Referáty

Vznik a vývoj psa

S největší pravděpodobností přijaly vlka do lidského společenství ženy v době kamenné. Z vlků se postupem času vyvinuli domácí psi, kteří byli člověku v mnoha ohledech užiteční: jako konzumenti odpadků, ochránci a hlídací psi a později jako pomocníci při lovu. Pes je tedy nejstarším domácím zvířetem člověka. Jako jeho průvodce po celá tisíciletí se stal rovněž zvířecím symbolem věrnosti a ostražitosti. Žádné jiné domácí zvíře nedokáže navázat s člověkem tak těsný vztah, nepodřídí se mu tak bezpodmínečně a nebude ho bránit bez ohledu na to, zda samo vyvázne se zdravou kůží.

Původ a živočišný druh

Ještě před nedávnem považovali vědci za předky psů domácích kromě vlků také šakaly, především šakala obecného (Canis aureus) a kojota. Mnoho kynologů, jako např. Ch. Darwin, uznává jediného předka psa, a to vlka. Konrád Lorenc naopak zastával teorii o původu různých druhů psů od vlků a šakalů, nezávisle na diametrálních rozdílech mezi jejich charaktery a vlastnostmi. Existuje však možnost třetí teorie, kterou zastával Karl Linne, podle které předek domácího psa je tzv. „prapes“, samostatný druh z rodu vlků a šakalů. Ochočování psů se vztahuje na období neolitu (10 – 15 000 let př. n. l.). Zkoumání původu psů začalo od roku 1862, kdy byly ve Švýcarsku objeveny lebky nevelkých psů z období neolitu. Tento pes se ve speciální literatuře nazývá Canis familiaris palustris. Nálezy těchto psů se nacházely a nacházejí po celém světe, především v Evropě, také u Ladožského jezera a v Egyptě. Tato forma psa, podle kostí psů nalezených z vykopávek, existovala zřejmě po celou dobu kamennou.

Historie psů v různých kulturách

V hrobkách faraonů starého Egypta se často setkáváme s vyobrazením faraonského psa. Má podobné znaky jako psi dnešní doby, které se během celých tisíciletí o mnoho nezměnily. S hlavou faraonského psa je vyobrazen bůh Anubis, tj. bůh podsvětí. Centrem kultu Anubise
bylo město Kinopolis, což bylo město psů. Psi a jiná zvířata byla v Egyptě zbožštěna. Podle svědectví krále Herodota byl při úmrtí psa v egyptské domácnosti vyhlášen smutek a pán domu si trhal vlasy. Tělo psa bylo mumifikováno. Mumie psů však nacházíme jen málo, mnohem více bylo mumifikováno koček.

V Číně a Japonsku hráli v dřívějších dobách psi důležitou roli, a to především v náboženství, folkloru a mytologii. Černí psi zde byli považováni za zdroj zlých sil.

Ve starém Řecku a Římě měli psi značný vliv. V Homérově Odysei byl starý pes Argus jediným, který Odysea po návratu domů na rodnou Ithaku poznal. Specifickou úlohu měli bojoví psi, kteří byli mohutní, útoční a nebojácní. V armádě Alexandra Makedonského vždy zaujímali přední místo. Velice byla ceněna také lovecká plemena psů. Na počest loveckých honících psů bylo pojmenováno souhvězdí Loveckých honících psů, které se dostalo na nebe díky svému pánovi Akleonovi. V Římě bojoví psi vystupovali také jako gladiátoři, bojovali s býky, lvy, slony a medvědy. Velké pole působnosti dostali také miniaturní bílí psi, předkové dnešních bišonků. O tyto psy byl velký zájem mezi imperátory a mezi bohatými ženami, které je upřednostňovaly před svými dětmi. Psovi, který zachránil dřívější Korint, byl postaven památník. V Pompejích se našel pod vrstvou popela veliký pes, přikrývající svým tělem dítě. Nápis nad tímto nálezem je: Pes vždy chrání svého pána a je ochotný pro něho i zemřít.

Historie domestikace

Proč vůbec došlo k tomu, že si lidé ochočili vlky, předchůdce psů? Určitě ne proto, že by tehdejší člověk, lovec divoké zvěře, chtěl využít jejich loveckých vlastností. Vlk byl koneckonců v lovu konkurentem člověka a byl jím kvůli kožešině příležitostně dokonce sám loven. Navíc byl a zůstal vůči člověku nanejvýš plachý a opatrný, a nebylo tudíž vůbec jednoduché učinit jej loveckým pomocníkem. Lidé v tehdejších dobách žili kočovným životem, nezdržovali se tedy příliš dlouho na jednom místě. Vlci navzdory své opatrnosti a plachosti pobývali v blízkosti těchto tábořišť, protože měli užitek ze zbytků masa z kořisti lidí. Byli trpěni jako „likvidátoři“ odpadků a lidé si od nich drželi odstup. Nejdrzejší a nejdůvěřivější z vlků si zvykli na pach lidí a začali jejich tábor považovat také za vlastní území, které pak bránili proti vetřelcům. Z toho měli zase užitek lidé, a tak vlci a lidé žili ve skutečné symbióze.

Jak dnes víme, lze ochočit divoké zvíře jen tehdy, zvykne-li si na člověka v raném štěněcím věku. Lidé v době kamenné tedy pravděpodobně nevzali do svých táborů dospělé vlky, ale vlčata. Ženy je poté odkojily a vychovaly. Tito, na člověka orientovaní vlci, se začali mezi sebou pářit a po vychování několika generací se domácí psi začali stále více lišit od divoce žijících vlků. Určitě však ještě dlouho docházelo k páření ochočených a divokých vlků. Později lidé poznali schopnosti jejich čtyřnohých společníků a uplatňovali je na hlídání stád užitkových zvířat, které mezitím začali chovat, což vyžadovalo, aby se psi již nadále nekřížili se svými divokými druhy.

Skupiny plemen

Moderní plemena psů se podle účelů využití dělí do různých skupin:

• Společenští psi. Tvoří největší část psů, zejména vezmeme-li v úvahu, že také většina psů ostatních skupin dnes plní roli společenskou. Uvnitř této skupiny se ukazuje největší rozmanitost postav. Nejrozšířenějším zástupcem je zřejmě pudl, jehož vznik spadá do doby staré již několik století.

• Lovečtí psi. Rozdíly v tělesných formách a způsobech chování vznikly u těchto psů v důsledku toho, že při lovu plnili různé funkce. Dříve se na lov velké zvěře používali velcí, silní psi s mohutnou hlavou a silnými čelistmi. Při lovu v otevřené krajině bylo zase zapotřebí honičů řídících se zrakem, například barzoj.

• Pracovní psi. Přechod mezi nimi a společenskými plemeny je stále nezřetelnější. Mnozí zástupci uznávaných služebních a pracovních plemen, například boxer, rotvajler a dobrman, jsou dnes „nezaměstnaní“ a plní stále častěji roli společenskou. Nepatrná část psů ještě najde uplatnění v policejních a strážních službách a zbytek pracovních příležitostí, jako vodění nevidomých, si již mezi sebou rozdělili labradorští retrívři. Ani ovcí už mnoho na hlídání nezbylo a většinu strážních úkolů dnes přebírají bezpečnostní zařízení, která jsou méně náročná na péči. Několik málo psů prochází vynikajícím celoročním tréninkem záchranářských psů, avšak kvůli byrokratickým překážkám nenacházejí vždy uplatnění.

No related posts.