Korán
Mohamed
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného
Jako většina ostatních velkých náboženských systému tak i islám má knihu textů, které jsou kodifikovaným základem muslimské víry. Touto posvátnou knihou je spis o mnoha stránkách nesoucí název Korán (arab. al-Qur’an = „recitování, čtení“, popř. „Kniha“). Muslimové považují myšlenky v Koránu obsažené za zjevení jediného Boha (Alláha) svému proroku a zakladateli islámu Mohamedovi.
Mohamed se narodil snad r. 570 n.l. do kupecké rodiny pocházející z tehdejšího nejvýznamnějšího centra Arabského poloostrova, Mekky. Roku 610, v době kdy byl již významným kupcem a otcem rodiny, se mu dostalo prvního ze série zjevení. Na základě těchto vizí byl Mohamed přesvědčen, že je poslem Božím a stává se hlasatelem nového náboženského myšlení. Zpočátku nepatrná obec věřících se postupem času stále rozrůstala, tak jako vyzrávalo Mohamedem hlásané učení. V Arábii do té doby nebylo velkého náboženského systému, náboženské přesvědčení bylo roztříštěno na značný počet lokálních kultů a bůžků. Hned základní tezí svého učení, tezí o víře v jediného všemohoucího a milosrdného Boha, se Mohamed ostře vyprofiloval oproti dosavadním kultům. V jisté fázi již byla Mohamedova pozice natolik silná, že začal on i jeho učení být trnem v oku čelným představitelům nejmocnějších rodů Mekky. Střet se postupem času vyostřil a nakonec roku 622 byl Mohamed s věrnými členy své obce nucen z Mekky uprchnout (tzv. hidžra). Toto datum se pro muslimy stalo počátkem letopočtu. Mohamed zakotvil ve městě Jathribu, které na jeho počest přijalo jméno Medína, kde vybudoval silnou a fungující obec svých věřících. Odtud také zahájil úspěšnou politickou i vojenskou expanzi islámu, která vyvrcholila ovládnutím Mekky a s ní i většiny arabského poloostrova. Když Mohamed umírá, je již islám ukotven jako propracované a přijaté náboženské učení.
Korán je muslimy považován za nestvořené slovo Boží, lidé jsou autory pouze vnější formy Koránu. Sám Mohamed myšlenky koránu nezapisoval, v prvních dobách byl Korán pouze přednášen a recitován a uchováván byl v paměti posluchačů. K prvnímu sepsání dal podle tradice pokyn až Umar, pozdější druhý chalífa, roku 633 z důvodů obav, aby se znalost Koránu nevytratila poté, co v bitvě proti falešnému prorokovi Musajlimovi padlo mnoho věřících, kteří znali Korán zpaměti. V následujících řádcích se budeme spíš než myšlenkovým poselstvím zabývat literární formou Koránu. Ten je jako kniha rozdělen na 114 kapitol, zvaných súry (jde o slovo přejaté do arabštiny ze syrštiny, kde znamená „psaní, text Písma“). Súry jsou nestejně dlouhé od tří po několik stovek veršů. Každá súra má již od raných dob své záhlaví, které se skládá z pořadového čísla súry, názvu, určení původu (súry se odlišují podle toho zda je Mohamed přednášel v Mekce či Medíně), počtu veršů a sdělení, po které súře byla dotyčná súra zjevena. Názvy súr mají dlouhou tradici oproti číslování, které bylo zavedeno až v 19. stol., málokdy však název súry nějak významněji souvisí s jejím obsahem. Vedle záhlaví ještě každá súra obsahuje tzv. „basmalu“ tedy slova Bismi lláhi r-rahmáni r-rahím (Ve jménu Boha milosrdného,slitovného). Těmito slovy, kterými začíná úvodní súra 1, Otvíratelka knihy, je uvozena každá z následujících súr. Pravděpodobně tato sentence sloužila v době Mohamedově jako dělítko mezi jednotlivými súrami. Súry se skládají z veršů, kterých je v Koránu 6236 (podle ofic. Egyptského vydání).Jejich délka se různí, nejstarší verše mají většinou jen několik slov, pozdější třeba i patnáct řádků.
Styl Koránu není jednotný ani jednoduše definovatelný. Ač psán ve verších nejde ani tolik o dílo básnické jako rétorické a skládá se spíš než z básnických ód z textů vyprávěcích a nařízení a příkazů. Mohamed nebyl a ani nechtěl být básníkem. Byl v podstatě kazatelem a vychovatelem. Proto např. nalézáme v Koránu opakování frází a myšlenek, což nepůsobí příliš uměleckým dojmem a stalo se to terčem kritiky dokonce muslimských estetiků. K tomu, aby se myšlenky koránu usadily v myslích posluchačů, to však bylo nezbytné. Styl Koránu můžeme popsat jako rýmovanou prózu, sloh, který hojně užívali věstci a vykladači. Rýmovaná próza nemá utříděný a pravidelný rytmický systém. I rým není v Koránu vlastně tak úplně rýmem, jde hlavně o asonanci, v níž souzní jen poslední hlásky. Dlužno dodat, že v Koránu dosáhla rýmovaná próza svého vrcholu. Mezi oblíbené Mohamedovy formální prostředky patřily přísahy, dialogy, přímá řeč, podobenství, metafory. Myšlenky jsou v Koránu převážně podávány ve formě promluv a kázání, příběhů se v Koránu vyskytuje podstatě méně než např. v Bibli. Korán totiž nesleduje a nekomentuje dějiny žádného kmene či národa, jak to činí Starý zákon. Přesto se v Koránu vyskytují postavy a příběhy ze Starého zákona jako je Abraham, Mojžíš a vyvedení z Egypta atd. Mohamed byl totiž přesvědčen, že jeho učení je pokračováním původního základu judaismu, tak jak jej přijímal a žil Abrahám. Jen na rozdíl od pozdějšího židovství a křesťanství je to pokračování nezkreslené a nepomýlené.
Pravověrní muslimové pokládají nejen obsah, ale i styl a jazyk koránu za něco nenapodobitelného, a tak se staví odmítavě k překladům Koránu do jiných jazyků a pokládají je za pouhé imitace Koránu. Podle zkušeností odborníků bude mít vždy Korán radikálně jiný účinek na Araba než na Evropana seznamujícího se s tímto nesmírně podivuhodným textem v překladu do svého jazyka.
Závěr tohoto malého exkursu do světa posvátné muslimské knihy bude patřit súře 1, Otvíratelce knihy:
1 Ve jménu Boha milosrdného slitovného
2 Chvála Bohu, pánu lidstva veškerého,
3 milosrdnému, slitovnému,
4 vládci dne soudného!
5 Tebe uctíváme a tebe o pomoc žádáme,
6 veď nás stezkou přímou
7 stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,
7 ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo
v bludu jsou!
Korán – Mohammed…
