Kniha o asertivitě- struktura, obsah - referát
Miroslav Pospíšil, 228 stran, Plzeň 2005
Nejde o první knihu autora z této oblasti. V roce 1996 vydal práci Asertivita, aneb jak ze slepé uličky v mezilidských vztazích.
Asertivita stále živá má tři části. První, asi třicetistránková, je úvodní. Představuje vlastně několik úvodů, který je psán jakoby z jiné pozice: vymezuje cíl publikace, podává přehled metod asertivní komunikace, její vztah ke komunikaci efektivní, poučuje o asertivním jednání a nastiňuje základní filozofii komunikace.
Zhruba stejně rozsáhlá je třetí část. Má ráz informativní. Poučuje v přehledu o metodách, zabývá se stručně historií komunikace. Zajímavé jsou např. zmínky o J. Husovi a J. A. Komenském. Uvedena je další literatura o asertivitě u nás i v zahraničí. Mimořádně cenná je zde kapitola týkající se psychologických pojmů. Je dosti rozsáhlá, má charakter výkladového slovníku. Pojmy jsou seřazeny abecedně. Ty, na které jsem se díval, jsou vyloženy většinou stručně a jasně. Interakce- vzájemné působení dvou lidí. Někdy je pojem vyložen velmi široce- např. inteligence- a při jeho výkladu je použito mnoho pojmů dalších (vzdělanost, nadání, asociování, intuice, emoce aj.). Zaujal mne termín gramofonová deska, o kterém jsme se učili, je v této publikaci definován jako asertivní technika, při níž stále opakujete své požadavky a souhlasíte s pravděpodobnými potížemi druhé strany.
Nejobsáhlejší je druhá část. Je rozdělena do sedmnácti různě dlouhých kapitol. Nejsou stejně rozsáhlé a ani ne stejně závažné. Některé mají jednu nebo dvě stránky (Co je to manipulace. Agresivní manipulace. Nežádoucí manipulační techniky. Aj.), kapitola Názor – postoj – předsudek – soud- pravda má 25 stran!
Souvislost této části knihy z částí úvodní je velmi volná, až náhodná. V úvodu (str. 16) se např. mluví o asertivitě ve škole. Je podána jakási osnova tohoto výkladu: asertivita- svoboda a zodpovědnost, dynamika vztahu učitel- žák; asertivní výchovné působení ve škole; autorita učitele a zdravé sebevědomí žáka; prosazování požadavku vůči učiteli; jak lze asertivní komunikaci učit ve škole. Hledat jsem tuto kapitolu ve druhé části knihy, ale není tam.
Zavádějící jsou i údaje v obsahu 2. části. Tak např. kapitola Názor- představa…, které chci věnovat pozornost, nezačíná na str. 63, jak je uvedeno v obsahu, ale až na str. 70.
Projdeme-li nadpisy dílčích kapitol druhé části, nevíme někdy, co si pod nimi představit, Např. Primární nekompetence. Není jasné, zda tu nekompetenci přiznávám já někomu nebo někdo mně.
Některé dílčí kapitoly nemají dobrou návaznost. Je např. zařazena kapitola Výcvik schopnosti sebeotevření, ale předtím se někde nevyhledá, co vlastně sebeotevření je.
Některé výklady se mi nezdají dost přesvědčivé. Tak se např. zdůrazňuje rozdíl mezi kritikou a výčitkou (str. 158, 159) a jako výčitku se uvádí: „Mílo, ty jsi tak nešikovná, tak bezohledná. Rozbiješ kopírku a vykašleš se na to. Co ty jsi za člověka, více takových spolupracovnic a můžeme to tady zabalit.“ Myslím, že nejde o výčitku, ale kritiku. A z předchozího textu navíc vůbec nevyplývá nešikovnost nebo bezohlednost provinilce.
Podrobněji se chci zabývat nejrozsáhlejší kapitolou druhé části spisu. Najdeme ji pod názvem Názor- postoj- předsudek – soud – pravda. Před výkladem o tom, co je to názor, je vloženo poučení o pragmatizmu jakožto filozofickému směru. Jak toto pouční souvisí s dalším výkladem, neumím posoudit. Mně se zdá, že moc nesouvisí. Na str. 71 se klade rovnítko mezi pojmy hledisko- názor- hodnotový úsudek. Je-li to správné, nevím. Dovídáme se, že žádný neinstrumentální názor není definitivní. Co ale je neinstrumentální názor, nikde napsáno není.
Kapitola by měla být uzavřena poučením o vztahu názor- pravda. O pravdě se tam někde nemluví. A tak mě napadá, zda např. náš profesor dějepisu vykládá historickou pravdu nebo svůj názor na určitý historický fakt.
Taky nevím, jak rozumět tomu, že prosadit svůj názor vyžaduje, aby způsob jeho prosazování odpovídal úrovni a schopnostem posluchače. (str. 73) O jakou úroveň tady jde? O mentální, vzdělanostní, zkušenostní? O duševní se mluví předtím na str. 71. Nebo jde o mou úroveň jazykovou? O to, abych byl vůbec srozumitelný?
Nejsem příslušníkem žádné církve. Přesto si myslím, že autorovo tvrzení, že náboženskou víru je také možno chápat jako pověru…, je pro některé lidi tvrzením urážlivým. Chápal mistr Jan Hus, kterého autor na str. 201 připomíná, náboženskou víru jako pověru?
Za podrobnější výklad by asi stálo konstatování, že asertivita není jediným způsob změny není jediný způsob změny sociálních dovedností (str. 182). Jsou sice některé uvedeny, ale v čem je asertivita výhodnější nebo účinnější, se už neříká.
Načítám ...