Category Archives: Zeměpis referáty

Hradec Králové – anglicky

Geography

HK lies in the north-eastern Bohemia on the conluence of the two rivers – Labe and Orlice. It belongs to the largest cities in the CR. 1t is the centre oj East Bohemia where state institutions,
banks, businesses, schooles are situated. There is also a museum, art gallery, two theatres and sport cIubs. At present it has about 100 000 inhabitants.
Famous Petrofpianos are produced here and also machines for chemical factories, ship engines and medical tools.

Traffic

Traffic is very well solved in our city. There are two trafic rings – the smaller one around old town walls and the bigger one is wider. The motorway Dll connects the city to Prague and to further parts of the republic. There are traffic jams on Fridays and we have a lot of problems with parking. Public transport – buses and trolleys – is excellent.

History

The area around Hradec králové was already settled i the prehistoric age. Hradec Králové was a trade centre of eastern Bohemia. In the past…Václav the Second chose the town as a dowry town for Czech queens. One if them was Eliska Rejcka, the wife of Charles the Fourth.

Culture

HK is a very cultural town where there is always a lot to do. There are a lot of cultural events, for example Rock for People festvival in July, Hip Hop Camp in August where you can spend three days of music, rap and adrenalin sports. This event takes place at the airport. Another big festival is Jazz goes to town in October. There is a concert hall in the city where Hradec philharmonic orchestra often plays. There is a famous art cinema in HK. It is called Central. It has a film club where you can see special films. This month all Bergman’ s films are on. Another important cul ture centre is Aldis. Lots of cultural events are taken place there: for example the exibition od secondary schools.

Art

A lot of intelligent people live in HK. That is why some authors like the city. For example Zdenek Sverak from the Theatre of Jára Cimrman likes our city very much. This was the reason why he chose Hradec theatre for last rehersal ofhis new play called “Ceské nebe”. There are a lot ofmusic groups in HK. The most famous one is the Spectrum. They play rock songs. We also have the galery ofmodern art here. Today you can see there an exhibition of František Kupka.
A good example ofmodern architecture is New Brewery Square with Regiocentrum where regionla offices are placed. We also have a new scientific library ion the town. People calle this building emental cheese. It is built in X shape and has round windows.

Sport

There must be a reason why people sometimes called HK the City of Sport. You can do different soprts in our town: football, ice-hiockey, volleyball, karate, judo, water polo, hockey, floorbaal, sqash, tennis and table tennis, swimmingrugby, handball, baseball, golf, badmington, athletics …
Many sport branches are very succesful. We also have a new climbing wall, many fitness centres, a bowling centre.

Shopping

There are about ten shopping centres in the town. Futurum is the most favourite one. There are shops, restaurants, fast food restaurants, lots ofboutiques (for example New Yorker, Adidas, Kenvelo … ) People like shopping and spending money in these shops. People come to Futurum to have lunch . There are a lot of restaurants in the city. The most favourite Chinese reastaurant is in the Cemigov Hotel. The well known pizzeria is Santa Maria, where you can taste very good pizzas. ln A Sport is a bowling alley with a great bar.. ln the centre of the you can walk in pedestrian zone, where are small shops and boutiques, two fountains and a lot od pubs and cafes.

Leisure time

HK is well-known as a “green town”: there are many parks here. The most popular parks are Jiráseks Gardens and Žižkas Gardens. The first one is situated on the banks ofthe confluence ofthe two rivers Labe and Orlice and one of Hradec old churches is there: wooden church of St. Nicholaus .. Across the river, there is a walking area with a path leading downtown. Another popular park is Šimeks Gardens. There is a skatepark for young people there. There are cycling tracks in HK where people can go cycling or in-line skating and they can go out oj central Hradec to quieter parts called Malšovice or Nový Hradec and to the woods. Walking in woods is also popular. lt is a good way oj relaxing.

Other beautiful cities

HK is the best city in the CR but you can explore other places too. Prague is the capitel of the country and it is the biggest.. lt is situated in the middle of the country. You can visit Old Town, Jewish Ghetto, Charles brigde and Prague Castle there. Jt is easy to move aroudthe city because there is underground there. The most interesting area is the Castle with the Gothic cathedral of St. Vitus. The Castle has dominated the panorama of the city for the past millenium.

Don ‘t stay at home. you can go and see the otwn of Kutná Hora with a huge cathedral of St. Barbora. There were silver mines there in the past and coins were made there.

světové pouště

                                                Pouště

 

    I když většina zemského povrchu je pokryta vegetací,existují velké oblasti jen s malými trsy roztroušených rostlin.Tyto oblasti se nazývají pouště.Pouště jsou suché oblasti,které mají méně než 25 centimetrů srážek ročně.

  

    Aby se z místa stala poušť, musí být množství odpařené vody z rostlin,skal a půdy vyšší než přijímané vody.Klesající vzduch se postupně ohřívá a absorbuje vlhko.Tak vznikají suché oblast jako je Sahara, kde je během roku vysoký tlak vzduchu.Větry z těchto oblastí vanou pryč a vysoký tlak vzduchu brání vlhkým větrům od oceánu proniknout až do pouští.Další typ pouští vzniká v oblastech srážkového stínu, které jsou zastíněny horskými hřebeny nebo rozlehlými zemskými pásmy před mraky přinášejícími vláhu.Třetí typ pouští vzniká podél pobřeží, kde jsou větry ochlazovány studeným oceánským prouděním.Větry přijdou o většinu své vláhy nad mořem, a když se dostanou nad pevninu, vzduch se ohřívá a odebírá vlhkost.Existují pouště chladné a horké.Chladné jsou ve dne horké a v noci studené, kdež to horké jsou ve dne i v noci horké.Chladné pouště jsou také v oblasti Patagonie, Arktidy a Grónska.Horké jsou například  Sahara nebo Atakamská poušť.

  

  Téměř třicet procent zemského povrchu je ohroženo rozšiřováním pouště, každoročně vzniká 120000 kilometrů čtverečných nových pouští. Nejohroženější místo je v Mauretánii.

      

      Písek  pokrývá ve skutečnosti jenom 15% veškerého povrchu světových pouští.Asi čtyři pětiny světových pouští tvoří holé skály a štěrkové pláně, na některých pouštích je povrch tvořen kameny, které do sebe zapadají jako mozaika, často jsou potaženy pouštní glazurou, která vypadá jako červené zabarvení.Některé suché oblasti jsou solné pánve, vznikají ve vnitrozemí příležitostným zaplněním přílivovou vodou a jejím odpařením.V pouštních oblastech, kde se nachází voda vznikly oázy, to jsou oblasti bohaté na druhy rostlin i živočichů.

     

        Rostlinstvo pouště je rozděleno na stálé a dočasné, a přizpůsobeno k životu na pouštích.Kromě Sonorské pouště je větší množství vegetace na pouštích jenom v oázách

Pouštní rostliny mají sukulentní povrch, který je chrání proti spásání. Jiné rostliny se chrání jedem nebo ostny, také mají voskovitý povrch, který zabraňuje odpařování vody. Vodu rostliny hromadí v kořenovém systému. Dužina některých kaktusů  slouží také jako zásobárna vody. Rostlina kreozot(Larrea tridentata)používá zajímavý způsob jak zabránit rostlinám aby rostly v jejím okolí.Vypouští do půdy látku, která otráví půdu.Kaktus ocotillo produkuje drobné lístečky na stonku pouze po dešti.Mezi nejzajímavější rostliny pouští jižní Afriky patří tzv.,,živé kameny“,které vypadají jako kameny v kamenitém prostředí.Dokáží vydržet teplotu až 120C. Welwischia vypadá jako hromádka chaluh.Je to jedna z nejstarších rostlin a patří mezi rostliny nahosemenné.Další zajímavou rostlinou pouští jsou juky, kterých je mnoho druhů, například v Americe je zajímavá symbióza motýlů a juky.. Motýl opyluje rostlinu tím, že se rozmnožuje v jejích květech a tím přenáší pyl ze samčího květu na samičí.

           Pro živočichy je velký problém pohybovat se po poušti, protože  teploty mohou být okolo 85C. Některá zvířata, například ještěrky, když odpočívají, zvedají nohy, hadi prohýbají tělo a další živočichové včetně chřestýše žijí v norách, jiní se ukrývají ve vegetaci,  třeba ve vydlabaných kaktusech. Nálet  lučních kobylek a sarančat je patrný na  všech pouštích světa, dokáží zbavit listů veškeré rostlinstvo.

  

       Na světě je mnoho pouští, ale já vám představím jenom několik z nich:

 

     Saharská poušť je pouze název pro velké množství pouští v této oblasti. Dříve byla v těchto místech savana, která začala postupně vysychat. Asi jednu čtvrtinu tvoří písek, zbytek jsou roviny pokryté štěrkem a skalnaté pustiny. V některých oblastech Sahary neprší několik let a jediný zdroj vody je rosa. Rostliny mají rozvětvený kořenový systém a na povrchu málo listů, jiné vytvářejí semena, která v půdě čekají, dokud nezaprší, potom během dvou týdnů vyklíčí, vykvetou a vytvoří další semena.

Na pouštích žijí ptáci, kteří se živí hmyzem, semeny i mršinami. Pouštní savci jsou většinou menší, protože mohou do okolí vyzářit více tepla než velká zvířata, typičtí jsou hlodavci, ale na Sahaře žijí i některé druhy antilop, gazel a velbloudi. Hmyz na Sahaře získává vodu z potravy a jejich tělo často kryje pancíř, který má zamezit ztrátám tekutin. Hmyz a další bezobratlí slouží jako zdroj tekutin pro ještěry a hady.

 

     Sonorská poušť je suchá oblast na jihozápadě USA, její krajina je různorodá, v celé oblasti jsou dvě nevysychající řeky – Colorado a Gila. Vedra a sucho zde vytvářejí velmi těžké životní podmínky, přesto zde žije díky podivuhodnému přizpůsobení překvapivě vysoké množství živočišných druhů. Najdeme zde i velké množství rostlin a stromů. Nejnápadnější jsou kaktusy, jejich listy se přeměnily v trny a vláhu hromadí ve zvláštním houbovitém pletivu kořenů, například kaktus saguaro, který žije stovky let.Většina pouštních bezobratlých hledá ochranu před sluncem pod zemí a vylézají po setmění, jiní jsou v podzemí celé měsíce a vylézají jenom, když je období dešťů.Na Sonorské poušti žijí také plazi, ptáci a savci, jako leguán pustinný, kukačka kohoutí, datel zlatý a sonorský. Ze savců je to liška hnědočerná , kojot,  zajíc tmavoocasý a sysel kalifornský.

   

    Poušť Gobi pokrývá velkou část Mongolska, její povrch tvoří malé oblázky, které daly poušti jméno a patří mezi chladné pouště.V této oblasti jsou velké teplotní rozdíly mezi létem a zimou. V létě jsou polední teploty až 45C, v noci se rychle ochladí, v zimě mohou teploty klesnout na –40C. Rostliny se přizpůsobily. Mnohé mají tuhý, kůlovitý kořen a na povrchu listů je voskovitá vrstva, která zabraňuje ztrátám vody. U živočichů se vyvinuly některé mimořádné schopnosti, chrání se jak proti velkému teplu, tak proti ledové zimě. Mnoho malých savců přezimuje hluboko pod zemí. Na Gobi žije mnoho malých savců, většinu dne tráví pod zemí a vylézají v noci a nosí si potravu do podzemních zásobáren. Je to pískomil mongolský,  frčka nebo tabřík. Z velkých savců je nejznámější divoký velbloud dvouhrbý.

   

   Atacama je obrovská část Chile, jedno z nejsušších míst na zemi a je velmi chladná. Roste zde jen málo druhů rostlinstva, například kaktus královna noci. Jednou za deset až patnáct let je zde bouřka a rostlinstvo bují, ale botanici o těchto rostlinách vědí velmi málo.Ze zvířat zde žijí ovce a jihoamerické lamy, ale podnebí je pro ně příliš suché. Většinu roku je poušť obrovskou solnou pánví, kde jsou solná jezera

  

     Africká poušť Kalahari je označována jako poušť, ale je spíše polopoušť.Její povrch tvoří  písčité a kamenité pláně , v některých místech jsou solné pánve.V létě zde na rozdíl od Sahary dost prší. Na severu rostou baobaby, morušovníky, fíky a tomely, na jihu jsou nepravidelné trsy trav a keřů, v nejteplejších oblastech rostliny se ztlustlým stonkem.Zvířena pouště Kalahari je bohatá, například slon, hroch, zebra, lev, antilopa, krokodýl, gekon, mnoho bezobratlých a ptáků.     

jezera České republiky

Většina území Čech a Moravy ležela během chladných období čtvrtohor v tzv.periglaciální zóně. Pouze temena našich nejvyšších pohoří byla v minulosti opakovaně zaledněna. Součástí někdejších ledovcových kráterů jsou proto menší horská jezera- plesa. (Některá již téměř  podlehla zazemnění, jako např.Laka na Šumavě.) Výjimkou je rovněž ústí Moravské brány- v minulosti k nám tudy několikrát nahlédl kontinentální ledovec a zanechal u samých hranic s Polskem stopy v podobě morén a usazenin někdejšího jezera (tzv.Stonavského). Na většině našeho území, která nikdy nebyla zaledněna, jsou původní jezera vzácností, odhlédneme-li od malých nádrží v nivách řek s obvykle jen krátkým trváním-slepých ramen nebo jezírek vytvořených činností bobrů (kdysi běžných, během středověku však zcela vyhubených). Ostatní, ve většině případů rovněž drobnější jezera, vznikla buď v krasových oblastech zadržením vody před travertinovými kaskádami (např.bývalé “Měňanské jezero“ v Českém krasu) nebo působením vátých písků, které v pozdním glaciálu přehradily některý vodní tok či ústí prameniště (některé polabské “černavy“ či bývalé jezero Vranov na jižní Moravě). Nesporně největší původní jezero na našem území je Komořanské jezero v Mostecké pánvi. Vzniklo zřejmě vlivem tektonických pohybů v součinnosti s usazováním vátých písků, které zahradily tok Bíliny.Nebýt dobývání hnědého uhlí, dochovaly by se části rozsáhlé vodní hladiny do nynějška.Kromě jezera Švarcenberk bylo na Třeboňsku objeveno ještě jedno menší zaniklé jezero. O jeho původu není moc známo.

 

Ledovcová jezera

Koncem třetihor v ledových dobách se při ochlazování klimatu vytvořily na úbočí svahů ze sněhových lavin ledovce. Při postupném tání tlačily před sebou množství uvolněného kamene a štěrku, z nichž se pod svahy nakupily mohutné hráze, které zadržely vodu vzniklou z roztátých ledovců po ústupu poslední ledové doby.

Většina  našich ledovcových jezer je na Šumavě:

Černé jezero- patří mezi nejkrásnější šumavská jezera.Černé jezero(zvané též Bystřické, Dešenické, České) je rozlohou největší na Šumavě(18,93 ha, hloubka 40m, délka od hráze k Jezerní stěně 800m). Leží ve výšce 1008 m.n.m. Své jméno dostalo od zdánlivě černé barvy vody jezera, vznikající odrazem okolních hustých lesů. Nad jezerem se zvedá 330 m vysoká karová stěna Jezerní hory. Hráz jezera je zpevněná a je u ní hydroelektrárna z r.1929. Kamenité kráterové dno je pokryto 9m vysokou vrstvou kalu z pylu okolních stromů, ukládaného zde po statisíce let. Horizontální silničku ze Špičáckého sedla zde vybudoval krátce před 1.světovou válkou nadlesní Julius Komárek, otec univerzitního profesora Dr.Julia Komárka. Nadlesní Komárek nasadil v květnu 1890 do tohoto jezera 1800 kusů mladých sivenů amerických, odchovaných v umělé líhni v Železné Rudě. Rybám nasazeným v jezeře se dařilo a v květnu 1892 zde bylo nasazeno dalších 8950 kusů. Potřetí v roce 1893 bylo nasazeno 30000 kusů za účasti profesora A. Friče. Kromě sivena amerického zde byl nasazen i siven alpský. Siven je ryba nesmírně dravá, vyhubil ostatní nasazené ryby(např. marény, kterých bylo do jezera r.1893 nasazeno 5000). Výzkumu jezera se věnovala řada našich předních odborníků a výzkumy pokračují dodnes.

Čertovo jezero-(1030m.n.m., 10,31 ha, hloubka 37m)- leží na jižním svahu Jezerní hory a je vzdáleno vzdušnou čarou od Černého jezera jen 1,5 km. Mezi nimi po hřebeni Jezerní hora-Špičák probíhá hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Z Čertova jezera odtéká voda Černým potokem do Úhlavy(Severní moře). Čertovo jezero leží v povodí Řečné(Černé moře). Jezerní pánev vyhloubená ve svoru má sběrnou oblast vody o ploše 0,857 km2. Jezero má dva menší přítoky a je odvodňováno Jezerním potokem do Železného potoka, který je přítokem Řezné. V roce1571 bylo Bavory nazýváno Krotensee, u nás pak později jezerem Girlovým, podle dvora Girlhofu v Železné Rudě, vsi k němuž částí patřilo. Roku 1911 byla kolem Černého a Čertova zřízena majitelem tohoto panství knížetem Hohenzollernem rezervace, která byla už za 1.světové války porušena. Na Čertově jezeře proběhl r.1957 jednodenní průzkum pod hladinou- bez jakéhokoliv nálezu. Avšak v červenci 1964 jsou nalezeny bedny s výbušninami. 10.7.1964 v 11:36 hod je u jezera odpálena první část třaskavin. Výbuch zanechal po sobě 2,5 metrový kráter o průměru 5 m. Jsou tím způsobeny značné škody v přírodní rezervaci, na což se pracovníci tehdejšího ministerstva vnitra neohlíželi.

Jezero Laka- leží v nadmořské výšce 1096m.n.m. a je tedy nejvýše položené ze všech osmi šumavských jezer. Svojí plochou 2,78 ha a odvodem 870 m je nejmenší. Největší hloubka je 3,9 m a střední hloubka je pouze 1,4 m. Nachází se na české straně Šumavy pod horou Plešná (něm. Lackenberg). Tvar jezera je protáhlý obdélník. Přítok má dvěma potoky a odvodňováno je Jezerním potokem do Křemelné. Sběrná oblast vody je oproti ostatním jezerům nejrozsáhlejší- 1,346 km2. Dno jezera je rašelinové. Po  hladině plavou ostrůvky organogenního původu s vegetací většinou zastoupenou rašeliníkem, suchopýrem, ostřicí, borůvčím a brusinčím. Jezero bývalo zarybněno pstruhy. Hráz byla dvakrát zvýšena a v ní upravena propust pro vypouštění vody při plavení dřeva. Na jednom ostrůvku stával kdysi dřevěný kříž na památku, prý zde utonulé dcery  blízkého dvora. Ovšem ostrůvek zde dnes již nenajdete.

Plešné jezero- kterému se též říká Balvanovité, leží v nadmořské výšce 1090 metrů pod 288 metrů vysokou, k severovýchodu orientovanou jezerní stěnou na  severovýchodním svahu hory Plechý, která s 1378 metry nadmořské výšky je nejvyšší horou na české straně Šumavy. Od vrcholu Plechého dostalo jezero své jméno. Plešné jezero má elipsovitý tvar a je „smíšeného typu“. Poprvé Plešné jezero prozkoumal 6.června 1567 rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a rožmberský kronikář Václav Březan zaznamenal, že Plešné jezero je dlouhé 240, široké 84 a hluboké 50 sáhů. Poznamenal také, že „ z jezera vytéká potok, který dává tolik  vody, že by  stačila na dvě mlýnská kola“. Tyto údaje převzal v roce 1679 Bohuslav Balbín do své knihy Velké dějiny království českého. Protože sáh v 16.století měřil šest stop, tedy 1,896 metru, tak přepočet údajů Jakuba Krčína z Jelčan je délka 455, šířka 159 a hloubka 95 metrů. Zatímco délka a šířka zhruba odpovídá, tak hloubka 95 metrů je značně přehnaná. Stanislav Chábela v Jihočeské vlastivědě uvádí, že maximální hloubka Plešného jezera je 18,3 metrů, průměrná hloubka 824cm a obsah 617 tisíc kubíků vody. Průhlednost jezerní vody se pohybuje kolem 3,5 metrů a jezero patří k povodí Vltavy, kam Jezerní potok odvádí vody, které se hromadí v jezerním kotli.

Prášilské jezero- leží ve výši 1080m.n.m. Plošná výměra je 3,91ha, hloubka se odhaduje až na 30m. Jiné údaje uvádějí, že jezero vyplňuje pánev modelovanou v rule a žule na severovýchodním úbočí Polední hory, která má sice plochém temeno, ale od nadmořské výšky 1250m se velmi příkře svažuje k hladině jezera o ploše 3,72ha. Hladina je 1079 m.n.m. Maximální naměřená hloubka je 14,9 m. Sběrná oblast 0,542km2. Obvod hladiny je okrouhlý v délce 730m. Odvodňováno je Jezerním potokem do Křemelné.Společně s okolními smrkovými porosty, které tragicky pořídly po větrné katastrofě r.1989, tvoří jezero přírodní rezervaci o rozloze 157 ha.

 

Na české straně Krkonoš je jediné , současně nejmenší a nejméně známé ledovcové jezírko. Nazývá se Mechové jezírko a leží v údolí Kotelského potoka. Má plochu pouze 4,8 aru a hloubku necelý metr. Je zcela skryté v lese , jeho hladina je pokryta rašeliníkem. Vznik tohoto jezera není častý, vzniklo depresí mezi postranní morénou a svahem údolí. Tato jezera brzy zanikají, proto jsou již výjimkou.Mechové jezírko přežilo díky tomu, že ledovec Kotelních jam nevytvořil ledovcové údolí.

 

 

Šumavské slatě

Na šumavských pláních se nachází nejcennější území- rašeliniště vrchovištního typu, kterým se říká slatě. Na některých z nich jsou zachována rašelinná jezírka.

Rašeliniště vznikla na přelomu poslední doby ledové a doby poledové(zhruba před 9000-10000léty), kdy se velmi chladné a přitom suché podnebí poněkud oteplilo a bylo dostatečně vlhké. Základem tvorby šumavských rašelinišť byla vždy mělká pánevní jezírka zarůstající zpočátku především rákosem a různými ostřicemi. Spojením více jezírek rozrůstajícími se porosty rašeliníků vznikly velké, mnohdy několikasethektarové komplexy šumavských rašelinišť s mnoha jezírky uprostřed. Pro veřejnost jsou přístupné:

Chalupská slať- představuje přechodný typ mezi údolními vrchovišti vltavského údolí od Lenory po lipenskou nádrž a horskými vrchovišti na náhorní plošině Šumavských plání. Větší jižní rašeliniště je Chalupská slať, menší severní je Novosvětská slať. Ložisko je syceno silnými bočními svahovými prameny z komplexu Zvěřína a Janské hory na západě.

Tříjezerní slať-  je typické šumavské vrchovištní rašeliniště o rozloze 5 ha v nadmořské výšce 1062 m. Nachází se 3 km severozápadně od Modravy a je pojmenována podle tří rašelinných jezírek z nichž největší je o rozloze 7 akrů a přes 2 m hluboké.

Jezerní slať- má rozlohu 103,5 ha (celé rašeliniště vzniklo pravděpodobně spojením několika samostatných ložisek), v nadmořské výšce 1058-1075 m s průměrnou mocností vrstev rašeliny 2,5 m. V minulosti byla Jezerní slať částečně těžena a odvodňována umělými příkopy.

Nevětší komplex slatí na Šumavě- Modravské slatě o rozloze 3615 ha je pro veřejnost zatím nepřístupný, protože se jedná o jedinečné přírodní útvary, které jsou nejvíce zranitelné přítomností člověka.

 

 

Krasová a jeskynní jezera

 Albeřické jezero- v malé horské osadě Albeřice se nalézá Albeřická jeskyně, největší jeskyně Krkonošského národního parku. S délkou 250 metrů je to ve srovnání s mnohakilometrovými systémy Moravského krasu pouhý trpaslík, ale přesto má svá dosud neobjasněná tajemství. První doložený sestup do Albeřické jeskyně učinil již v roce 1887 neznámý dělník při těžbě kamene. V lomu, kde se jeskyně nachází, se při jednom otřesu otevřel tajemný otvor a pod ním propast. Můžeme se jen dohadovat, kam tehdy odvážlivec sestoupil. Popisoval rozsáhlou jeskyni s velkými zřícenými bloky a mnoha odbočkami a komíny. Do nich se neodvážil a ani nemohl, protože byly neprůlezné. Též nemohl sestoupit do spodního patra jeskyně, protože ústí spojující šachty bylo kryto velkou vápencovou deskou, kterou jeskyňáři odvalili téměř až o sto let později.Hloubka jezera v této jeskyni byla naměřena 19 m.

Hranické jezero- již od dob středověku  lidé na propast hleděli jako na pekelnou díru, kde na dně v jezírku s minerální vodou skončilo mnoho sebevrahů a obětí zločinů.Propast se nachází nedaleko Hranic na Moravě, naproti lázním Teplice nad Bečvou. Průzkum Hranické propasti začíná již v době středověké. Na další průzkum se muselo čekat až do první poloviny 20.století. V roce 1903 bylo změřeno opakovaně dno v hloubce okolo 36 metrů a tento údaj se dlouho považoval za konečný. Jaké však bylo překvapení potápěčů při prvních ponorech v 60.letech- dno nikdo nespatřil, pouze šikmo se svažující propast. Její povrch je zcela pokrytý spadaným listím, kmeny, ale také mrtvými ptáky. Voda v propasti je minerální, obsahuje oxid uhličitý, který občas tvoří nad hladinou vody až 30 centimetrovou vrstvu. Nyní automatická sonda naměřila hloubku 273,5 m a na dno nedosáhla, jedná se tedy o nejhlubší přírodní jezero v České republice.

Punkevní jezera- propast Macocha představuje jeden z nejznámějších krasových jevů v České republice. Vznikla s největší pravděpodobností prolomením zesláblé klenby obrovského podzemního dómu, protékaného ponornou říčkou Punkvou. Ponorná říčka Punkva protéká dnem propasti na území vápenců od severu a východu a spojující se v komplexu jeskyně Amatérské (délka jejích dosud známých chodeb je přes 30 km). Do propasti vtékají vody Punkvy tzv.Jalovým korytem, zčásti napájejí  Horní jezírko (hloubka asi 13m) a přetékají do Dolního jezírka (hloubka 40m).

Největší podzemní jezero v Čechách se nachází v Boskovských dolomitových jeskyních, což jsou naše jediné zpřístupněné dolomitové jeskyně s unikátní výzdobou stěn a stropů, nechybí ani krápníková výzdoba.

Plynová jezera- najdeme je ve Zbrašovské aragonitové jeskyni na levém břehu řeky Bečvy.V nejnižších částech jeskyně se drží souvislá hladina plynného oxidu uhličitého, a jeskyně je tak obdobou známé Psí jeskyně u Neapole.Díky plynu se v jeskyni udržuje stálá teplota kolem 15 stupňů Celsia, což je nejvyšší teplota ze všech jeskyní v České republice. 

 

 

 

Sesuvové jezero

Odlezelské jezero- jedná se o nejmladší jezero u nás. Vzniklo 25.5.1872 u Odlezel v okrese Plzeň sever. Toho dne rozsáhlý sesuv skalnaté stráně přehradil údolí mohutnou hrází, za kterou vzniklo jezero o ploše 4 ha a maximální hloubce 14 m.

 

Zaniklé jezero Švarcenberk

Jaký rozsah mělo jezero Švarcenberk? Byla to jen malá nádrž, či rozsáhlá vodní plocha s mnohametrovou hloubkou? K vyřešení této otázky bylo zapotřebí rozsáhlého terénního průzkumu, navíc pod hladinou nynějšího rybníka, který většinu bývalé jezerní pánve zatopil. Výsledky téměř sto padesáti geologických vrtů pak odhalily jezerní pánev ledvinovitého tvaru o rozměrech 450 x 700 metrů s překvapivě prudce se zahlubujícími okraji.Jezero tedy mělo v době svého vzniku plochu asi 51 ha a maximální hloubku okolo 10m. Napájely ho prameny artézské vody a odvodňovalo se do nedaleké Lužnice.Vznik jezera byl neobvyklý. Artézská voda vytvořila čočku podzemního ledu, která se zvětšovala a vytlačovala okolní substrát. Celé těleso vypadá jako zakulacený, do výšky čnějící pahorek. Takové útvary existují i dnes v arktických podmínkách. Při celkovém klimatickém oteplení podzemní ledová čočka roztaje a na jejím místě vznikne nevelké, ale poměrně hluboké jezero, zvané alas.Začátkem doby poledové se jezero začalo zazemňovat a vegetační zóny kolem jezera ho svíraly jako obruče. Asi před 5500 lety zmizely poslední zbytky volné hladiny  a střed bývalé jezerní pánve se změnil v rašeliniště. To bylo zničeno při stavbě rybníka Švarcenberk v 17. století.

 

 

 

Proč Máchovo jezero není jezero- po celém našem území se setkáváme s lidovými představami o bažinách, jakožto bývalých jezerech. Bývá tak vysvětlován i původ našich nejstarších rybníků, ale kromě Švarcenberku a Řežabince u Putimi, na jehož dně leží zazemněné slepé rameno Otavy, není přítomnost původního jezera prokázána. Kuriózní případ se týká Velkého rybníka- později Máchova jezera na Českolipsku. Rybník byl založen Karlem IV. a obecně se věří, že panovník tak učinil rozšířením původního jezera.

 

 

Zdroj: Internet

          Svět poznání

          Koktejl- časopis

          Mladá fronta DNES- archiv 2002

          Encyklopedie zvířat  

 

 

svátky v Itálii

                                                            ITALIE

V Itálii se slaví mnoho svátků:1.leden-Nový rok/capodanno/

 6.leden-Tři králové /epifania/

 Velikonoční svátky/pasqua/-pohyblivé

 Svatodušní svátky-pohyblivé

 25.duben-Den osvobození

 1.květen-Svátek práce

2.červen-Vznik republiky

15.srpen-Nanebevzetí Panny Marie

1.listopad-svátek Všech svatých

4.listopad-Den vítězství

8.prosinec-Neposkvrněné početí Panny Marie

25.a26.prosince-Vánoční svátky

 

 

Svátky svatodušní se slaví 50.den po velikonocích.Při nich se připíná jak učedníci přijali sílu Ducha svatého.svatodušní svátky připomínají vznik církve.

 

Svátek Všech svatých se neslaví vždy stejně v církvi řecké se slaví tento svátek v neděli po svatodušních svátcích,kdežto v církvi katolické od roku 835 se slaví 1.listopadu.Papež

Řehoř III. dal roku 731 v Římě v chrámě sv.Petra zřídit kapli ke cti a chvále všech svatých apoštolů,mučedníků  a spravedlivých,a nařídil ,aby na den 1.listopadu byla slavena slavnost všech svatých a aby věřící na konci církevního roku si na všechny zavzpomínali.Toto nařízení se původně vztahovalo pouze  na Řím.

 

Neposkvrněné početí Panny Marie se slaví od8.12.1854.Blahoslavená Panna Marie byla od prvního okamžiku svého početí díky zvláštní milosti a výsadě kterou jí udělil všemohoucí Bůh s ohledem na zásluhy Ježíše Krista ,spasitele lidského pokolení,uchráněna veškeré poskvrny dědičného hříchu.Na “Západě se tento svátek s konečnou platností proslavil ve 14.-15.století.

 

Štědrý den se slaví stejně jako předvečer narození Páně jen schůzkou s přáteli.Italské děti dostávají dárky většinou na první vánoční svátek ráno nebo jako u nás-večer 24.prosince od Ježíška,kterému říkají Babbo Natale nebo od čarodějnice Befena ,která létá na koštěti a dárky jako Santa Claus nosí komínem.ta s dárky ale tolik nespěchá a na Sicílii děti obdarovává až ráno 7.ledna.Hlavním vánočním jídlem jsou v Itálii artyčoky,plněná zvěřina,ryby, opečená kuřata a slaná kukuřičná kaše/polenta/.Jako zákusek se podává kaštanové pyré se šlehačkou,turecký med s oříšky a italská bábovka zvaná panettone.Ve srovnání s našimi jsou italské Vánoce velmi odbyté-ani zde nepečou cukroví,Co je stejné,je půlnoční mše.

 

Jedním ze závěrečných svátků západokřesťanského vánočního oktávu je den sv.Tří králů.Západní křesťanství si připomíná sv.Tří králů dne 6. ledna tedy o Epifanii.Již ve středověku chodili o Tříkrálovském dni chlapci s hvězdou a zpívali náboženské písně s vánoční tématikou.Od konce středověku je  v západní Evropě v pramenech doložen obyčej žehnání vody,soli,křídy a kadidla a následné žehnání obydlí s jejich pomocí.

 

Historie EU

Začátky Evropské unie
Od samého začátku byla nejaktivnější francouzská diplomacie. První kámen budoucí sjednocené Evropy byl položen 9.května 1950 tehdejším francouzským ministrem zahraničních věcí Robertem Schumanem a ekonomem Jeanem Monnetem. Před oběma stál nelehký úkol, hned v počátku překonat setrvávají poválečný vztah mezi Francií a Německem. Ministr Schuman nabídl Německu vytvoření společného trhu oceli a uhlí. Jeho návrh obsahoval projekt na zřízení nadnárodní instituce, která by plánovala výrobu a řídila trh.
O necelý rok později , 18.dubna 1951, podepsalo v Paříži smlouvu Evropského společenství uhlí a oceli ECSC šest zemí: Francie, Německo ,Itálie Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Tato smlouva otevřela dveře volnému obchodu, byly zrušeny celní poplatky a prakticky přestaly existovat hranice. Uvolnění obchodu přineslo okamžitě zvýšení hospodářského růstu.
25. března 1957 se členské země sešly a podepsaly v Římě smlouvu ustavující Evropské hospodářské společenství EHS. Jeho cílem byla vzájemná podpora hospodářského růstu, vytváření společného a silného zemědělství, dopravy politiky, předcházení válkám, upevňování míru a svobody. Aby se všechna přijatá rozhodnutí podařilo naplnit, EHS potřebovalo další instituce, které by mu napomáhaly v organizování a realizaci všech vypracovaných projektů. Tak se zrodil Evropský parlament, Evropská rada, Komise, Soudní dvůr a další orgány.
Společenství se velmi dařilo, a tak se postupně hlásili další zájemci o členství. V roce1973 byla do EHS přijata Velká Británie, Irsko a Dánsko. V roce 1981 Řecko, v roce 1986 Portugalsko a Španělsko a v roce 1995 Rakousko, Finsko a Švédsko.
11.prosince 1991 se v nizozemském Maastrichtu sešli představitelé dvanácti států k podpisu nových smluv. V té době bylo jasné, že se rýsuje zcela nová sjednocená Evropa bez hranic, bez celnic, bez válek, se společnou měnou i politikou. Na důležitém setkání se také definovaly pravomoci Evropského parlamentu, Evropské rady, nový obsah dostala společná evropská bezpečnost, legislativa atd.
O vstup do EHS měly od počátku devadesátých let zájem nejen další evropské země, ale samozřejmě také mnoho postkomunistických zemí v čele s Polskem, Maďarskem Slovinskem a Českou republikou. Díky tomu bylo EHS v listopadu 1993 přejmenováno na Evropskou unii EU.

Maďarsko

Maďarsko

oficiální název – Maďarská republika (Magyar Köztársaság)

poloha – euroasijský kontinent
- region – střední Evropa
- vnitrozemský stát – sousední státy: Rakousko, Slovensko, Ukrajina, Rumunsko, Jugoslávie, Chorvatsko, Slovinsko
- rozloha – 93 033 km2
- zeměpisná šířka – 48-46 s.š.
- časové pásmo – středoevropské (s letním časem)

vláda – forma vlády – parlamentní republika
- prezident – Ferenc Mádl
- výkonná moc – prezident, předseda vlády, Rada ministrů
- zákonodárná moc – jednokomorový parlament – 386 členů, voleni na 4 roky
- hlavní politické strany – Maďarské demokratické fórum (MDF)
- Křesťanskodemokratická lidová strana
- Nezávislá malorolnická strana
- Aliance mladých demokratů (FIDESz)
- Aliance svobodných demokratů (SzDSz)
- Maďarská socialistická strana (MSzP)
- členství v mezinárodních organizacích – OSN, NATO, MMF, EBRD, OECD, UNESCO,
(dříve Varšavská smlouva a RVHP), nyní usiluje o vstup do EU

administrativní členění – 19 žup a hlavní město Budapešť

povrch – nížiny – Maďarsko leží v Panonské pánvi
- V – Velká uherská nížina – tvořena mořskými a jezerními sedimenty
- původní stepi přeměněny na ornou půdu a pastviny
- pusta = zachovalá část stepi
- významná zemědělská oblast
- SZ – Malá uherská nížina – tektonický původ, třetihorní a čtvrtohorní sedimenty
- významná zemědělská oblast
- nejnižší bod – řeka Tisa na hranicích – 78 m
- pohoří – S + SZ – Mátra – Kékes – 1 015 m
- sopečné pohoří, minerální prameny
- Bukové hory = Bükk – Istállós-kö – 958 m
- sopečné pohoří
- Zadunajské středohoří – Bakoňský les – Köris-hegy – 709 m
- kerné pohoří
- Vertes
- Gerecse
- Pilis
- Zemplínské vrchy – sopečný původ
- Börzsöny – Csóványos – 939 m
- J – Mecsek – Zengö – 682 m

podnebí – mírné vnitrozemské (chladné zimy, teplá suchá léta)
- SV trpí suchem
- Budapešť – průměrná lednová teplota – 1,0 °C, červencová 22 °C
- roční úhrn srážek 630 mm

vodstvo – řeky – Dunaj – 429 km v Maďarsku
- hranice se Slovenskem
- proměnlivý průtok, povodně
- V – Tisa – přítoky Slaná, Bodrog a Hornád (ze Slovenska), Kriš a Maruše (z Rumunska)
- zdroj závlahové vody
- JZ – Dráva – hranice s Chorvatskem
- jezera – Balaton = Blatenské – největší ve střední Evropě – 591 km2
- velmi mělké – průměrně 3 m
- tektonický původ
- cestovní ruch, rybolov
- Fertö = Neziderské – z větší části v Rakousku
- tektonický původ
- mírně slané
- proměnlivá plocha cca 300 km2
- velmi mělké – max. hloubka 2 m
- v letech 1866 – 69 zcela vyschlo
- velké množství termálních pramenů

přírodní útvary – chráněno 5 111 km2 území
- na V národní park Hortopágy – zachovalé původní stepi
- v UNESCO

suroviny – pestré nerostné zdroje, ale malé množství – rudy Mn, U, …
- bauxitu (1 100 000 t/rok) – Vertésské pohoří, Bakoňský les
- export
- hnědé uhlí (15 000 000 t/rok) – Tatabanya
- ropa – JV od Balatonu
- zemní plyn – Debrecín

obyvatelstvo – 10 100 000 obyvatel (1998)
- hustota zalidnění 109 obyv./km2
- urbanizace 63 %, vysoká koncentrace obyvatel v hlavním městě
- přirozený úbytek 0,3 %/rok
- složení – Maďaři 98 %
- menšiny Romů , Němců, Slováků
- náboženství – římskokatolické 63 %
- protestantské 25 %
- ateisté 11 %
- střední délka života – muži 67 let
- ženy 75 let
- úřední jazyk maďarština
- více než 4 000 000 Maďarů v zahraničí – Rumunsko, Jugoslávie, Slovensko, …

města – Budapešť – hlavní město
- hustota zalidnění 500 obyv./km2
- 1,9 mil. obyvatel
- 30 % průmyslové produkce státu
- dopravní křižovatka, říční přístav
- vzniklo spojením dvou měst Pešť a Buda
- lázně – více než 120 termálních pramenů
- cestovní ruch
- Győr = Ráb – 127 000 obyv.
- obchodní středisko, dopravní křižovatka, říční přístav
- průmysl – hutnický
- strojírenský – vagóny, automobily
- Esztergom = Ostřihom – 29 000 obyv.
- historické město, arcibiskupství, řada památek
- Debrecín – 207 000 obyv.
- dopravní křižovatka, termální lázně
- Miskolc – 176 000 obyv.
- dopravní křižovatka, termální lázně
- průmysl hutnický, strojírenský, textilní, potravinářský, stavebních hmot
- Szeged = Segedín – 160 000 obyv.
- obchodní, hospodářské a kulturní centrum jihovýchodního Maďarska
- průmysl potravinářský, konzervárenský, textilní, chemický, gumárenský, kožedělný, středisko ovocnářství a zelinářství
- v okolí těžba ropy a zemního plynu
- dopravní křižovatka, říční přístav
- Pécs – 160 000 obyv.
- průmysl strojírenský, potravinářský (šumivá vína), nábytkářský, tabákový, výroba varhan
- v okolí těžba černého uhlí, rud vzácných kovů a mramoru
- Nyíregyháza – 113 000 obyv.
- průmysl potravinářský, tabákový, strojírenský
- dopravní křižovatka
- v září se každoročně koná karneval s ovocnářskou tematikou

ekonomika – měnová jednotka 1 forint (HUF) = 100 fillérů
- průmyslově zemědělský stát, dokončuje transformaci na tržní ekonomiku
- HDP 4 720 USD/obyv. – roste o 4 %/rok
- inflace – přes 10 %
- struktura – 65 % služby
- 30 % průmysl
- 5 % zemědělství
- export – stroje a zařízení, zemědělské produkty (ovoce, zelenina, víno, masné výrobky)
- do Německa, Rakouska, Itálie, Ruska
- zemědělství – intenzivní – orná půda 54 % území (2. místo v Evropě)
- louky a pastviny 12 %
- zalesněno 19 %
- převažuje rostlinná výroba
- pěstování – obilniny (kukuřice, pšenice), cukrová řepa, brambory, slunečnice, tabák, zelenina, ovoce, vinná réva
- chov prasat, drůbež, koní, ve vyšších polohách ovce, rybolov

- průmysl – rozvoj nastal po 2. sv. válce
- strojírenský – autobusy, obráběcí stroje, televizory, žárovky
- elektrotechnický
- chemický – zpracování ropy z Ruska
- výroba hnojiv, polymerů
- potravinářský – salámy, paprika, masné výrobky
- farmaceutický
- hutnický – Fe, Al
- výroba energie – tepelné elektrárny, jaderná elektrárna v Paks (45 % vyrobené energie)
- doprava – rozvinutá dopravní síť – říční (přístavy Budapešť, Györ) – doprava zboží a surovin
- železnice
- roste význam cestovního ruchu – příjmy 1,6 mld. USD

historicko – politický vývoj – konec 9. stol. – příchod maďarských kmenů
- konec 10. stol. – Uherské království
- od 15. stol. – nápor Turků
- 1526 – součást Habsburské říše
- 1848-49 – poražena revoluce vedená L. Kossuthem
- 16. 11. 1918 – vyhlášena republika
- 21. 3.-1. 8. 1919 – komunistický státní útvar Maďarská republika rad
- 1920 – trianonská smlouva – ztráta části území (ČSR, Jugoslávie, Rumunsko) reparace, omezení armády, po 2. sv. válce potvrzeny
- 1938 a 1940 – arbitráže vídeňské – zisk území (ČSR, Rumunsko)
- 2. sv. válka – na straně Německa
- zúčastnilo se tažení do SSSR
- 1944-45 – osvobozeno sovětskými vojsky
- 1947 – sovětizováno
- 1956 – potlačeno maďarské povstání
- 23. 10. 1989 – vyhlášena Maďarská republika

Amerika

V tomto referátu se dozvíte plno zajímavých o Americe. Referát obsahuje obecné informace o Americe, dějiny Ameriky, státy Ameriky a mapy.

Amerika obecně

Amerika je jediný kontinent, který celý leží na západní polokouli. Objevení Ameriky Evropany se datuje roku 1492, kdy k břehům Ameriky připlul Kryštof Kolumbus se svou výpravou. Je však velice pravděpodobné, že se na tento kontinent dostali Evropané daleko dříve. Jednalo se o Vikingy.
Ameriku rozdělujeme na 3 geografické celky: Severní Ameriku, Střední Ameriku a Jižní Ameriku. Západní pobřeží Ameriky omývá Tichý oceán, východní pobřeží Atlantický oceán, na severu obklopuje Ameriku Severní ledový oceán.
Slovo Amerika se často v češtině používá jako označení pro Spojené státy americké. Američan je tak běžné označení pro obyvatele kontinentu Amerika, tak pro občana Spojených států amerických.

Dějiny Ameriky

Dějiny Ameriky jsou společné dějiny Severní Ameriky, Střední Ameriky a Jižní Ameriky.

Předkolumbovské dějiny

Dějiny začínají s příchodem obyvatel z Asie možná i Oceánie. Přesné datum, kdy se na kontinentu objevili první lidé však není známo. Před Kolumbovým objevením Ameriky vznikly různé civilizace.

Civilizace

Mexiko

Olmékové, Toltékové, Aztékové

polostrov Yucatán

Mayové

Andy

Inkové

Pokolumbovské dějiny

Pokolumbovské dějiny začínují roku 1492, kdy byla Amerika objevena Kryštofem Kolumbem (Cristobal Colón). Území Jižní Ameriky bylo rozděleno podle smlouvy na část španělsko a na část portugalskou.

Novodobé dějiny

Stát, který získal první nezávislost byly Spojené státy americké. Stalo se tak roku 1783. Tímto datem se začínají další země osamostatňovat. Vzoru Spojených státu amerických následovaly země: Chile, Argentina, Uruguay, Bolívie, Brazílie atd. Rozvoj USA na západ vyvolalo plno válek, které se navázaly prériové války.
V současnosti patří USA přední místo mezi velmocemi našeho světa. Ve Střední a Jižní Americe se od té doby stalo nespočet revolucí a začala se prohlubovat krize mezi bohatými a chudými.

Státy Ameriky

Severní Amerika

  • Kanada
  • USA – Spojené státy americké
  • Mexiko

Střední Amerika

  • Belize
  • Kostarika
  • Salvador
  • Guatemala
  • Honduras
  • Nikaragua
  • Panama

Jižní Amerika

  • Argentina
  • Bolívie
  • Brazílie
  • Ekvádor
  • Francouzská Guyana
  • Guyana
  • Chile
  • Kolumbie
  • Panama – též součást Stř. Ameriky
  • Paraguay
  • Peru
  • Surinam
  • Uruguay
  • Venezuela

Mapa Jižní Ameriky

Mapa Jižní Ameriky

Mapa Severní a Střední Ameriky

Mapa Severní a Střední Ameriky

Tajga, Bakteriální společenstva v závislosti na podmínkách prostředí

TAJGA
Též nazývaná severní jehličnatý les. Vyskytuje se na hraničním pásu severní Ameriky a Eurasie. Navazuje z jihu na zonobiom tundry a je nejrozsáhlejším zonobiomem na Zemi (asi 17% území Země). Je přítomna pouze na severní polokouli. Biom tajgy je vždy na západě posunut severněji. Příčinou jsou teplé mořské proudy (Golfský proud), ovlivňující klima v
oceánických oblastech, např. Norsko. [1]
Tajga se dělí na 4 podtypy:
1. Ekoton mezi listnatým a jehličnatým lesem
2. Pravý jehličnatý (boreální) les s výskytem souvislých porostů jehličnatých stromů
3. Oblasti s nesouvislým a méně hustým stromovým porostem
4. Ekoton mezi končící tajgou a počínající tundrou
Průměrné roční teploty jsou v tajze asi -5 až 3°C (1-4 měsíce mají průměrnou teplotu vyšší než 10°C) a srážky 350 – 750 mm. Čistá primární produkce se pohybuje v rozmezí 4 až 20 t.da -1 za rok a biomasa sušiny činí 60 až 400 t.da -1. [2]
Voda v tekutém skupenství je po většinu zimy nedostupná a rostliny a živočichové mají nápadný zimní spánek, kdy je jejich metabolismus velice pomalý.
Zahrnuje lesy studeného podnebí vysoké zeměpisné šířky a vysoké nadmořské výšky. Tyto lesy jsou charakteristické hustými stanovišti a relativně malými stromy – typicky pod 30 m, které tvoří hustý stín a znesnadňují chůzi. [3] Celkově je stromové patro velmi limitované. V oblastech, kde je méně krutých zim dominují borovice (Pinus) a opadavé stromy jako je modřín (Larix), bříza (Betula) nebo osiky (Populus). Velice často jako směsice druhů. Více na severu se vyskytují monokultury jedle (Picea). Prvořadé enviromentální omezení v těchto severních jedlových lesích je v přítomnosti permafrostu, který vytváří sucho kromě období, kdy slunce ohřívá povrch. Kořenový systém jedle může vyvinout speciální povrchní půdní vrstvu, ze které stromy získávají všechnu vodu v krátkém období růstu. [1]
Jelikož severní Amerika a Eurasie byly dříve spojené ledovým mostem, tak se zvířata a vegetace mohla široce rozšířit. Losi, pro příklad, jsou k nalezení na obou kontinentech. Takže jak Amerika tak i Eurasie mají společné genetické dědictví a stejnou formu a tvar. Hlavními zvířaty vyskytujícími se zde je los, jelen, vlk, medvěd, veverka, zajíc, liška, mnoho hmyzu a stěhovaví ptáci – vodní ptáci a karnivorní povrchoví ptáci jako jsou sovy a orli. [3]
Ovšem tajgy jsou poslední dobou velice ohrožené a to ze dvou důvodů:
1. Je zde mnoho ekonomicky cenných surovin – hlavně tedy dřevo, které je hlavním zdrojem pro dřevařství a výrobu papíru.
2. Velice časté jsou disturbance – hlavně požáry, bouřky a gradace hmyzu. Pro příklad, celý milion akrů „Boundary Waters Canoe Area v Minnesotě“ byl spálen (při počtu menších požárů). Individuální stanoviště jsou teď velice výjimečně starší než 91 let. [3]

STRUKTURA BAKTERIÁNÍCH SPOLEČENSTEV TAJGY V ZÁVISLOSTI NA PODMÍNKÁCH PROSTŘEDÍ

Vyšetřování půdního fondu jako ekologicky nepozměněné oblasti je velice důležité pro management životního prostředí, zahrnuje ochranu půd a záchranu její biologické rozmanitosti. [4]
Ve své práci se chci zaměřit hlavně na dvě hlavní skupiny půd, které se v této oblasti tajgy vyskytují. Jedná se o podzolovou půdu a lesní hnědozem.
Souhrnně se dá říci, že se počet bakterií zvyšoval s následujícím: zelené části rostlin  odpad ze stromů  fermentační vrstva. Takže bakteriální rozmanitost byla na maximu ve fermentační vrstvě obou druhů sledovaných půd.
Bakterie izolované z různých substrátů byly reprezentované především spirilami, myxobakteriemi, cytofágy, gramnegativními bakteriemi druhu Flavobacterium a Xanthomonas, tyčinkami a streptomycety. Rozdíl mezi bakteriovými komplexy různých půdních vrstev se ukazuje v nadvládě různých bakteriálních taxonů. [4]
Když jsem řekla, že ve fermentační vrstvě je největší bakteriální rozmanitost, tak nesmím zapomenou na to, že dle výzkumů [4, 5, 6] je na dominantní druhy bakterií mnohem bohatší hnědozem než podzolová půda. Rozdíly v rozmanitosti bakteriálních komplexů v závislosti na druhu půdy jsou dány hlavně jejich rozdílným organickým složením [6]. Hnědozemě mají vyšší fermentační vrstvu než podzoly a obsahují mnohem více humusu.
Složení bakteriálních komplexů je také silně vázáno na roční dobu a přírodní podmínky. U podzolových půd je mokrá půda ovládaná spirilami, typičtí jsou hydrobionti, zatímco relativně suchá půda je ovládaná myxobakteriemi. [5] Ovšem zavlaženost nemá vliv pouze na složení bakteriálních společenstev, ale také na jejich prostorové uspořádání. V průběhu mokrých period, kdy je půda skoro kompletně saturovaná vodou, jsou bakterie rovnoměrně uspořádány v půdě ve výšce až 0,5 m (i s fermentační vrstvou). Ve stejném období, kdy je obsah vody v půdě nižší než její celková vlhkostní kapacita, jsou bakterie rozmístěny v prostředí diskrétně – tedy hlavně ve fermentační vrstvě a ve vrchních vrstvách půdy. [4]
Bakteriální složení a množstevní zastoupení se také silně liší typem substrátu a nadmořskou výškou.
Organizace taxonomického postavení bakterií typická pro daný typ biocenózy pomáhá k určení ekologické role těchto mikroorganismů. Například, saprotrofické bakterie CSFBR (The Central State Biosphere Reserve) půd jsou reprezentované členy různorodých ekologických a trofický skupin – hydrolytické, kopiotrofické a oligotrofní. Poté například
hydrolytické jsou reprezentovány různorodými bakteriálními skupinami- myxobakteriemi a
cytofágy, aktinomycety druhů Cellulomonas, Nocardioides, Micromonospora, a Streptomyces. [4]
Bakterie schopné degradovat celulózu se vyskytují ve všech vrstvách, ovšem největší zastoupení je samozřejmě ve fermentačních vrstvě, kde mají největší využití a nejvíce živin pro jejich vlastní život. [4]
Počet a zastoupení bakterií se projevil i na procesech, které v půdě probíhají. Při vysoké aktivitě kvašení půd se vyskytují ve velkém množství hydrolytické bakterie. Jejich aktivita je mnohem vyšší v půdách hnědozemě než v podzolech. Znovu je tento jev přičítám vyššímu obsahu humusu v půdě. Sukcesní studie hydrolytických bakterií v organogenních půdních horizontech ukázaly, že v prvních fázích sukcese, amylolytické bakterie byly reprezentované
cytofágy a myxobakteriemi, zatímco, v pozdních stádiích byly reprezentovány aktinomycetami, myxobakteriemi a tyčinkami. [5]
Hlavní chemické prvky vyskytující se v půdách vlhkých zón jsou železo a mangan. Fe,Mn – oxidující bakterie byly odhaleny ve všech částech podzolové půdy a hnědozemě. Tyto bakterie byly hlavně reprezentované tyčinkami, spirilami, a myxobakteriemi (tedy dominantními bakteriový druhy těchto půd). [4]
Na základě všech těchto informací můžeme konečně vytvořit soupis hlavních rozdílů podzolových půd a hnědozemě z hlediska bakteriálního zastoupení:
1. Fermentační i půdní vrstva hnědozemě jsou charakterizovány větší druhovou rozmanitostí sledovaných mikroorganismů a vyšším obsahem hydrolytických bakterií než je tomu u půdy podzolové. Je to dáno příznivějšími podmínkami pro degradaci organických zbytků.
2. Podzolové půdy mají vyšší obsah aktinomycet než hnědozem, protože jsou adaptované na vyšší vlhkost prostředí.
3. Silně se liší iluviální části těchto druhů půd, protože je zde jiný obsah vody a tudíž jiné bakteriální zastoupení.
4. Arthrobakterie, které špatně rostou ve vysoce kyselém prostředí, nebyly objevené v jakékoli části podzolové půdy, ačkoli tyto bakterie byly objevené ve všech částech hnědozemě.
Zdroje:
1. Ecology, From individuals to Ecosystems, Michel Begon a kolektiv, Blackwell Publishing, 2006
2. Ekologie, Zdeněk Laštůvka, Pavla Krejčová, 2000
3. Enviromental science, Earth as a Living Planet, Botkin Keller, Von Hoffmann Press 2000
4. A. V. Golovchenko, T. G. Dobrovoi’skaya, I. A. Maksimova, V. A. Terekhova, D. G. Zvyagintsev, S. Ya. Trofimov; Structure and Role of Microbial Communities in southern taiga soils, Microbiology; Vol. 69, No 4, 2000, pp. 371-380. Translated from Mikrobiologiya, Vol. 69, No. 4, 2000, pp. 453-464
5. A. V. Golovchenko, T. A. Semenova, A. V. Polyakova, L. I. Inisheva; The structure of the micromycete complexes of olygotrophic peat deposits in the southern taiga subzone of west Siberia, Microbiology, Vol. 71, No. 5, 2002, pp. 575–581. Translated from Mikrobiologiya, Vol. 71, No. 5, 2002, pp. 667–674.
6. L.V.Mukortova, I.N.Bezkorovainaya ; Transformation of organic matter of the Larche Forest soils in the northern taiga of nizhne-tungusskoe plateau, central Siberia, Mitigation and Adaptation Strategies for Global Change (2006) 11: 191–202 Springer 2006

Austrálie

Základní údaje: Austrálie
Počet obyvatel:18 088 000
Rozloha:7 713 360 km čtverečních
Hustota zalidnění:2ob/Km čtvereční

Historie:První kdo objevil Austrálii byly Holanďané-Pojmenovali část pevniny Nové Holandsko,ale více se o ní již nestarali.Opravdové využití Austrálie nastalo až po znovuobjevení kapitánem Cookem roku 1770-přejmenoval kontinent na Nový Jižní Wales a nárokoval ji Anglii. Po osmnácti letech začali Austrálii využívat jako trestaneckou kolonii.Trestanců bylo čím dál tím více a již se na malé území mezi Modrými horami a pobřežím nemohli vejít.A tak se začali vydávat lidé na průzkumné cesty na druhou stranu Modrých hor –mnoho jich zemřelo.Otevřel se prostor pro nové osadníky
V roce 1851-52 byly objeveny ve Viktorii a Novém Jižním Walesu zlaté doly-což vyvolalo novou vlnu přistěhovalectví.Památky na zlatou horečku patří v současné době mezi největší turistické atrakce.
Roku 1901 založilo šest samosprávných kolonií federální Australský svaz s parlamentem. Nebylo jisté jaké bude hlavní město.Byly dva kandidáti-Sydney a Melbourne.Nebyly schopní se dohodnout.Proto bylo postaveno město Cambera,v němž parlament poprvé zasedal roku 1927.Než bylo postaveno, sídlila prozatímní vláda v Melbourne.
Téměř do konce 20 století bylo Obyvatelstvo Austrálie poměrně homogenní,protože země měla značná omezení pro neevropské přistěhovalce.Ve skutečnosti byla velká většina obyvatel Austrálie britského původu,nebo to byly bílí přistěhovalci ze zemí Britského společenství.
Za první světové války bojovali australské jednotky po boku Britů.I ve druhé světové válce přispěchala Británii na pomoc.Po útocích na Pearl Harbor se v roce 1941 rozpoutaly kruté boje o nadvládu nad Tichým oceánem,které sblížili Austrálii se Spojenými státy.
Nyní je Austrálie zemí mnoha národů.Přicházejí sem lidé téměř z celého světa-hlavně z Asie. V Austrálii se vás nezeptají odkud jste,ale kde máte své kořeny.
Původní obyvatelstvo Aboriginies naprosto splynulo s přistěhovalci ,ale až do roku 1962 nemělo občanská práva,do sčítáni lidu byly poprvé zahrnuti v roce 1971.

Státní zřízení:Austrálie je federativní stát,formálně konstituční monarchie.Hlavou státu je britská královna zastoupená generálním guvernérem. Nejvyšším zákonodárným zborem je dvoukomorový parlament :dolní komora-Sněmovna reprezentantů má 148 poslanců volených na tři roky;horní komora-Senát má 76 senátorů volených na šest let.Federální parlament i vláda v čele s ministerským předsedou mají sídlo v Canbeře.
Austrálie má třístupňový systém vlády a veřejné správy: federální parlament , šest parlamentů svazových států a kolem 900 místních úřadů státní správy.

Austrálie je šestá největší země světa a zároveň nejmenším kontinentem.Je také nejníže položeným a nejsušším světadíle.Více jak dvě třetiny zemského povrchu tvoří pouště a polopouště,které jsou soustředěny převážně ve vnitrozemí.Austrálie má poměrně málo řek.Země je sice protkána spletitou sítí koryt,ale ty se plní jen v období dešťů.Austrálie neoplývá ani pohořími- které jsou soustředěny převážně na východě.-Velké předělové pohoří a Australské Alpy-v kterých se nachází i nejvyšší hora Mount Kosciusko vysoká 2 228 metrů.

Hospodářství: Austrálie obdělává asi 6,5% půdy.V maximální vzdálenosti od pobřeží 250 km.Jako pastviny pro chov dobytka a hlavně ovcí se využívá 60% půdy.Čtvrtinu celé Austrálie pokrývají ranče.
V Austrálii se chová 12% celosvětového počtu ovcí a země produkuje 25%světové výroby vlny.
Hlavní plodinou je pšenice a cukrová třtina
Austrálie má i velké plochy původních lesů,ze kterých těží dřevo-Hlavním odběratelem dřeva je Japonsko.

Průmysl: Austrálie má obrovské nerostné bohatství.Je největším producentem bauxitu,významným dodavatelem-železné rudy,zlata ,uranu.1.místo zaujímá v těžbě vzácných kovů(zirkonu,rutilu a ilmenitu) V roce 1979 začala těžba diamantů-Austrálie patří mezi země s největší těžbou diamantů na světě.Těžba opálů je také velice významná.
26% Australské výroby směřuje do Japonska.Dalšími obchodními partnery jsou USA.Jižní Korea atd.-Hrubý domácí produkt je 339,7 mld. amerických dolarů.
Zpracovatelský průmysl se jen těžce vyrovnává s konkurencí výrobků z jihovýchodní Asie.Nejdůležitější odvětví představuje barevná metalurgie,strojírenství,petrochemie,elektrotechnika. Více jak plovina průmyslové produkce je soustředěna do dvou největších měst-Sydney a Melbourne.
Doprava:Asi 50% silnic jsou silnice s pevným povrchem,ostatní silnice jsou něco,co bychom nazvali polní cestou,a nebo nejsou vůbec a jede se jen podle směrovek napříč zemí,kde se jen tu a tam dají zpozorovat koleje vyjeté od jiných aut.V tom je zahrnuto 16 000km státních silnic,které spojují hlavní města jednotlivých svazových států.

Školství:Základní a střední vzdělání je bezplatné a školní docházka je povinná do 15 let.
Děti z rančů se mohou vzdělávat po vysílačkách .

Čas: Austrálie je rozdělena do tří časových pásem,ale vše není tak jednoduché jak by se na první pohled mohlo zdát! Mají východní čas,centrální čas,západní čas.Navíc existuje ještě centrálně západní čas,který platí jen na poměrně úzkém pruhu kontinentu-toto časové pásmo je široké jen 30 km a čas se posouvá o 30 minut.Některá města nepoužívají čas podle své zeměpisné polohy(ačkoliv leží geograficky ve východním pásmu používají centrální čas).A aby toho ještě nebylo málo některé státy používají letní čas a jiné ne!!!!!

Turistika: V této části svého referátu se zmíním o některých turisticky zajímavých místech.
V Austrálii se nachází největší monolit na světě-jeho název je Ayers Rock, nebo domorodé a asi známější označení ULURU.Dnes už ční do výše 348 metrů,ale předpokládá se,že tím,jak vítr rozfoukává okolní zeminu,jeho výška neustále poroste.Hora ULURU se rozprostírá na 3,3 kilometrech čtverečních
Na vrchol tohoto majestátního „balvanu“ se dá vyšplhat,ale vede tam jen jedna cesta,která byla donedávna jen „vyšlapaná“.Nyní vede k vrcholu natažený řetěz napnutý mezi sloupky.
Asi největší turistickou atrakcí je Velký Bariérový Útes.Je to 2600 kilometrů dlouhý řetěz korálových ostrovů,který se táhne podél pobřeží Austrálie od obratníku Kozoroha a na severu končí tam,co začíná Papua Nová Guinea.Vzdálenost od pobřeží se pohybuje mezi 25-300 kilometry.Výlet k těmto útesům vám nabídnou v každém přímořském městě.Výhoda je,že si můžete vybrat typ výletu,který vám vyhovuje,ať již svým zaměřením,nebo cenově.
Též turisticky zajímavé,ale ne tolik frekventované jsou „strážní stromy“.Jsou to nejvyšší stromy v okolí a dříve byly používány jako „věže“v jejichž korunách seděli lidé,kteří kontrolovali okolní krajinu a když uviděli požár okamžitě ho nahlásily.Nyní již strážní stromy neplní tuto funkci,ale dají se použít jako rozhledny po kraji.Je pravda,že vstup je na vlastní nebezpečí,ale ti statečnější jistě zvládnou po kovových prutech zaražených do stromu vyšplhat.
Austrálie má i mnoho „starých“ těžebních měst,kde se projedete starým vláčkem a prohlédnete si život dřívějších generací zlatokopů

Afrika

Afrika

Základní vymezení

Africký světadíl se rozkládá na západní i východní polokouli a po obou stranách rovníku. Na jižní polokouli se nalézá plná třetina afrického kontinentu. Jestliže rozdělíme Ameriku na Severní a Jižní, je Afrika se svými 30.319.000 km2 po Asii druhým největším kontinentem, jemuž náleží více než pětina pevniny. Z celkového počtu obyvatelstva světa však žije v Africe jen něco přes 10%, takže průměrná hustota zalidnění nepřesahuje 16 obyvatel na km2. Přesto, že je součástí Starého světa, zůstala Afrika dlouho neznámou pevninou pro svou nepřístupnost, tropické klima, pralesy, pustiny a jiné obtíže.
Tuniský Bílý mys leží uprostřed Středomoří, mys Střelkový na jihu Afriky odděluje Atlantský a Indický oceán. Zelený mys spolu s výběžkem Almadies vybíhá nejdále k západu. Západněji už leží jen Kapverdy v Atlantském oceánu. Také za mysem Gardafui na Somálském poloostrově pokračují ostrůvky až k poslednímu ostrovu Sokotra. K Africe však počítáme ještě souostroví Seychely a Maskarény (Mauritius) ve vodách Indického oceánu na jižní polokouli, které se nalézají ještě východněji. Poledníková vzdálenost mezi severem a jihem africké pevniny činí asi 7.500 km, rovnoběžková vzdálenost přesahuje 8.000 km.

Povrch
Afriku odděluje od Evropy Středozemní moře na severu spojené Gibraltarským průlivem (širokým jen 14 km) s Atlantským oceánem. Významnějšími zálivy jsou zde jen Velká a Malá Syrta při libyjském a tuniském pobřeží, kde leží největší africký ostrov ve Středomoří Džerba. Jediné suchozemské spojení má Afrika s Asií 120 km širokou Suezskou šíjí. Za vlastní kontinentální rozmezí se pokládá Suezský průplav, otevřený již v r. 1869. Za Suezským zálivem dělí africké pobřeží od Arabského poloostrova 200-350 km široké Rudé moře, spojené průlivem Bab-el-Mandeb s Adenským zálivem Indického oceánu. Východoafrické pobřeží lemují Pemba, Zanzibar, Mafia a jiné malé ostrovy pevninského původu. Za širokým Mosambickým průlivem se rozkládá Madagaskar (587 tis. km2), čtvrtý největší ostrov světa. Oceánské ostrovy Seychely, Komory, Maskarény a další jsou většinou sopečného původu. Podobný původ mají ostrovy Madeira, Kanárské, Kapverdy a další v Atlantském oceánu, Bioko, Svatý Tomáš, Princův ostrov a jiné ostrovy v rozlehlém Guinejském zálivu i odlehlá Ascension, Svatá Helena a další ostrovy Středoatlantského hřbetu, které rovněž počítáme k Africe.
Africký štít se pokládá za zbytek staré gondwanské pevniny. V pozdějším vývoji byl rozlámán na řadu ker, které vytvořily rozsáhlé pánve a klenby v nestejné výši. Jejich plošinatý charakter se dodnes uplatňuje v reliéfu velké části pevniny (rozsáhlé roviny a náhorní plošiny).
Povrch Afriky je možno zhruba rozdělit na tři základní oblasti podle rozdílného geomorfologického vývoje a současných tvarů reliéfu: oblast Atlasu, oblast tabulových plošin, vrchovin, rovin a pánví a oblast východoafrických vysočin.
Atlas přes svoji délku téměř 2.000 km zaujímá jen malou část na severozápadě kontinentu. Středomořské pobřeží lemuje Ríf (2.453 m) a Pobřežní, čili Malý Atlas (2.308 m), které mají silně rozčleněné skalnaté hřbety ve vrcholových partiích. Jižněji, paralelně s Malým Atlasem, leží plošina šotů (bezodtoké sníženiny, do nichž stéká voda z okolních hor a mění se v močály), kterou tvoří řada pánví, z nichž některé jsou vyplněny slanými jezery a bažinami. Na západě vystupuje Vysoký Atlas s nejvyšší horou Džebel Tubkal (4.165 m). Ještě dále k jihu postupuje pásmo Antiatlasu (2.376 m) a přibližně stejně vysoký, ale mnohem mohutnější Saharský, čili Velký Atlas, který končí na východě Tuniským Atlasem.
V plošinaté části Afriky je daleko nejrozlehlejší pustinná oblast Saharsko-súdánské tabule, která zahrnuje všechny typy pouští. Vyniká mezi nimi poušť Sahara, téměř 9 mil. km2 rozlehlá, s typickými tvary pouštního větrání. Uprostřed ní vystupují vysoká pohoří Ahaggar (3.005 m) a Tibesti (Emi Koussi 3.415 m), na severu klesá šot Melghir pod -30 m, na východě proláklina Kattara dokonce -137 m. Na jihu přechází uprostřed pevniny v rozsáhlou Čadskou pánev, lemovanou místy vyššími horskými skupinami (např. Marra v pohoří Darfúr 3.088 m). Na odkrytých saharských horninách se tvoří skalní pouště (hamady), písčité pouště s vátými přesypy (ergy) a suchá řečiště jen s občasnými toky po vzácných deštích (vádí). Nejsušší je Libyjská poušť.
Na jih od Čadské pánve se rozkládá Konžská pánev na více než 3 mil. km2. Má několik úrovní a její dno se nalézá ve výšce 300-500 m. Je obklopena ze všech stran vyššími horskými skupinami, z nichž nejvýše vynikají sopky kamerunských hor (Kamerun 4.070 m) a Východoafrického příkopu. Hornoguinejská vysočina se rozkládá mezi zónou saharsko-súdánských rovin a plošin a Guinejským zálivem. Patří k ní zvlněný terén masívů Súdánské vysočiny (Futa Djalon, Loma 1.947 m, Nimba 1.768 m), plošina Bauči (1.780 m) mezi řekami Niger a Benue i Adamauské pohoří (2.679 m) v Kamerunu. Dolnoguinejská vrchovina tvoří četné samostatné plošinaté masívy, dosahující středohorských výšek. Pouze v jižní Angole výrazněji vystupují některé horské skupiny nad 2.000 m.
Rozlehlá pánev Kalahari se rozkládá na jih od plošiny Lunda-Katanga. Rovinatý povrch jejího dna leží ve výši téměř 1.000 m a v jejím okolí se zvedá řada pohoří, tektonických příkopů a hrástí. Má stepní až polopouštní charakter a k západu přechází v Namibijskou poušť, přiléhající k břehům Atlantského oceánu. Okraj Jihoafrického štítu se zvedá zvláště na jihovýchodě. Nejvyšší je zde velký stupeň Dračích hor (3.482 m). Hřebeny Kapských hor (2.326 m) vyplňují nejjižnější část kontinentu. Největší výšky na většinou hornatém ostrově Madagaskar dosahuje masív Tsaratanana (2.880 m) při jeho severním okraji.
Oblast východoafrických vysočin je na západě vyplněný zčásti jezery Malawi, Tanganika a dalšími, nad kterými ční sopečné masívy Virunga (4.507 m) a Ruwenzori (Ngaliema 5.119 m) s malými vrcholovými ledovci na rovníku. Střední systém příkopových propadlin pokračuje od Assalské prolákliny (-173 m) a Etiopského příkopu k jihu, riftovým údolím až k jezeru Malawi. Na něm leží nejmohutnější africké vulkány a nejvyšší hory Elgon (4.321 m), Kenya (5.194 m), Ngorongoro (3.648 m), Meru (4.567 m) a Kilimandžáro (5.895 m), rovněž s několika vrcholovými ledovci. Oba systémy uzavírají významnou Jezerní plošinu s Viktoriiným jezerem (68.800 km2), které je největší v Africe. Etiopská vysočina (Ras Dašan 4.620 m) je od ostatních pohoří Somálského poloostrova oddělena Etiopským příkopem.

Vodstvo
Většina afrických řek je charakteristická nepravidelnými odtokovými poměry i tvary říční sítě. Vodní režim ovlivňují zejména rozdíly mezi srážkovými úhrny tropických vlhkých oblastí a suchými pouštěmi. Nejrozsáhlejší bezodtoké oblasti, které celkově zabírají skoro třetinu kontinentu, leží v prostoru Sahary, Čadské a Kalaharské pánve. Více než třetina Afriky odevzdává své vody Atlantskému oceánu. Kongo, druhá na vodu nejbohatší řeka světa s 41.400 m3/sec. průměrného průtoku za rok při svém širokém a hlubokém ústí, je dlouhá 4.835 km a odvodňuje 3.822 tis. km2 Konžské pánve s okolím, včetně hlubokého jezera Tanganika (32.880 km2) a Kivu. Jeho nejsilnějšími přítoky jsou Ubangi-Uele (2.280 km) zprava a Kasai (2.200 km) zleva. Niger na svém rozsáhlém povodí (2.092 km2) a 4.160 km dlouhém toku sbírá vody mnohem méně, poněvadž jeho střední tok zasahuje hluboko do suché saharské oblasti. Průměrný roční průtok při jeho ústí, dříve než vytváří mohutnou deltu, činí kolem 12.000 m3/sec. Jeho nejvýznamnější přítok Benue je 1.450 km dlouhý. Senegal (1.430 km), Oranje (1.860 km), Volta (1.900 km) a další řeky atlantského úmoří jsou už mnohem slabší. Veletokem pobřeží Indického oceánu je především mocná Zambezi (2.660 km) s proslulými Viktoriinými vodopády (až 130 m vysokými) a mohutnými vodními díly. Díky bohatým srážkám ve svém 1.450 km2 rozlehlém povodí překračuje její průměrný roční průtok při ústí 16.000 m3/sec.Odvodňuje i velké jezero Malawi (28.480 km2). Řeky Džuba (1.650 km), Limpopo (1.600 km) a další jsou už mnohem méně významné.
Jediný africký veletok, který odevzdává své vody Středozemnímu moři, je Nil. S Kagerou (celkem 6.670 km) je to druhý nejdelší tok světa. Má rozsáhlé povodí 32.880 km2, avšak od ústí Modrého Nilu a Atbary z Etiopské vysočiny jeho vod ubývá, takže před rozvětvenou deltou nemá více než 1600 m3/sec. v ročním průměru. Úbytek působí nedostatek přítoků a velký výpar v pouštích na jeho dolním a středním toku, kde jeho hladina silně kolísá. Protéká členitým Viktoriiným jezerem (68.800 km2) a v řadě úseků je splavný. Vodní dílo u Asuánu patří k největším na světě.

Podnebí
Při své poloze při rovníku a obou obratnících je Afrika nejteplejším světadílem. Základní klimatické rozdíly jsou podmíněny změnami v poměrech tlaku vzduchu nad pevninou a sousedními oceány. Menší vliv mají i horopisné poměry a cirkulace mořských proudů kolem pobřeží. V podstatě můžeme rozlišit čtyři základní klimatické zóny s místními rozdíly zejména v hornatých oblastech. Rovníkové pásmo Konžské pánve a pobřežních oblastí Guinejského zálivu je pravou tropickou zónou s horkým a vlhkým podnebím po celý rok. V nížinách je porostlé tropickým dešťovým pralesem, s těžbou některých vzácných dřevin, pokud už nemusel ustoupit plantážím a zemědělským pozemkům. Srážky přinášejí hlavně větry vanoucí celoročně od Guinejského zálivu. Na návětrných svazích v okolí Kamerunské hory bylo naměřeno přes 10 tis. mm za rok, což je africké maximum.
Druhou základní oblastí je pásmo tropických dešťů monzunového typu s horkým a vlhkým létem, nestejně dlouhým a výrazným obdobím sucha v zimní polovině roku. Rozkládá se po obou stranách rovníkového pásma. Na severu dosahuje přibližně k 15° severní šířky, kromě Eritreje a Somálského poloostrova, na jihu pak ještě dále až k 18° jižní šířky s výjimkou suchého angolského pobřeží. Nejvyšší teploty se dostavují ke konci období sucha před nástupem letních dešťů. Lesy zde už hodně ustupují tropickému zemědělství i stromovým savanám.
Třetí oblast tropických pasátů se vyznačuje extrémně suchým a horkým podnebím s nedostatečnými srážkami při velkém výparu a nejteplejšími místy kontinentu. Patří sem rozsáhlé území Sahary i vyprahlé pouště Kalahari a Namibie v jižní části světadílu. V libyjské Azíziji byla naměřena nejvyšší teplota na zeměkouli (přes 58° C), nejvyšší průměrnou roční teplotu vykazuje Dalol (34,4° C) v Etiopii. V namibijském Windhoeku spadne 386 mm, v Timbuktu na Nigeru 230 mm, v eritrejské Massawě 181 mm a v Káhiře jen 25 mm srážek v průměru za rok. Najdou se však i místa, kde prší jen jednou za několik let.
Posledním pásmem je oblast subtropického podnebí, která zasahuje jen malé území na severu a jihu Afriky. V atlaských zemích blízko při pobřeží má středomořský ráz se suchým a teplým létem s občasnými vpády horkého saharského vzduchu a vydatnějšími srážkami v zimním období (Alžír 748 mm v ročním průměru). Podobný klimatický charakter má i jižní Kapsko. Dešťů však přichází většinou méně a také zimní období je o něco chladnější. Lesů se zachovalo v subtropické oblasti už jen málo. V horských krajích vysoké Afriky i na ojedinělých horských skupinách nabývá lokální podnebí spíše vertikální zonální ráz, s velkými rozdíly dne a noci.

Zdroje
Kromě značných, většinou dosud nevyužívaných hydroenergetických zdrojů na vodních tocích má Afrika i významné bohatství nerostných surovin. Zásoby vodní energie se odhadují na 37% světových zdrojů vodní síly. Největší potenciál se nalézá v povodí řeky Kongo. Hlavní vodní díla byla zatím vybudována na Nilu, Zambezi, Nigeru a Voltě. Uhlí je poměrně málo. Větší zdroje černého uhlí jsou známy především v Jihoafrické republice, menší význam mají ložiska severní a východní Afriky. Jediný důležitější hnědouhelný revír se nalézá v Nigérii. Zato zásoby ropy a zemního plynu jsou ohromné hlavně při severním okraji saharského vnitrozemí. Nejrychleji se rozvinula těžba v Libyi. Významná ložiska ropy byla nalezena i v Nigérii a dalších zemích střední Afriky, v Egyptě a jinde.
Železné a manganové rudy se nalézají především v západní a jižní Africe. Mnohem významnější jsou bohatá naleziště rud uranu a některých barevných kovů. Na jihu Zairu v provincii Shaba (Katanga), dále v Zambii a Zimbabwe jsou jedny z nejbohatších světových ložisek měděných a kobaltových rud. Uranové rudy se dobývají zejména v Jihoafrické republice. Silně rozšířeny jsou bauxity jako produkty tropického podnebí. Jejich světově významná ložiska pro výrobu hliníku se nalézají v Guineji a v Ghaně.
Zvlášť bohatý je africký kontinent na zlato a diamanty, kterých se zde získává přes dvě třetiny světové produkce. Hlavní naleziště leží na území Jihoafrické republiky, ale i v Konžské pánvi, v Ghaně a jinde. Světový význam mají také ložiska fosfátů, především v západních částech severní Afriky, kde je jejich největším producentem Maroko.

Obyvatelstvo
Vedle Asie můžeme i Afriku nepochybně pokládat za kolébku lidstva. Žili zde předchůdci člověka a zdá se, že pravěké osídlení východní Afriky mělo spojení s nejstaršími asijskými sídelními oblastmi. Africké populace však žily dlouho odděleně a zvláště saharské pustiny dlouho bránily styku negroidního lidu s obyvateli severní Afriky.
Ještě donedávna byl málo znám i celkový počet afrického obyvatelstva, poněvadž přesnější sčítání bylo prováděno jen v některých zemích. Dnes se počet obyvatel Afriky odhaduje celkem na 0,5 miliardy lidí a při většinou vysokém přirozeném přírůstku ho rychle přibývá. V mnoha zemích dosud nebyl překročen vývojový stupeň kmenových pospolitostí, takže národnostní a jazykové složení je stále velmi pestré. Proces vytváření svébytných afrických národů teprve probíhá se značnými obtížemi, protože hranice státních útvarů, vzešlé v podstatě z koloniální epochy, jen málokde odpovídají etnickým poměrům.
V severní Africe, v oblasti saharských pouští v Etiopii a na Somálském poloostrově převládly hamitsko-semitské národy, které dnes tvoří asi třetinu obyvatel kontinentu. Berberské národy, které obývaly ještě za časů římského impéria severní Afriku, byly později zatlačeny do hor a pouští arabskými přistěhovalci, kteří od sedmého století obsazovali úrodnější kraje. vlivem nového náboženství islámu se arabská kultura poměrně rychle šířila po celé severní a východní Africe a pronikla i jižně od Sahary.
Rovníková a jižní Afrika je od nepaměti osídlena převážně obyvatelstvem černé pleti, které má mezi sebou mnoho kmenových, národnostních, etnických i tradičních rozdílů. Přesto je možno černé obyvatele světadílu rozdělit na dvě základní nejvýznamnější skupiny: národy súdánské a národy Bantu. Vyšší a zpravidla o něco světlejší Súdánci obývají oblasti na jih od Sahary, zvláště západní Afriku. Mnozí z nich přijali za své náboženství islám. Bantuské národy jsou zpravidla poněkud menšího vzrůstu a mají tmavší pleť. Většina černošského obyvatelstva se živí primitivním obděláváním polí a chovem dobytka, méně lovem a rybolovem.
Pygmejové, žijící v pralesích Konžské pánve, Kamerunu a jinde, jsou pozůstatkem staršího obyvatelstva centrální Afriky. Jsou nižšího vzrůstu a živí se dosud zčásti primitivním lovem zvěře a sběrem lesních plodin. Zbytky starobylých afrických národů se nacházejí hlavně v jižní Africe, kde žijí v obtížných podmínkách primitivních zemědělců. Také Malgašové obývající ostrov Madagaskar se odlišují od lidu černé Afriky antropologicky i jazykově. Jejich kultura je převážně malajského původu.
Počet přistěhovalců evropského původu je malý a celkově nepřesahuje ani 3%. Po odchodu mnoha Evropanů ze zemí severní Afriky jich většina žije na jihu, především v Jihoafrické republice, kde tvoří vládnoucí vrstvu. V tropických oblastech je bělochů nepatrně a zpravidla tam nezůstávají trvale. Do některých zemí při pobřeží Indického oceánu přišli i přistěhovalci z Asie, zvláště Indové.
Průměrnou hustotou obyvatel je Afrika jen slabě zalidněným světadílem. Vyprahlé pouště, vysoké hory, odlehlé pralesy a kraje zamořené zhoubnými nemocemi jsou skoro neobydleny, nebo mají obyvatelstva jen velmi málo. Část Afričanů nežije dosud také plně usazeným životem. Daleko nejhustěji je zalidněno uměle zavlažované údolí Nilu a nilská delta, kde bydlí i více než 1.000 lidí na km2. Silně osídlena je rovněž jezerní oblast mezi jezery Viktoria a Tanganika, některé části jižní Afriky a pobřeží Guinejského zálivu. Také přímořské části atlaských zemí i některé oázy v pouštích mohou vykázat větší hustotu zalidnění.
Převažujícím zaměstnáním většiny Afričanů je zemědělská výroba, lov a rybolov. Proto žijí skoro ze tří čtvrtin ve venkovských osadách a vesnicích, někdy ovšem velmi rozsáhlých. Městského obyvatelstva je sotva 26%, avšak města, především velká, za poslední léta rychle vzrůstají, protože krize venkovského způsobu života láká mnoho lidé do měst v naději, že naleznou snazší živobytí. V různých částech kontinentu se rozrostla i miliónová velkoměsta, mezi nimiž vyniká desetimiliónová Káhira jako středisko arabského světa. Největšího stupně urbanizace bylo dosaženo v Jihoafrické republice, kde žije ve městech už více než polovina všech obyvatel.

Oblastní rozdělení
Regionální rozdělení Afriky je dosud silně poznamenáno koloniálními poměry, které dosud přetrvávají i v jejím politickogeografickém rozčelenění. Hranice států ve velké většině nejsou vedeny v souladu s přírodními ani národnostními či hospodářskými poměry. Územně politická roztříštěnost je v Africe větší než v kterémkoli jiném světadílu a snahy o vytvoření větších národních či silnějších ekonomických celků se zatím nesetkaly s úspěchem. Při vymezování geografických oblastí se proto mohou uplatnit různé názory.
Do severní Afriky počítáme většinu arabských zemí od Maroka a Mauretánie až po Egypt, který zasahuje Sinajským poloostrovem už do Asie. V nevelké vzdálenosti za obydlenými pobřežními a horskými kraji s větším množstvím srážek se šíří saharská poušť, oživená jen údolím Nilu a odlehlými oázami. Území většiny severoafrických států je proto velmi rozsáhlé, ale v průměru jen málo osídlené.
Nesourodou oblast východní Afriky vytvářejí země v prostoru horního a středního nilského povodí, Etiopie, Somálského poloostrova i jezerních plošin a příkopových propadlin Keni, Ugandy a Tanzanie. Její severní část je obydlena hamitsko-semitskými národy, na jihu žijí převážně černoši.
Největší množství zemí od Senegalu, Gambie, Guineje, Mali až po Čad, Nigérii a Zair v Konžské pánvi zahrnujeme do oblasti západní a střední Afriky. Většina z nich se rozkládá v tropickém vlhkém území při pobřeží Guinejského zálivu, ale náleží sem i jižní část Sahary a rozsáhlé prostory savan.
Jižní Afriku pak tvoří země s rozdílnými přírodními i sociálními poměry od Angoly, Zambie a Mosambiku až po Jihoafrickou republiku, která jako ekonomicky nejsilnější mocnost na jihu Afriky se v celé této oblasti snaží uplatnit svůj vliv. Řadíme sem i ostrov Madagaskar a další ostrovy a souostroví Indického oceánu v jeho širokém okolí.

Středočeský kraj- prezentace

tento text náleží k powerpoint prezentaci:

stredocesky-kraj.ppt

STŘEDOČESKÝ KRAJ

Středočeský kraj jako vyšší územně samosprávný celek byl vytvořen v roce 2000. Tento velice různorodý kraj v centrální části Čech, jedinečný a mnohotvárný, obklopuje hlavní město Prahu. Na rozdíl od ostatních krajů nemá své sídlo umístěno na vlastním území, ale na území jiného kraje, Hlavního města Prahy.
Středočeský kraj je největším samostatným územně správním celkem České republiky. Jeho rozloha 11 014 km2 zabírá téměř 14 % území České republiky a je cca 1,9 krát větší, než je průměrná rozloha kraje v České republice. K 30. červnu 2004 žilo ve Středočeském kraji 1 138 571 obyvatel. Kraj zcela obklopuje hlavní město Prahu a sousedí téměř se všemi Českými kraji kromě Karlovarského a moravských krajů.
Administrativně se kraj dělí na 26 správních obvodů obcí s rozšířenou působností, které k 1. 1. 2003 nahradily bývalé okresní úřady. Podle administrativního dělení ČR náleží Středním Čechám statistické jednotky NUTS 2 pro region Střední Čechy a NUTS 3 pro Středočeský kraj. Na obrázcích vidíme celkovou polohu kraje a jeho dělení na obce s rozšířenou působností.
Středočeský kraj zahrnuje 12 okresů, z nichž největší je okres Příbram a nejmenší Praha – východ. Na obce s rozšířenou působností byla převedena většina kompetencí, které dříve vykonávaly okresní úřady. Obce s rozšířenou působností se dále dělí na obce s pověřeným obecním úřadem. Ve Středočeském kraji je 55 obcí s pověřeným obecním úřadem.

Na území Středočeského kraje se stýkají 3 ze 6 geomorfologických subprovincie provincie Česká vysočina. Jsou to Česká tabule, Českomoravská a Poberounská subprovincie. Mezi nejvyšší pohoří patří Brdy, Středočeská pahorkatina, Hřebeny, Křivoklátská vrchovina či Dolnooharská tabule. Ve Středních Čechách se nenalézají příliš vysoká pohoří. Nejvyšším vrcholem kraje je Brdský Tok (865 m) a nejnižší bod se nachází na Labi u Horních Počápel s nadmořskou výškou 153 m.
Celá oblast patří do úmoří Severního moře, do kterého Labe ústí v Hamburku. Celková plocha povodí je 139 182 km2 . Největší a nejvýznamnější řeky jsou Labe, Vltava, Sázava, Berounka a můžeme jmenovat ještě ty menší: Cidlina a Jizera. Jezera ani rybníky nevynikají rozlohou, největší mezi nimi jsou jezera Probošťák a Lhota, z rybníků to jsou Bucek, Červený, Huťský a Loděnický. Největší přehradní nádrže leží na Vltavě známé jako Vltavská kaskáda. Ta se skládá z nádrží Kamýk a Slapy, která je největší, dále z Vranské, Orlické a Štěchovické přehrady. Další přehrady jsou Suchomastská, Klíčovská a Švihov. Na obrázcích jsou zachyceny soutoky Berounky a Vltavy a Labe a Vltavy.
Podnební poměry středních Čech jsou značně závislé na nadmořské výšce a utváření terénu. Celkově však kraj patří do mírně teplé podnební oblasti. Nejtepleji je v dolním Povltaví, v oblasti nízkých nadmořských výšek a nejchladněji v Brdech. Nejvyšší srážky v celoročním průměru kraje zaznamenal Ondřejov, nejnižší Velké Přítočno.
Z chráněných krajinných oblastí je největší a nejvýznamnější Křivoklátsko s vysokou přírodovědeckou hodnotou, dále Kokořínsko, Český kras, Český ráj a Blaník.
Lesy tvoří zhruba 27% rozlohy kraje. Nachází se tu mimo jiné bučiny, dubohabřiny či lužní lesy. Nižší zalesněnost má pouze Praha. Dlouhé osídlení a historicky intenzivní hospodářské využívání půdy se projevilo v odlesnění poměrně velké části území na severu kraje, naopak v jižní části kraje je lesní bohatství poměrně značné, a to zejména na Dobříšsku, Rožmitálsku a v Posázaví. Lesy se dají dělit na 8 lesních oblastí, nejhodnotnější jsou právě ty v chraněných krajinných oblastech, například na Křivoklátsku. Zemědělské půdy zabírají 61% celkové rozlohy a jsou velmi úrodné.

Osídlení Středočeského kraje obyvatelstvem je nejstarší na našem území. Věkový průměr je vysoký a porodnost je naopak nízká, po Praze 2. nejnižší. Dá se říct, že obyvatelstvo je národnostně jednotné, neboť se na území kraje nenacházejí národnostní menšiny ve větším množství. Míra nezaměstnanosti je dlouhodobě nižší proti republikovému průměru. Existují výrazné rozdíly v nezaměstnanosti uvnitř kraje, opět ovlivněné blízkostí Prahy. K 31. 12. 2004 byla registrovaná míra nezaměstnanosti v kraji 6,85 %. Nejvyšší hodnoty dosáhla v okrese Kutná Hora 10,20 %, nejnižší v okrese Praha-západ 2,94 %. Největší a nejznámější města jsou největší Kladno, průmyslová Mladá Boleslav, historická Kutná Hora, dřívější kulturní centrum Kolín, nebo Příbram. Nejlidnatějším okresem Středočeského kraje je okres Kladno, ve kterém se počet obyvatel již blíží 150 000. Naopak populačně nejmenším je okres Rakovník s cca 50 000 obyvateli. Hustota zalidnění je 103 obyvatel na km2 a urbanizace je 55%. Věková struktura obyvatel se téměř neliší od celorepublikového průměru. Zato v náboženském vyznání jsou patrné změny. V kraji žije více lidí bez vyznání a to zhruba o 10 %. Nezjištěné vyznání je téměř stejné.

Kraj lze charakterizovat jako průmyslově zemědělský. Ve srovnání s odvětvovou strukturou zaměstnanosti v ČR je v kraji nadprůměrně zastoupena průmyslová výroba a zemědělství, naopak podíl stavebnictví a služeb na celkové zaměstnanosti je nižší, oblast služeb však vykazuje v posledních letech progresivní růst.
Zemědělská výroba těží z vynikajících přírodních podmínek v severovýchodní části kraje, kraj vyniká hlavně rostlinnou výrobou, pěstováním pšenice, ječmene, cukrovky, v příměstských částech pěstováním ovoce, zeleniny a květin. Současným trendem je pěstování především plodin na výrobu olejů.
Stěžejními průmyslovými odvětvími jsou strojírenství, chemie a potravinářství. Několika významnějšími podniky je zastoupeno i sklářství, keramika a polygrafie. Ústup zaznamenaly dříve tradiční obory těžba uhlí, ocelářství a kožedělný průmysl.
Automobilka Škoda Mladá Boleslav se stala podnikem celostátního významu, na který je napojena celá řada subdodavatelů. Od roku 1991 paří Škoda německému Volkswagenu, ale ponechala si svou značku. V roce 2005 zahajuje výrobu na okrese Kolín neméně významná továrna na výrobu osobních automobilů TPCA (Toyota Peugeot Citroen Automobile, s.r.o.) . Dalšími významnými podniky jsou: Továrna obráběcích strojů Čelákovice, Kaučuk v Kralupech nad Vltavou, Spolana Neratovice (autokosmetika) , Kolínská rafinérie minerálních olejů, či jeden z nejstarších pivovarů Krušovice.
Středočeský kraj má kromě Prahy nejhustší, ale také nejpřetíženější, dopravní síť v republice. Přes území kraje vedou do hlavního města historicky radiálně uspořádané hlavní silniční a železniční tranzitní sítě. Své zastoupení v kraji má i vodní doprava. Labsko – vltavská vodní cesta, jejíž přibližně tři čtvrtiny se nacházejí na území kraje, je jedinou vodní cestou v České republice pro mezinárodní přepravu.

Z vysokých škol můžu jmenovat například Ústav biomedicínckého inženýrství či VŠ Škoda Auto. Celá středočeská oblast má řadu míst vhodných k rekreaci. Jsou to především údolí řeky Berounky, Sázavy a Vltavy. Zejména oba pražské okresy jsou doslova rekreačním zázemím Prahy, charakteristickým tzv. víkendovou turistikou. Na území Středočeského kraje se nachází množství významných historicky cenných památek. Největší koncentrací historicky cenných památek se vyznačuje město Kutná Hora, která je zaznamenána na seznamu UNESCO. Nejproslulejšími hrady jsou Karlštejn na Berounsku, Křivoklát na Rakovnicku a Kokořín na Mělnicku. Nejvýznamnějšími zámky jsou Konopiště na Benešovsku a Lány na Rakovnicku. Další významné památky jsou například Koněpruské jeskyně, Sázavský klášter, či Průhonický park. Významné jsou lázně Poděbrady a Toušeň. Zajímavé je lyžařské středisko Středočeského kraje, přestože povrch není nijak zvlášť hornatý, jinak kraj vlastní 9 golfových hřišť a dále vcelku běžná střediska, například pro lední hokej, volejbal či házenou.
Vzhledem již k dávnému osídlení kraje se tato oblast může pyšnit některými známými krajany. Jsou to Svatý Václav ze Stochova, na jehož počest tam stojí 1000 letý Svatováclavský dub, další je jeho matka Drahomíra či babička svatá Ludmila. Z novější doby sem patří Marie Wagnerová, farská kuchařka, která pod pseudonymem napsala knihu Kája Mařík, Benedikt Roezl- botanik a cestovatel, malíř Emanuel Liška, či otec Antonín a dcera Milada Cífkovi, kteří se zasloužili o rozvoj antukového tenisu v Čechách.

Na dalším snímku vidíme hrad Karlštejn a Průhonice, o kterých již byla řeč. Karlštejn sloužil jako úschovna cenností a Průhonický park patří k největším v Evropě.

Čerpaly jsme z naší učebnice, několika knih, z nichž dvě máme zde sebou a z oficiální stránky středočeského kraje.

referát Bulharsko

Bulharsko
Základní informace:
Rozloha: 110 994 km2 Měna: 1 leva= 100 stotinek
Počet obyvatel: 8 172 000 Úřední jazyk: bulharština
Hustota zalidnění: 74 obyv./km2 Písmo: azbuka
Hlavní město: Sofija Členství v: OSN, CEFTA
Státní zřízení: republika HDP: 6 200 $/obyv.

Přírodní poměry:
Poloha- Bulharská republika patří k největším balkánským státům a leží ve východní části Balkánského poloostrova. Na severu hraničí s Rumunskem, s nímž má přirozenou hranici řeku Dunaj, která spojuje Bulharsko se všemi podunajskými státy, na západě hraničí se Srbskem a Černou horou a Makedonií, na jihu s Řeckem, na jihovýchodě s Tureckem a na východě s Černým mořem.
Povrch- V Bulharsku převládají roviny a pahorkatiny, které zabírají 2/3 celkové plochy. Zbývající část pokrývají horské masivy, kde se dá lyžovat až do konce dubna. Středem Bulharska se táhne k jihu vyklenutý třetihorní horský oblouk Stará planina, dříve nazývaný Balkán, z čehož se odvozuje název celého poloostrova. Stará planina je důležitou klimatickou hranicí. Nepropouští na jih studené severní proudění, proto má jižněji položená Hornothrácká nížina, kraj známý chovem ovcí a koní i vynikajícím vínem, teplejší podnebí než Dunajská nížina, která leží na sever od pohoří. Na jih od Staré planiny se za mezihorskými Podbalkánskými kotlinami paralelně táhne nižší, ale rovněž krystalické pásmo zvané Sredna gora. V jihozápadní části Bulharska se rozkládá nejvyšší pohoří Rila, s nejvyšší horou Musalou, vysokou 2925 m. n. m. V Rile jsou čistá horská jezera, pramení tam řeky Iskăr, Marica ( považovaná za národní řeku ), Mesta, a přítoky Strumy, ve vyšších polohách žijí kamzíci a mufloni, na stráních rostou vzácné horské rostliny jako Protěž. Na jih od Rily se vypíná pohoří Pirin, od Rily oddělené jen úzkým průsmykem Predel. Poblíž leží Rodopy, které jsou bohaté na vodní zdroje a nerostné bohatství. A nesmím zapomenout ani na rozlohově malé, ale poměrně vysoké pohoří Vitoša.
Vodstvo- Bulharsko je bohaté na vodní zdroje, z nich největší jsou Černé moře a řeka Dunaj. Říční síť je hustá, ale až na mohutný Dunaj jsou řeky na vodu nepříliž bohaté a nestálost průtoků znemožňuje jejich využití pro plavbu. V horách je několik stovek horských jezer a vybudováno bylo i několik přehradních nádrží užívaných k zavlažování a výrobě elektrické energie. Černé moře je pro Bulharsko branou do světa. Je totiž důležitou obchodní cestou, základnou průmyslového rybolovu a nejnavštěvovanější turistickou oblastí. Do Černého moře je odvodňováno 57% území. Zbývajících 43% do Egejského moře. Řeka Dunaj je jedinou splavnou řekou Bulharska, využívá se i k zavlažování. Z řek, vlévajících se do Dunaje, jsou největší Iskăr a Jantra. K nejvýznamnějším vodním dílům patří Batacká kaskáda v západních Rodopách, Ardská kaskáda nebo přehradní nádrž na řece Văča.
Podnebí- Bulharsko leží v pásmu mírného kontinentálního podnebí, které se výrazně projevuje v jeho severní části. Na jihu a na východě jsou patrné vlivy středomořského podnebí, charakteristického teplými, suchými léty a mírnými, vlhkými zimami. Množství srážek je přiměřené, což je asi 650 mm srážek za rok. To však ale v horkých létech nestačí, proto je nutné přistoupit k zavlažování.
Půdy- Původní flóra panonské stepi byla na většině míst po zorání nahrazena kulturními plodinami. Orná půda představuje 43% území státu, lesy představují 38%.
Vegetace- Bulharsko má neobyčejně rozmanitou vegetaci. Nejníže se vyskytují dubové lesy, na ně navazují bukové lesy, následují jehličnaté lesy, nad horní hranicí lesa jsou subalpínské hole, porosty kleče nebo jalovců. Na jihu a černomořském pobřeží jsou porosty macchie se zimostrázem nebo cypřiši. V Dunajské nížině najdeme mokřadní vegetaci, v níž dominuje rákos.
Nerostné suroviny- Zdroje nerostných surovin jsou malé, chybí zejména kvalitní paliva. Poměrně velké jsou zásoby nekvalitního hnědého uhlí. Těží se tu ruda mědi, zinku a olova.
Obyvatelstvo:
Dnešní Bulhaři patří do skupiny Slovanských národů. Počet obyvatel od roku 1989 klesá, porodnost patří k nejnižším v Evropě, což je asi 1,1 dítěte na ženu. Bulhaři tvoří 83% populace, Turci 8,5%, Romové 2,6% a zbytek, 5,9%, tvoří ostatní národnostní menšiny. Ve městech žijí 2/3 obyvatel, to znamená, že urbanizace je 67,4%. V současném bulharsku panuje naprostá svoboda vyznání. Oficiálním náboženstvím je východní pravoslavné křesťanství. 18% obyvatel je nezaměstnaných. Gramotnost je 98%. Území republiky je rozděleno do 28 krajů.
Hospodářství:
Zemědělství- Zemědělství je významnou složkou ekonomiky. Převažuje rostlinná výroba, soustředěná zejména v Hornothrácké nížině a v Podunají. K nejvýznamnějším plodinám patří zelenina (okurky, rajčata, papriky ), ovoce, vinná réva, slunečnice, tabák, cukrová řepa, bavlna, pšenice a kukuřice. Významné je speciální pěstování růží na vonné oleje a chov bource morušového. Živočišná výroba je zaměřena na chov ovcí, skotu a prasat. Rybolov je významný pro domácí spotřebu.
Průmysl- Průmyslovým odvětvím dominuje potravinářství, metalurgie, textilní a chemická výroba a zpracování tabáku. Hnědé uhlí se spaluje v tepelných elektrárnách, které se na výrobě elektrické energie podílejí zhruba z 50%. Významná je jaderná energetika. Vzrobí 40% elektrické energie.
Doprava- Dopravní infrastruktura je v nekvalitním stavu a naráží i na přírodní překážky. Například přes Dunaj vede v Bulharsku jen jeden most. Problémem je i překonání horských pásem. Největšími námořními přístavy jsou Varna a Burgas. Mezinárodní letiště jsou v Sofiji, Varně, Plovdivu, Ruse a Burgasu.
Zahraniční obchod:
Bilance zahraničního obchodu je vcelku vyrovnaná, vyvážejí se zemědělské plodiny, hutnické a chemické výrobky, dovážejí se stroje a ropa. Hlavními obchodními partnery jsou Rusko, Německo, Turecko a Itálie.
Zajímavosti:
Nejstarší zlato Evropy bylo objeveno v nekropoli ve Varně. Po celém světě jsou slavné bulharské poklady: Vlčitrnský zlatý z doby bronzové, Panagjurištský, Lukovítský poklad, zlato z Vrace a Letnice a Rogozský královský stříbrný poklad. Bulharsko vlastní 7 kulturních památek pod záštitou UNESCO, například Rilský klášter založený v 10. století, či starobylé, romantické rybářské městečko Nesebăr, z něhož dýchá antická exotika.
Současné bulharské výtvarné umění má ve světě dobrý zvuk. Zejména grafika a karikatury. Malíři jako Vladimir Dimitrov, Nikola Petrov, Ilja Beškov a další vystavují s velkými úspěchy svá díla v renomovaných světových síních.
Bulhaři jsou též velmi hudebně nadaní. Světově nejznámnější jsou Boris Christov a Julia Wiener- operní pěvci, Jurij Bukov, Dina Schneidermannová a trio Balgarka- hudebníci.
Z významných osobností v literatuře bych jmenovala autora divadelních her Jordana Radičkova či básníka Christa Boteva. Prezident je Georgi Parvanov, volený přímou volbou na 5 let.
Firmy: lanové a řetězové kladkostroje PODEM, AD Gabrovo; kladkostroje Balkancar

Čerpala jsem ze zeměpisné učebnice Evropa ( Vilímek- Nováková, Scientia, 2001 ), turistického průvodce Bulharskem ( Olympia, 2002 ), encyklopedie Svět do kapsy ( Keith Lye, Ottovo nakladatelství, 2002 ) a internetových stránek: www.cia.gov/cia/publications/factbook/geos/bu.html a www.zemepis.com/Bulharsko.php

Hlavné Mestá (Hlavní města)

Severná a Stredná Amerika:
Kanada – Ottawa
USA – Washington
Mexiko – Mexiko City
Guatemala – Guatemala
Belize – Belmopan
Honduras – Tegucigalpa
Salvádor – San Salvador
Nikaragua – Managua
Kostarika – San Jose
Panama – Panamá
Bahamy – Nassau
Kuba – La Habana (Havana)
Jamajka – Kingston
Haiti – Port-Au-Prince
Dominikánska Republika – Santo Dominigo

Južná Amerika:
Venezuela – Caracas
Kolumbia – Bogota
Ekvádor – Quito
Peru – Lima
Čile(Chille) – Santiago
Argentína – Buenos Aires
Uruguaj – Montevideo
Paraguaj – Asunción
Bolívia – La Paz
Brazília – Brazília
Guyana – Georgetown
Surinam – Paramaribo
Francúzska Guyana – Cayenne

Afrika:
Maroko – Rabat
Alžírsko – Alžír
Tunikso – Tunis
Lýbia – Tripolis
Egypt – Káhira
Západná Sahara – Laâyoune
Mauritánia – Nouakchott
Senegal – Dakar
Gambia – Banjul
Guinea-Bissau – Bissau
Guinea – Konakry
Sierra Leone – Freetown
Libéria – Monrovia
Mali – Bamako
Pobrežie Slonoviny – Amoussoukro
Burkina – Ouagadougou
Ghana – Akkra
Togo – Lomé
Benin – Potro-navo
Niger – Niamey
Nigéria – Abuja
Čas – Ndjamena
Sudán – Chartúm
Eritrea – Asmara
Etiópia – Addis Abeba
Džibutsko – Džibuti
Somálsko – Mogadišo
Kamerun – Yaondé
Stredo-Africká Republika – Bangui
Rovníková Guinea – Malabo
Svätý Tomáš a Princov Ostrov – Port Gentil(Svätý Tomáš)
Gabon – Libreville
Kongo – Brazzavile
Kongo(býv. Zair) – Kinshasa
Uganda – Kampala
Keňa – Nairobi
Rwanda – Kigali
Burundi – Bujumbura
Tanzánia – Dodoma
Angola – Luanda
Zambia – Lusaka
Malawi – Lilongwe
Mozambik – Maputo
Komory – Moroni
Zimbabwe – Harare
Namíbia – Winddoek
Botswana – Gaborone
Južná Afrika(JAR) – Kapské Mesto
Madagaskar – Antananarivo
Lesotho – Maseru
Svazijsko – Maputo

Európa:
Island – Reykjavík
Írsko – Dublin
Súpjené Kráľovstvo(Veľká Británia) – Londýn
Portugalsko – Lisabon
Španielsko – Madrid
Francúzsko – Paríž
Belgicko – Brusel
Holandsko – Amsterdam
Luxemburgsko – Luxemburg
Švajčiarsko – Bern
Nemecko – Berlín
Dánsko – Kodaň
Rakúsko – Viedeň
Taliansko – Rím
Poľsko – Varšava
Česko – Praha
Slovensko – Bratislava
Maďarsko – Budapešť
Slovinsko – Ľubľana
Chorvátsko – Záhreb
Bosna a Hercegovina – Sarajevo
Srbsko a Čiena Hora – Belehrad
Albánsko – Tirana
Macedónsko – Skopje
Grécko – Atény
Bulharsko – Sofia
Rumunsko – Bukurešť
Moldavsko – Kišiňov
Ukrajina – Kyjev
Bielorusko – Minsk
Litva – Vilnius
Lotyšsko – Riga
Estónsko – Tallin
Fínsko – Helsinky
Švédsko – Štokholm
Nórsko – Oslo

Austrália a Oceánia:
Austrália – Canaberra
Nová Guinea – Port Moresby
Palau – Oreor
Mikronézia – Palikir
Šalamúnove Ostrovy – Honiara
Vanutau – Vila
Nová Kaledónia – Nouméa
Fiďzi – Suva
Tonga – Nuku’ Alofa
Walls a Futuna – Mata-Utu
Samoa – Apia
Americká Samoa – Pago Pago
Cookove Ostrovy – Avarua
Kiribati – Bairiki
Marshallove Ostrovy – Dalap-Uliga-Darrit
Francúzska Polynézia – Papeete

Řecko

Ohromný rozkvět umění, literatury a myšlení, který se odehrával v městských státech Řecka mezi 8. a 5. stol. př. n. l., měl velký vliv na vývoj evropské kultury a civilizace. I v současnosti země žije ze svého bohatého kulturního dědictví, zachovaného především v podobě architektonických památek a soch, a rovněž z jedinečné krásy ostrovní středomořské přírody.

PŘÍRODNÍ POMĚRY
Řecko zaujímá nejjižnější část Balkánského poloostrova. Asi 15% jeho území tvoří ostrovy v Egejském, Jónském a Krétském moři, které vznikly poklesem pevniny do Středozemního moře. Pobřeží je proto velmi členité, vedle Norska nejdelší v Evropě. Na severozápadě Řecko hraničí s Albánií, na severu s Makedonií a Bulharskem, na severovýchodě a východě s Tureckem.

Povrch
Většinu Řecka vyplňují hory, převážně vápencové, a tudíž značně zkrasovělé. Západní polovinou území prostupuje pohoří Pindos, které je pokračování, Dinárské soustavy z Albánie a Makedonie. Na severovýchodě je část řecké Madedonie a Thrákie lemována pohořími Belasica, Pirin a Rodopy na bulharských hranicích. Hranici s Tureckem tvoří řeka Marica. Z území Makedonie vybíhá do Egejského moře bizarní tříprstý poloostrov Chalkidiki s posvátnou horou Athos na východě. Východně od pohoří Pindos se rozkládá nížina Thesálie, největší v zemi. Od moře je opět oddělena pásmem hor, které při Soluňském zálivu vrcholí bájnou horou Olymp, nejvyšší horou Řecka. Pohoří Othrys pokračuje odtud k jihovýchodu a vynořuje se z Egejského moře na ostrově Euboia, probíhajícím paralelně s pevninou. Další menší nížiny vytvářejí na severu řeky Axiós (Vardar), přitékající z Makedonie, a Strymon (Struma) a Nestos tekoucí z Bulharska. Od pohoří Pindos na jihovýchod vybíhají masivy hor až na poloostrov Attika s hlavním městem. Západně od Athén úzká Korintská šíje s průplavem, který krátí cestu z Egejského do Jónského moře, spojuje pevninu s poloostrovem Peloponés. Paralelní horská pásma Peloponésu končí na jihu čtyřmi poloostrovy, z nichž nejdelší je hornatý Taygetos. Jeho pokračováním je ostrov Kythéra a pás ostrovů, které se táhnou přes Krétu na Rodos. Ostrovní část Řecka tvoří asi 2000 ostrovů, z nichž pouze 200 není obydleno. Největším ostrovem je Kréta na jihu Krétského moře. V Egejském moři jsou největší ostrovy při tureckém pobřeží (Thasos, Limnos, Lesbos, Chios, Samos, Rodos), další tvoří tři rozsáhlá souostroví: Severní Sporady, Jižní Sporady neboli Dodekanésos a největší Kyklady jihovýchodně od Attiky a Euboie. Jónské ostrovy při západním pobřeží země zahrnují známý Korfu (Kerkyra), Levkas, Kefalonii a Zakynthos. Prakticky celá oblast Řecka je seismicky aktivní.

Podnebí
Středomořské podnebí Řecka vykazuje regionální rozdíly. V nižších polohách se vyznačuje dlouhým, horkým a suchým létem. Mořské větry sice ochlazují pobřeží, ale horké suché prodění z Afriky známé jako meltemi podstatně zvyšuje teplotu na Krétě a jižních ostrovech. Nejvíce dešťových srážek spadne na podzim a v zimě zejména v pobřežních horách na severozápadě. Ledový vítr bóra ze severu přináší na hory množství sněhu. Studené větry pronikají také na severovýchod z východního Balkánu. Na jihu jsou zimy mírné s vlhkým prouděním od moře.

Rostlinstvo a zvířena

Tisíce let trvající kácení lesů a pasení ovcí a koz zredukovalo původní lesní pokryv na pouhou pětinu rozlohy řeckého území. V nižších polohách a téměř na celém Peloponésu převládají dnes křovinaté vždy zelené formace typu makchie. Na jaře rozkvétá na vápencích velké množství květin (skalniček). Jónské ostrovy – zejména Korfu a Levkas – mají vyšší srážky, a jsou proto bohatší na vegetaci.
Severní lesy se staly útočištěm některých velkých savců, kteří se v Evropě téměř nevyskytují, jako je vlk, medvěd hnědý a rys. V jižní části země lze spatřit velké množství plazů, včetně chameleonů. Turistický ruch ohrožuje želví populaci, neboť znečištění pláží znemožňuje želvám kladení vajec.

SPOLEČNOST
Dědictví slavného helénského období dodává Řekům silné národní cítění a hrdost. Dnešní řecký životní styl, jinak kulturně bohatý a živý, je ovlivněn rychlým přechodem země ze zaostalého balkánského státu v moderní demokratickou kapitalistickou společnost.

Obyvatelstvo
Řecko je národnostně homogenním státem. Malé menšiny tvoří Makedonci, Turci a Albánci. Téměř všichni Řekové jsou aktivními členy řecké pravoslavné církve. Vstup do Evropy znamenal odstranění diskriminovaného postavení žen. Řekové jsou tradičně silně spojeni s venkovem, i když již téměř 2/3 obyvatel žijí ve městech, přitom v samotné aglomeraci Athén celá třetina.

Státní zřízení
Řecko je parlamentní republika s jednokomorovým Národním shromážděním (300 poslanců) voleným obyvatelstvem starším 18 let na pětileté období. Prezident je vole parlamentem na dobu pěti let a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Výkonnou moc má vláda volená na čtyři roky, jejím poradním orgánem je rada republiky v čele s prezidentem. Řecko je rozděleno do 13 administrativních oblastí a 50 krajů (nómoi). Starostové a zastupitelstvo jsou voleni v místních volbách, ale jsou financováni státem
Řecko je členem NATO a v roce 1981 se mu podařilo vstoupit do Evropského společenství. Pokračující zásahy Řecka do dění na Kypru jsou příčinou nedobrých vztahů se sousedním Tureckem. Problémy působí i jeho negativní vztah k Makedonii a naopak kladný postoj k srbské Jugoslávii.

HOSPODÁŘSTVÍ
Řecko patří mezi nejzaostalejší země ES. Služby, především v rámci cestovního ruchu, bankovnictví a námořní plavby, jsou hlavním zdrojem příjmů a zmírňují trvalý schodek obchodní bilance i rozpočtu.

Zemědělství
V zemědělském sektoru je zaměstnáno stále více než 20% pracujících, ale produktivita práce je nízká. Obděláváno může být jen o něco více než 20% rozlohy země, dalších necelých 10% pokrývají trvalé kultury zemědělských investic, zvláště do nutného zavlažování, se stále nedostává. Mnoho farmářů ještě používá tažná zvířata. Převažuje rostlinná výroba a v jejím rámci pěstování zeleniny (hlavně rajčat), dále cukrovky, pšenice a kukuřice. Velmi významná je produkce vína, citrusů, oliv a tabáku. Pěstuje se také rýže, bavlník a brambory. Po celé zemi se chovají ovse a kozy. Rybolov je moderní a stačí uspokojit potřebu.

Průmysl a obchod
Řecko má poměrně značné nerostné zdroje, ale spotřeba paliv musí být ze 75% kryta dovozem. Těží se více než 50 mil. Tun hnědého uhlí a velmi významná je produkce bauxitu. Dále se těží rudy niklu, zinku, olova, manganu a chromu. Plánuje se zvýšení produkce elektřiny ve vodních elektrárnách (zatím kolem 10%) a širší spalování místního uhlí a lignitu. Využívá se též solární a větrné energie. Většina řeckého průmyslu je soustředěna v Athénské aglomeraci, jediným dalším větším průmyslovým centem je Soluň na severu. Nejdůležitějším odvětvím je potravinářství. Významná je chemická výroba, produkce cementu, dále textilu, oděvů a obuvi. Významný cestovní ruch (téměř 9 mil. návštěvníků ročně) přináší peníze, rozvoj služeb, stavebnictví a vyšší zaměstnanost. Vstupem do ES se obrat řeckého obchodu zvětšil, ale hodnotově nízký export a naopak drahý import způsobují trvale vysoký deficit. Vedle strojů, dopravních prostředků a ropy se dováží maso, mléko, ocel a farmaceutické výrobky. V exportu dominují potraviny, oděvy a ropné produkty.

Doprava a spoje
Geografické podmínky Řecka byly důvodem rozvoje intenzivní vnitřní i mezinárodní námořní dopravy. Řecko má jednu z největších obchodních flotil na světě a realizuje námořní dopravu pro řadu dalších států. Největší přístavy jsou Pireus, Soluň a Pátrai. Nedostatek dobrých silnic trval až do 70. let, ale nyní je v provozu dálnice spojující Athény s ostatními středisky . země má rozsáhlou síť autobusových linek jak na pevnině, tak na Krétě. Železniční síť je krátká, zmodernizovaná a omezuje se pouze na pevninu. V provozu je 35 domácích letišť, z to 9 mezinárodních, včetně Heraklionu na Krétě a letiště a Rodu, které slouží hlavně turistickému ruchu. Rozhlasové vysálání je kontrolováno státem, a podobně jako tisk, je do jisté míry cenzurováno.

Zdravotnictví, sociální péče a školství
Zlepšená zdravotní péče snížila výrazně kojeneckou úmrtnost a naopak naděje dožití obyvatel dosáhla úrovně nejvyspělejších států. Pro chudé je lékařská péče zdarma. Sociální zabezpečení je doplněno podporou v mateřství. Studium na vysokých školách je limitováno, aby se zabránila nezaměstnanosti vysokoškoláků. Soukromé univerzity jsou podle ústavy zakázány.

Afghánistán

Afghánské islámské emiráty

Afghánistán je vnitrozemský stát v horách jižní části Střední Asie. Hraničí s Pákistánem na jihovýchodě a Íránem na západě. Krátkou hranici na severu má s Turkmenistánem a Uzbekistánem, dlouhou s Tádžikistánem. Na severovýchodě, na konci úzkého vachánského koridoru leží Čína. Afghánistán byl rozpolcen občanskou válkou od konce 70. let, kdy islámští bojovníci (mudžáhidové) zahájili partyzánskou válku proti komunistickému režimu podporovanému okupačními vojsky sovětského svazu. Islámské síly získaly definitivne kontrolu nad zemí v roce 1992, i když boj mezi různými povstaleckými frakcemi pokračuje.

Přírodní poměry

Většinu území vyplňuje horský systém Hindúkuše, který na hranici s Pákistánem překračuje 7000 m. K jihozápadu se snižuje a rozšiřuje v řadu víceméně paralelních pohoří. Většina obyvatel žije v zavlažovaných údolích na okrajích hor. Nejůrodnější údolí na jihovýchodě vytváří řeka Kábul, podle níž je pojmenováno hlavní město. Na jihu se rozkládají náhorní plošiny Registánu pokryté pouští a protékané řekou Hílmand do solných Hamunských jezer na hranici s Íránem. Hustě osídlené jsou také roviny na severu v povodí hraniční řeky Amudarja.

Podnebí je suché vnitrozemské, silne ovlivňované nadmořskou výškou. Na jihozápadě dosahují letní teploty 50°C, na severu a v horských údolích v zimě klesají pod -20°C. Srážky jsou na jihu minimální, vlhčí, příznivější podmínky mají údolí na východě (500-1000 mm srážek ročně). V Hindúkuši jsou četné ledovce, které v létě napájejí řeky a umožňují zavlažování.

Na jihozápadě roste jen polopouštní xerofytní a slanomilná vegetace. Ve vlhčích partiích hor se vyskytují porosty zakrslých jehličnanů, cedrů a jedlí. V údolích rostou duby, topoly a ořechy. Mnoho velkých savců, včetně tygrů vymizelo, medvědi, gazely a vzácni irbisové dosud přežívají. Hojní jsou supi a další dravci.

Hospodářství

Afghánské hospodářství je rozvrácené dlouhotrvající válkou a země zůstává jednou z nejchudších na světě. Zemědělství je rozhodujícím odvětvím. Rozsáhlé zavlažovací projekty, které zvětšili plochu orné půdy na více než 12% rozlohy země, válkou značně utrpěly. Velké nebezpečí obdělávaní půdy spočívá v obrovském množství min. Hlavní plodinu představuje pšenice. Dále se pěstují kukuřice, rýže a ječmen. Významná je produkce bavlny, ořechů, vína, rozinek a dalšího sušeného ovoce. V horských údolích dominuje chov ovcí.

Nejdůležitějším nerostným zdrojem je zemní plyn. Existují zásoby uhlí, rud železa, mědi a dalších kovů, avšak jejich potenciál je dosud, podobně jako v případě energie horských řek, jen Smálo využit. Slabý průmysl produkuje vlněný a bavlněný textil, přírodní léky a stavebniny; na export jdou také řemeslné výrobky a tkané koberce.

Železnice neexistuje, a tak veškerá přeprava probíhá po silnicích. Nové silnice postavené za sovětské pomoci přes horské průsmyky byly vesměs válkou silně poškozeny. Místní letecká služba spojuje většinu provincií, Kábul a Kandahár mají mezinárodní letiště.

Školství, zdravotnictví a sociální péče jsou na velmi nízké úrovni, zvláště ve venkovských oblastech; většina léků a zdravotnického materiálu pochází ze zahraniční pomoci. Kojenecká úmrtnost patří k nejvyšším na světě (ze 100 narozených dětí jich zemře do 1. roku více než 15) Gramotných je necelá 1/3 dopělích.

Afrika

Základní vymezení

Africký světadíl se rozkládá na západní i východní polokouli a po obou stranách rovníku. Na jižní polokouli se nalézá plná třetina afrického kontinentu. Jestliže rozdělíme Ameriku na Severní a Jižní, je Afrika se svými 30.319.000 km2 po Asii druhým největším kontinentem, jemuž náleží více než pětina pevniny. Z celkového počtu obyvatelstva světa však žije v Africe jen něco přes 10%, takže průměrná hustota zalidnění nepřesahuje 16 obyvatel na km2. Přesto, že je součástí Starého světa, zůstala Afrika dlouho neznámou pevninou pro svou nepřístupnost, tropické klima, pralesy, pustiny a jiné obtíže.

Tuniský Bílý mys leží uprostřed Středomoří, mys Střelkový na jihu Afriky odděluje Atlantský a Indický oceán. Zelený mys spolu s výběžkem Almadies vybíhá nejdále k západu. Západněji už leží jen Kapverdy v Atlantském oceánu. Také za mysem Gardafui na Somálském poloostrově pokračují ostrůvky až k poslednímu ostrovu Sokotra. K Africe však počítáme ještě souostroví Seychely a Maskarény (Mauritius) ve vodách Indického oceánu na jižní polokouli, které se nalézají ještě východněji. Poledníková vzdálenost mezi severem a jihem africké pevniny činí asi 7.500 km, rovnoběžková vzdálenost přesahuje 8.000 km.

Povrch

Afriku odděluje od Evropy Středozemní moře na severu spojené Gibraltarským průlivem (širokým jen 14 km) s Atlantským oceánem. Významnějšími zálivy jsou zde jen Velká a Malá Syrta při libyjském a tuniském pobřeží, kde leží největší africký ostrov ve Středomoří Džerba. Jediné suchozemské spojení má Afrika s Asií 120 km širokou Suezskou šíjí. Za vlastní kontinentální rozmezí se pokládá Suezský průplav, otevřený již v r. 1869. Za Suezským zálivem dělí africké pobřeží od Arabského poloostrova 200-350 km široké Rudé moře, spojené průlivem Bab-el-Mandeb s Adenským zálivem Indického oceánu. Východoafrické pobřeží lemují Pemba, Zanzibar, Mafia a jiné malé ostrovy pevninského původu. Za širokým Mosambickým průlivem se rozkládá Madagaskar (587 tis. km2), čtvrtý největší ostrov světa. Oceánské ostrovy Seychely, Komory, Maskarény a další jsou většinou sopečného původu. Podobný původ mají ostrovy Madeira, Kanárské, Kapverdy a další v Atlantském oceánu, Bioko, Svatý Tomáš, Princův ostrov a jiné ostrovy v rozlehlém Guinejském zálivu i odlehlá Ascension, Svatá Helena a další ostrovy Středoatlantského hřbetu, které rovněž počítáme k Africe.

Africký štít se pokládá za zbytek staré gondwanské pevniny. V pozdějším vývoji byl rozlámán na řadu ker, které vytvořily rozsáhlé pánve a klenby v nestejné výši. Jejich plošinatý charakter se dodnes uplatňuje v reliéfu velké části pevniny (rozsáhlé roviny a náhorní plošiny).
Povrch Afriky je možno zhruba rozdělit na tři základní oblasti podle rozdílného geomorfologického vývoje a současných tvarů reliéfu: oblast Atlasu, oblast tabulových plošin, vrchovin, rovin a pánví a oblast východoafrických vysočin.

Atlas přes svoji délku téměř 2.000 km zaujímá jen malou část na severozápadě kontinentu. Středomořské pobřeží lemuje Ríf (2.453 m) a Pobřežní, čili Malý Atlas (2.308 m), které mají silně rozčleněné skalnaté hřbety ve vrcholových partiích. Jižněji, paralelně s Malým Atlasem, leží plošina šotů (bezodtoké sníženiny, do nichž stéká voda z okolních hor a mění se v močály), kterou tvoří řada pánví, z nichž některé jsou vyplněny slanými jezery a bažinami. Na západě vystupuje Vysoký Atlas s nejvyšší horou Džebel Tubkal (4.165 m). Ještě dále k jihu postupuje pásmo Antiatlasu (2.376 m) a přibližně stejně vysoký, ale mnohem mohutnější Saharský, čili Velký Atlas, který končí na východě Tuniským Atlasem.

V plošinaté části Afriky je daleko nejrozlehlejší pustinná oblast Saharsko-súdánské tabule, která zahrnuje všechny typy pouští. Vyniká mezi nimi poušť Sahara, téměř 9 mil. km2 rozlehlá, s typickými tvary pouštního větrání. Uprostřed ní vystupují vysoká pohoří Ahaggar (3.005 m) a Tibesti (Emi Koussi 3.415 m), na severu klesá šot Melghir pod -30 m, na východě proláklina Kattara dokonce -137 m. Na jihu přechází uprostřed pevniny v rozsáhlou Čadskou pánev, lemovanou místy vyššími horskými skupinami (např. Marra v pohoří Darfúr 3.088 m). Na odkrytých saharských horninách se tvoří skalní pouště (hamady), písčité pouště s vátými přesypy (ergy) a suchá řečiště jen s občasnými toky po vzácných deštích (vádí). Nejsušší je Libyjská poušť.
Na jih od Čadské pánve se rozkládá Konžská pánev na více než 3 mil. km2. Má několik úrovní a její dno se nalézá ve výšce 300-500 m. Je obklopena ze všech stran vyššími horskými skupinami, z nichž nejvýše vynikají sopky kamerunských hor (Kamerun 4.070 m) a Východoafrického příkopu. Hornoguinejská vysočina se rozkládá mezi zónou saharsko-súdánských rovin a plošin a Guinejským zálivem. Patří k ní zvlněný terén masívů Súdánské vysočiny (Futa Djalon, Loma 1.947 m, Nimba 1.768 m), plošina Bauči (1.780 m) mezi řekami Niger a Benue i Adamauské pohoří (2.679 m) v Kamerunu. Dolnoguinejská vrchovina tvoří četné samostatné plošinaté masívy, dosahující středohorských výšek. Pouze v jižní Angole výrazněji vystupují některé horské skupiny nad 2.000 m.

Rozlehlá pánev Kalahari se rozkládá na jih od plošiny Lunda-Katanga. Rovinatý povrch jejího dna leží ve výši téměř 1.000 m a v jejím okolí se zvedá řada pohoří, tektonických příkopů a hrástí. Má stepní až polopouštní charakter a k západu přechází v Namibijskou poušť, přiléhající k břehům Atlantského oceánu. Okraj Jihoafrického štítu se zvedá zvláště na jihovýchodě. Nejvyšší je zde velký stupeň Dračích hor (3.482 m). Hřebeny Kapských hor (2.326 m) vyplňují nejjižnější část kontinentu. Největší výšky na většinou hornatém ostrově Madagaskar dosahuje masív Tsaratanana (2.880 m) při jeho severním okraji.

Oblast východoafrických vysočin je na západě vyplněný zčásti jezery Malawi, Tanganika a dalšími, nad kterými ční sopečné masívy Virunga (4.507 m) a Ruwenzori (Ngaliema 5.119 m) s malými vrcholovými ledovci na rovníku. Střední systém příkopových propadlin pokračuje od Assalské prolákliny (-173 m) a Etiopského příkopu k jihu, riftovým údolím až k jezeru Malawi. Na něm leží nejmohutnější africké vulkány a nejvyšší hory Elgon (4.321 m), Kenya (5.194 m), Ngorongoro (3.648 m), Meru (4.567 m) a Kilimandžáro (5.895 m), rovněž s několika vrcholovými ledovci. Oba systémy uzavírají významnou Jezerní plošinu s Viktoriiným jezerem (68.800 km2), které je největší v Africe. Etiopská vysočina (Ras Dašan 4.620 m) je od ostatních pohoří Somálského poloostrova oddělena Etiopským příkopem.

Vodstvo

Většina afrických řek je charakteristická nepravidelnými odtokovými poměry i tvary říční sítě. Vodní režim ovlivňují zejména rozdíly mezi srážkovými úhrny tropických vlhkých oblastí a suchými pouštěmi. Nejrozsáhlejší bezodtoké oblasti, které celkově zabírají skoro třetinu kontinentu, leží v prostoru Sahary, Čadské a Kalaharské pánve. Více než třetina Afriky odevzdává své vody Atlantskému oceánu. Kongo, druhá na vodu nejbohatší řeka světa s 41.400 m3/sec. průměrného průtoku za rok při svém širokém a hlubokém ústí, je dlouhá 4.835 km a odvodňuje 3.822 tis. km2 Konžské pánve s okolím, včetně hlubokého jezera Tanganika (32.880 km2) a Kivu. Jeho nejsilnějšími přítoky jsou Ubangi-Uele (2.280 km) zprava a Kasai (2.200 km) zleva. Niger na svém rozsáhlém povodí (2.092 km2) a 4.160 km dlouhém toku sbírá vody mnohem méně, poněvadž jeho střední tok zasahuje hluboko do suché saharské oblasti. Průměrný roční průtok při jeho ústí, dříve než vytváří mohutnou deltu, činí kolem 12.000 m3/sec. Jeho nejvýznamnější přítok Benue je 1.450 km dlouhý. Senegal (1.430 km), Oranje (1.860 km), Volta (1.900 km) a další řeky atlantského úmoří jsou už mnohem slabší. Veletokem pobřeží Indického oceánu je především mocná Zambezi (2.660 km) s proslulými Viktoriinými vodopády (až 130 m vysokými) a mohutnými vodními díly. Díky bohatým srážkám ve svém 1.450 km2 rozlehlém povodí překračuje její průměrný roční průtok při ústí 16.000 m3/sec.Odvodňuje i velké jezero Malawi (28.480 km2). Řeky Džuba (1.650 km), Limpopo (1.600 km) a další jsou už mnohem méně významné.
Jediný africký veletok, který odevzdává své vody Středozemnímu moři, je Nil. S Kagerou (celkem 6.670 km) je to druhý nejdelší tok světa. Má rozsáhlé povodí 32.880 km2, avšak od ústí Modrého Nilu a Atbary z Etiopské vysočiny jeho vod ubývá, takže před rozvětvenou deltou nemá více než 1600 m3/sec. v ročním průměru. Úbytek působí nedostatek přítoků a velký výpar v pouštích na jeho dolním a středním toku, kde jeho hladina silně kolísá. Protéká členitým Viktoriiným jezerem (68.800 km2) a v řadě úseků je splavný. Vodní dílo u Asuánu patří k největším na světě.

Podnebí

Při své poloze při rovníku a obou obratnících je Afrika nejteplejším světadílem. Základní klimatické rozdíly jsou podmíněny změnami v poměrech tlaku vzduchu nad pevninou a sousedními oceány. Menší vliv mají i horopisné poměry a cirkulace mořských proudů kolem pobřeží. V podstatě můžeme rozlišit čtyři základní klimatické zóny s místními rozdíly zejména v hornatých oblastech. Rovníkové pásmo Konžské pánve a pobřežních oblastí Guinejského zálivu je pravou tropickou zónou s horkým a vlhkým podnebím po celý rok. V nížinách je porostlé tropickým dešťovým pralesem, s těžbou některých vzácných dřevin, pokud už nemusel ustoupit plantážím a zemědělským pozemkům. Srážky přinášejí hlavně větry vanoucí celoročně od Guinejského zálivu. Na návětrných svazích v okolí Kamerunské hory bylo naměřeno přes 10 tis. mm za rok, což je africké maximum.

Druhou základní oblastí je pásmo tropických dešťů monzunového typu s horkým a vlhkým létem, nestejně dlouhým a výrazným obdobím sucha v zimní polovině roku. Rozkládá se po obou stranách rovníkového pásma. Na severu dosahuje přibližně k 15° severní šířky, kromě Eritreje a Somálského poloostrova, na jihu pak ještě dále až k 18° jižní šířky s výjimkou suchého angolského pobřeží. Nejvyšší teploty se dostavují ke konci období sucha před nástupem letních dešťů. Lesy zde už hodně ustupují tropickému zemědělství i stromovým savanám.

Třetí oblast tropických pasátů se vyznačuje extrémně suchým a horkým podnebím s nedostatečnými srážkami při velkém výparu a nejteplejšími místy kontinentu. Patří sem rozsáhlé území Sahary i vyprahlé pouště Kalahari a Namibie v jižní části světadílu. V libyjské Azíziji byla naměřena nejvyšší teplota na zeměkouli (přes 58° C), nejvyšší průměrnou roční teplotu vykazuje Dalol (34,4° C) v Etiopii. V namibijském Windhoeku spadne 386 mm, v Timbuktu na Nigeru 230 mm, v eritrejské Massawě 181 mm a v Káhiře jen 25 mm srážek v průměru za rok. Najdou se však i místa, kde prší jen jednou za několik let.

Posledním pásmem je oblast subtropického podnebí, která zasahuje jen malé území na severu a jihu Afriky. V atlaských zemích blízko při pobřeží má středomořský ráz se suchým a teplým létem s občasnými vpády horkého saharského vzduchu a vydatnějšími srážkami v zimním období (Alžír 748 mm v ročním průměru). Podobný klimatický charakter má i jižní Kapsko. Dešťů však přichází většinou méně a také zimní období je o něco chladnější. Lesů se zachovalo v subtropické oblasti už jen málo. V horských krajích vysoké Afriky i na ojedinělých horských skupinách nabývá lokální podnebí spíše vertikální zonální ráz, s velkými rozdíly dne a noci.

Zdroje

Kromě značných, většinou dosud nevyužívaných hydroenergetických zdrojů na vodních tocích má Afrika i významné bohatství nerostných surovin. Zásoby vodní energie se odhadují na 37% světových zdrojů vodní síly. Největší potenciál se nalézá v povodí řeky Kongo. Hlavní vodní díla byla zatím vybudována na Nilu, Zambezi, Nigeru a Voltě. Uhlí je poměrně málo. Větší zdroje černého uhlí jsou známy především v Jihoafrické republice, menší význam mají ložiska severní a východní Afriky. Jediný důležitější hnědouhelný revír se nalézá v Nigérii. Zato zásoby ropy a zemního plynu jsou ohromné hlavně při severním okraji saharského vnitrozemí. Nejrychleji se rozvinula těžba v Libyi. Významná ložiska ropy byla nalezena i v Nigérii a dalších zemích střední Afriky, v Egyptě a jinde.
Železné a manganové rudy se nalézají především v západní a jižní Africe. Mnohem významnější jsou bohatá naleziště rud uranu a některých barevných kovů. Na jihu Zairu v provincii Shaba (Katanga), dále v Zambii a Zimbabwe jsou jedny z nejbohatších světových ložisek měděných a kobaltových rud. Uranové rudy se dobývají zejména v Jihoafrické republice. Silně rozšířeny jsou bauxity jako produkty tropického podnebí. Jejich světově významná ložiska pro výrobu hliníku se nalézají v Guineji a v Ghaně.

Zvlášť bohatý je africký kontinent na zlato a diamanty, kterých se zde získává přes dvě třetiny světové produkce. Hlavní naleziště leží na území Jihoafrické republiky, ale i v Konžské pánvi, v Ghaně a jinde. Světový význam mají také ložiska fosfátů, především v západních částech severní Afriky, kde je jejich největším producentem Maroko.

Obyvatelstvo

Vedle Asie můžeme i Afriku nepochybně pokládat za kolébku lidstva. Žili zde předchůdci člověka a zdá se, že pravěké osídlení východní Afriky mělo spojení s nejstaršími asijskými sídelními oblastmi. Africké populace však žily dlouho odděleně a zvláště saharské pustiny dlouho bránily styku negroidního lidu s obyvateli severní Afriky.

Ještě donedávna byl málo znám i celkový počet afrického obyvatelstva, poněvadž přesnější sčítání bylo prováděno jen v některých zemích. Dnes se počet obyvatel Afriky odhaduje celkem na 0,5 miliardy lidí a při většinou vysokém přirozeném přírůstku ho rychle přibývá. V mnoha zemích dosud nebyl překročen vývojový stupeň kmenových pospolitostí, takže národnostní a jazykové složení je stále velmi pestré. Proces vytváření svébytných afrických národů teprve probíhá se značnými obtížemi, protože hranice státních útvarů, vzešlé v podstatě z koloniální epochy, jen málokde odpovídají etnickým poměrům.

V severní Africe, v oblasti saharských pouští v Etiopii a na Somálském poloostrově převládly hamitsko-semitské národy, které dnes tvoří asi třetinu obyvatel kontinentu. Berberské národy, které obývaly ještě za časů římského impéria severní Afriku, byly později zatlačeny do hor a pouští arabskými přistěhovalci, kteří od sedmého století obsazovali úrodnější kraje. vlivem nového náboženství islámu se arabská kultura poměrně rychle šířila po celé severní a východní Africe a pronikla i jižně od Sahary.

Rovníková a jižní Afrika je od nepaměti osídlena převážně obyvatelstvem černé pleti, které má mezi sebou mnoho kmenových, národnostních, etnických i tradičních rozdílů. Přesto je možno černé obyvatele světadílu rozdělit na dvě základní nejvýznamnější skupiny: národy súdánské a národy Bantu. Vyšší a zpravidla o něco světlejší Súdánci obývají oblasti na jih od Sahary, zvláště západní Afriku. Mnozí z nich přijali za své náboženství islám. Bantuské národy jsou zpravidla poněkud menšího vzrůstu a mají tmavší pleť. Většina černošského obyvatelstva se živí primitivním obděláváním polí a chovem dobytka, méně lovem a rybolovem.

Pygmejové, žijící v pralesích Konžské pánve, Kamerunu a jinde, jsou pozůstatkem staršího obyvatelstva centrální Afriky. Jsou nižšího vzrůstu a živí se dosud zčásti primitivním lovem zvěře a sběrem lesních plodin. Zbytky starobylých afrických národů se nacházejí hlavně v jižní Africe, kde žijí v obtížných podmínkách primitivních zemědělců. Také Malgašové obývající ostrov Madagaskar se odlišují od lidu černé Afriky antropologicky i jazykově. Jejich kultura je převážně malajského původu.

Počet přistěhovalců evropského původu je malý a celkově nepřesahuje ani 3%. Po odchodu mnoha Evropanů ze zemí severní Afriky jich většina žije na jihu, především v Jihoafrické republice, kde tvoří vládnoucí vrstvu. V tropických oblastech je bělochů nepatrně a zpravidla tam nezůstávají trvale. Do některých zemí při pobřeží Indického oceánu přišli i přistěhovalci z Asie, zvláště Indové.

Průměrnou hustotou obyvatel je Afrika jen slabě zalidněným světadílem. Vyprahlé pouště, vysoké hory, odlehlé pralesy a kraje zamořené zhoubnými nemocemi jsou skoro neobydleny, nebo mají obyvatelstva jen velmi málo. Část Afričanů nežije dosud také plně usazeným životem. Daleko nejhustěji je zalidněno uměle zavlažované údolí Nilu a nilská delta, kde bydlí i více než 1.000 lidí na km2. Silně osídlena je rovněž jezerní oblast mezi jezery Viktoria a Tanganika, některé části jižní Afriky a pobřeží Guinejského zálivu. Také přímořské části atlaských zemí i některé oázy v pouštích mohou vykázat větší hustotu zalidnění.

Převažujícím zaměstnáním většiny Afričanů je zemědělská výroba, lov a rybolov. Proto žijí skoro ze tří čtvrtin ve venkovských osadách a vesnicích, někdy ovšem velmi rozsáhlých. Městského obyvatelstva je sotva 26%, avšak města, především velká, za poslední léta rychle vzrůstají, protože krize venkovského způsobu života láká mnoho lidé do měst v naději, že naleznou snazší živobytí. V různých částech kontinentu se rozrostla i miliónová velkoměsta, mezi nimiž vyniká desetimiliónová Káhira jako středisko arabského světa. Největšího stupně urbanizace bylo dosaženo v Jihoafrické republice, kde žije ve městech už více než polovina všech obyvatel.

Oblastní rozdělení

Regionální rozdělení Afriky je dosud silně poznamenáno koloniálními poměry, které dosud přetrvávají i v jejím politickogeografickém rozčelenění. Hranice států ve velké většině nejsou vedeny v souladu s přírodními ani národnostními či hospodářskými poměry. Územně politická roztříštěnost je v Africe větší než v kterémkoli jiném světadílu a snahy o vytvoření větších národních či silnějších ekonomických celků se zatím nesetkaly s úspěchem. Při vymezování geografických oblastí se proto mohou uplatnit různé názory.

Do severní Afriky počítáme většinu arabských zemí od Maroka a Mauretánie až po Egypt, který zasahuje Sinajským poloostrovem už do Asie. V nevelké vzdálenosti za obydlenými pobřežními a horskými kraji s větším množstvím srážek se šíří saharská poušť, oživená jen údolím Nilu a odlehlými oázami. Území většiny severoafrických států je proto velmi rozsáhlé, ale v průměru jen málo osídlené.

Nesourodou oblast východní Afriky vytvářejí země v prostoru horního a středního nilského povodí, Etiopie, Somálského poloostrova i jezerních plošin a příkopových propadlin Keni, Ugandy a Tanzanie. Její severní část je obydlena hamitsko-semitskými národy, na jihu žijí převážně černoši.
Největší množství zemí od Senegalu, Gambie, Guineje, Mali až po Čad, Nigérii a Zair v Konžské pánvi zahrnujeme do oblasti západní a střední Afriky. Většina z nich se rozkládá v tropickém vlhkém území při pobřeží Guinejského zálivu, ale náleží sem i jižní část Sahary a rozsáhlé prostory savan.

Jižní Afriku pak tvoří země s rozdílnými přírodními i sociálními poměry od Angoly, Zambie a Mosambiku až po Jihoafrickou republiku, která jako ekonomicky nejsilnější mocnost na jihu Afriky se v celé této oblasti snaží uplatnit svůj vliv. Řadíme sem i ostrov Madagaskar a další ostrovy a souostroví Indického oceánu v jeho širokém okolí.

Španělsko

Španělsko

-rozloha: 504 780 km2
-obyvatelstvo: 39 134 000 (72% Španělé, 16% Katalánci, 8% Galicijci a 2% Baskové)
-hlavní město: Madrid (3 041 000 obyvatel)
-jazyky: kastilská španělština(úřední), katalánština, galicijština a baskičtina
-náboženství: 96% římských katolíků, 3% bez vyznání a 1% ostaní
-měna: EURO

Barvy španělské vlajky navazují na znak aragonského království z 12. století. Současná úprava, při níž je ústřední žlutý pruh dvakrát širší než červené pruhy na okrajích, byla přijat v roce 1938 během španělské občanské války.

Španělské království je druhou největší zemí západní Evropy, hned po Francii. Dělí se s Portugalskem o Pyrenejský poloostrov. Většina území Španělska se rozkládá na rozsáhlé náhorní plošině Meseta. Nad ní však vyčnívají horská pásma Sierra Morena a Sierra Nevada. Na severu se tyčí Kantaberské pohoří (Cordillera Cantabrica) a vysoké Pyreneje, tvořící hranici s Francií. Nejvyšší vrchol Španělska však leží na jihovýchodě v Sieře Nevadě (Mulhacén 3478m). Španělsko má také úrodné pobřeží roviny a nížiny v povodí řekk Erba na severovýchodě a Guadalquiviru na jihozápadě. Ke Španělsku patří rovněž Baleárské ostrovy ve Středozemním moři a Kanárské ostrovy u severovýchodního pobřeží Afriky.

Madrid v srdi Španělska má horká léta, ale studené zimy, kde teploty klesají pod bor mrazu. Sníh pokrývá nejvyšší vrcholy horstev v Mesetě. Pobřeží nížiny mají horká, suchá léta a mírné zimy. Většina srážek (např. v přístavu Málaga naprší 474 mm za rok) se soustřeďuje do zimních měsíců. Málaga má typické středomořské podnebí a je střediskem turistického ruchu.

Většina původních španělských lesů byla již dávno vymýcena. Nyní rostou lesy jen na horských svazích a nepravidelné porosty se nacházejíi v jiných oblastech. Velké plochy pokrývají travnaté a křovinaté porosty.
Prvními obyvateli Španělska byli Iberové, kteří začali obchodovat s Féničany z východního Středomoří asi před 3000 lety. Kolem roku 600 př. n. l. založili Řekové na území Španělska obchodní stanice. Od 7. stol. př. n. l. začalo do oblasti pronikat Kartágo, ale později Kartagince vynhali Římané. Španělsko se stalo římskou provincií a dodnes se zde zachovalo mnoho architektonických památek římského původu. Kolem roku 400 n. l. vpadly do Španělska germánské kmeny, ale v roce 711 dobyli Španělsko Arabové. Arabská kultura se ve Španělsku rozvíjela, budovaly se velké mešity a paláce, mnohé z nich stojí dodnes. Od 11. stol. zahájili křesťanští Španělé dlouhý boj proti Maurům. Poslední maurská pevnost ja jihu Španělska, Granada, padla v roce 1492. Ve Španělsku, rozděleném na několik království, hrála v 15. sto. významnou roli Kastílie. Po sňatku Isabely Kastilské s Ferdinandem Aragonským (1469) se vytvořily podmínky pro sjednocení Španělska. V 16. stol. se Španělsko stalo světovou mocností. Na svém vrcholu ovládalo území ve Střední a Jižní Americe, v Africe a na Filipínách. Od konce 16. stol. začala moc Španělska upadat. jeho námořní síly byly zničeny při pokusu o dobytí Anglie (1588), kdy se prakticky polovina španělské Armady ( válečného loďstva) potopila buď v Lamanškém průlivu, nebo při pokusu o obeplutí Skotska. Rostoucí vliv Anglie a Nizozemí na mořích ztížil dopravu uloupeného bohatství v Nového světa a honba za zlatem odčerpávala domácí pracovní síly i finance. Ve 20. stol. již bylo Španělsko chudou zemí. V roce 1931 byla vyhlášena republika, ale po fašistickém povstání, v jehož čele stál generál Francisco Franco y Bahamonde, vypukla občanská válka (1936-39). Republikání byli nakonec poraženi a generál Franco (1892-1975) vládl jako diktátor. Po smrti generála Franka (1975) byla ve Španelsku obnovena monarchie a princ Juan Carlos I. se stal králem.

Ve Španělsku žije několik skupin obyvatelstva, které mají vlastní jazky i kluturu. Některé z nich usilují o získání samosprávy či dokonce samostatnosti. Především jde o Basky na severu, jejichž organizace ETA využívá při boji za nezávislost i teoristické akce. V 70. tech získaly Baskicko i Katalánsko autonomní statut. V září 1998 vyhlásila ETA jednostranné příměří, ale v srpnu 2000 provedla další teoristické akce a pokračovala v nich i na počátku roku 2002.

Vzestup španělské ekonomiky, krutě postižené občanskou válkou, začal v 50. a 60. letech jednak díly růstu turistiky, jednak po rozvoji průmyslu. Od 50. let se Španělsko změnilo z chudé země, závislé na zemědělství, v prosperující průmyslový stát. Na počátku 90. let pracovalo v zemědělství asi 10% obyvatelstva, v průmyslu 35% a v obchodě a ve službách (včetně cestovního ruchu) 55%. Zemědělská půda a pastviny zabírají asi dvě třetiny rozlohy, necelou třetinu tvoří lesy. Najrozšířenějšími plodinami jsou pšenice a ječmen, brambory, citrusy a jiné ovoce, vinná réva a olivy. Významný je také chov ovcí. Španělsko má rozvinutý těžební průmyslo (zejména uhlí a rudy železa). Mezi hlavní hospodářská odvětví patří také automobilový, chemický, textilní, potravinářský a strojírenský průmyslo, výroba cementu a dopravních zařízení.
Španělsko patří mezi pět hlavních světových výrobců automobilů.

ČR

Česká republika

Základní zeměpisné údaje

Hlavní město: Praha
Hlava státu: prezident
Rozloha: 78 864 m2
Armáda: branná povinnost 1 rok
Nejvyšší hora: Sněžka (1602 m) do r. 1995 65 000 vojáků
Nejnižší bod: u Hřenska (115 m) Řeky: Vltava, Labe, Morava
Forma vlády: parlamentní demokracie Dovoz: nerostná paliva, dopravní prostředky, surové materiály, stroje
Obchodní partneři: Německo, Rakousko, Státy SNS
Doprava: délka železniční sítě (9 454 km)

Klima

Větší část území zaujímá Česká vysočina, nížinné a rovinaté partie Česká tabule, která je tvořena křídovými sedimenty. Česká republika má mírné klimatické podnebí.

Historie ČR

K prvním obyvatelům dnešních Čech patřili Bójové, od nichž pochází jméno země, Bohemia. Na přelomu našeho letopočtu začíná invaze germánských kmenů. V 7. století vzniká v oblasti slovanský kmenový svaz – Sámova říše. První státní útvar v českých zemí – Velkomoravská říše.

Pak postupně Přemyslovci postupně ovládli Moravu a získali dědičný královský titul (Zlatou bulu sicilskou). Za vlády Přemysla Otakara I. byl český stát evropskou velmocí, jehož syn se stal císařem Svaté říše římské, učinil Prahu svým hlavním městem a přispěl k hospodářskému a kulturnímu rozkvětu Čech. Další vládnoucí rody: Lucemburkové, Jagellonci, Habsburkové. Krize v feudálním systému přinesla nástup kapitalismu.

K obnovení české státnosti však došlo až po rozpadu rakousko-uherské monarchie v důsledku 1. světové roku 1918, kdy byla vytvořena Československá republika a jejím prvním prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk. Po německé okupaci za 2. světové války vzali do svých rukou moc komunisti. K pádu režimu došlo až po dvaceti letech v listopadu 1989. K odtrhnutí Slovenska došlo 1. 1. 1993 a vzniku samostatné České republiky. Naši prezidenti:Tomáš Garrigue Masaryk (1918-1935), Edvard Beneš (1935-1945), Emil Hácha (1938-1945), Edvard Beneš (1945-1948), Klement Gottwald (1498-1953), Antonín Zápotocký (1953-1957), Antonín Novotný (1957-1968), Ludvík Svoboda (1968-1975), Gustav Husák (1975-1989), Václav Havel (od 1989).

Zemědělství

Hlavními plodinami jsou pšenice, ječmen, cukrovka a brambory, chmel, len, zelí, cibule a okurky. Důležitý je i chov prasat, skotu a drůbeže, ryb a lov zvěře.

Nerostné bohatství ČR

Nerostné zdroje jsou omezené, nejdůležitější je hnědé a černé uhlí, kdysi i těžba uranu, podle plánu má být obnovena těžba zlata. Významná je i produkce kaolínu, vápence a tuhy. Výroba dopravních prostředků, umělých hmot, umělých vláken, pneumatik. Část rozsáhlé produkce cementu se vyváží. Světově proslulá výroba užitkového a uměleckého skla, bižuterie, porcelánu a keramiky.

Průmysl

Hutnictví železa a strojírenství, chemický, textilní, elektrotechnický a potravinářství.

Afrika

Základní vymezení

Africký světadíl se rozkládá na západní i východní polokouli a po obou stranách rovníku. Na jižní polokouli se nalézá plná třetina afrického kontinentu. Jestliže rozdělíme Ameriku na Severní a Jižní, je Afrika se svými 30.319.000 km2 po Asii druhým největším kontinentem, jemuž náleží více než pětina pevniny. Z celkového počtu obyvatelstva světa však žije v Africe jen něco přes 10%, takže průměrná hustota zalidnění nepřesahuje 16 obyvatel na km2. Přesto, že je součástí Starého světa, zůstala Afrika dlouho neznámou pevninou pro svou nepřístupnost, tropické klima, pralesy, pustiny a jiné obtíže.

Tuniský Bílý mys leží uprostřed Středomoří, mys Střelkový na jihu Afriky odděluje Atlantský a Indický oceán. Zelený mys spolu s výběžkem Almadies vybíhá nejdále k západu. Západněji už leží jen Kapverdy v Atlantském oceánu. Také za mysem Gardafui na Somálském poloostrově pokračují ostrůvky až k poslednímu ostrovu Sokotra. K Africe však počítáme ještě souostroví Seychely a Maskarény (Mauritius) ve vodách Indického oceánu na jižní polokouli, které se nalézají ještě východněji. Poledníková vzdálenost mezi severem a jihem africké pevniny činí asi 7.500 km, rovnoběžková vzdálenost přesahuje 8.000 km.

Povrch

Afriku odděluje od Evropy Středozemní moře na severu spojené Gibraltarským průlivem (širokým jen 14 km) s Atlantským oceánem. Významnějšími zálivy jsou zde jen Velká a Malá Syrta při libyjském a tuniském pobřeží, kde leží největší africký ostrov ve Středomoří Džerba. Jediné suchozemské spojení má Afrika s Asií 120 km širokou Suezskou šíjí. Za vlastní kontinentální rozmezí se pokládá Suezský průplav, otevřený již v r. 1869. Za Suezským zálivem dělí africké pobřeží od Arabského poloostrova 200-350 km široké Rudé moře, spojené průlivem Bab-el-Mandeb s Adenským zálivem Indického oceánu. Východoafrické pobřeží lemují Pemba, Zanzibar, Mafia a jiné malé ostrovy pevninského původu. Za širokým Mosambickým průlivem se rozkládá Madagaskar (587 tis. km2), čtvrtý největší ostrov světa. Oceánské ostrovy Seychely, Komory, Maskarény a další jsou většinou sopečného původu. Podobný původ mají ostrovy Madeira, Kanárské, Kapverdy a další v Atlantském oceánu, Bioko, Svatý Tomáš, Princův ostrov a jiné ostrovy v rozlehlém Guinejském zálivu i odlehlá Ascension, Svatá Helena a další ostrovy Středoatlantského hřbetu, které rovněž počítáme k Africe.

Africký štít se pokládá za zbytek staré gondwanské pevniny. V pozdějším vývoji byl rozlámán na řadu ker, které vytvořily rozsáhlé pánve a klenby v nestejné výši. Jejich plošinatý charakter se dodnes uplatňuje v reliéfu velké části pevniny (rozsáhlé roviny a náhorní plošiny).
Povrch Afriky je možno zhruba rozdělit na tři základní oblasti podle rozdílného geomorfologického vývoje a současných tvarů reliéfu: oblast Atlasu, oblast tabulových plošin, vrchovin, rovin a pánví a oblast východoafrických vysočin.

Atlas přes svoji délku téměř 2.000 km zaujímá jen malou část na severozápadě kontinentu. Středomořské pobřeží lemuje Ríf (2.453 m) a Pobřežní, čili Malý Atlas (2.308 m), které mají silně rozčleněné skalnaté hřbety ve vrcholových partiích. Jižněji, paralelně s Malým Atlasem, leží plošina šotů (bezodtoké sníženiny, do nichž stéká voda z okolních hor a mění se v močály), kterou tvoří řada pánví, z nichž některé jsou vyplněny slanými jezery a bažinami. Na západě vystupuje Vysoký Atlas s nejvyšší horou Džebel Tubkal (4.165 m). Ještě dále k jihu postupuje pásmo Antiatlasu (2.376 m) a přibližně stejně vysoký, ale mnohem mohutnější Saharský, čili Velký Atlas, který končí na východě Tuniským Atlasem.

V plošinaté části Afriky je daleko nejrozlehlejší pustinná oblast Saharsko-súdánské tabule, která zahrnuje všechny typy pouští. Vyniká mezi nimi poušť Sahara, téměř 9 mil. km2 rozlehlá, s typickými tvary pouštního větrání. Uprostřed ní vystupují vysoká pohoří Ahaggar (3.005 m) a Tibesti (Emi Koussi 3.415 m), na severu klesá šot Melghir pod -30 m, na východě proláklina Kattara dokonce -137 m. Na jihu přechází uprostřed pevniny v rozsáhlou Čadskou pánev, lemovanou místy vyššími horskými skupinami (např. Marra v pohoří Darfúr 3.088 m). Na odkrytých saharských horninách se tvoří skalní pouště (hamady), písčité pouště s vátými přesypy (ergy) a suchá řečiště jen s občasnými toky po vzácných deštích (vádí). Nejsušší je Libyjská poušť.
Na jih od Čadské pánve se rozkládá Konžská pánev na více než 3 mil. km2. Má několik úrovní a její dno se nalézá ve výšce 300-500 m. Je obklopena ze všech stran vyššími horskými skupinami, z nichž nejvýše vynikají sopky kamerunských hor (Kamerun 4.070 m) a Východoafrického příkopu. Hornoguinejská vysočina se rozkládá mezi zónou saharsko-súdánských rovin a plošin a Guinejským zálivem. Patří k ní zvlněný terén masívů Súdánské vysočiny (Futa Djalon, Loma 1.947 m, Nimba 1.768 m), plošina Bauči (1.780 m) mezi řekami Niger a Benue i Adamauské pohoří (2.679 m) v Kamerunu. Dolnoguinejská vrchovina tvoří četné samostatné plošinaté masívy, dosahující středohorských výšek. Pouze v jižní Angole výrazněji vystupují některé horské skupiny nad 2.000 m.

Rozlehlá pánev Kalahari se rozkládá na jih od plošiny Lunda-Katanga. Rovinatý povrch jejího dna leží ve výši téměř 1.000 m a v jejím okolí se zvedá řada pohoří, tektonických příkopů a hrástí. Má stepní až polopouštní charakter a k západu přechází v Namibijskou poušť, přiléhající k břehům Atlantského oceánu. Okraj Jihoafrického štítu se zvedá zvláště na jihovýchodě. Nejvyšší je zde velký stupeň Dračích hor (3.482 m). Hřebeny Kapských hor (2.326 m) vyplňují nejjižnější část kontinentu. Největší výšky na většinou hornatém ostrově Madagaskar dosahuje masív Tsaratanana (2.880 m) při jeho severním okraji.

Oblast východoafrických vysočin je na západě vyplněný zčásti jezery Malawi, Tanganika a dalšími, nad kterými ční sopečné masívy Virunga (4.507 m) a Ruwenzori (Ngaliema 5.119 m) s malými vrcholovými ledovci na rovníku. Střední systém příkopových propadlin pokračuje od Assalské prolákliny (-173 m) a Etiopského příkopu k jihu, riftovým údolím až k jezeru Malawi. Na něm leží nejmohutnější africké vulkány a nejvyšší hory Elgon (4.321 m), Kenya (5.194 m), Ngorongoro (3.648 m), Meru (4.567 m) a Kilimandžáro (5.895 m), rovněž s několika vrcholovými ledovci. Oba systémy uzavírají významnou Jezerní plošinu s Viktoriiným jezerem (68.800 km2), které je největší v Africe. Etiopská vysočina (Ras Dašan 4.620 m) je od ostatních pohoří Somálského poloostrova oddělena Etiopským příkopem.

Vodstvo

Většina afrických řek je charakteristická nepravidelnými odtokovými poměry i tvary říční sítě. Vodní režim ovlivňují zejména rozdíly mezi srážkovými úhrny tropických vlhkých oblastí a suchými pouštěmi. Nejrozsáhlejší bezodtoké oblasti, které celkově zabírají skoro třetinu kontinentu, leží v prostoru Sahary, Čadské a Kalaharské pánve. Více než třetina Afriky odevzdává své vody Atlantskému oceánu. Kongo, druhá na vodu nejbohatší řeka světa s 41.400 m3/sec. průměrného průtoku za rok při svém širokém a hlubokém ústí, je dlouhá 4.835 km a odvodňuje 3.822 tis. km2 Konžské pánve s okolím, včetně hlubokého jezera Tanganika (32.880 km2) a Kivu. Jeho nejsilnějšími přítoky jsou Ubangi-Uele (2.280 km) zprava a Kasai (2.200 km) zleva. Niger na svém rozsáhlém povodí (2.092 km2) a 4.160 km dlouhém toku sbírá vody mnohem méně, poněvadž jeho střední tok zasahuje hluboko do suché saharské oblasti. Průměrný roční průtok při jeho ústí, dříve než vytváří mohutnou deltu, činí kolem 12.000 m3/sec. Jeho nejvýznamnější přítok Benue je 1.450 km dlouhý. Senegal (1.430 km), Oranje (1.860 km), Volta (1.900 km) a další řeky atlantského úmoří jsou už mnohem slabší. Veletokem pobřeží Indického oceánu je především mocná Zambezi (2.660 km) s proslulými Viktoriinými vodopády (až 130 m vysokými) a mohutnými vodními díly. Díky bohatým srážkám ve svém 1.450 km2 rozlehlém povodí překračuje její průměrný roční průtok při ústí 16.000 m3/sec.Odvodňuje i velké jezero Malawi (28.480 km2). Řeky Džuba (1.650 km), Limpopo (1.600 km) a další jsou už mnohem méně významné.
Jediný africký veletok, který odevzdává své vody Středozemnímu moři, je Nil. S Kagerou (celkem 6.670 km) je to druhý nejdelší tok světa. Má rozsáhlé povodí 32.880 km2, avšak od ústí Modrého Nilu a Atbary z Etiopské vysočiny jeho vod ubývá, takže před rozvětvenou deltou nemá více než 1600 m3/sec. v ročním průměru. Úbytek působí nedostatek přítoků a velký výpar v pouštích na jeho dolním a středním toku, kde jeho hladina silně kolísá. Protéká členitým Viktoriiným jezerem (68.800 km2) a v řadě úseků je splavný. Vodní dílo u Asuánu patří k největším na světě.

Podnebí

Při své poloze při rovníku a obou obratnících je Afrika nejteplejším světadílem. Základní klimatické rozdíly jsou podmíněny změnami v poměrech tlaku vzduchu nad pevninou a sousedními oceány. Menší vliv mají i horopisné poměry a cirkulace mořských proudů kolem pobřeží. V podstatě můžeme rozlišit čtyři základní klimatické zóny s místními rozdíly zejména v hornatých oblastech. Rovníkové pásmo Konžské pánve a pobřežních oblastí Guinejského zálivu je pravou tropickou zónou s horkým a vlhkým podnebím po celý rok. V nížinách je porostlé tropickým dešťovým pralesem, s těžbou některých vzácných dřevin, pokud už nemusel ustoupit plantážím a zemědělským pozemkům. Srážky přinášejí hlavně větry vanoucí celoročně od Guinejského zálivu. Na návětrných svazích v okolí Kamerunské hory bylo naměřeno přes 10 tis. mm za rok, což je africké maximum.
Druhou základní oblastí je pásmo tropických dešťů monzunového typu s horkým a vlhkým létem, nestejně dlouhým a výrazným obdobím sucha v zimní polovině roku. Rozkládá se po obou stranách rovníkového pásma. Na severu dosahuje přibližně k 15° severní šířky, kromě Eritreje a Somálského poloostrova, na jihu pak ještě dále až k 18° jižní šířky s výjimkou suchého angolského pobřeží. Nejvyšší teploty se dostavují ke konci období sucha před nástupem letních dešťů. Lesy zde už hodně ustupují tropickému zemědělství i stromovým savanám.

Třetí oblast tropických pasátů se vyznačuje extrémně suchým a horkým podnebím s nedostatečnými srážkami při velkém výparu a nejteplejšími místy kontinentu. Patří sem rozsáhlé území Sahary i vyprahlé pouště Kalahari a Namibie v jižní části světadílu. V libyjské Azíziji byla naměřena nejvyšší teplota na zeměkouli (přes 58° C), nejvyšší průměrnou roční teplotu vykazuje Dalol (34,4° C) v Etiopii. V namibijském Windhoeku spadne 386 mm, v Timbuktu na Nigeru 230 mm, v eritrejské Massawě 181 mm a v Káhiře jen 25 mm srážek v průměru za rok. Najdou se však i místa, kde prší jen jednou za několik let.

Posledním pásmem je oblast subtropického podnebí, která zasahuje jen malé území na severu a jihu Afriky. V atlaských zemích blízko při pobřeží má středomořský ráz se suchým a teplým létem s občasnými vpády horkého saharského vzduchu a vydatnějšími srážkami v zimním období (Alžír 748 mm v ročním průměru). Podobný klimatický charakter má i jižní Kapsko. Dešťů však přichází většinou méně a také zimní období je o něco chladnější. Lesů se zachovalo v subtropické oblasti už jen málo. V horských krajích vysoké Afriky i na ojedinělých horských skupinách nabývá lokální podnebí spíše vertikální zonální ráz, s velkými rozdíly dne a noci.

Zdroje

Kromě značných, většinou dosud nevyužívaných hydroenergetických zdrojů na vodních tocích má Afrika i významné bohatství nerostných surovin. Zásoby vodní energie se odhadují na 37% světových zdrojů vodní síly. Největší potenciál se nalézá v povodí řeky Kongo. Hlavní vodní díla byla zatím vybudována na Nilu, Zambezi, Nigeru a Voltě. Uhlí je poměrně málo. Větší zdroje černého uhlí jsou známy především v Jihoafrické republice, menší význam mají ložiska severní a východní Afriky. Jediný důležitější hnědouhelný revír se nalézá v Nigérii. Zato zásoby ropy a zemního plynu jsou ohromné hlavně při severním okraji saharského vnitrozemí. Nejrychleji se rozvinula těžba v Libyi. Významná ložiska ropy byla nalezena i v Nigérii a dalších zemích střední Afriky, v Egyptě a jinde.

Železné a manganové rudy se nalézají především v západní a jižní Africe. Mnohem významnější jsou bohatá naleziště rud uranu a některých barevných kovů. Na jihu Zairu v provincii Shaba (Katanga), dále v Zambii a Zimbabwe jsou jedny z nejbohatších světových ložisek měděných a kobaltových rud. Uranové rudy se dobývají zejména v Jihoafrické republice. Silně rozšířeny jsou bauxity jako produkty tropického podnebí. Jejich světově významná ložiska pro výrobu hliníku se nalézají v Guineji a v Ghaně.

Zvlášť bohatý je africký kontinent na zlato a diamanty, kterých se zde získává přes dvě třetiny světové produkce. Hlavní naleziště leží na území Jihoafrické republiky, ale i v Konžské pánvi, v Ghaně a jinde. Světový význam mají také ložiska fosfátů, především v západních částech severní Afriky, kde je jejich největším producentem Maroko.

Obyvatelstvo

Vedle Asie můžeme i Afriku nepochybně pokládat za kolébku lidstva. Žili zde předchůdci člověka a zdá se, že pravěké osídlení východní Afriky mělo spojení s nejstaršími asijskými sídelními oblastmi. Africké populace však žily dlouho odděleně a zvláště saharské pustiny dlouho bránily styku negroidního lidu s obyvateli severní Afriky.

Ještě donedávna byl málo znám i celkový počet afrického obyvatelstva, poněvadž přesnější sčítání bylo prováděno jen v některých zemích. Dnes se počet obyvatel Afriky odhaduje celkem na 0,5 miliardy lidí a při většinou vysokém přirozeném přírůstku ho rychle přibývá. V mnoha zemích dosud nebyl překročen vývojový stupeň kmenových pospolitostí, takže národnostní a jazykové složení je stále velmi pestré. Proces vytváření svébytných afrických národů teprve probíhá se značnými obtížemi, protože hranice státních útvarů, vzešlé v podstatě z koloniální epochy, jen málokde odpovídají etnickým poměrům.

V severní Africe, v oblasti saharských pouští v Etiopii a na Somálském poloostrově převládly hamitsko-semitské národy, které dnes tvoří asi třetinu obyvatel kontinentu. Berberské národy, které obývaly ještě za časů římského impéria severní Afriku, byly později zatlačeny do hor a pouští arabskými přistěhovalci, kteří od sedmého století obsazovali úrodnější kraje. vlivem nového náboženství islámu se arabská kultura poměrně rychle šířila po celé severní a východní Africe a pronikla i jižně od Sahary.

Rovníková a jižní Afrika je od nepaměti osídlena převážně obyvatelstvem černé pleti, které má mezi sebou mnoho kmenových, národnostních, etnických i tradičních rozdílů. Přesto je možno černé obyvatele světadílu rozdělit na dvě základní nejvýznamnější skupiny: národy súdánské a národy Bantu. Vyšší a zpravidla o něco světlejší Súdánci obývají oblasti na jih od Sahary, zvláště západní Afriku. Mnozí z nich přijali za své náboženství islám. Bantuské národy jsou zpravidla poněkud menšího vzrůstu a mají tmavší pleť. Většina černošského obyvatelstva se živí primitivním obděláváním polí a chovem dobytka, méně lovem a rybolovem.
Pygmejové, žijící v pralesích Konžské pánve, Kamerunu a jinde, jsou pozůstatkem staršího obyvatelstva centrální Afriky. Jsou nižšího vzrůstu a živí se dosud zčásti primitivním lovem zvěře a sběrem lesních plodin. Zbytky starobylých afrických národů se nacházejí hlavně v jižní Africe, kde žijí v obtížných podmínkách primitivních zemědělců. Také Malgašové obývající ostrov Madagaskar se odlišují od lidu černé Afriky antropologicky i jazykově. Jejich kultura je převážně malajského původu.

Počet přistěhovalců evropského původu je malý a celkově nepřesahuje ani 3%. Po odchodu mnoha Evropanů ze zemí severní Afriky jich většina žije na jihu, především v Jihoafrické republice, kde tvoří vládnoucí vrstvu. V tropických oblastech je bělochů nepatrně a zpravidla tam nezůstávají trvale. Do některých zemí při pobřeží Indického oceánu přišli i přistěhovalci z Asie, zvláště Indové.
Průměrnou hustotou obyvatel je Afrika jen slabě zalidněným světadílem. Vyprahlé pouště, vysoké hory, odlehlé pralesy a kraje zamořené zhoubnými nemocemi jsou skoro neobydleny, nebo mají obyvatelstva jen velmi málo. Část Afričanů nežije dosud také plně usazeným životem. Daleko nejhustěji je zalidněno uměle zavlažované údolí Nilu a nilská delta, kde bydlí i více než 1.000 lidí na km2. Silně osídlena je rovněž jezerní oblast mezi jezery Viktoria a Tanganika, některé části jižní Afriky a pobřeží Guinejského zálivu. Také přímořské části atlaských zemí i některé oázy v pouštích mohou vykázat větší hustotu zalidnění.
Převažujícím zaměstnáním většiny Afričanů je zemědělská výroba, lov a rybolov. Proto žijí skoro ze tří čtvrtin ve venkovských osadách a vesnicích, někdy ovšem velmi rozsáhlých. Městského obyvatelstva je sotva 26%, avšak města, především velká, za poslední léta rychle vzrůstají, protože krize venkovského způsobu života láká mnoho lidé do měst v naději, že naleznou snazší živobytí. V různých částech kontinentu se rozrostla i miliónová velkoměsta, mezi nimiž vyniká desetimiliónová Káhira jako středisko arabského světa. Největšího stupně urbanizace bylo dosaženo v Jihoafrické republice, kde žije ve městech už více než polovina všech obyvatel.

Oblastní rozdělení

Regionální rozdělení Afriky je dosud silně poznamenáno koloniálními poměry, které dosud přetrvávají i v jejím politickogeografickém rozčelenění. Hranice států ve velké většině nejsou vedeny v souladu s přírodními ani národnostními či hospodářskými poměry. Územně politická roztříštěnost je v Africe větší než v kterémkoli jiném světadílu a snahy o vytvoření větších národních či silnějších ekonomických celků se zatím nesetkaly s úspěchem. Při vymezování geografických oblastí se proto mohou uplatnit různé názory.

Do severní Afriky počítáme většinu arabských zemí od Maroka a Mauretánie až po Egypt, který zasahuje Sinajským poloostrovem už do Asie. V nevelké vzdálenosti za obydlenými pobřežními a horskými kraji s větším množstvím srážek se šíří saharská poušť, oživená jen údolím Nilu a odlehlými oázami. Území většiny severoafrických států je proto velmi rozsáhlé, ale v průměru jen málo osídlené.

Nesourodou oblast východní Afriky vytvářejí země v prostoru horního a středního nilského povodí, Etiopie, Somálského poloostrova i jezerních plošin a příkopových propadlin Keni, Ugandy a Tanzanie. Její severní část je obydlena hamitsko-semitskými národy, na jihu žijí převážně černoši.
Největší množství zemí od Senegalu, Gambie, Guineje, Mali až po Čad, Nigérii a Zair v Konžské pánvi zahrnujeme do oblasti západní a střední Afriky. Většina z nich se rozkládá v tropickém vlhkém území při pobřeží Guinejského zálivu, ale náleží sem i jižní část Sahary a rozsáhlé prostory savan.

Jižní Afriku pak tvoří země s rozdílnými přírodními i sociálními poměry od Angoly, Zambie a Mosambiku až po Jihoafrickou republiku, která jako ekonomicky nejsilnější mocnost na jihu Afriky se v celé této oblasti snaží uplatnit svůj vliv. Řadíme sem i ostrov Madagaskar a další ostrovy a souostroví Indického oceánu v jeho širokém okolí.

Slovensko – VUC

Bratislavský VÚC

Príroda:

Pohoria: Malé Karpaty
Nížiny: Záhorská, Podunajská
Rieky: Dunaj, Malý Dunaj, Morava
Priehrady: Gabčíkovo, Senecké Jazerá, Zlaté Piesky
Mestá: Senec, Pezinok, Malacky, Modra, Bratislava, Svätý Jur, Stupava

Zaujímavosti:
- najväčšie zásoby pitnej vody SR sa nachádzajú na Žitnom Ostrove
- najúrodnejšie pôdy sa nachádzajú na Žitnom Ostrove(černozeme, hnedozeme)
- v okolí Dunaja sa nachádzajú lužné lesy
- Záhorie – piesočné duny – borovice
- Malé Karpaty – hlavne dubiny a bučiny

Socio-ekonomická charakteristika:

Priemysel:
Záhorie(Láb, Plavecký Štvrtok, Malacky) – Ťažba
Pezinok, Modra, Svätý Jur – Vinárstvo
Rohožník – Cementárne
Poľnohospodárstvo:
Plodiny – pšenica, kukurica, vinič, cukrová repa, zelenina, ovocie – broskyne, marhule
Živočíšna výroba – hydina, ošípané

Doprava:
Cestná – diaľnice
Železnice – uzol
Letisko – M.R. Štefánika
Potrubná – Ropa, Zemný Plyn
Informácie – Počítače, Mobil

CR + Služby:
Kultúrno-historické pamiatky: vínna turistika
Rusovce – pozostatky rímskeho mesta Gerulata
Pezinská Baba – Lyžovanie
Modra – Modranská Keramika

———————————————————————————————————————————–

Trnavský VÚC

Príroda:

Pohoria: Malé Karpaty, Biele Karpaty, Myjavská Pahorkatina
Nížiny: Podunajská, Záhorská, Považské Podolie
Rieky: Malý Dunaj, Dunaj, Váh
Priehrady: Sĺňava, Kráľová, Gabčíkovo, Madunice
Mestá: Trnava, Sereď, Galanta, Dunajská Streda, Hlohovec, Senica, Gbely, Holíč, Skalica, Piešťany, Šaštín, Šamoria, Vŕbové, Veľký Meder, Sládkovičovo

Socio-ekonomická charakteristika:

Priemysel:
Hlohovec – Drôtovňa, slovakofarma – lieky
Dunajská Streda, Sereď, Trnava – Cukrovar
Senica – textil(umelý hodváb)
Skalica – papierne – GRAFOBAL
Jaslovské Bohunice – Jadrová Elektráreň
Gbely – Záhorie – Ropa

Poľnohospodárstvo:
Plodiny – kukurica, slnečnica, repka olejná, ovocie, zelenina
Živočíšna výroba – hydina, ošípané

Služby + CR:
Piešťany – kúpele, letisko
Trnava – historické centrum
Smolenice – zámok
Šaštín – pútnické mesto
Plavecký Peter – Skanzen – Vodné Mlyny
Smrdáky – Kúpele
Dunajská Streda, Sládkovičovo, Veľký Meder – Termálne Kúpele
Jaskyňa – Driny
Trnava – Peugeot

———————————————————————————————————————————–

Nitriansky VÚC

Príroda:

Pohoria: Tríbeč, Štiavnické vrchy, Pohronský Inovec, Žitavská pahorkatina, Nitrianska pahorkatina
Kotliny: Hornonitrianska
Nížiny: Podunajská
Rieky: Ipeľ, Hron, Nitra, Váh, Dunaj, Žitava
Mestá: Nitra, Topoľčany, Zlaté Moravce, Nové Zámky, Šaľa, Komárno, Levice, Vráble, Šurany
Minerálne Pramene: Santovka
Termálne Pramene: Štúrovo, Patince, Komárno, Podhájska, Šurany, Margita, Ilona
Jaskyne: Čertova Pec

Zaujímavosti:
CHKO zubria zvernica – Topoľčianky
Drop – Zlatná na Ostrove
Arborétum – Tesárske Mlyňany
Detská Farma Humanita – Kráľová nad Váhom
Socio-ekonomická charakteristika:
Historické pamiatky: zámok v Topoľčiankach, Nitriansky Hrad, Rímsky tábor Iža, Sinagoga,
Technické pamiatky: Protiturecká pevnosť v Komárne, hvezdáreň v Hurbanove

Socio-Technicka charakteristika:

Priemysel:
Hurbanovo – Zlatý Bažant
Topoľčany – Topvar
Nitra – Corgoň
Nitra – Víno
Nitra – Mliekáreň
Nové Zámky – Mäsokombinát
Šurany, Pohronský Ruskov – Cukrovar
Komárno – Lode
Zlaté Moravce – Chladničky
Tlmače – Kotle
Šaľa(Duslo), Nitre(Plastika) – Chemický
Štúrovo – Papierne
Topoľčany, Levice – Textil
Mochovce – Jadrová Elektráreň
Poľnohospodárstvo:
Plodiny – kukurica, pšenica, chmeľ, tabak, melóny, paprika, víno
Živočíšna výroba – hydina, ošípané, ryby, kone
Levice – Rybníky
Dopravný uzol – Nové Zámky, Šurany

———————————————————————————————————————————–

Trenčiansky VÚC

Príroda:
Pohoria: Biele Karpaty, Strážovské vrchy, Považský Inovec, Myjavská Pahorkatina, Javorníky, Súľovské vrchy
Kotliny: Hornonitrianska, Považské Podolie
Nížiny: Považské Podolie
Rieky: Váh, Nitra, Bebrava, Myjava
Priehrady: Ladce, Kostolná, Horná Streda, Dubnica
Mestá: Trenčín, Partizánske, Prievidza, Púchov, Považská Bystrica, Handlová, Nováky, Nové mesto nad Váhom, Myjava, Ilava, Bánovce nad Bebravou, Nová Dubnica,
Minerálne a Termálne Pramene: Trenčianske Teplice, Nimnica, Bojnice
Hrady a Pamiatkové Rezervácie: Trenčiansky hrad, Čičmany, Bojnický zámok
Rezervácie: CHKO B. Karpaty, CHKO Ponitrie, Maninska Tiesňava, Vršatské bradlá

Socio-ekonomická charakteristika:
- má najhustejšie osídlenie v kotlinách, najredšie osídlenie pohoria

Priemysel:
Horná Nitra – ťažba uhlia
Nováky – tepelná elektráreň
Považská Bystrica, Dubnica – Považské strojárne – Strojársky
Nováky – chemický
Gumárenský – Matador – Púchov
Trenčín, Púchov – textilný
Partizánske – obuvnícky
Nemšová, Lednické rovne – Sklársky
Prievidza – Nestlé Food
Ilava – Poper
Trenčín – Old Herold
Ilava – Ilavská Väznica

Poľnohospodárstvo:
Plodiny – jačmeň, cukrová repa, chmeľ, slivky – Bočácka Slivovica

CR + Služby:
Maľované Domy – Čičmany
Mohyla M.R. Štefánika – Brezová pod Bradlom
Trenčianske Teplice – kúpele, filmový festival
Bojnice – kúpele, bojnický zámok
Adamovské kochanovce
Trenčiansky hrad
Čachtice
Bekov – Zrúcaniny

———————————————————————————————————————————–

Žilinský VÚC

Príroda:

Pohoria: Flyšové: Oravská Magura, Javorníky, Kysucké Beskydy, Oravské Beskydy, Oravská Vrchovina, Kysucká Vrchovina
Jadrové: Chočské Vrchy, Malá Fatra, Veľká Fatra, Nízke Tatry,
Kotliny: Turčianska, Žilinská, Liptovská, Považské podolie
Rieky: Váh, Biely Váh, Čierny Váh, Belá, Orava, Kysuca, Turiec
Priehrady: Liptovská Mara, Orava, Nová Bystrica, Čierny Váh
Národné Parky:
Nízke Tatry: Demänovské Jaskyne, Jasná, Jánska Dolina(termálne kúpele), Bešeňová, Korytnica
Malá Fatra: Martinské hole, Vrátna dolina, Tetchová
Veľká Fatra: Gaderská dolina, Maline Brdo, Vlkolínec,

Socio-ekonomická charakteristika:
- vysoká nezamestnanosť, v minulosti emigrácia
- v období komunizmu, lokalizácia zbrojárskeho priemyslu – tieto fabriky zanikli

Historické oblasti:
Kysuce – Čadca
Liptov – Liptovská Mara
Turiec – Martin
Orava – Dolný Kubín
Horné Považie – Žilina

Priemysel:
Trstená, Nižné – TV
Istebné – Kovohuty
Tvrdošín – spracovanie dreva, syrokrém
Čadca – textilný priemysel(Pratex, Makita)
Kysucké nové Mesto – výroba ložísk
Žilina – Drevo, potraviny, automobily(Kia)
Martin – polygrafia, strojársky
Ružomberok – Celulóza, papier
Liptovský Hrádok – telefóny, drevo
Liptovský Mikuláš – kožušníctvo, St. Nicolaus, Horčica, syry, konzervárne

Poľnohospodárstvo: Zemiaky, Raž, Chov oviec

Cestovný Ruch:
Horské Oblasti – Veľká Rača, Martinské Hole, Malinné Brdo, Vrátna Dolina,
Jaskyne – Demänovská Jaskyňa Slobody, Demänovská Ľadová Jaskyňa, Važecká Jaskyňa
Vodné Športy – Orava, Nová Bystrica, Liptovská Mara
Kúpele – Rajecké Teplice, Trenčianske Teplice, Lúčky, Ľubočna
Historické Pamiatky – Oravský Hrad, Strečno, Blatno. Sklabiňa, Budín
Skanzeny – Zuberec(Orava), Martin, Vlkolinec, Výchilovka(Kysuce), Pribilina(Liptov), Čičmany
Martin – Sídlo matice Slovenskej
Východná – Folklórne Festivaly

———————————————————————————————————————————–

Banskobystrický VÚC

Príroda:

Pohoria: Slovenský Raj, Slovenský Kras, Kremnické Vrchy, Štiavnické Vrchy, Poľana, Krupinská Planina, Nízke Tatry, Slovenské Rudohorie, Muránska Planina
Nížiny: Juhoslovenská, Zvolenská, Horehronské Podolie
Rieky: Hron, Slaná, Slatina, Rimava, Muráň, Ipeľ
Tajchy – umelé vodné nádrže tvorili súčasť rozsiahleho vodohospodárskeho systému
Národné parky: Nízke Tatry, Muránska Planina, Slovenský Raj

Socio-ekonomická charakteristika:

Priemysel:
B. Bystrica – Smrečina
Slovenská Ľubča – Biotika
Harmanec – Papierňe
Zvolen – Bučina
Sliač – Letisko, Kúpele
Poltár, Zlatno – Sklo
Rimavská Sobota – Cukrovary
Žiar nad Hronom – Hlinikáreň

Nerastné Suroviny:
Jelšava
Revúca
Tisovec

Naj Európy (Nej Evropy)

Najväčšie mesto – Moskva
Najvyšší vrch – Mont Blanc 4 810 m
Najdlhšia rieka – Volga 3 531 km
Najväčší štát – Európska časť Ruska 4 228 800 km2
Najsevernejšie miesto – mys Nordkinn (Nórsko)
Najjužnejšie – mys Punta Marroque (Španielsko)
Najzápadnejšie – mys Coba (Portugalsko)
Najvýchodnejšie – úpätie Uralu
Najnižšie miesto – preliačina v Kaspickom mori
Najvyššie hory – Alpy, Pyreneje
Najsuchšia oblasť – nížina pri Kaspickom mori
Najväčšie jazero – Ladošské
Najhustejšie zaľudnené mesto – Holandsko
Najrozslahlejšia nížina Európy – Východoeurópska nížina
Najnižší bod – Kaspické more 28 m.p.m
Najvyššia teplota – Španielsko 50°C
Najnižšia teplota – Rusko -55°C
Najmenší štát – Vatikán 0.44km2
Mesto s najvyšším počtom obyvateľov – Paríž

Kras, exokras, endokras, přístupné jeskyně

Kras

Název odvozen od názvu slovinského horstva. Jedná se o území krasovými horninami, jejichž rozpouštěním – korozí vznikají jak povrchové – EXOKRAS, tak podpovrchové krasové jevy – ENDOKRAS.

Přístupné jeskyně:

• Koněpruské jeskyně
• Šipka
• Balcarka
• Klemperka
• Punkevní jeskyně
• Bozkovské dolomitové jeskyně
• Pekárna
• Hliněná jeskyně
• Díra na Hluboké
• Jeskyně na Turoldu
• Ochozská jeskyně
• Zbrašovské aragonitové jeskyně

Endokras:

Zahrnuje především jeskyně, které jsou morfologicky velmi různorodé a jejich geneze nemusí souviset jen s krasověním. Dělí se na primární jeskyně – tvořící se současně s horninou a uchovali si přibližně svou morfologickou podobu – např. lávové jeskyně.

Exokras:

Je to povrchové krasovění, vytváří se zahloubené depresní formy oddělené od sebe navzájem konvexnímy tvary. Členíme je na základě geneze, morfol.tvarů, charakteru a velikosti na krasové formy, fluviokrasové formy a krasová údolí.

Vrásnění, veliký kontinent Pangea, dělení pohoří, příkrov

Vrásnění:

Horotvorné pochody, orogenetické pochody, orogeneze, vytváření vrásných pohoří stlačováním a borcením usazenin postranními, horotvornými tlaky. Takové tlaky se objevují v jistých delších časových obdobích, ve kterých občas zesilují, občas ustávají a často se stěhují, takže pásemná horstva byla zpravidla vytvářena v několika poměrně krátkých horotvorných fázích, prozrazovaných stratigrafickými hiáty, diskordancemi a jinými zjevy. Nejvýznamnější orogeny a horotvorné fáze v Evropě : kaledonský orogen vytvořil horstva severozápadní Evropy ve fázi takonské ( mezi ordovikem a silurem), ardenské ( v siluru) a erijské ( mezi silurem a devonem). Variský orogen vytvořil horstva v jihozápadní a střední Evropě ve fázi bretonské (ve spodním karobnu), sudetské ( mezi středním a svrchním karbonem), salské ( ve spodním permu), falcké ( mezi permem a triasem). Alpínský orogen vytvořil dobře uchovaná pohoří ( mj. Alpy a Karpaty) ve střední a jižní Evropě ve fázi starokimerické ( zvláště na Krymu mezi triasem a liasem), mladokimerické ( tamtéž mezi jurou a neokomem), austrijské neboli rakouské ( ve střední křídě), subhercynské ( ve svrchní křídě), laramické (nejmohutnější, mezi křídou a třetihorami), pyrenejské ( ve sředním eocénu), savské ( mezi oligocénem a miocénem), štýrské ( ve středním miocénu), atické ( mezi sarmatem a pliocénem), rhodanské neboli rhonské ( ve středním pliocénu) a valašské ( mezi pliocénem a čtvrtohorami). V Evropě jsou horotvorné pochody dočasně přerušeny, ale pokračují v jiných částech světa ( v Indonésii, Západní Indii aj.)

Veliký kontinent Pangea

Světadíly byli kdysi spojeny dohromady. Původní kontinent, Pangea, se začal rozpadávat před 200 miliony let. Nejdříve na severní desku Laurasii a jižní Gondvanu. Koncem jury (asi před 135 miliony let) tak vznikl severní Atlantik a Indický oceán. Pak se asijský kontinent otočil proti směru hodinových ručiček a jižní Amerika opustila Afriku. Koncem křídy (před 65 miliony let) se od Afriky oddělil Madagaskar, Indie putovala na sever… Studium shodných vrstev hornin, skladby zkamenělin, podnebí a nejnověji změn geomagnetického pole teorii pohybu kontinentů potvrdili. A posléze dali podnět pro vznik dalších teorií (rozpínání mořského dna a deskové tektoniky). Ty způsobily, v šedesátých letech ve vědách o Zemi revoluci – nabízejí totiž jasný a logický výklad pro mnohé zemské jevy, mezi nimi pro zemětřesení.

Dělení pohoří

Vrásová pohoří vznikala neobyčejně složitými způsoby stlačování a vrásnění, doprovázenými intruzemi roztavené horniny, regionální metamorfózou a rozlámáním na kry. Vrásová pohoří se mohou značně měnit, ale přesto odpovídají základnímu typu. Alpy, Karpaty a Himálaj tvoří největší vrásový horský řetěz na světě. Četná zemětřesení svědčí o tom, že pohoří se stále ještě pohybují. Vrásová pohoří jsou ze všech nejvýznamnější, protože vytvářejí tisícikilometrová pásma. Jsou často spojena s pohořími kernými a vulkanickými. Podle teorie deskové tektoniky se vrásová pohoří vytvořila pohyby a srážkami velkých desek, které vytvářejí zemskou kůru. Tyto desky mají obyčejně ohromný rozsah, takže mohou nést celé kontinenty. Když se dvě desky srazí, klouže odolnější z nich pod druhou a vzhůru vytlačuje sediment uložený v geosynklinále nebo v příkopu mezi deskami. Velké vrásy vytvořené ve stlačeném sedimentu nakonec vystoupí nad okolní území jako pohoří. Jestliže počáteční srážka postihne rychle se pohybující kontinentální desku, mohou být vrásy vysunuty ještě výše a vytvářejí mnohem větší horská pásma. Kontinentální deska podsunutá pod jinou má tendenci udržovat vzestupný tlak – obdobně jako když ponořený korek směřuje k povrchu. Časem se pak stacionární deska vysune vzhůru a přilehlá vrásová pohoří se s deskou pohybují. Například Himálaj vznikl, když se severní hrana indické kontinentální desky srazila s asijskou deskou a sklouzla pod ni; asijská deska byla vyzdvižena a vytvořilo se nejvyšší horské pásmo na světě.

Kerná pohoří jsou tvořena velkými zlomovými strukturami. Kerná hora mohla vzniknout buď hlubokým zlomem, nebo výjimečně velkou hrástí, kterou potom modelovala eroze. Vnitřní struktura kerných hor je obvykle vrásová a zlomová.

Dómy vznikají zdvihem souvrství, např. intruzí granitového magmatu. S pokračujícím výzdvihem je povrch obrušován erozí a vyvřelina vychází na povrch. Při rozsáhlejších dómech vznikají dómová pohoří.

Vulkanická pohoří vznikají erupcemi sopek s následným ukládáním popela a lávy. Uvnitř kontinentů jsou vulkanická pohoří poměrně vzácná. Většinou jsou podmořská nebo ostrovní.

Příkrov

Velké horninové těleso přemístěné tektonicky na jinou horninovou jednotku, původně nejméně 5 km vzdálenou. Rozlišuje se příkrov vrásový, který je tvořen velkou ležatou VRÁSOU, a příkrov kerný (nejčastější), tj. velká kra hornin přesunutá podle různě orientované plochy. Příkrovová stavba je charakteristická pro četná pohoří (tzv. příkrovová pohoří), např. Alpy, Karpaty, Himálaj.

Asie

největší světadíl, východní část pevniny Eurasie; 44,4 milionů km˛ (29,7 % souše Země), 3,51 miliard obyvatel (60,5 % světové populace, 1996), hustota zalidnění 79,1 obyvatel/km˛. Na západě souvisí Asie s Evropou (konvenční hranice), na jihozápadě Suezskou šíjí s Afrikou. Je omývána Severním ledovým, Tichým a Indickým oceánem. Členité pobřeží, velká vertikální členitost; dosahuje největší výšky na Zemi (Mount Everest, 8 848 m) i nejhlubší prolákliny (Mrtvé moře, -400 m). Střední výška povrchu 960 m. Základními jednotkami v geologické stavbě jsou pevninské štíty. Celý kontinent protíná alpsko-himálajská horská soustava. Značnou část zaujímají náhorní plošiny a vysočiny, 40 % bezodtoková pouštní až polopouštní území. Velké zásoby nerostných surovin. Největší a nejvodnější řeky v sibiřské a monzunové oblasti. Mnoho jezer, největší Kaspické moře a Aralské jezero. Zastoupena všechna podnební pásma, převládá podnebí kontinentálního typu.

Přečerpávací vodní elektrárna Dlouhé Stráně

Leží na Moravě, v katastru obce Loučná nad Desnou, v okrese Šumperk. Elektrárna má tři “nej”: největší reverzní vodní turbínu v Evropě – 325 MW, elektrárnu s největším spádem v České republice – 510,7 m a největší instalovaný výkon v ČR – 2 x 325 MW.

Elektrárna plní v elektrizační soustavě několik významných funkcí – statickou, dynamickou a kompenzační. Statickou funkcí se rozumí přeměna nadbytečné energie v soustavě na energii špičkovou – v době přebytku elektrické energie v síti (především v noci) se voda čerpá z dolní nádrže do horní a ve špičkách, v době nedostatku elektřiny, se v turbínovém režimu vyrábí elektrický proud. Dynamickou funkcí přečerpávací vodní elektrárny se rozumí schopnost plnit funkci výkonové rezervy systému, vyrábět regulační výkon a energii a podílet se na řízení kmitočtu soustavy. Kompenzační provoz slouží k regulaci napětí v soustavě.

Výstavba elektrárny byla zahájena v květnu 1978. Na počátku osmdesátých let však byla z rozhodnutí centrálních orgánů převedena do útlumového programu. V roce 1985 došlo k modernizaci projektu a po roce 1989 bylo rozhodnuto stavbu dokončit.
Elektrárna je řešena jako podzemní dílo. Obě soustrojí jsou umístěna v podzemí, v kaverně o rozměrech 87,5 x 25,5 x 50 m. Souběžně s kavernou turbín se v podzemí nachází komora transformátorů, která má rozměry 115 x 16 x 21,7 m. V této komoře jsou dva blokové trojfázové transformátory, rozvodny 22 kV a další zařízení.

Horní nádrž je s podzemní elektrárnou spojena dvěma přivaděči, každým pro jedno soustrojí. Přivaděče mají délku 1 547 m a 1 499 m. Elektrárna je spojena s dolní nádrží dvěma odpadními tunely o průměru 5,2 m. Tunely jsou dlouhé 354 a 390 metrů. Dolní nádrž se nachází na říčce Divoká Desná. Nádrž má celkový objem 3,4 mil. kubických metrů, výšku hráze 56 m, kolísání hladiny 22,2 m. Horní nádrž se nachází na hoře Dlouhé Stráně v nadmořské výšce 1350 m. Má celkový objem 2,72 mil. m 3.
Technologický proces zajišťují dvě reverzní turbosoustrojí, každé o výkonu 325 MW. Výkon reverzní turbíny při čerpadlovém režimu činí 312 MW, při turbínovém až 325 MW.

Kromě správní budovy s velínem se na povrchu nachází objekt vývodového pole se zapouzdřenou rozvodnou 400 kV, dílny a sklady, garáže, čistírna odpadních vod a úpravna vody.

Jaderná elektrárna Temelín

Jaderná elektrárna Temelín leží přibližně 24 km od Českých Budějovic a 5 km od Týna nad Vltavou. Elektřinu vyrábí ve dvou výrobních blocích s tlakovodními reaktory VVER 1000 typu V 320. Odběr technologické vody je zajištěn z vodního díla Hněvkovice na Vltavě, jehož vybudování bylo součástí výstavby elektrárny. Požadovanou kvalitu vody zaručují čističky odpadních vod na horním toku Vltavy především ve Větřní, Českém Krumlově a Českých Budějovicích. Temelínská elektrárna se v roce 2003 stala největším energetickým zdrojem České republiky.

Investiční záměr stavby byl vydán v únoru 1979, úvodní projekt byl zpracován Energoprojektem Praha v roce 1985 a vlastní stavba provozních objektů byla zahájena v roce 1987. Po listopadu 1989 bylo v nových politických a ekonomických podmínkách rozhodnuto o snížení počtu bloků na dva. Přes období velkých nejistot byla redukovaná a v technologii modernizovaná stavba dokončena a v červenci 2000 bylo zavezeno palivo do reaktoru. 21. prosince 2000 vyrobil první blok první elektřinu.

Technologické schéma elektrárny odpovídá nejmodernějším světovým parametrům. Celý primární okruh bloku s jaderným reaktorem, čtyřmi parogenerátory, cirkulačními čerpadly atd. je umístěn v plnotlakém železobetonovém kontejnmentu – hermetické ochranné obálce. V sekundárním okruhu bloku je turbogenerátor o elektrickém výkonu 1000 MW. V aktivní zóně reaktoru je 163 palivových kazet (312 proutků v kazetě) a 61 regulačních tyčí. Každý parogenerátor vyrobí 1470 t páry za hodinu o tlaku 6,3 MPa a teplotě 278,5 °C na výstupu. Turbína pracuje na 3000 otáčkách za minutu.

Palivem našich jaderných elektráren s tlakovodními reaktory je oxid uraničitý UO2 s průměrně 3,5 % obohacením uranu o štěpitelný izotop uran – 235. Palivo pro Jadernou elektrárnu Temelín dodává americká společnost Westinghouse, která je také dodavatelem nového systému kontroly a řízení.

Tepelná energie uvolňovaná při řízeném štěpení jader uranu – 235 je z aktivní zóny reaktoru odváděna demineralizovanou vodou primárního okruhu do čtyř tepelných výměníků – parogenerátorů. Řídicími tyčemi a změnou koncentrace boru v chladivu je možné řídit produkci tepla v reaktoru. Cirkulaci chladicí vody, uzavřené pod tlakem v primárním reaktorovém okruhu, zajišťují čtyři potrubní smyčky s parogenerátory a čerpadly. V parogenerátorech předává voda uzavřeného primárního okruhu své teplo okruhu parní turbíny – okruhu sekundárnímu.

Sekundární okruh je opět uzavřený okruh s demineralizovanou vodou. V parogenerátorech se voda sekundárního okruhu vaří a vznikající pára je vedena na turbínu. V elektrárně najdeme dvě turbíny, přičemž každá z nich je určena k pohonu jednoho 1000 MW alternátoru, který generuje elektrický proud při napětí 24 kV. Celé turbosoustrojí pro temelínskou elektrárnu vyrobila Škoda Plzeň. Za turbínou kondenzuje pára na chladném povrchu titanových trubek zpět na vodu ve třech kondenzátorech. Průtokem chladné vody terciálního (chladicího) okruhu kondenzátorovými trubkami je páře odebíráno kondenzační teplo. Okruh je pak vyveden do čtyř chladicích věží, ve kterých se voda terciálního okruhu opět ochlazuje odparem přirozeného tahu vzduchu. Do vzduchu tak stoupá jen čistá vodní pára.

Důležitou součástí zajištění bezpečného provozu je vysoká profesionální úroveň personálu. Pro jejich přípravu byl v areálu Jaderné elektrárny Temelín vybudován plnorozsahový simulátor blokové dozorny. Je to přesný matematický model chování reaktoru i primárního a sekundárního okruhu vsazený do přesné kopie řídícího sálu reaktorového bloku.

Po roce 1990 došlo v projektu elektrárny Temelín k řadě úprav za účelem zvýšení spolehlivosti a bezpečnosti na úroveň západních elektráren. Od roku 1991 byla elektrárna podrobena již 21 prověrkám inspektorů Mezinárodní agentury pro atomovou energii a jejich doporučení ke zlepšení spolehlivosti a bezpečnosti elektrárny byla v průběhu výstavby a spouštění realizována. Zkušební provoz prvního bloku byl zahájen 10. června 2002. Na druhém bloku začal 18. dubna 2003. V roce 2003 vyrobila temelínská elektrárna 12,11 TWh elektřiny a v roce 2004 má vyrobit 13,4 TWh. Uvedením dvou temelínských bloků do zkušebního provozu se, spolu s Jadernou elektrárnou Dukovany, zvýšil podíl výroby jaderných zdrojů akciové společnosti ČEZ v roce 2003 na 42,5 %.

Pojmy zeměpis

Říční terasa- svahový stupeň, obvykle pokrytý říčními štěrky a písky, pozůstatek údolního dna ze starší fáze vývoje údolí, které se erozní činností vodního toku postupně zahlubuje.

vznik- v chladných obdobích čtvrtohor činností prudkých řek, které překládaly svá koryta. Třetihorní terasy říční vytvářejí v ČR nepravidelnou síť ostrůvků o mocnosti až 20 m; intenzívně těženy na stavební písky a štěrky.
příklad- Ostravice, Otava

Geomorfologie- vědní obor popisující a objasňující vznik různých tvarů a forem zemského reliéfu, který je závislý zejm. na geologické stavbě.

Aridní podnebí- podnebí s průměrným ročním úhrnem srážek menším nebo rovným ročnímu možnému, tj. potenciálnímu výparu. Srážky jsou pro vegetaci nedostačující a neumožňují vytváření pravidelných vodních toků.

Aridní oblast- část zemského povrchu, kde je možný výpar několikanásobně vyšší než množství srážek. Např. Údolí smrti.

Saturn

Je druhá největší planeta sluneční soustavy, v pořadí šestá od Slunce. Spolu s Jupiterem, Uranem a Neptunem patří do skupiny obřích planet. Rozměry Saturnu jsou srovnatelné s velikostí Jupitera. Saturn je plynná planeta složená převážně z vodíku a helia. Ve středu planety se nachází horké pevné jádro, složené z hlinitokřemičitanů a železa.

Saturnovy měsíce:

Jsou uspořádané podle rostoucí vzdálenosti od planety: Pan, Atlas, Prometheus, Pandora, Epimetheus, Janus, Mimas, Enceladus, Tethys, Telesto, Calypso, Dione, Helene, Rhea, Titan, Hyperion, Iapetus, Phoebe. Dvanáct měsíců objevených v roce 2000 bylo pojmenováno podle severských a galských bohů. Poslední dosud objevený měsíc, v pořadí už třicátý první, nese zatím jen kódový název S/2003 S1

Saturnovy měsíce mají povrch posetý impaktními krátery. Některé ze Saturnových přirozených satelitů se označují jako „pastýřské měsíce“, neboť svým gravitačním působením pomáhají udržet tvar Saturnových prstenců.

Saturnovy prstence:

Chloubou a ozdobou Saturnu jsou prstence, které planetě dodávají doslova výstřední vzhled. Soustava prstenců se nachází ve vzdálenosti 67 tisíc až 482 tisíc km od středu planety a skládá se ze samostatných obíhajících úlomků hmoty. Tradiční klasifikace vymezuje celkem sedm základních prstenců, označených písmeny D, C, B, A, F, G, E.

D- je nejblíže Saturnu, šířka 6030km.
C- výrazný prstenec, šířka 19 300km.
B, A- největší úlomky hmoty, částečky kosmického prachu.
F- skládá se z vláken šroubovitě ovinutých navzájem kolem sebe
G- jednoduchá struktura, částice prstence F
E- široký, řídký a prachový prstenec

Švédsko

ZEMĚPISNÁ FAKTA O Švédsku

Oficiální název: Švédské království (Konungariket Sverige)
Rozloha:449 964 km2
Počet obyvatel: 8 692 000
Hlavní město: Stockholm (674 500 obyv.)
Měna: švédská koruna (SEK) – 100 ore
Jazyky: švédština (obvykle se lze domluvit anglicky)
Hlavní zemědělské produkty: ječmen, žito, oves, pšenice, na jihu
cukrová řepa, ovce, rybolov
Průměrná délka života: ženy 83 let, muži 77,5 roku

Laponci

Na dalekém severu žije dnes už jen asi 50.000 původních obyvatel
Skandinávie. Domovem Laponců není vsak jen Svédsko (asi 15.000),
Laponci žijí též v Norsku (30.000), Finsku (asi 4.000) a také na uzemí
Ruska. Už v raných dějinách museli Laponci platit daně a kristianizací
na počatku 17. stoleti získal stát větší kontrolu nad kočovnými
Laponci, kteří byli švédskýmimi přistěhovalci vytlačováni dále na
sever. Většina Laponců se živila lovem zvěře a ryb a drobným
zemědělstvím. Před 350 lety vznikla privilegovaná živnost – chov sobů,
kterým se dnes ve Svédsku zabýva asi jen 2.500 Laponců. Zákonem z roku
1886 ztratili Laponci vlastnické právo na zemi a vodu, které bylo
preměněno v pouhé pravo užívací. Prestože Laponci mají stejna práva
jako ostatní Svédové, považuje se většina Laponců za “indiány
severu”. Aby zabránili upádku své kultury, těsneji se semkli a
svá práva jsou odhodláni hájit i před soudem. Laponcům připadl mnohem
těžší úděl než ostatním obyvatelům Svédska, a to zejména v sociální
problematice. Pronikání civilizace na daleký sever, tj. Stavěni
přehrad a silnic, zpřístupnování Laponska turistům, považují za
omezování svého životního prostoru.

Astrid Lindgrenová

Stejně jako všechny jiné děti si dcera Astrid Lindgrenová přála
poslouchat každý večer nějakou pohádku na dobrou noc a matka jí
vyprávěla příběhy Pippi Dlouhé punčochy. Dcerka byla nadšená, a tak
Astrid Lindgrenová začala svá vyprávění jednoho dne sepisovat. První
nakladatelství ke své smůle rukopis vrátilo, druhé jej přijalo a
otisklo. “Pippi Dlouhá punčocha” vyšla v roce 1945 jako
třetí kniha Astrid Lindgrenové a s její pomocí se spisovatelka
prosadila. Samostatné a mírně řečeno svéhlavé děvče, které žije ve
vile Vilekule jen s opicí a koněm Alfredem, neodpovídalo ani ve
Švédsku zrovna správnému pedagogickému vzoru, a proto byla tato kniha
načas dokonce vyřazena z knihoven. Během let však byla přeložena do
přibližně čtyřiceti jazyků. Astrid Lindgrenová vyrostla ve Smalandu,
ještě jako mladá odešla do Stockholmu, ale vracela se často domů, aby
tam – stejně jako Selma Lagerlöfová – hledala inspiraci pro svá díla.
Obraz městečka Vimmerby jí posloužil jako ředloha pro Katthult, který
se objevuje mimo jiné v knize “Michel z Lönnebergy”.
Skutečná Lönneberga leží nedaleko od Vimmerby.

Země Vikingů.

Švýcarsko

Švýcarská konfederace

Hlavní město: Bern

Rozloha: 41293 km2

VLÁDA

Forma vlády: parlamentní spolková republika
Hlava státu: spolkový prezident
V čele vlády: prezident spolkové rady
Správní členění: 26 kantonú
Legislativa: spolkový parlament se skládá z národní rady (200 poslanců volených na 4 roky) a stavovské rady (46 člemů, po dvou z každéhp kantonu)
Armáda: spolková armáda: síla při mobilizaci: pozemní vojsko 565 000 mužů, letectvo 60 000 mužů

Idea přímé vlády lidu

Charakteristickým znakem švýcarského státu je idea přímé vlády lidu. Kromě toho zaručuje ústava rozsáhlou politickou účast občanů prostřednictvím lidového hlasování a lidové iniciativy. Zákonodárnou moc má spolkové shromáždění, jež se skládá s národní rady a stavovské rady. Členové rad jsou voleni přímo. Volební právo žen bylo na spolkové úrovni zavedeno teprve roku 1971, v půl kantonu Appenzell-Innerrhoden soudním rozhodnutím teprve roku 1990. Švýcarská vláda má sedm členů volených spolkovým shromážděním na čtyři roky. Radové volí ze svého středu každý rok spolkového prezidenta, který stát zastupuje navenek. Každý z 26 kantonů – šest z nich jsou půl kantony – má rozsáhlá práva ve školství, soudnictví a stavebnictví. Ke třinácti kantonům, které existovaly už v 16. století, přibyly během doby další.
Švýcarsko se děli ve čtyři různě velká jazyková společenství: více než dvě třetiny obyvatelstva mluví německy, zbytek Francouzsky, italsky a rétorománsky. Největší část obyvatelstva je soustředěna v oblasti mezi Alpami a Jurou. Mimo Basilej, která leží v Hornorýnské nížině, zde také najdeme všechna velká města: Ženevu, Lausanne, Bern a Curych.

Hospodářství

Jen něco přes čtvrtinu plochy Švýcarska lze intenzivně využívat; dalších 20% slouží v létě jako pastviny. Švýcarská krajina určuje charakter potravinářského průmyslu. Nejznámější výrobek je mléčná čokoláda je jen jedním z mnoha. Švýcarské sýry jsou vyráběné v mnoha sýrárnách často ještě ručně, jsou proslulé široko daleko. Švýcarsko nemá skoro žádné nerostné bohatství a energetické suroviny jako uhlí, naftu, zemní plyn musí dovážet, protože domácí vodní elektrárny nemohou pokrýt veškerou spotřebu energie. Ostatní předpoklady pro výrobu a služby jsou však příznivé, takže švýcarské hospodářství je jedno z „nejzdravějších“ na světě a až dosud přestálo poměrně dobře všechny krize světové ekonomiky. Odborné znalosti, potřebné ve vysoce rozvinutém průmyslu, získávalo a získává Švýcarsko zčásti výměnou se sousedními zeměmi.

Saúdská Arábie království na Arabském poloostrově

Fakta o Saúdské Arábii

Tato země leží na Arabském poloostrově. Rozloha je 2 149 690 km2: Počet obyvatel: 11,5 milionů. Je to země, která má velké zásoby ropy. Je členem mnoha organizací: OSN, AL, GCC, OPEC.

Království Saúdské Arábie

Království Saúdská Arábie je dědičná monarchie. Král vládne v podstatě absolutisticky. Stát nemá ústavu, všechna moc pochází od krále, ale je omezována kmenovou tradicí. Jednou v týdnu poskytuje král audienci, na kterou má každý přístup a může na ní přednést své stížnosti. Zákonodárství existuje jen pro tři okruhy společenského života, které nejsou upraveny náboženskými zákony islámu. Od r. 1953 existuje rada ministrů, které se skládá z členů královské rodiny. R. 1930 byly v zemi objeveny obrovské ropné zásoby. R. 1933 uzavřel král smlouvu o koncesi s firmou Standard Oil of California, která zahájila těžbu ropy v r. 1935. I když způčátku šly výnosy přímo králi, země dosáhla díky jim jistou úroveň blahobytu.
V r. 1953 se stal králem syn Ibn Saúda, Saúd ibn al-Azíz. Z počátku se politicky přibližoval k Egyptu, ale po roce 1959 mezi nimi vzniklo napěti, protože SA neuznávala v Egyptě arabský socialismu .V .r 1958 odevzdal král vládu svému bratrovi Fajsalovi ibn Abd al-Azízovi a vzdal se politického života. Nový panovník byl prozápadně orientován, otevřel zem západnímu způsobu života, ale bez uvolnění monarchistické formy vlády. Byl však prvním panovníkem která stavbou škol a nemocnic poskytl obyvatelstvu účast na zisku z ropného bohatství. Ztroskotalo více pokusů o svržení jeho vlády. Po červnové válce v r. 1967 poskytla AS hospodářskou pomoc některým arabským státům. R. 1970, za vlády Anvara Sadata, nástupce Džamála Abd al-Našira, došlo k opětovnému sblížení s Egyptem.

V březnu 1975 se stal král Fajsal oběti atentátu a na trůn nastoupil jeho nevlastní bratr Chálid ibn Abd al-Azíz. Chtěl být zprostředkovatele, v konfliktu na Blízkém východě, ale odmítl egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu a v r. 1979 přerušil diplomatické styky s Egyptem. Od té doby se Saúdská Arábie zahraničněpoliticky sbližuje s radikálními arabskými státy.
Po smrti krále Chálida v r. 1982 nastoupil na trůn korunní princ Fahd ibn Abd-Azíz. Pokračoval ve spolupráci s USA, která začala od sovětské invaze do Afganistánu a iránsko-irácké války, jeho jednotky se zúčastnily boje proti Iráku ve válce v r. 1991. V současné době je S A velice moderní země s vyspělou ekonomikou založenou na ropě.

Rakousko

SOUHRN

Oficiální název země je Rakouská republika (Republik Österreich). Hlavním městem je Vídeň s 1 600 000 obyvateli. Rozloha Rakouska je 83 850 km² a je tedy 1,06 x větší než Česká republika. Nejvyšší horou Rakouska je Grossglöckner se svou výškou 3797 metrů. Celkový počet obyvatel je 8,1 milionu, přičemž hustota zalidnění je 96,6 obyvatel/ km². Oficiálním jazykem Rakouska je němčina. Mezi největší města patří Vídeň, Graz, Linec, Salcburk a Innsbruck. Státní zřízení země je federativní republika, jež je rozdělena na 9 administrativních celků tzv. Bundeslandu a hlavního města Vídně. Hlavními průmyslovými odvětvími je strojírenský, ocelový a chemický průmysl, papírenství a dřevozpracující průmysl. Produkty zemědělství je cukrová řepa, brambory, obilí a ovoce.

STÁTNÍ ZŘÍZENÍ

Rakousko je demokratickou spolkovou republikou složenou z devíti historických zemí. Každá ze zemí má svou vládu. V jejím čele stojí hejtman, kterého volí zemský sněm a schvaluje prezident celé spolkové republiky. Zákonodárná moc v jednotlivých zemích náleží sněmu, který přijímá zákony. Ty jsou v různých zemích různé, nesmí však být v rozporu se Spolkovým zákonem nebo Ústavou.
Závazným právním základem je v Rakousku Ústavní zákon, Státní smlouva a Zákon o neutralitě. Spolkový prezident, který stojí v čele státu, je v přímých volbách volen na dobu šesti let (nejvíce na dvě funkční období). Odvolatelný je jedině na základě lidového hlasování. Nejvyšším výkonným orgánem ve státě je spolková vláda, zákonodárným potom dvoukomorový parlament, složený z Národní a Spolkové rady.
Ve státním znaku má Rakousko černou orlici s hlavou otočenou doprava. Na ní nese tzv. zděnou zlatou korunu. Ve zlatých nohách, na nichž jsou patrné zbytky roztrženého řetězu, drží srp (symbol zemědělství) a kladivo (symbol průmyslu). Na prsou má orlice štít rozdělený na dvě červená a jedno bílé pole. Každá ze spolkových zemí má vlastní znak. Státní vlajka je složena ze tří podélných pruhů (červený, bílý, červený), slova ke státní hymně složil Paul von Preradovič, hudbu W.A. Mozart.

DOPRAVA

Velikost dopravního ruchu v Rakousku negativně ovlivňuje úloha jeho území v rámci celého evropského dopravního systému. Díky své poloze je Rakousku přisouzena role tranzitní země. To způsobuje v poslední době sílící nepříliš populární opatření ze strany rakouských státních orgánů.

Vlajka Rakouska

Vlajka Rakouska

Znak Rakouska

Znak Rakouska

Zázraky přírody IV.

Pruhovaný koník

Zebra spolu s oslem a koněm patří mezi koňovité savce. Dnes se sní potkáme pouze v Africe, přesto že jejím přímím předkem byl ve třetihorách drobný pruhovatý koník, který žil v Africe. Ze své původní domoviny přešel asi před pěti miliony let pevninským mostem do Asie, odkud se rozšířil do Evropy a Afriky. Přestože kdysi patřil k nejrozšířenějším kopytníkům na světě, ve všech světadílech kromě Afriky vyhynul. Tam naopak dosáhl velkého rozšíření a dnes je pro tuto zemi stejným symbolem jako pro Austrálii klokan.

Jedlé bromélie

Bromélie jsou rostliny tropů a v našich zeměpisných šířkách jsou nejčastěji pěstovány jako ozdobné pokojové rostliny. Nejznámější bromélií světa je ananas. Jeho dužnaté plodenství podobné šupinaté šipce nejlépe charakterizuje jeho anglické jméno pineapple (pine = borovice, apple = jablko). Je jedním z mála ovoce, které chutné konzervované lépe než čerstvé. Z toho důvodu se převážná část světové produkce zpracovává na kompoty, šťávy a džusy.

Polštáře z lávy

Jakým způsobem vznikají lávové polštáře? A dá se na takových polštářích spát? Polštářová láva vzniká erupcemi sopek, které otevírají své žhavé nitro na dně oceánů. Ve chvíli, kdy se láva vyvalí ze sopky, okamžitě vlivem studené vody chladne. A tím získá zajímavý, zakulacený povrch. Pokud polštářovou lávu najdete na souši, znamená to, že místo jejího výskytu se kdysi nacházelo v hlubinách moří a oceánů.

Víš, že

… největší nalezený meteorit váží 60 tun?

Zázraky přírody III.

Neobvyklá marmeláda

V oblasti polárního kruhu žijí dodnes kočující pastevci – Laponci, kteří mají přednostní právo na sběr zajímavého plodu z ostružníku morušky. Vědí, že je zralý, když se jeho plody přebarví z červené na žlutou a dovedou z něho vyrobit žlutou marmeládu, která není tak sladká, jak jsme zvyklí… U nás se ostružník moruška vyskytuje v Krkonoších,ale rostliny jsou přísně chráněné. Pokud chcete tuto severskou lahůdku ochutnat, nezbývá, než se vydat směrem k polárnímu kruhu.

Dík za bohatství!

Poněkud zvláštně děkuje již deset let jeden thajský obchodník bohům za bohatství, kterého se mu podařilo dosáhnout. Ve městě Lopburí, kde jsou opice považovány spíše za spolu občany než za zvířata, jim každý rok připraví hostinu. Na mohutný kulatý stůl naveze doslova hromady jídla. Podává se smažená rýže, čínská nudlová polévka či banánová pomazánka. A na závěr trochu ovoce.

Nosorožec sumaterský

Dicerorhinus s. sumatrensis Přestože se jedná o nejmenšího žijícího nosorožce, je až 312 cm dlouhý a váží 800 – 1000 kg. V Evropě je chován pouze v ZOO Port Lympne v Anglii. Jeho chov se v péči člověka moc nedaří. V přírodě mají nosorožce své ,,chodníky”, po kterých každých 10 až 15 dnů jdou na svá oblíbená místa pro potravu nebo se koupat. Jsou totiž velmi dobří plavci. Rozšíření: Malajský poloostrov, Vietnam Sumatra a Kalimantan Stav v přírodě: 250 – 300 jedinců Příčiny ohrožení: úbytek biotopu v důsledků kácení deštných pralesů, ilegální lov pro tradiční asijskou medicínu a kůži Stupeň ohrožení: CITES – 1.

Víš, že

… kobylka pouštní má 1000 krát silnější svaly něž člověk

Zázraky přírody II.

Obří koule

Podivuhodný úkaz se nachází v kamenolomu na česko-slovenské z Moravskoslezských Beskydech. Dva metry pod současnou výškou terénu se tu nachází asi třicet kamenných koulích. Největší z nich má o průměru tři metry. Geologové však zůstávají klidní a tvrdí, že se jedná o vcelku běžnou kulovitou odlučnost hornin.

Africký vraník

Mohutný kopytník dorůstající výšky až 140 centimetrů se správně jmenuje antilopa vraná. Jméno dostala podle lesklého černého zbarvení samců, samice jsou hnědé. Zadek a břicho mají bílé černobílou kresbou v obličeji. V týle a na hřbetě jim vyrůstají dlouhé tuhé chlupy tvoří nápadnou hřívu. Před nepřáteli prchá s hlavou přitaženou ke krku a vysoko zvedajíc nohy, čímž připomíná klus ušlechtilého koně.

Korunáč modrý

Velký holubovitý pták vyniká nádhernou korunkou. Žije skrytě v nedostupných oblastech. V posledních letech se stal předmětem obchodu a mnoho jedinců bylo odchyceno a prodáno do Asie nebo do Evropy. Další úbytky způsobuje postupné osídlování oblasti. Ptáci jsou loveni i pro maso, proto jsou v okolí vesnic hubeni. Staví si hnízda, do nichž snáší jedno velké bílé vejce, na kterém sedí 28 – 29 dnů oba rodiče. Ptáci dospívají po jednom roce a zhruba po 15 měsících snesou první vejce. Rozšíření: Ostrovy Indonésie, Papua-Nová Guinea, západní Irian Jaya, Salavati a Waigeo Stav v přírodě: není znám ale klesá Příčiny ohrožení: Lov na potravu, devastace biotopu, export do jižní Asie a Evropy Stupeň ohrožení: CITES – II

Víš, že

… největším lidoopem je gorila?

Zázraky přírody I.

Melounový strom

Svým vzhledem připomíná palmu a díky plodům, které jsou podobné cukrovým melounům, bývá nesprávně nazýván melounovým stromem. Z botanického hlediska to je papája obecná a jejím domovem jsou tropické země celého světa, kde se pěstuje pro chutné osvěžující plody. Zralé se pojídají hlavně čerstvé a dužina nezralých plodů se konzervuje ve sladkokyselém nálevu a je výbornou přílohou masitých jídel.

Křečkova záchrana

To, že křeček přenáší v lícních torbách potravu, aby si ji uchoval, asi víte. Není to však jejich jediná funkce. Stejně užitečně mu poslouží k zastrašování nepřítele. V tom případě je rychle vyprázdní a okamžitě nafoukne. Tím se jeho hlava zvětší a útočníka zastraší. Nafouknuté torby usnadňují křečkovi i plavaní.

Největší kaňon

Snad nejlepší ukázkou toho, co dokáže ,,obyčejná” voda, je jeden z největších přírodních divů světa nazývaný Grand Canyon (grend keňon), Který se nachází na území Spojených států, v Arizoně. Svoje jméno – Velký kaňon – si hloubkou přes 1,6 m délkou více než 445 na šířkou zhruba 30 km jistě zaslouží. Celé přírodní dílo je vlastně soustava kaňonů, které v Kolorádské plošině přes miliony let vyhloubila řeka Colorado (koloredo) a její přítoky. Plošina je z největší části tvořena písky a měkkou nezpevněnou horninou, takže voda při hloubení koryt neměla těžkou práci.

Víš, že

… roj kobylek pouštních zničí až 20 tun rostlinné potravy denně?

Zemětřesení

Přírodní Zemětřesení patří mezi nejničivější přírodní síly na Zemi. Mohou být až 10 000 krát silnější než atomová bomba svržená na japonskou Hirošimu v roce 1945. Při mnoha zemětřeseních země připomíná palubu lodi na moři. Podle síly zemětřesení se povrch země může mírně vlnit nebo prudce naklánět, občas se vlny při zemětřesení mohou skutečně pohybovat po povrchu. Podle popisů svědků zemětřesení v San Francisku v roce 1906 byly povrchové vlny vysoké 1 metr. Když se horniny znovu usadily, zjistilo se, že se sanandreaský zlom, podél kterého se zemětřesení odehrálo, posunul o 6 metrů. Většina zemětřesení trvá jen pár sekund, ale některá mohou trvat jednu minutu nebo více. Například zemětřesení v San Francisku v roce 1906 trvalo jen 40 sekund, zatímco zemětřesení, které 24. ledna 1964 zasáhlo Aljašku, chvělo zemí přes 7 minut. Za hlavním zemětřesením často následuje několik otřesů, každý je slabší než ten předcházející. Pozdější otřesy které mohou způsobit velké škody jsou důsledkem znovu usedajících porušených hornin, přizpůsobujících se svým novým pozicím. V roce 1985 zasáhlo Mexiko City zemětřesení o síle 11 stupňů na Mercalliho stupnici a způsobilo ve středu města velké škody. Další den přišly dodatečné otřesy. Z většiny města zůstala jen hromada trosek. Tato dvě zemětřesení za sebou zanechala 10 000 mrtvých a města v ruinách.

Biosférická rezervace Krkonoše/Karkonosze

Biosférická rezervace Krkonoše/Karkonosze (ČR/Polsko). Unikátní přírodní hodnoty Krkonoš(KRNAP), horské oblasti podél česko-polské hranice a nejvyššího pohoří České republiky, jsou známy již po staletí. Dlouholeté úsilí o jejich komplexní ochranu však vyvrcholilo až v roce 1959 vyhlášením Karkonoskiego Parku Narodowego na polské straně a v roce 1963 i Krkonošského národního parku v české části pohoří. V roce 1990 zahájily správy obou národních parků diskuse o zařazení celého krkonošského pohoří do mezinárodní sítě biosférických rezervací v rámci programu UNESCO “Člověk a biosféra”. Jednání byla úspěšně zakončena v roce 1992 vyhlášením jediné česko-polské Biosférické rezervace Krkonoše/Karkonosze, reprezentující středoevropská pohoří.
Mimořádná přírodovědná hodnota Krkonoš souvisí především s výjimečnou polohou tohoto pohoří uprostřed Evropy, nadmořskou výškou a s jeho charakteristickou geomorfologií. Krkonoše jsou nejvyšším pohořím Sudet.
Důležitým jednotícím rysem biosférických rezervací, a Krkonoše nejsou výjimkou, je jejich prostorové členění – zonace. Základem je “jádrové území”, které zahrnuje ekologicky nejcennější, přirozené nebo minimálně narušené, a proto přísně chráněné ekosystémy. Jedinou aktivitou v nich by měl být výzkum a dlouhodobý monitoring, zachycující změny v populacích jednotlivých druhů, v rostlinných i živočišných společenstvech či v celých ekosystémech. Jeho výsledky prohlubují naše znalosti o přírodních procesech, upozorňují na případný nepříznivý vývoj některé z přírodních složek, mohou přispět k poznání příčin takového negativního jevu a umožňují pružně reagovat a včas připravit nápravná opatření.
Jádrové území v Krkonoších pokrývá především nejcennější ekosystémy při horní hranicí lesa a nad ní: alpínské a květnaté horské louky, subarktická rašeliniště, ledovcové kary či zbytky původních smrkových a smíšených lesních porostů.
Několik různě velkých jádrových území je v Krkonoších obklopeno “nárazníkovou zónou”. Do této oblasti jsou směrovány další výzkumné aktivity (často zaměřené na činnost člověka), zde by mělo být těžiště působení ekologické výchovy a předpokládá se i regulované turistické využití. Jádrové a nárazníkové území je obklopeno “přechodovou zónou”, jakýmsi ochranným pásmem mezi chráněným územím a “zbytkem světa”.
Právě do obou posledně jmenovaných zón se soustřeďuje většina aktivit směřujících k tzv. trvale udržitelnému rozvoji území, optimálně slaďujícímu nároky místního obyvatelstva s potřebami ochrany přírodního prostředí. Ve své ideální podobě by existence biosférické rezervace měla zlepšit sociální a ekonomickou situaci regionu a současně zachovat cenné části přírody i umožnit obnovení částí narušených.