Ztracená čest Kateřiny Blumové
Heinrich Böll
Heinrich Böll je jedním z nejvýznamnějších německých spisovatelů. Jeho mistrovské, psychologicky hluboké a smutně ironické povídky a romány se řadí k trvalým hodnotám moderní literatury. V roce 1967 získal cenu Georga Büchnera a v roce 1972 Nobelovu cenu za literaturu.
O tvorbě Heinricha Bölla bylo jednou řečeno, že ztělesňuje svědomí Německa. Jistě to platí i v případě jeho známé povídky Ztracená čest Kateřiny Blumové.
Svým titulem odkazuje povídka vědomě k Schillerově povídce Zločincem pro ztracenou čest z roku 1786, svou výstavbou a dojmem autentické zprávy se zase autor nechal inspirovat u Heinricha von Kleista a jeho novely Markýza z O. z roku 1808.
Ztracená čest Kateřiny Blumové je mohutná obžaloba bulvárního žurnalismu. Stejně jako u jiných jeho děl vidíme protipól humanity hlavních hrdinů a společenskou krutost okolí.
Podtitul povídky zní: „Jak vzniká násilí a kam může vést“. Ještě před započetím vlastního čtení jsme autorem upozorněni: „Osoby a děj této povídky jsou volně vymyšleny. Jestliže snad z líčení určitých novinářských praktik vyplývají podobnosti s praktikami deníku Bild-Zeitung, nejsou tyto podobnosti ani záměrné, ani náhodné, nýbrž nevyhnutelné.“
Povídka je pojata jako dokumentární zpráva. Hlavními prameny jsou vyšetřovací protokoly policejního úřadu.
Zásadní fakta jsou poměrně brutální: „Ve středu 20. 2. 1974, v předvečer ženského karnevalu, odchází v jednom městě jedna sedmadvacetiletá mladá žena večer kolem 18.45 ze svého bytu, aby se zúčastnila soukromé taneční zábavy. Čtyři dny nato, po dramatickém vývoji, přesněji řečeno asi v 19.04, zvoní tato žena u dveří bytu vrchního kriminálního komisaře Waltera Moedinga a k jeho zděšení mu protokolárně oznámí, že v poledne kolem 12.15 ve svém bytě zastřelila novináře Wernera Tötgese, a ať tedy zařídí, aby vypáčili dveře jejího bytu a mrtvého si „odnesli“; ona sama že se mezi 12.15 a 19.00 potloukala po městě, aby vzbudila lítost, žádnou lítost že však nepocítila; kromě toho že prosí, aby ji zatkli, ráda by tam, kde je i její „Ludvíček“.“
Kateřina Blumová je ona sedmadvacetiletá mladá žena. Je hezká, skromná a pracovitá, absolvovala rodinnou školu a pracovala jako pomocnice v domácnosti u dvou rodin – mimo jiného i v rodině advokáta dr. Blorna. Když sledujeme její klidnou výpověď na policii i posudky jejích známých, zdá se nám nemožné, že by tato dívka byla vražedkyně. Přinejmenším nám chybí motiv. Brzy jej však odhalujeme…
Kateřina Blumová byla mezi přáteli, kterých moc neměla, známá jako světice, „jeptiška“, slušná, tichá, pracovitá a krásná dívka. Nikdy se nechovala nijak hlučně nebo nevhodně. Celý svůj život zasvětila své práci, kterou vykonávala svědomitě a pečlivě. Její zaměstnavatelé si na ni nemohli stěžovat, naopak, byla u nich velice oblíbená, a to nejen pro svou milou povahu, ale, zejména u pánů domu, pro svou krásu. Kateřina si ale nikdy se svým zaměstnavatelem nic nezačala, k mužům se chovala jako netýkavka.
Waltersheimovi, rodina, u kterých také vypomáhá, ji pravidelně zvali na své domácí bály. Sešla se tam vždy vybranější společnost, pánové hráli šachy, popíjelo se, tančilo.
Na jednom takovém bále se Kateřina seznamuje s pohledným mladým mužem, Ludwigem Göttenem, najdou v sobě zalíbení, protančí spolu celý večer, nakonec stráví i společnou noc u Kateřiny v bytě. Ráno ji čeká nemilé překvapení. Ludwig už je pryč, celý dům je ale obklíčen policií, která ji zatkne a předvolá k výslechu. Kateřina je šokovaná, ale poměrně klidná, což policisty ponouká k ještě jízlivějším otázkám.
Ludwig totiž dezertoval z armády a je podezřelý z terorizmu. Policisté se snaží prokázat spoluvinu také Kateřině, minimálně už jen proto, že mu poskytla „azyl“ a že ho ráno nechala odejít.
Kateřina ve své výpovědi zřetelně prokáže vlastní nevinu, což je ještě podtrhnuto svědectvími blízkých lidí z okolí. Případu se ale zmocní bulvární tisk, redaktoři NOVIN (zřetelná narážka na bulvární německý deník Bild, obdobu našeho Blesku) Lživými nečistými novinářskými praktikami jeho reportérů je roztočen smrtící kolotoč polopravd, lží, klamu a denunciací. Vše, co Kateřina řekne, je obráceno proti ní, náhle se celý národ baví causou této „milenky teroristy“, „malé děvky, která se zamotala do velké hry“ apod.
Samozřejmě, že lidé, kteří Kateřinu znají, těmto článkům nevěří. Snaží se vypovídat pravdu o ní, jejich výpovědi jsou ale opět překrouceny a zneužity. Kateřina je o to víc raněná, neví, jestli se od ní přátelé veřejně odvracejí, nebo je to opět jen snůška nesmyslů.
Přicházejí jí nechutné anonymy, denně vidí svou fotografii na přední straně NOVIN…
Poslední kapkou je smrt její matky. Kateřinina matka nečekaně zemřela, patrně z důsledku návštěvy novináře Tötgese z bulváru.
V tu chvíli už Kateřina vidí, že je proti vší té špíně bezmocná a rozhodne se jednat na vlastní pěst. Sama si domluví s novinářem Tötgesem interwiew a chladnokrevně ho zastřelí….
Ztracená čest Kateřiny Blumové…
