Johann Gregor Mendel

Johann Gregor Mendel pocházel ze selského rodu ze severní Moravy. Po studiu na gymnáziu v Opavě a na olomoucké univerzitě vstoupil v roce 1843 do augustiánského kláštera ve Starém Brně, jenž byl v té době střediskem vzdělanosti. Mnozí augustiniáni působili jako středoškolští a vysokoškolští profesoři.
V roce 1849 začal Mendel učit na gymnáziu ve Znojmě, ale v univerzitní zkoušce z přírodopisu neprospěl pro menší znalost zoologie. Vzhledem k nadání pro fyziku studoval od roku 1851 na univerzitě ve Vídni a právě tam se seznámil s významem podstaty dědičné proměnlivosti. V klášterní zahradě konal pokusy, pro něž mu tamní opat Napp nechal dokonce postavit skleník. Pokusy prováděl s řadou rostlin, ale především používal hrách setý – opatřil si 34 jeho pěstovaných odrůd.
Hrách se zaoblenými semeny zkřížil s hrachem, jenž měl semena se svraskalým povrchem, což mu umožnilo studovat dědění těchto vlastností z generace na generaci. Stejně postupoval i u pozorování dalších vlastností a dospěl k překvapivým výsledkům.
Mendel usoudil, že mateční hrách obsahuje částice, které jsou nositelem vlastnosti zaoblení i svrasklosti. Příští generace získává po jedné od každého z rodičů, přičemž zaoblenost je v tomto případě dominantní a svraštělost recesivní. Oba tyto geny v hrachu zůstávají a v příští generaci se mohou zkombinovat pouze čtyřmi způsoby. Ze tří vzejde zaoblený hrášek, z jedné svraskalý – tím se vysvětluje znovuobjevení „ztracené“ vlastnosti, přičemž zůstává zachován téměř konstantní poměr 3:1.

Mendel však neměl ani tušení, co jsou jeho „částice“ dědičnosti zač. V 80. letech 19. století však německý botanik August Weissman přišel s myšlenkou, že nositeli dědičných instrukcí jsou chromozómy. Vyskytovaly se v párech a řídily se Mendelovými pravidly, ale bylo jich příliš málo, než aby poskytly vysvětlení pro velkou škálu dědičných vlastností. Až Morganovy pokusy na octomilce ukázaly, že chromozómy jsou ve skutečnosti balíčky s množstvím Mendelových částic, které v roce 1909 dánský biolog Wilhelm Johannsen nazval geny.
Pokusy kněze a později opata Mendela však ve své době zůstaly bez odezvy, ačkoliv své výsledky i publikoval. Zákonitosti, které zjistil zapadly a byly nezávisle na něm znovu objeveny dokonce třemi genetiky až o 35 let později.
Mendel svými zákony o oddělené dědičnosti jednotlivých vloh, o štěpení hybridů a znacích při křížení položil základy genetiky, jež se začala rozvíjet až na počátku 20. století.
Své pokusy na rostlinách Johann Gregor Mendel zdokumentuje později v práci „Pokusy s rostlinnými hybridy“. Spis je ale na dlouhou dobu pozapomenut a své „zmrtvýchvstání“ zažívá až v roce 1900 , kdy je znovuobjeveno a kdy je uznána Mendelova priorita a Mendel označen za zakladatele genetiky – podstatou Mendelova objevitelského počinu, který přednáší nejprve ústně na schůzích brněnského Přírodovědného spolku (Naturforschender Verein in Brünn) dne 8. února 1865 a který pak o rok později vydává tiskem v německých Verhandlungen des naturschenden Vereines, je důkaz existence elementárních hmotných nositelů dědičnosti. Gregor Johann Mendel zná všechny obecné vlastnosti genů diploidních organismů a odhaluje jejich specificky genetickou podstatu. Odvozuje též principy segregace a kombinace a objevuje biochemickou funkci genů a jejich molekulární podstatu.
Na závěr snad ještě několik slov – Mendelova práce je bez debaty základem moderní genetiky a jeho spis „Pokusy s rostlinnými hybridy“ byl po roce 1900 přeložen do všech evropských a mnoha světových jazyků.

Zemřel v jednašedesáti letech 6.ledna 1884.