Zubní kartíče- slohovka (neživá věc vypráví)

Je to už nějaký čas, co jsme spolu. Seznámili jsme se rychle, jen letmo. Netrvalo dlouho a došlo na věc. Takhle to bylo sice poprvé, ale nic zvláštního, jako vždycky.

Už jsme si na sebe zvykli a víme, co jeden od druhého očekávat. Jen mi náš vztah přijde poněkud jednostranný. Vadí mi jeho chování, náladovost a špatná obezřetnost. Někdy si ale říkám, že se to zlepší, a první nedostatky se dají překlenout. Nedokázal bych totiž už být bez svého Martina!

Jsem rád, když mohu být každé ráno alespoň chvilku s ním. Divím se, že snese pohled na mou tvář. Ani já nemám rád, když vidím svůj odraz v zrcadle. Potom se mnou stráví pár okamžiků před spaním, ale jsem tak rozladěn celodenním poleháváním a nudou, že jeho přítomnost téměř nevnímám. Je to sobeckost. Vím, že se na mě celý den určitě těšil, ale nakonec mě odbude jen několika letmými pohyby, než opět ulehnu na své místo. Od rána mi pak dělá společnost jen tuba pasty, hřeben a vodní kohoutek. Stále jsem doma a po světě se pořádně nerozhlédnu. Martin ví, že je mi to trochu líto, a tak si mě bere s sebou, kde se dá.

Asi trochu žárlím, protože si občas představuji, jak jde do drogerie, kde je spousta takových jako já, a hledá si někoho lepšího. Na světě je spousta kartáčků různých typů a tvarů. Každý z nás má jinou tvrdost a barvu štětin, některé mají moderní rukojeti. Některé jsou dokonce elektronické! Ale zatím se z drogerie vrátil vždy jen se zubní pastou.

Občas se stane, že na mě zapomene. To je pak má samota ještě větší a strašně mne to mrzí, ale vím, že si to pak příští večer oba pěkně vynahradíme.

Nevím, jak dlouho náš zvláštní a pochybný vztah vydrží, ale jednou začnou moje štětiny dřít a vypadávat, a pak Martin přijde a jednoduše mě vyhodí.