Referáty z PohodaVeSkole = jedničky ve škole

Tartuffe
Moliere

Moliere, nejvýznamnější představitel francouzské klasicistické komedie, namířil jednu ze svých nejznámějších her, Tartuffa, proti světské moci církve a proti pokryteckému svatouškovství. Svůj útok přitom vedl z pozic probouzejícího se měšťanstva ve jménu tzv. „bon sens“, zdravého rozumu.
Hra se odehrává v Paříži v domě Orgona, kde kromě něj bydlí jeho druhá žena Elmíra, děti z prvního manželství Damis a Mariana, služka Dorina, a svatoušek Tartuffe, kterého si Orgon oblíbil pro jeho domněle zbožný život a který ho tak zaslepil, že si Orgon svůj život bez něho už ani nedokáže představit. Všichni kromě Orgona a jeho matky – paní Pernellové prohlédli Tartuffovo pokrytectví, ale Orgon je naprosto přesvědčen o Tartuffově „svatosti“, že na výtky nic nedá a má je jen za pomluvy.
Orgon se na začátku vrací z venkova. Jeho švagr Kleantes mu vytýká jak bezhlavě propadl Tartuffovu vlivu a rozmlouvá s ním ohledně svatby jeho dcery Mariany. Ta je zamilovaná do Valéra a Valér do ní. Kleantes se snaží působit ve Valérův prospěch, Orgon je ale rozhodnut jinak: svou dceru provdá, i proti její vůli, za milovaného Tartuffa. Proti tomuto rozhodnutí se postaví jak Mariana, tak Valér. Lidově prostořeká služka Dorina jim radí jak postupovat.
Mladá Orgonova žena Elmíra si vyžádá schůzku s Tartuffem, chce ho přesvědčit, aby upustil od myšlenek na sňatek s Marianou. Tartuffe, jenž je do Elmíry zamilován, jí při této příležitosti vyzná lásku. Damis, Orgonův horkokrevný syn, se náhodou stane svědkem tohoto vyznání. Už dávno má na Tartuffa spadeno pro jeho faleš a teď se mu může pomstít. Neposlechne Elmířiny námitky, že by bylo výhodnější nic neříkat a donutit ho tak, aby sám od svatby odstoupil, a utíká žalovat tatínkovi. Tartuffe před Orgonem předvede kajícnou komedii a ten mu dá za pravdu. Orgon nejen, že Damisovi neuvěří, ale dokonce ho prokleje, vydědí a vyžene z domu. A všechen majetek převede – na Tartuffa.
Elmíra se snaží přesvědčit Orgona, že Tartuffe jí skutečně vyznával lásku. On jí nevěří, proto ho donutí, aby se ukryl pod stůl a nechá si zavolat Tartuffa. Rozpálí ho svým předstíraným vyznáním, ale Tartuffe je stále na pochybách. Není si jistý, zda to na něj Elmíra nehraje, jenom aby překazila sňatek. Žádá důkaz lásky – chce se s Elmírou milovat. Ta se zdráhá, odvolává se na to, že kdyby podlehla, tak by spáchala hřích. A právě v tomto okamžiku se naplno projeví Tartuffovo pokrytectví. „Tak tedy – ten váš strach, že by se něco stalo, / je zbytečný. My dva jsme tady v bezpečí – / a zlo páchá jen ten, kdo přijde do řečí. / Jen při skandálu se dá mluvit o hříchu - / a vůbec nehřeší, kdo hřeší potichu.“ Orgon, vzteky bez sebe, vyleze z úkrytu a Tartuffa vyžene ze svého domu. Ze svého? Právě, že už ne. Dům teď patří Tartuffovi.
A nejen dům. V Tartuffových rukách se ocitl i Orgonův život. Jeden jeho přítel ho totiž kdysi požádal, když musel jakožto vzbouřenec proti králi prchnout do ciziny, aby u sebe uschoval jisté listiny. Orgon tak učinil, ale listiny, jejichž přechovávání bylo pro něj nebezpečné, mu nedaly spát. Svěřil se tedy Tartuffovi a ten ho přesvědčil, že bude nejlepší, když je skryje on sám. Kompromitující listiny jsou tedy také u Tartuffa. Celá rodina, i s Damisem, jenž byl vzat na milost, se chvěje před Tartuffovou pomstou za vyhazov.
Brzy přijde soudní vykonavatel a nutí je vystěhovat se z nyní Tartuffova domu. Ze staré známosti odloží exekuci o jeden den. Přichází Marianin nápadník Valér se zlou zprávou: Tartuffe udal Orgona králi. Vyzývá Orgona k útěku, ale to už přichází Tartuffe s královským zmocněncem a se stráží. A královský zmocněnec zatýká – ne Orgona, ale překvapeného Tartuffa. Král totiž poznal Tartuffovo pokrytectví a zjistil, že se jedná o lumpa, který toho má na svědomí víc a který se schovává pod rozličnými jmény. Orgonovi král odpustil s přihlédnutím k jeho dřívějším zásluhám a navrátil mu majetek. Vděčný Orgon Valérovi slíbí Marianu a sám odchází poděkovat králi.
Metrickým rozměrem Tartuffa je sdruženě rýmovaný alexandrin – typický verš klasicistického dramatu, komedii nevyjímaje. Jedná se o dvanáctislabičný (až třináctislabičný) verš s césurou (přerývkou) uprostřed – to znamená po šesté nebo sedmé slabice.

Ne, vy mu křivdíte, on to zle nemyslí -
vždyť vám jen potvrdil své zbožné úmysly!
Tou láskou k bližnímu už zrovna zalyká se
a ví, že majetek tak často brání spáse -
a chce vám odvalit jen z milosrdenství
ten kámen na cestě k věčnému blaženství.

Této pravidelnosti jsou podřízeny i verše, které jsou „rozsekané“ mezi několik postav. Jednotlivé slabiky se skládají do daného metrického schématu.

VALÉR
Vy nevíte?
MARIANA
Ne.
VALÉR
Ne?
MARIANA
Co radíte mi vy?
VALÉR
Já? Vezměte si ho - když je tak vábivý!
MARIANA
Vy mi to radíte?
VALÉR
Hm!
MARIANA
Vážně?
VALÉR
Ale ovšem!
Tak skvělé partii se přece nedá košem.

Moliere měl s uvedením Tartuffa problémy. Původně ho napsal už v roce 1664, ale tehdy narazil na vliv tzv. Zbožné kabaly, což velmi mocná církevní organizace, která vytvořila jakousi druhou vládu v zemi a jejíž moc ohrožovala samotného krále. Moliere hru několikrát přepsal. Ubral jí tím sice na útočnosti (Tartuffe byl např. v první verzi knězem), ale docílil toho, že nakonec byla roku 1669 povolena.

Lakomec
Moliere

Moliere napsal svou komedii o pěti aktech Lakomec v roce 1668. Pranýřuje v ní neřest své vlastní třídy - měšťanstva, a to lakotu, která z lidských bytostí činí stvůry, jež si necení ničeho jiného než majetku. Využil přitom motiv lakomce, jenž byl rozpracován již římským skladatelem komedií Titem Macciem Plautem ve známé Komedii o hrnci (Aulularia). Moliere se v tomto případě řídil klasicistickým pravidlem tří jednot (místa, času a děje), ale napsal Lakomce v próze, což odporovalo dobovému vkusu.
Hra se odehrává v Paříži v domě šedesátiletého starce Harpagona, který za své nesmírné bohatství vděčí neuvěřitelné lakotě a nelidské lichvě. Jeho syn Kleant je zamilován do mladičké dívky Mariany ze sousedství, jeho dcera Eliška zas do Valéra, který, aby byl na blízku své milé, zadarmo slouží v Harpagonově domě. Harpagon své děti krátí jak může, zároveň jim ale neustále vyčítá domnělou rozmařilost. Svůj dům také drží zkrátka: je špatný hostitel, jeho koně umírají hlady a nemají ani podkovy, šaty sluhů jsou samá díra atd. Harpagon si umínil, že si vezme Marianu sám. Kleant přirozeně protestuje proti tomuto rozhodnutí, Harpagon nicméně trvá na svém: on se ožení s Marianou, Kleant si vezme nějakou vdovu a Eliška se vdá za postaršího boháče Anselma, především kvůli tomu, že si ji je ochoten vzít bez věna.
Děti se nemíní podřídit, spolu s dohazovačkou Frosinou přemýšlejí, jak by bylo možné Harpagona přelstít. Když tu Kleantův sluha Čipera, který již dříve měl výstup s Harpagonem a od té doby touží po pomstě, ukradne pokladničku s třiceti tisíci, kterou Harpagon zakopal na začátku hry na zahradě.
V pátém dějství se vyšetřuje krádež, hlavním podezřelým se stane Valér. Ten se před celou společností vytasí se svým původem: tvrdí, že je synem hraběte Tomáše d´Alburci z Neapole, což, jak se vzápětí ukáže, je pravá identita pana Anselma, jehož loď kdysi na útěku z Neapole ztroskotala a on se domníval, že při tomto ztroskotání přišel o celou rodinu. Valér prokáže pravdivost svých slov, navíc se ukáže, že i Mariana je Anselmovou dcerou. Rodina se tedy po letech odloučení zase sešla. Přichází Kleant a oznamuje Harpagonovi, že své peníze dostane nazpět, pouze svolí-li k jeho sňatku s Marianou. Harpagon kapituluje. Anselm se zaváže k vystrojení dvojí svatby (Kleant a Mariana, Valér a Eliška) a spěchá za Marianinou maminkou – svou ženou. A Harpagon se jde potěšit s navrácenými penězi.
Na postavě Harpagona Moliere ukázal kam až může vést nenasytná touha po penězích. Dopředu tak vlastně kritizoval nastupující měšťanstvo, za jehož mluvčího bývá někdy považován, a jeho dosud všeobecně nerozvinutou bezzásadovou honbu za majetkem. Ve své době hra nebyla nijak zvlášť úspěšná. Námět lakomce, jenž žije vlastně mimo společnost a zabraňuje štěstí svých dětí, se stal aktuálním až v devatenáctém století, v době už rozvinuté buržoazie. Z repertoáru prostředků klasicistického dramatu Moliere vrchovatě využil zejména motiv převleku, záměrného i nezáměrného, zastírajícího pravou identitu postav (Valér, Mariana, Anselm), a motiv sluhy, který funguje jako hybatel děje.
Hyperbolizovaná (nadsazená) lakota ústřední postavy je ve zjevném rozporu s Harpagonovým faktickým bohatstvím. Tento rozpor se ve hře stává hlavním zdrojem humoru. Z Harpagona se postupně snad všechny postavy snaží vymámit nějaké peníze, on ale jejich prosby vždy obratně odrazí.

HARPAGON
Prokázals mi velkou službu, Jakube. Za to ti patří odměna.
(Hrabe se v kapse)
(Jakub nastaví ruku)
(Vytáhne kapesník a vysmrká se)
Běž! A spolehni se, že ti to nezapomenu!
JAKUB
Uctivě ruku líbám! Zaplať vám to pán bůh!

Působí to komicky, v jádru je ovšem Harpagonova lakota, jako ostatně každá monomanie, zrůdná.
Harpagonova lakota je v rozporu nejenom s jeho bohatstvím, ale i s jaksi „lidštějším“, „přirozenějším“ přístupem ostatních postav, které zdaleka nejsou tak movité. V tomto zaznívá Molierovo životní přesvědčení tak, jak je zachováno v jeho divadelních hrách: „Kdo zdravý rozum má, vyhne se krajnosti / a žádá od lidí míru…“ (citát z Misantropa, jiné Molierovy hry). Zdravý rozum, „bon sens“, jakási měšťácká umírněnost, je Molierovi tím nejvyšším pravidlem, jímž by se měli řídit všichni lidé.

Válkou v letech 1914-1918 se poprvé rozšířilo bojiště z evropského prostoru na celý svět. Proti sobě stála mocenská seskupeni Trojspolek a Trojdohoda. První světová válka dosáhla dosud nepoznaných rozměrů, demonstrovala hrůzy moderní techniky zapojené do strategie ničení. Nasazení nových zbraní - tanků, letadel, stejně jako chemických bojových látek (otravného plynu), - si vyžádalo životy milionů lidí. Válka se dotkla ve zvýšené míře i civilního obyvatelstva nedostatkem potravin, prací žen ve zbrojařském průmyslu, bombardováním měst; přinesla závažné politické změny. Během války se rozpadla politicko-společenská struktura staré Evropy. Monarchie Německé říše, Rakousko-Uhersko a Rusko se rozpadly stejně tak jako Osmanská říše. Říjnová revoluce v Rusku poprvé prosadila socialistické představy do praxe. Německo a nástupnické státy habsburské monarchie začaly přecházet k demokratickým republikánským státním formám. Vstup USA do války přesunul těžiště světové politiky. Evropa ztratila své hegemonní postavení. USA se staly rozhodující
hospodářskou a finanční velmoci.

Příčiny a průběh

Příčiny vypuknutí první světové války byly v množství protichůdných zájmů a v
napětí mezi evropskými mocnostmi. Tento stav byl způsoben hospodářskou rivalitou
vedoucích průmyslových národů, bojem o suroviny a kapitálové trhy v rozvinutých
zemích, snahou o získání kolonií a vzrůstajícím nacionalismem. Ten byl samozřejmě nejvíce patrný v Německu. Německo, jakožto hegemon očekávalo od války možnost uspořádat střední, jihovýchodní a částečně i východní Evropu dle svých představ. Doufali, že po válce, která bude „Blitzkrieg“ - neboli blesková budou mocensky určovat řešení státoprávních a národnostních problémů.
Avšak bezprostřední podnět k zahájení válečného konfliktu dala vyhrocená situace na Balkáně. Ta je také považována za „sud střelného prachu“, který vyhodil do povětří evropský mír. A byl to právě atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d`Este, který spáchal student, příslušník organizace Mladá Bosna, organizace Černá ruka. K Rak.-Uh. se ve snaze splatit dluh Srbsku přidalo Německo a přislíbilo mu vojenskou podporu. Toto napětí mezi největšími evropskými mocnostmi vedlo ale k uzavírání dalších defensivních aliancí.
K Něm. a Rak.-Uh. se ještě přidala Itálie, tyto státy vytvořily Trojspolek. Itálie se však později postavila do opozice proti svým partnerům a přidaly se „ústřední mocnosti“ Osmanská říše a Bulharsko. Protivníci se seskupili v Trojdohodě - tvořena Velkou Británií, Francií a Ruskem, později se přidaly také Srbsko, Belgie, Japonsko, Itálie, Rumunsko, Portugalsko, USA, Řecko, Čína.
Německá říše vstoupila do soutěže o rozdělení světa až tehdy, když evropské velmoci Velká Británie a Francie měly svoje díly už zabezpečené. S ohledem na svou hospodářskou moc se Německo cítilo odstrčeno a naléhalo na změnu. Protiklady zájmů se od r.1900 projevovaly řadou krizí a omezených válek, jako byly námořní rivalita mezi Velkou Británií a Německou říší od r. 1898, marocké krize v roce 1905 až 1906 a 1911 mezi Německou říší a Francií, krize při anexi Bosny v r. 1908/09, během niž došlo ke konfliktu mezi expandujícím Rakousko-Uherskem a Ruskem, balkánské války v r.1912 a 1913, které demonstrovaly vzrůstající národní uvědomění a snahu po nezávislosti. Stale více se také prosazoval
názor, že existující napětí se dá odstranit pouze válkou.Tento názor vedl k silnějšímu zbrojení, a tím k připravenosti na válku.
Jednou ze sfér celoevropské mobilizace byl i vývoj letectví. Na začátku 1. světové války bylo vojenské letectvo novinkou a nikdo přesně nevěděl, k čemu by se dalo použít. Západní fronta byla zablokována a generálové se postupně začali spoléhat na průzkumná letadla, přinášející zprávy o tom, co se děje “na druhé straně”. Velmi brzy všichni pochopili, že je sice nezbytné, aby
vlastní letadla získávala informace o dění za nepřátelskou frontou, ale že je stejně nezbytné zabránit nepříteli, aby se pokoušel o totéž. Logickým důsledkem této úvahy se proto stalo vyzbrojování letadel. Boj ve vzduchu začal.
Po několika chybných pokusech bylo zřejmé, že nejúčinnější leteckou zbraní je kulomet, nejlépe připevněný tak, aby střílel vpřed. V polovině roku 1915 vyvinuli Němci synchronizační mechanismus, který pilotovi umožňoval pouze zaměřit svůj letoun na nepřítele a stisknout spoušť. Kulomet pálil pouze tehdy, pokud listy vrtule nestály střelám v cestě. S letouny Fokker Eindecker vybavenými touto zbraní získali Němci vzdušnou převahu: zrodila se první letecká esa, například Boelcke a Immelmann. Němci také udávali celkový tón vzdušné války. Obvykle měli k dispozici méně letadel než Spojenci a pouze se bránili. Později se ukázalo, že tento defenzívní postoj byl ze strategického hlediska chybou a že Němci využívali letecké síly nesprávně; z taktického hlediska však získávali významné výhody.
Obě strany si uvědomovaly, jak důležité je získat vzdušnou převahu, a vytvořily první čistě bojové letecké jednotky. Původně to byly letky, někdy dokonce jen dva letouny narychlo připojené k průzkumným perutím. Intenzita leteckých bojů se však stupňovala a proto byly zakládány speciální bojové jednotky tvořené pouze stíhacími letadly.
Pokud se týká Spojenců, Královské letecké sbory (Royal Flying Corps - RFC) procházely obdobím dramatického rozvoje. Tato skutečnost měla být později k užitku, nyní to však znamenalo, že většina britských pilotů nebyla dostatečně vyškolena, měla málo zkušeností a létala na podřadných strojích. Byl to začarovaný kruh: ztráty vzrůstaly a do bojových akcí nastupovalo stále více nedostatečně vycvičených pilotů. Nedostatek zkušených velitelů, kteří by na nováčky dohlíželi, byl stále hrozivější a kromě toho se britský generální štáb na rozdíl od francouzského a německého nedomníval, že je vhodné vyčlenit lepší piloty do elitních jednotek.
V průběhu války byla strategická iniciativa nejprve na straně Trojspolku. Na východní a jihovýchodní frontě se zpočátku bojové akce dařily, západní fronta ustrnula v poziční válce přinášející velké ztráty. Průmyslová síla celé Evropy tvořila v této době 3/4 celkového obchodu a výrobky se vyvážely do celého světa. Na výrobě zbraní a v průmyslu se samozřejmě velkou měrou podílí ženy v továrnách, které se stávají přímo jejich doménou a kde ve velkém sjíždí z jezdících pásů plátěná letadla. A zatímco vše je mobilizováno ve prospěch fronty, zázemí je uklidňováno tím, že na frontě je klid. Propagandistické velení pracuje ze všech sil na nové strategii. Na plátnech všech kin jsou promítány filmy o prostých vojácích, kteří jsou považováni přímo za idol nové doby.
Mezitím americká armáda zkouší výrobu tanků, instaluje na pobřeží děla a připravuje se na eventualitu války. Neomezená ponorková válka Německé říše, která měla v roce 1917 prolomit a zlikvidovat britskou námořní blokádu, se stala důvodem vstupu USA do války, protože nepřímo ohrožovala americký národní obchod s Evropou. V této době byly britské ztráty už velké, ale ukončení amerického izolacionismu je částečně vyvážilo. Poměr sil na západní frontě se tak jednoznačně změnil ve prospěch Dohody.
V Evropě zatím docházejí zdroje potravin, na polní práce jsou nasazeni buď dobrovolníci z řad skautů nebo jsou dováženy ze zahraničí. Tak je všechno podřízeno potřebám zásobování, dokonce i zahrady ve Versailles se časem proměnily v záhony se zeleninou. A zatímco německá kinematografie je stále zaměřena jedním směrem, v Americe ukazuje Charlie Chaplin pravý opak oficiální propagandy a představuje postavičku vojáka snícího o své Broadwayi. Jsou zde promítány nesčetné filmy o obětech války, které Evropa přináší ve jménu svobody.
Revoluce v Rusku, (kterou organizoval Lenin s plánem svrhnout prozatimní vládu) a Brestlitevský mír r.1918 (Rusko definitivně vystupuje z války) sice pro ústřední mocnosti znamenaly ulehčení na východní frontě, nemohly však zabránit jejich vojenské porážce.
Zlý sen tak končí a civilové sledují miliony mužů, z nichž jsou mnozí velmi zmrzačeni jak se navracejí domů. Dekorace válečné propagandy je zbourána, památky se zbavují válečných plakátů a nastává počátek nové epochy. Rýsuje se nová éra a s ní vítězí touha žít a zapomenout. Po 4 letech světového válečného požáru , který zjizvil tvář země žádá samo Německo světové příměří a nakonec přistupuje na podmínky Nejvyšší spojenecké rady. Dohoda tak zvítězila s jasnou technickou převahou v celkovém ekonomickém potenciálu a schopností formulovat obecně přijatelné válečné cíle.
Došlo nejen k zániku některých velmocí, jako ruské, habsburské, německé a turecké, ale z bývalého ruského impéria se vyčlenily státy Litva, Lotyšsko a Estonsko, Rakousko-Uhersko se rozčlenilo na 5 nových států - Rakousko, Československo, Maďarsko, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Polsko bylo obnoveno na územích, kde bylo dříve součástí Německa a Francie zase získala nazpět svoje území Alsaska-Lotrinska.