Rudolf II. - referát
Rudolf II.
Vzestup Rudolfa II. Byl provázen zvláštními nebeskými znameními. V souhvězdí Kasiopeje spatřili roku 1572 hvězdáři novou bezocasou hvězdu. Zazářila znenadání, postupně měnila barvu od syté bělosti k zarudlé žluti a v průběhu roku 1574 zmizela zas z oblohy. Tycho Brahe tu proměnu novy zděšeně pozoroval a rozuměl neobvyklému nebeskému dramatu po svém: je to znamení, že celý svět zhyne požárem…Nebyla to jediná chmurná věštba. A osobnost Rudolfova jakoby symbolizovala úzkost doby.
Čas, v němž se formuje lidská osobnost, prožil Rudolf ve Španělsku. Vrátil se pyšný, ale nikoli vnitřně sebejistý. Rudolf se vrátil ze Španělska perfektně vychován a připraven, avšak pro jiné poměry. Byl doma, zabydlel se, zvyklý na přepych vlastního dvora – v Madridu přece o prince pečovalo na sto komorníků a dvořanů, svůj vídeňský personál ještě rozmnožil. Několik prvních měsíců po návratu ze Španělska se Rudolf spíše jen rozhlíšel. A tvář málomluvného, vážného mladíka se zachmuřovala. Ať ho otcovi rádci zasvětili do kterékoli otázky, zjišťoval, že nemá ani jenoznačné, ani prosté řešení. Představa, co všechno mu osud zanedlouho naloží na bedra, ho tísnila.
V roce 1572 Rudolf konečně vykročil své slávě vstříc, prakticky bez komplikací usedl na uherský trůn v Prešpurku. Vzápětí poté zavítal Rudolf v lednu 1573 konečně do Prahy. Přijel předsedat zemskému sněmu, avšak především proto, aby ukojil zvědavost panstva, představil se veřejnosti a získal její sympatie. Setkání dopadlo nemastně neslaně, české šlechtě připadal Rudolf příliš namyšlený a upjatý. Nemluvil česky, a protože se do domácí problematiky teprve zasvěcoval, povětšinou mlčel. Nechtěl na ničem ukloznout a nechtěl si zadat. Pánové naléhali, aby se spěšně naučil česky, má-li jim vládnout a aby se natrvalo přestěhoval do Prahy.
Netrvalo dlouho a Rudolf se do Prahy vydal znovu a tentokrát i s celou císařskou rodinou. Maxmilián se už dlouho cestě do Čech vyhýbal, ale déle už cestu odkládat nemohl. Politická situace v Čechách se vyhrotila. Protestantská stavovská opozice chtěla za každou cenu využít přítomnosti císaře k uzákonění svobody svého vyznání. Maxmilián potvrdil souhlas s českou konfesí. Přislíbil, že ani on, ani jeho nástupce nebudou evangelíky perzekvovat, ale k tomu, aby slib vtělil do závazného písemného dokumenty, se císař nenechal pohnout. Polovičatý ústupek stavy příliš neuspokojoval. Čeští pání však na druhé straně chápali, že každý další krok by pro císaře znamenal nedozírný konflikt se španělskými Habsburky. Počátkem září schválil sněm Rudolfovo nástupnictví v českém státě. 22. září 1575 pak byl Rudolf poněkud uspěchaně korunován ve Svatovítském dómu.
Královský vzestup Rudolfův byl současně smutným koncem Maxmiliánovým. Spěchal, aby syna uvedl do všech hodností dřív, než se dostaví smrt. Ischemická choroba, spolupůsobící s mnoha nemocemi dalšími, ukončila 12.října 1576 Maxmiliánův život. Od toho okamžiku se Rudolf II., čtyřiadvacetiletý Habsburk stal jak vládcem římskoněmecké říše, tak i středoevropské monarchie.
Rudolf zdědil rozlehlou říší a k ní horu nevyřešených úkolů. Stačil prostý součet otevřených otázek, a v duši nezkušeného Rudolfa, zvyklého na pohodlí, rostla deprimující úzkost. Ekonomika, politika, náboženské problémy, poměry v rodině – z pavučiny navzájem propojených starostí se v jeho mysli stával sisyfovský balvan. Rudolf byl unavován výčitkami, že je vůči nekatolickým vyznáním stejně laxní jako jeho luteránský otec. Časem věci dospěly tak daleko, že při audiencích pověřenců z Vatikánu či Říma dostával záchvaty zuřivosti. Starostí s rodinou Rudolfovi přibývalo. Matka Marie, ačkoli slovy neustále chystala odjezd do Španělska, sledovala císaře na každém kroku – zřejmě plnila instrukce z Madridu a pokoušela se o jakýsi politický dozor nad synem. Ve věcech veřejných i soukromých žil tedy Habsburk od počátku své vladařské éry uprostřed stěží řešitelných dilemat, což zatěžovalo jeho labilní psychiku. Zdá se, že její snadnou zranitelnost nikdo zatím nepostřehl a určité anomální rysy Rudolfovy osobnosti jako zádumčivost, občasný mlčenlivý smutek, chladnou rezervovanost vnímalo nejbližší okolí císaře bez podezřívavé pozornosti.
Nelze přehlédnout podivnou a dodnes nevysvětlenou skutečnost. Muži v Rudolfově generaci Habsburků měli vážné potíže se vztahy k ženám a v důsledku toho i s plozením potomků. V přímé linii toto mužské pokolení de facto vymřelo. Rudolfův děd Ferdinand I. Dokázal zplodit 15 dětí. Rudolfův otec Maxmilián II. Jich přivedl na svět 10, z toho 6 synů. Avšak žádný z nich už podobnou fertilitu neprokázal.
Vše nasvědčuje tomu, že Rudolf byl ve vztahu k ženám naprosto normální, současníci mu připisovali výstřednost ve sféře erotiky, dala by se ale vysvětlit tím, že císař jen svobodněji než druzí využíval prostoru, který mu poskytovalo jeho výsostné postavení. Rudolf i přes svůj akcentovaný zájem o něžné pohlaví zůstal starým mládencem. Čili: nepostaral se o legitimního potomka, ačkoli levobočky měl – odhaduje se, že s Kateřinou Stradovou zplodil šest dětí. O všechny se Rudolf postaral, žádného však neuznal za svého potomka. Nejstarším nevlastním synem císaře byl Julius Caesar d´Austria, jehož úděl sexuální devianta vedl k tragickému vyústění. Prostřední don Matyáš byl asi o 10 let mladší. Nejmladší ze synů se jmenoval don Carlos. Dcery dona Karolína se vdala, dona Alžběta se uchýlila do kláštera ve Vídni, dona Dorotea skončila v kláštěře v Madridu.
Až do roku 1580, do chvíle, kdy v plné síle propukla Rudolfova psychická krize, zvládal mladý císař většinu státnických starostí vlastně bez problémů, zdálo se, že skoro hravě. Nevyhýbal se politickým řešením, cestováním, společnosti, lovu, zábavám – byl normální. Vydal nový dvorský řád. Na Hradě dělá pokusy tým alchymistů. Správce císařských sbírek Jakub Strada tu pořádá císařovu Kunstkomoru. Do Prahy se stěhují stovky umělců, obchodníků, řemeslníků, přicházejí kejklíři, ženy prodejných půvabů, šarlatáni a podvodníci. Praha prožívá konjukturu, jenže pak se dostavuje šok: těžká psychická choroba a následující proměna císaře. V Rudolfově nitru se začal rozvíjet obraz maniodepresivní psychózy nebo schizofrenie. Choroba se zhoršovala, před Vánocemi 1580 byl na tom Rudolf tak špatně, že se v rodině začalo uvažovat o tom, jaká opatření přijmout, kdyby došlo k nejhoršímu. V létě 1581 se začal císařův zdravotní stav lepšit. Akutní stav pominul, ale duševní nerovnováha zůstávala trvalou hrozbou.
Osobnost císaře, předtím normální, se po přestále chorobě jakoby rozdvojila. I nadále míval kratší či delší období aktivity, někdy dokonce přehnané. Dokázal cestovat, účastnil se sněmů, činil polická rozhodnutí, ale s postupem času Rudolfova iniciativa vyhasínala, duševní úchylka se projevovala čím dál výrazněji. Několikatisícový císařský dvůr skýtal Praze až do počátku 17.století výjimečný lesk. Přítomnost desítek umělců i vědců činila z města věhlasné centrum kultury i tvořivého experimentování. Přitomno však bylo i sílící šílenství císařského vládce. Málokdo se mohl pochlubit, že Rudolfa viděl živého. Později se dokonce šeptalo, že snad dávno umřel. A do oslnivého lesku Prahy vstupovaly ponuré stíny.
Jen tenkrát mohl městem chodit současně golem, ďábelský doktor Faust a bláznivý císař Rudolf…
(4 hlasů, průměr: 3.25 z 5)
Načítám ...