebo novinové zprávy, jimiž Majerová jednotlivé kapitoly prokládá.
Románová kronika Siréna vznikla během hospodářské krize třicátých let.
Přivádí čtenáře mezi kladenské hutníky a horníky, ukazuje jejich reálný život od druhé poloviny devatenáctého století.
Vývoj dělnictva, ale i celkové společnosti, je ukázán nejlépe na rodině Hudců. Dobově typické momenty totiž zosobňují Hudcové tří generací.
Nejstarší z nich, Hudec - vynálezce, býval uhlířem v lánských lesích. Do Kladna ho přivedla naprostá náhoda, neboť se tragicky zranil při práci v lese, při lanovém přibližováním dřeva. Zažije milostný románek s krásnou a urozenou Liselot, ze kterého mu zůstává tříletý syn.
Další postavou románu je Pepek - frajer, který pracuje na huti jako předák valcířů. Je to hrubý člověk, rváč, záletník, rád se napije. Je hrubý k celému svému okolí, ale především ke své hodné, obětavé, tiché, ušlápnuté ženě.
Ale i tohoto Pepka - frajera zastihne hutní neštěstí, stane se jeho obětí.
Jeho manželka - Hudcovka, se stává prototypem dělnické ženy a matky v české literatuře. Snoubí v sobě prostotu, moudrost, pracovitost a lásku.
Hudcovka se nejdříve politicky neangažuje, stojí mimo hlavní revoluční proud, ale je jím stržena ve chvíli, kdy brání svou milovanou dceru Emču.
Rodinné typy dokresluje nejmladší z Hudců, syn, z legrace nazývaný Hudec - policajt. Procestoval velký kus světa, účastnil se také revoluční stávky v Americe, což ho naučilo nebát se bojovat za svá práva a za přiměřenou odměnu za práci. Proto patří spolu s matkou k hlavním oporám a vedoucím kladenské stávky, ke které došlo v roce 1900.
A dalším představitelem této rodiny je vnuk - Jožka, kterého čeká vojenská povinnost…
Siréna patří spolu se svým volným pokračováním, Havířskou baladou, k nejlepším dílům Marie Majerové, hlavně však k dílům, neovlivněných ještě tak moc idejemi komunismu a socialistickým realismem.