Zinek - Zn - referát

Zinek - Zn

Zinek je křehký modrobílý kov, na lomu krystalický a lesklý. Na vzduchu je stálý, protože se pokrývá vrstvičkou oxidu. Zahřejeme-li zinek na 200 °C, pak ho můžeme rozetřít na prášek. Polovina světové těžby zinku jde na pozinkování plechu a výrobu drátů a lan. Pozinkování se provádí po očištění ocelového plechu nebo drátu od rezy mořením v kyselině sírové a máčením v tavivu (ZnCl2 + HN4Cl) a ponořením do roztaveného zinku, který obsahuje asi 0,3 % hliníku. Pozinkování je možno docílit i ohřevem plechu v zinkovém prášku nebo za pomoci elektrolýzy. Množství zinku na plechu bývá až 300 g na m2. Pozinkovaný plech se používá na pokrývání střech, výrobu okapových rour, věder, van, zahradních konví … . Ze zinku se vyrábějí také elektrody galvanických článků, zinkové karburátory do aut, mlýnky na maso, objímky žárovek a pod. Z pozinkovaného drátu se splétají lana či se z něho vyrábí pletivo. Zinek je i důležitou součástí mosazi. Ze sloučenin zinku (všechny jsou jedovaté) je nejznámější oxid zinečnatý ZnO (známý spíše pod názvem zinková běloba). Protože oxid zinečnatý má dobré antiseptické účinky, připravují se z něho pudry a zásypy. Přimícháním vazelíny získáme tzv. zinkovou mast. Chlorid zinečnatý (ZnCl2) se používá při impregnaci železniční pražců a telefonních sloupů proti hnilobě. Jako “pájecí voda” v směsi se salmiakem sodným odstraňuje oxidové povlaky při letování a pájení. Slabý roztok síranu zinečnatého (ZnSO4 . 7 H2O) se používá v očním lékařství a při galvanickém pokovování. Ze síranu zinečnatého (ZnS), který v přítomnosti těžkých kovů fosforeskuje, se zhotovují rentgenová stínítka. Homogenizací směsi síranu zinečnatého a síranu barnatého se vyrábí bílá barva, která má krycí schopnosti jako síran olovnatý (olověná běloba), ale má tu výhodu, že působením sirovodíku nečerná. Zinek je také obsažen v lidském těle a zabraňuje padání vlasů, lámání nehtů atd.