Škola “základ života“- vypravování - referát
Osnova:
Úvod
- Vstoupil jsem do školy
Stať
- Poznávám prostředí
- Dostal jsem se do problémů
- Odvádějí mne pryč
Závěr
- Vzbudil jsem se
Odjakživa jsem byl člověk, který rád poznává a objevuje vše nové, dosud skryté. To se mimo jiné týká i cizích zemí. Právě nedávno jsem jednu navštívil. Byla malá, už si ani nevzpomenu na jméno. Viděl jsem v ní spoustu věcí, ale jednoznačně nejzvláštnější byly tamní školy. Při vstupu do školy jsem měl to štěstí, že probíhala hodina. Mohl jsem se procházet po širokých chodbách a prohlížet si výzdobu školy. Najednou jsem zaslechl nějaký dupot, zazvonilo se a ze tříd vyběhli “žáci“. Začala opravdová přestávka. Musím říci, že pro člověka neznalého místních poměrů to byl šok.
Po chodbách pobíhaly chlupaté obludy podobné lidoopům. V rukách měly kosti, se kterými střídavě mlátily do stěn, zábradlí a hlav ostatních. Navzájem si vybíraly vši a blechy a vydávaly nepopsatelné skřeky. Až po chvíli jsem spatřil několik většinou mladých lidí, jak se tísní v malém koutku, kam byli zahnáni těmito obludami. Neměli žádnou volnost. Sotva se mohli hnout. Vypadali normálně, byli oblečení, měli inteligentní výraz ve tváři, čišelo z nich odhodlání. Ale pokaždé, když se někdo z nich pokusil hnout nebo dokonce promluvit, sesypala se na ně sprška kostí a kamení z pařátů chlupatých primitivů. Nejdřív jsem se domníval, že se hraje nějaké místní divadelní představení, ale po chvilce jsem pochopil, že ti v koutku byli učitelé.
Jak jsem si to tam prohlížel, zezadu se ke mně přiblížil jeden lidoop a chytl mě za pačesy, začal se mnou mocně cloumat. Potom mě nečekaně pustil a já spadl na zem. V ten okamžik se můj hlas rozlétl po chodbě: „ Pomóc, pomóc .“ Několik učitelů, kteří se tísnili v koutě, se ke mně otočilo a snažilo se vstát, ale agresivní opice jim v tom zabránily. Pomalu jsem se začínal cítit bezradně. Pár opic mě uchopil a odvlekl mezi hlouček učitelů. Ti si něco potichu pošuškávali a nakonec se jeden ozval: „Co tu děláte, vy nevíte, jak to tu vypadá?“ Otázka mi připadala hloupá, ale odpověděl jsem : „Kdybych věděl, jak to tady vypadá, nešel bych sem.“ Osoba se vrátila do kroužku šuškajících lidí. A za chvilku opět vytáhla hlavu a povídá: „Víte co s námi dneska udělají?“ Neměl jsem ani ponětí, co by s námi měli udělat. „Ne, to opravdu nevím.“ „Dnešek je náš poslední den na této škole.“ „A proč?“ divil jsem se. „Půl roku jsme tu učili, ale po pololetí se opice úplně změnily, staly se z nich přímo zrůdy. Začalo to tím, že nás přestali poslouchat, nedávali pozor při hodinách a pak to pokračovalo… Až jednou se třída vzbouřila proti učiteli. A potom už to šlo rychle. Třída po třídě, učitel po učiteli. Učitelé byli bombardováni urážkami, poté kostmi, kameny a nakonec nás dovlekly na toto místo. Dnes se nás chytají zabít.“ Když jsem to slyšel, vyjekl jsem. V životě bych toto nečekal. Mezi tím mě učitelé vzali do svého kroužku a já jsem s nimi dal do hovoru.
Uplynulo několik desítek minut a přišla k nám skupina opic. Jednoho po druhém nás začali vytahovat a odvádět někam pryč. Mě si vybrali jako pátého. Dva statní lidoopi mě pevně sevřeli a vedli ze školy. Když jsem vykročil z chodby na dvůr oslnila mě zář Slunce, musel jsem na chvíli přivřít oči, ale opice se ani nezastavili. Pořád mě vedli dál. Pomalu jsem si začal zvykat na ostré sluneční paprsky a pootevíral jsem oči čím dál tím víc. Ve chvíli, kdy jsem je otevřel se mi naskytl hrůzný pohled. Několik bezvládných těl učitelů leželo v kalužích krve. Bylo mi jasné, že stojím na popravišti. Z ničeho nic pár opic, které mne sem přivlekl odběhl dál a blížila se ke mně jiná opice…
V tu chvíli jsem z dáli slyšel volání: ,, Martiné, Martiné, už je ráno, do školy!“ , volala moje maminka. Pomalu jsem si začal uvědomovat, že to byl jen sen. A škola je pro mne nadále základ mého života.
(3 hlasů, průměr: 3.67 z 5)
Načítám ...