Mechanický záznam zvuku - referát

Pro záznam zvuku používal Edison mosazný váleček, kolem jehož vnější strany byla vytvořena spirálová drážka pokrytá cínovou fólií a který se otáčel ručně. Jak se váleček otáčel, pohyboval se rovněž podél šroubového závitu. Ocelová jehla vtlačovala cínovou fólii do drážky ve válečku. Jehla byla připojena ke středu tenkého kotouče zvaného membrána (diafragma). Zvuk vytvořený poblíž této membrány způsobil, že jehla vibrovala, čímž se měnila hloubka drážky v cínové fólii. Tímto způsobem se v drážce utvořil záznam zvukových vibrací. Stejné zařízení se používalo pro reprodukci zvukového záznamu. Změna hloubky drážky nutila jehlu pohybovat se nahoru a dolů, čímž začala membrána vibrovat. V důsledku toho membrána reprodukovala původní zvuk. Pozdější modely dosahovaly lepší kvality s použitím válečků pokrytých voskem. K velkému zlepšení došlo v roce 1887, kdy Emile Berliner zavedl plochou gramofonovou desku a nový způsob rytí drážky. Místo, aby se měnila hloubka drážky, pohybovala se jehla působením zvuku ze strany na stranu a ryla drážku v zinkovém, kyselinou leptaném kotouči. Přibližně v roce 1890 byl zinek nahrazen voskem. Tento systém produkoval zvuk vysoké kvality. Brzy začala veřejnost kupovat gramofony, a aby se vyhovělo rostoucí poptávce, začaly se používat voskové matrice, ze kterých se vyráběly kovové desky, z nichž se potom lisovalo velké množství kopií z tvrdé gumy nebo ze šelaku. Záznam zvuku i jeho reprodukce se stále prováděly čistě mechanickými prostředky. Velká hlásná trouba ve studiu zachycovala zvuk vytvářený účinkujícími a směrovala jej na membránu, která byla spojena s rydlem. Gramofony byly rovněž vybaveny hlásnou troubou na zesílení zvuku z přehrávané desky.