Pavel Kohout po roce 1968
V roce 1969 byl Pavel Kohout vyloučen z KSČ, jeho díla byla zakázána a on byl od té doby vystaven nepřetržitému šikanování. V následujících letech patřil k nejvíce činným osobnostem proti totální moci a stal se jedním z nejúspěšnějších představitelů naší kultury v zahraničí. Je jedním z autorů myšlenky i textu Charty 77.
Pavel Kohout ale nepřestal vyvíjet svou literární a divadelní aktivitu ani v době, kdy nesměly být hrány ani tištěny jeho dramatické i jiné texty. I nadále psal divadelní hry, vydával je v zahraničí a staral se o chod bytového divadla Vlasty Chramostové jako autor, režisér, herec i dramaturg … Nemohly-li se objevit jeho hry na českých scénách, hrály se na jevištích západního světa. K nejhranějším patřil Ubohý vrah (1972) a Ruleta (1976).
V roce 1977 byl vyznamenán Velkou rakouskou státní cenou za evropskou literaturu. Na pozvání rakouské a s povolením československé vlády mohl převzít cenu a rok umělecky pracovat v zahraničí. Při svém předčasném návratu 4. října 1979 byl spolu se svou ženou násilně odsunut z území své vlasti a byl zbaven státního občanství. Zůstal v Rakousku, kde nyní žije.
Rakouské národní divadlo Burgtheater ho dlouhodobě angažovalo jako autora a režiséra , k řadě inscenací ho ale pozvala i jiná přední evropská divadla. Během doby , kdy byl doma zakázán, se konalo ve světě přes 400 premiér jeho her. V roce 1988 byl zvolen členem Německé akademie pro řeč a tvorbu.
Ve svých dílech po roce 1968 bojoval proti totalitnímu režimu. V knize Z deníku kontrarevolucionáře (1969) napsal osobní zážitky z Pražského jara. Katyně (1980) je příběh dívky, která se po absolvování středního katovského učiliště stane odbornicí násilné smrti. Zde vede spisovatel spor o trestu smrti. První kniha , která se u nás objevila po porážce režimu byla memoromán Kde je zakopán pes (1987) , ve které zachytil události kolem Charty 77. V roce 1989 vyšla v Kolíně nad Rýnem próza Hodina tance a lásky, příběh z židovského ghetta za nacismu. Bílá kniha o cause Adam Juráček a Nápady svaté Kláry jsou humoristické romány politickým podtextem. Domácí polistopadové poměry Kohouta inspirovaly k románu Sněžím (1993) a Hvězdná hodina vrahů (1995) s námětem Prahy ve dnech Květnového povstání, ve které spisovatel varuje co může způsobit pocit vítězství. V zatím nejrozsáhlejším románu Konec velkých prázdnin (1996), který se stal podkladem i pro televizní seriál,vylíčil osudy několika emigrantů, kteří se ocitli v rakouském sběrném táboře.
Jiří Wolker
29. 3. 1900 Prostějov † 3. 1. 1924 Prostějov český básník; literatura
Jiří Wolker byl bezesporu jedním z nejvýraznějších a nejtalentovanějších českých básníků generace, která vstoupila do literatury na počátku 20. let. Jeho počátky jsou spjaty s pocity prvních poválečných let, s představou kolektivní jednoty lidských duší;
měl na něj velký vliv literární směr unanismus francouzského spisovatele Julese Romainse a básníků Georgese Vildraca a Paula Duhamela. Vzápětí se Wolker postavil do čela tzv. proletářské poezie, v níž uplatnil svou mimořádnou etickou naléhavost stejně jako stylovou originalitu. Ta navazuje na nejlepší tradice české veršované epiky, tj. na Nerudu, Bezruče, Dyka a hlavně Erbena.
Narodil se jako syn bankovního úředníka v prostějovské patricijské rodině. Vyrůstal v prostředí rodinné pohody a blahobytu, chodil do skautingu a cvičil v Sokole, prázdniny trávil u babičky na Svatém Kopečku u Olomouce. Po maturitě na gymnáziu studoval od roku 1919 v Praze práva a rok navštěvoval na filosofické fakultě přednášky. Horlivě se účastnil pražského literárního ruchu (nejbližšími přáteli byli Z. Kalista, K. Biebl a Antonín Matěj Píša), v letech 1922-23 byl významným členem uměleckého sdružení Devětsil. V dubnu 1923 byla u něho zjištěna tuberkulóza, v červnu odjel do sanatoria v Tatranské Poliance, odkud ho tři dny před smrtí převezli do Prostějova.
Dílo :
Fejeton: Rozumíte legraci?
Miluji kanadské žertíky. Ve svém okolí jsem tím už proslulý, protože nevynechám jedinou příležitost pobavit se cizím neštěstím. Nejsem škodolibý, jen humoristicky založený a naučím vás žít ve svém světě. Pravidlo číslo jedna: vyhněte se všem cholerikům, workholikům, schizofrenikům, astmatikům, alkoholikům, melancholikům, megalomanům, šovinistům nebo trestancům. Žertíky s lidmi tohoto druhu mohou být nebezpečné. Pravidlo číslo dvě: nic se nesmí přehánět. Začnete přehazováním data v kalendáři nebo přeřízením budíku na tři ráno. Pokračuje to igelitovým pytlíkem s vodou nade dveřmi a končí peprnou fotomontáží kolegů na stole vedoucího.
Chcete se dožít dalšího rána? Naučte se nejdřív odhadovat lidi. Náhodná stařenka vás přinejhorším praští hůlkou, skupina mladíků vás požene až na druhý konec města, dítě se rozpláče a uštvaná matka se sousedkou vám unisono vynadají. Po výběru vhodné oběti stačí navštívit specializovaný obchod s kanadskými žertíky nebo podomácku něco vyrobit. Fantazii se meze nekladou. Jahody, vejce nebo hořčice v botě fantasticky zpříjemní den. Zkuste přilepit myš k podložce, osolte minerálku, podstrčte někomu gumové sušenky. Silnější povahy se mohou odvážit podat inzerát na kamarádovo auto.
Jako inspirace může posloužit můj poslední kousek. Mám známého. Říkejme mu pracovně třeba Pan X. Pan X je zdánlivý flegmatik a rád dlouho spí. Vybral jsem si beznadějně vyprodaný fotbalový zápas a na internetu zveřejnil svou nabídku, že prodám 4 lístky, ale ať se případní zájemci hlásí na číslo Pana X od dvaadvaceti hodin do pěti do rána, protože pracuje jako noční hlídač. Nikdy jsem se tak nezasmál,jako když druhý den vtrhl do kanceláře, naprosto vyčerpaný z probdělé noci a rozzuřený na celý svět. Rozumíte legraci? Pan X zřejmě ne. Od té doby se mi s kudlou v zádech po městě těžko běhá.