Byl to jen bláznivý sen - referát

Tak konečně doma. Po dlouhém a náročném dni jsem už doma. Honem něco do sebe hodím, jelikož mám obrovský hlad a už pádím do postele. No měla bych udělat ještě něco do školy, ale to asi bude muset počkat. Asi po 10minutách strávených v posteli usínám, a i když se mi málokdy něco zdá dnes se pokládám do říše snů, kde vše je možné a nic není nemožné.

Už je to tu zas, zas ležím na posteli a nemůžu se pohnout. To snad není možné, proč se mi zdá zas ten podivný sen? Proč se mi neustále vrací? Nevím. Ležím na posteli a jsem svázaná pevnými koženými pásy z nichž se ne a ne moct vyvléct. Najednou se blíží postava není moc velká ani malá tak do půlky pasu. Má na sobě lékařský plášť s nesčetnými fleky různých barev. Na nohách jen přivázané pet lahve namísto nějaké obuvi. Přibližuje se belhavým krokem. Už se blíží víc a víc, není na druhé straně mého pokojíku, už stojí v půlce. Ne to už taky není pravda, je tak nanejvýš metr ode mě. Mám strach hrdlo se mi svírá. Co bude? Co po mě chce? Ublíží mi? Najednou začíná vytahovat něco z kapsy u svého podivného pláště. Nemám tušení co by to mohlo být. Najednou se však všude rozsvítí a já pomalu shledávám, že v místnosti není jen jedna taková postava, ale jsou jich tu alespoň stovky. Sklouznu zpět k první postavě, co jsem ji spatřila. Vidím, že v ruce žmoulá kus pergamenu. S velkým nádechem a patřičným odkašláním se ujme slova a předčítá z pergamenu:,, Já hlavní lékař zdejší nemocnice mám za úkol operovat toto stvoření, jelikož nás vidí a my, jakožto velice vážení doktoři si takovouto pozornost nemůžeme dovolit. Proto rozhoduji, že operace proběhne zde dne 12. května v 3:00.“ V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Později jsem si začala namlouvat, že to snad nemůže být tak hrozné, jak to vypadá, ale mé touhy se nepotvrdili, k tomu však až za chvíli. Jak jsem tam tak ležela v místnosti zející prázdnotou všimla jsem si digitálních hodin na poličce vedle mě. Ukazovali 24:00. V tu chvíli jsem si přála, aby se čas zastavil. Zbývali pouhé 3hodiny do podivné operace, k níž jsem byla k mému zklamání odsouzena. Okamžitě jsem s sebou začala házet. Už, už to vypadalo, že se mi konečně podaří vyprostit levou ruku, když v tom najednou …..se otevřeli dveře na druhé straně místnosti. Kvůli tmě a prudkému světlu, jež proniklo z otevřených dveří jsem viděla jen siluetu postavy. Po malém rozkoukání jsem ji mohla lépe identifikovat. Byl to další ten podivný lékař. Přišel ke mně tou jejich podivnou chůzí. Byl velice hubený a začínalo mi připadat, že nevypadá tak hrůzostrašně jak ti ostatní. Když v tom najednou promluvil:,, Slečno nevíte kolik je hodin?“. S velkým podivem jsem mu odpověděla:,,Už je bohužel 2:55.“. V tom se najednou dveře prudce zavřeli. Opět jsem koukala do temné a zle vyhlížející tmy kolem mě.Upřela jsem svůj zrak opět na digitální hodiny. Už se to blíží už jsem 4 minuty, 3, 2, 1 a najednou se opět všude rozsvítilo. Oslepující světlo mi zabránilo hned spatřit co na mě ti podivní doktoři nachystali. V rohu stála zase stejná postava, ale měla na sobě načervenalý plášť, nejdřív to vypadalo, že je to barva, ale jak se tak ke mně přibližoval došlo-mi, že to má do barvy docela dost daleko. Byla to krev. Asi v půli místnosti se najednou ozval ohlušující randál. A postava v načervenalém plášti vytáhla zpoza svých zad motorovou pilu. V ten moment jsem nevěděla co si mám dřív přát. Utéct? Už to mít za s sebou? Přát si zázrak? Postava však nelítostně postupovala blíž a blíž. Začala jsem s sebou opět házet co to šlo, ale nebylo mi to nic platné. Řemeny, jež mě svazovaly byly pevně utažené. Zavřela jsem tedy oči, abych to alespoň neviděla. Už jsem slyšela jak mám pilu tak maximálně 1centimetr od krku, když v tom…….. Kolik je? Tři ráno? Panebože sem celá zpocená, ale co to? Proč cítím takový divný pocit na krku?A proč se u mě v pokoji svítí?