Lavička v parku - referát

Je krásný zimní den. Ledový větřík mě příjemně studí na tvářích. Pro své dnešní útočiště jsem si vybrala lavičku . Odpočívám a na nic nemyslím. Můj mozek je uvolněnější čím dál víc. Užívám si zimního sluníčka a přicházejícího jara. Rozhlížím se. Koukám do tváří lidí, co jdou kolem. Některé se smějí, některé jsou temné a bez života. Z takových lidí mi je smutno, z takových, kteří se bezdůvodně mračí. Ale proč? Proč jim dnes není do smíchu, když je tak nádherný den? Ti zamračení lidé v šedých oblecích a s hlavou plnou problémů, co si ještě nevšimli, že by se mohli radovat ze života a aspoň na chvíli se zastavit. Asi si říkají, mám plno povinností a nemám čas na nesmysly. Vždyť tohle není náplň života, anebo ano? Neumí si užívat života. Nevidí, co je důležité.Kariéra? Práce a bohatství?

Být tou šedou postavou s hlavou plnou starostí? Nemít ani čas na lidi, které máme rádi? Ne! Snad nikdy nebudu tímto tmavým přízrakem s aktovkou v ruce,snad umím říct stop takhle to nejde.
Pořád sedím na své lavičce. Slyším ptáčka tak vesele prozpěvovat, až mě najednou pohltila vlna hřejivého tepla. Mám pocit, jako by vše bylo jednoduché. Jako by ptačí zpěv uzdravoval prázdné dušičky.
Odněkud se vynořil pár dvou lidí. V očích mají malá světélka. Oba se na sebe smějí a drží se za ruce. Mám z toho zvláštní pocit. Napadá mě jenom: Spadnou tihle dva také do každodenního stresu? Ztratí také kouzelný úsměv na tvářích, tak plný něhy a lásky k druhému? Nevím. Bohatství však v dnešní době někteří lidé upřednostňují. Když v rádiích slyším, jak se lidé berou jenom kvůli penězům, připadá mi, že celý svět blázní.
Zimní sluníčko se snaží proniknout přes větve stromů. Ozařuje sníh kolem mě. Milióny zářivých světélek jako barevných rozsypaných korálků. Štěstíčka, na která lidé už dávno zapomněli. Po ulici se belhá starší paní. Podívám se jí do tváře. Ona to postřehne, usměje se na mě a jde dál. Přemýšlím nad tím projevem pochopení. Napadla mě bláznivá myšlenka. Nemohl by to být anděl? Zvláštní přelud? Neobvyklý přízrak dnešní doby, který často není k vidění a je velice vzácný? Objeví se mi úsměv na tváři. Zvednu se a zamířím cestou k domovu. A změnilo se něco díky mému zamyšlení? Ne. Život jde dál. A já můžu jen doufat, že těch “šťastných andělů” se na světě najde více než dosud…